Pomposa – opatství (Abbazia di Pomposa)

Komplex velkého benediktinského opatství Pomposa je jednou z nejdůležitějších sakrálních staveb severní Itálie, skutečným architektonickým klenotem i národní kulturní památkou, jejíž historie se začala psát již někdy v 6. století. O dvě století později byl postaven mariánský kostel, který je svou zvonicí nejen dominantou širokého okolí, ale i kulturním centrem této lokality. Z celého původního rozlehlého kláštera už sice zůstala – kromě kostela - pouze kapitula, dormitář a refektář, ale v rajské zahradě můžeme dodnes vidět např. ambit s rohovými sloupky z 12. století nebo benátskou studnu z 15. století.

Prapůvodní klášter, písemně poprvé doložený na počátku 9. století (podle jiných pramenů až v roce 874), byl podstatně menší a v době jeho vzniku jej obklopovaly vody řeky Pádu i moře. Rychle se stal jedním z nejdůležitějších náboženských, kulturních a vzdělanostních center v zemi a svého největšího rozkvětu dpsáhl po roce 1000, zejména v letech 1008 až 1046. Ten současný byl vysvěcen v roce 1026, kdy také klášterní bazilika získala chrámovou předsíň (nartex) se třemi velkými oblouky.

K následnému úpadku opatství v Pompose došlo díky přírodní katastrofě – v roce 1152 oblast zaplavila voda a kolem opatství vznikly bažiny. Přišla malárie a z více než stovky mnichů jich zde v roce 1306 zůstalo pouhých deset. V roce 1653 bylo opatství zrušeno, roku 1802 se stal klášter soukromým majetkem a na konci 19. století přešel do rukou státu. V letech 1920 až 1930 byl klášter obnoven a získal svou dnešní podobu. Opatstvím je znovu od roku 1965 a pod arcibiskupství Ferrara – Comacchio spadá od roku 1986.

Opatství je mistrovským dílem románské architektury a jedním z nejdůležitějších románských stavebních komplexů v severní Itálii. Základem všeho je, pochopitelně, trojlodní mariánská bazilika bez transeptu, jejíž nejstarší jádro historicky zasahuje až někam so období 7. až 9. století (postavena byla nejpozději někdy mezi lety 751 a 874). V tom 11. pak byl chrám výrazně rozšířen, v tomto případě hlavně prodloužen, a objevily se zde mnohé dekorativní prvky (terakotové vlysy, majolika). Pozornost si zaslouží také vstupní nartex z 11. století, který charakterizují různobarevné cihly, osm terakotových misek, dvě kruhová okna a dekorace byzantskp – ravennského typu.

Interiér kostela Panny Marie dělí na trojlodí románké i byzantské sloupy. Velmi cenná je mramorová podlahová mozaika pocházející z různých období (6. až 12. stol., většinou však z doby kolem roku 1150), kterou zdobí zobrazení fantaskních zvířat, geometrické vzory a rostlinné i figurální motivy, většinou alegorické (lev jako Vzkříšení, drak jako zlo, jelen jako Kristus). Fresky na zdech pocházejí ze 14. století, vytvořila je boloňská škola a zobrazují mnohé scény ze Starého (např. Adam a Eva, Prvotní hřích, Kain a Ábel, Noemova archa, David a Goliáš, Daniel v jámě lvové aj.) i Nového (Zvěstování, Narození Páně, Klanění Tží králů, Vraždění neviňátek, Svatba v Káni galilejské, Poslední večeře, Ukřižování aj.) zákona a Apokalypsu sv. Jana. Nechybí zde ani basreliéfy burgundského stylu pocházející z konce 11. století nebo polychromované dřevěné krucifixy. Upozornit je třeba zejména na vyobrazení Posledního soudu, kde ďáblové v čele s Luciferem krutě mučí zatracence. Fresky v apsidě vytvořil roku 1351 Vitale da Bologna. Vidět zde můžeme Ježíše Krista, Pannu Marii, anděly, Evangelisty a různé světce a světice, např. Kateřinu, Máří Magdalénu, Martina a Jana Křtitele. Celkový dojem z interiéru však narušují opěrné zdi, které vznikly z důvodu zvýšení stability chrámu pravděpodobně v období od konce 18. století do roku 1858.

Nejvíce viditelnou částí opatství je – celkem pochopitelně – 48,5 metru vysoká zvonice z roku 1063, jejíž základna má zdi silné 1,7 m. Zvonice je postavena v románském slohu lombardského typu. Díky nápisové desce na zvonici známe jméno architekta, který její podobu navrhl a řídil i stavební práce – jmenoval se Deusdedit. Hlavním rysem zvonice je tradiční zvětšování se a rozšiřování sdružených oken zdola nahoru a od jednoduchých po čtveřitá. Stěny zvonice jsou osazeny vzácnými keramickými „miskami“, na kterých jsou vyobrazeny stromy, ryby, ptáci a květiny. Osmnáct z nich pravděpodobně pochází ze středomořských zemí (Egypt, Tunisko, Sicílie).

Z klášterních budov (na rozdíl od kostela byly budovy kláštera z velké části zničeny) je potřeba zmínit minimálně kapitulu, zdobenou freskami Giottova žáka z počátku 14 století (mj. sv. Benedikt, proroci a Ukřižování), a refektář, kde je asi nejcennější cyklus fresek v opatství. Maestro di Tolentino zde mj. zobrazil Krista mezi Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou nebo Poslední večeři. Opomenout nemůžeme ani klášterní muzeum, které se nachází v prostorách někdejší mnišské koleje, kde svým návštěvníkům nabízí nabízí artefakty z mramoru, keramiku, liturgické předměty a přenesené fresky.

Na závěr ještě pár čísel. Celková délka kostela (exteriér / interiér) je 44 / 35,7 m, jeho šířka 18,4 / 17,5 m a výška 14,1 m. Vnitřní výška apsidy dosahuje téměř 10 m. Kapitulní místnost má půdorys 10,5 x 9,9 m, refektář 24,3 x 10,9 m a ambit rajské zahrady 18,4 x 18,4 m.

Rád bych ještě omluvil sníženou kvalitu fotografií. Pomposu jsem navštívil v roce 2003, kdy jsem o koupi digitálního fotoaparátu ještě ani neuvažoval. Fotogalerie je tak v tomto případě tvořena jen oskenovanými fotografiemi 13 x 9 cm a několika pohlednicemi, takže skutečně slouží pouze jako ilustrační a propagační materiál. Tato nádherná památka totiž za návštěvu rozhodně stojí.