Kde za nocí tančí víly. Louka Permonka, Nové Město na Moravě.

Vyšli jsme do noci. Pár metrů za chatou už byla úplná tma. Rozsvítili jsme baterky a vydali se do nitra tajuplného lesa. Já a moje dcera.

Les se jmenuje Ochoza a dobře ho znají běžci, turisti, běžkaři i horští cyklisté. Je protkán cestami, cestičkami, pěšinami, single treky pro kola i trasami pro běžky. Není divu. Jsme přímo v centru příměstské oblasti Nového Města s hotelem Ski a Vysočina arénou, kraje to zaslíbenému zejména běžeckému lyžování.

Ale není jen toto sportovní vyžití. Les Ochoza má i svá mnohá tajemství. Své příběhy. Svoje záhady.

Nedávno někdo vyzdobil les obrázky. Vysoko na kmenech stromů visí tabulky s kolorovanými kresbami. Poukazují na místa, na příběhy, na pohádky i na pověsti. V celém lese jich nalezneme asi deset…

Parta přátel ještě z vysokoškolských dob. Dnes už tolik nechodíme po balkánských horách a nesjíždíme divoké řeky, o to víc vymýšlíme výlety a cesty za pokladem pro naše děti. A podzimní prázdniny, to je tradiční termín…

„Proč myslíte, že tento les nikdy nikdo nevykácel?“ Patnáct párů dětských očí se rozhlédlo po okolních stromech. „Všechny ostatní lesy lidé dávno vykáceli a dřevo spálili, jen tento ne. Třeba tady žije něco, čeho se báli…“

Přes pověsti jsem v naší partě prostě já…

Procházeli jsme žlutočerveným lesem, po kolena se v listí brodili. A kupodivu ani jiných turistů nepotkávali. V to pozdně podzimní dopoledne byl les celý a jen náš.

Zastavovali jsme se u jednotlivých obrázků a já vyprávěl příběhy. Některé jsem znal, některé si vymyslel.

… nachází se přesně uprostřed. V samotném srdci lesa. Obklopená stromy za všech stran. Louka s podivným názvem. Permonka. Prý podle permoníků, kteří zde žili. Ale ještě jedna tradice se k Permonce váže. Prý tady po nocích chodí tančit víly…

Celá parta se zastavila u studánky na okraji Permonky. Na stromě visí obrázek. Dvě mlžné postavy, Tančí. Kolem černý les, jen jasný měsíc jim k tomu svítí. Celý obraz v mystické modré barvě.

Malé děti už bolí nohy. Přestávka, svačina. Napil jsem se ze studánky a zkoušel si představit tančící víly. Moc se mi to nedařilo. Louka je po včerejším dešti mokrá, byla by jim zima. A hlavně - víly přece tančí v noci…

Víly. Jsou jich plné pohádky. Krásné, křehké. Milosrdné, slitovné, pomáhající. Malé holčičky si na ně hrají. Na druhé straně zase strašlivé příběhy o nešťastnících, kteří vyrušili víly v jejich nočním tanci, skončili v jejich kole a víly je utančily k smrti…

Les Ochoza má kouzlo a charisma. Jenže těžko se poddat geniu loci když po vás hází šiškami šest dětí najednou. A tak jsem sám sobě slíbil noční procházku.

Elišku jsem vůbec nemusel přemlouvat. Bleskurychle dohrála jednu z mnoha deskových her, teple se oblékla, popadla baterku a už stojí u dveří. Vždyť kolik tajemných, kouzelných i strašidelných míst jsme už spolu prošli. Hagenova štola, Hostýn, Turské pole, poutní místa i zříceniny. A dneska na nás čeká Louka, na které po nocích tančívají víly…

Ve svých sedmi letech už sice moje dcerka přestala věřit na Ježíška, ale na tajemství a tajemné bytosti v krajině kolem nás věří stále.

Les je tichý, jediným zvukem je šustění listí pod našima nohama. V ostrém kuželu světla z baterky se míhají kontury stromů, kmenů i větví. Občas se zatřepotá padající list, zaleskne se a přistane mezi kořeny. Překračujeme nízký hřebínek a scházíme lesní pěšinou k Permonce. Povídáme si jen šeptem. Mezi stromy se už skoro dá tušit sinalé světlo z louky.

Eliška mě drží za ruku. Najednou mi stiskla dlaň, přitiskla se ke mně a zastavila. „Tati, raději se vraťme“, zašeptala. „Proč? Pojďme ještě kousek. Támhle už je studánka, obrázek víl, odtud krásně uvidíme celou louku“.

Dcerka udělala ještě tři pomalé krůčky kupředu a zase se zastavila. „Eli, co se děje?“

Eliška třeští oči do tmy před náma…

„Ona má doopravdy strach“, blesklo mi hlavou. „To dítě, které se mnou neohroženě bloudilo podzemím Českého krasu a hledalo Hagenovu kolejnici, se teď něčeho bojí“. Napřímil jsem se a rozhlédl. Les je úplně, ale úplně tichý. A černý. A najednou ze stromu před námi opadalo listí. Z ničeho nic. Všechno najednou. V tomto úplném bezvětří. Zasypává nás žlutý vodopád. Listí tančí ve světle baterky, padá nám do vlasů, cinká o sebe navzájem. Eliška mne táhne za ruku směrem zpátky.

Rychle jsme přešli na naši stranu nízkého hřebínku. Eliška mi stále svírá ruku a vyplašeně kouká kolem sebe. Rozpovídala se až kousek od chaty. „Víš, tati, já najednou slyšela, jak někdo říká, abychom už dál nešli. Už ani krok. A pak jsem slyšela v lese zvuk koňských kopyt. Někdo jel vedle nás na koni. A potom to listí, vždyť vůbec nefoukalo. A potom, potom na té louce… Viděl jsi je, tati? Viděls?“

Nedošli jsme tehdy v noci na Permonku. Na Louku, na které tančívají víly. Viděli jsme ji jen skrz kmeny stromů. A Eliška přísahá, že mezi těmi kmeny zahlédla mlžné, nezřetelné postavy v modrých pláštích… A já ji to moc rád věřím.