Morový domek. Smutná vzpomínka na poslední morovou epidemii roku 1713. Nové Město na Moravě.

Mor roku 1713. Poslední velká morová rána. Anděl smrti bral svoji daň v celé střední Evropě. Jen v Praze, dle historicko demografických studií zemřelo tehdy na dvě stě tisíc lidí, třetina obyvatel. Epidemie a všudypřítomná smrt se hluboce zapsala do barokní zbožností zjítřených duší obyvatelstva. Na náměstích skoro všech našich měst se tyčí Morové sloupy. A takřka bez výjimky pochází z roku 1713…

Hrůza toho roku se odrazila i v nejvyšší politice. Římskoněmecký císař a rakouský arcivévoda Karel VI., hluboce zbožný katolík pochopil, že i on sám je smrtelný. A protože neměl syna, zajistil nástupnické právo na habsburský trůn i pro své případné dcery. Sám v tu chvíli asi netušil, jak velký význam tento dokument, historiky nazývaný Pragmatická sankce bude jednou mít. O čtyři roky později se mu totiž skutečně dcera narodila. Dostala jméno Marie Terezie a dál ten příběh jistě znáte sami.

Ještě je daleko doba antibiotik. Ale za tři a půl století více či méně silných morových katastrof Evropa určité zkušenosti nasbírala. Modlitby nepomáhají. Ani vonné byliny, ani zástupy flagelantů. Ba ani upalování Židů nemívá očekávaný účinek. Šanci na přežití zvyšuje jedině izolace. Izolovat nemocného, pokud se objeví. Izolovat sebe, pokud už nákaza propukla. A doufat, že to bylo dostatečně rychlé...

Před morem bylo lze utéct. Málokdy byla epidemie celoplošná. Propukala spíše ostrůvkovitě, tu tady, za rok zase jinde. Dalo se mezi tím kličkovat. Dalo se mezi tím kličkovat, měli-li jste na kličkování prostředky. Proto šlechta morové rány spíše přežívala. Prostě utekli jinam. Ale co sedlák se svým políčkem, co měšťan se svou dílnou či krámkem? Opustíte svoje živobytí a takřka jistě umřete hlady jak prašivý pes. To už je lepší sedět doma za zatlučeným oknem, intenzivně se modlit a pro jistotu sem tam upálit nějakého toho Žida...

Toho neblahého roku 1713 vznikaly sanitární kordony. Všude. Oficiální, státem organizované, vojenské. Ale často též domobrany, pár chlapů, ozbrojených třeba jen pořádnou sukovicí. Nepustili nikoho do města či vesnice.

Každý poutník byl podezřelý. Vždyť koho dnes potkáte na cestách? Ten, k němuž mor nedorazil, sedí doma a je rád. Na cestu se dávají jen ti, kteří už mor potkali a prchají před ním. A právě ti si jej možná nesou s sebou...

... utekli z Kolína. Snad v poslední možné chvíli. V noci se protáhli jedinou nehlídanou brankou. Hlavní městské brány už celý den střežili vojáci. Ven nikdo nesměl. V Kolíně propukl mor...

Otec, matka, tři děti. Zoufalý pokus zachránit si život. Vše, co měli, nechali za sebou.

Vydali se na jih, do kopců Vysočiny. Pokusili se najít střechu nad hlavou a něco jídla ve vesnicích. Nikde je nepustili. Létaly kameny, štěkali psi.

Strach a nejistota. A hlad. A zima, to vše bylo strašné. Ale ten pocit vyloučení z komunity, ten musel být nejhorší. Nepatřili nikam. Už ne k živým a ještě ne k mrtvým. Vybrali si správně? Umřou tu v lesích, vlci je roztrhají. Měli zůstat v Kolíně? Modlit se a čekat?

Přešli Vysočinu, lesy skončily. V otevřené krajině se objevily hradby Nového Města.

Otec, matka, tři děti. Ucítili naději? Vypotáceli se z lesa. Hned je zastavil výkřik. I tady chlapi hlídají. Sukovice. Psi. Dokonce i stará mušketa. Ani sem je nepustí. Tak to je konec. Dál už nemůžou. Tady umřou.

Naděje ještě svitla. Hlídači Nového Města s na tu dobu nečekanou velkodušností umožnili rodině osídlit nedaleký domek, který tu zůstal možná po pastýřích. „Buďte tu, měsíc, dva. Pokud neonemocníte, můžete do města“.

Na nedaleko stojící velký balvan nosili soucitní měšťané jídlo. Šly dny. Bedlivě střežili novoměstská stráž morový domek. Nikdo se nesměl přiblížit, nikdo se nesměl vzdálit.

Možná všechno přece jen dobře dopadne.

Otec, matka a tři děti. Jednou se uprostřed noci nejmladší dcera probudila. Uvnitř jejich provizorního obydlí stála vysoká postava, zahalená v černém plášti. „Stejně mi neutečete“, řekla se smutným úsměvem. Holčička začala plakat. Vzbudila ostatní členy tak těžce stíhané rodiny. Všichni tu podivnou postavu uviděli.

Následujícího dne zůstalo jídlo na kameni netknuté. Druhý den rovněž. Třetí den novoměstští pochopili. Anděl smrti přece jen udeřil. Spálili morový domek i s pěti mrtvými těly. A dlouho pak na toto místo nikdo nechodil.

Vzpomínka na nešťastnou rodinu však přežívala v Novém Městě dál. Ten zoufalý boj, ta touha po životě. I ten tragický konec budily obdiv i lítost. Na velkém kameni, kam kdysi nosili jídlo se objevil nápis, popisující celou událost a prosící za klid nešťastných duší.

Ale ani kámen nepřežil. Časem začal v poli překážet, byl rozbit a odstraněn. Jeden kus prý dodnes stojí u nedaleké chaty. Po krátkém hledání jsem našel malý smírčí kříž, asi 100 metrů od místa, kde stával morový domek. Podle místní tradice se jedná o památku na zemřelou rodinu. Klidně to může být i pravda. Na přední straně kamenného kříže už jen těžce rozpoznatelné stopy písmen, textu. Přečíst jsem ho nedokázal…

Na kmeni vzrostlé břízy obrázek. Sám o sobě dosti ponurý. Dvakrát ponuřejší při znalosti výše popsaného příběhu. Bílé, stylizované lebky v černém lese. Vše kontrastuje s bílou březovou kůrou, na větvích se třepetají poslední žluté a červené listy. Je konec října a slunce právě zapadá. Všude je ticho. Nedaleko kraj lesa Ochoza. Z něj tehdy před třemi sty lety vyšlo pět zubožených stínů. Nové Město na Moravě je odsud coby kamenem dohodil...

Mor tehdy v Novém Městě nepropukl. Měšťané si zhluboka oddechli. Sanitární kordon přinesl své ovoce.

Byla to poslední morová rána. Mor pak odešel a už se nikdy nevrátil. Uvolnil své hrůzné postavení černým neštovicím…