Jak všestarský kaplan uprchl v roce 1868 do Pruska

U všestarského faráře P. Václava Koželuha (* 9. února 1793 a vysvěcen na kněze 24. srpna 1816) se za jeho působení od roku 1858 vystřídalo velké množství kaplanů – Josef Urban, Severin Beran (do roku 1864), Bedřich Pachta (od 1864), Jaroslav Sedláček, Josef Vejcl (1866-1867) a František Ehrenberger, který odejel v roce 1867 do Ameriky a po letech se vrátil domů, kde zemřel roku 1907.

Právě místo něj byla hledána náhrada a 24. listopadu 1867 byl do Všestar dosazen mladý kaplan Karel Svoboda, jenž do té doby působil v Čermné. Ten se narodil 30. května 1842 v Hradci Králové, kde získal jak základní, tak středoškolské vzdělání, aby následně absolvoval bohoslovecký seminář. Na kněze byl vysvěcen 27. května 1866 v Hradci Králové.

Po svém příchodu do Všestar se seznámil s místním obchodníkem a hostinským Františkem Ladislavem Součkem, a tak v jeho hostinci trávil skoro každý den. Protože byl veselé a milé povahy, rád bavil hosty hostince různými šprýmy a vyprávěními a dalo by se říci, že bez něj by tam nebyla žádná zábava.

Nikomu se veřejně nesvěřil o tom, co skrývá ve své duši, že nevěří tomu, co káže římskokatolická církev (údajně byl rovněž znechucen milostným vztahem faráře s kuchařkou Markétou) a rád by se dal k evangelíkům, což nebylo v monarchii vůbec jednoduché, pokud by se to nedalo označit přímo za věc nemožnou. I když by se mu to podařilo, dlouhé prsty církve by se mu postaraly o těžký a svízelný životní osud. A tak se jednoho dne rozhodl, že uprchne do Pruska, které mu poskytne jak náboženskou, tak i hospodářskou svobodu. 13. února 1868 si v hostinci ještě zazpíval píseň „Zasviť mi ty slunko zlaté“, známou též jako „Vystěhovanec“ (o této písni lze najít více informací zde: http://drahotin.eu/Zasvit.html), v níž se zpívá toto:

„Zasviť mi ty slunko zlaté
Na poslední z vlasti krok
Zahřej v prsou city svaté,
Usuš v očích slzí tok.

Nezazli mi drahá máti,
Požehnání své mi dej;
Ač ti musím »s Bohem« dáti,
Za syna vždy přec mě měj.

Květné luhy – hvozdy černé!
Nikdy vás již nespatřím,
Nikdy víc své děvče věrné,
Věrné druhy neuzřím!

Český hlahol – české zpěvy
Nebudu víc v duši ssát,
Toužit budu bez úlevy
V cizině – pro vlast svou lkát!!“

Jednalo se o takové svérázné rozloučení se všemi, jež však nevěděli, že se kaplan chystá pryč. V noci ze 14. na 15. února 1868 uzamkl zevnitř svoji kaplanku a otevřeným oknem vyskočil do zahrádky a přes plot odešel na silnici, kde jeho stopy zmizely ve spoustách sněhu.

Jakmile se dozvěděl zdejší farář P. Václav Koželuh, že mu kaplan uprchl, začal na vlastní pěst pátrat. Byl přímo nepříčetný, ale při hovorech s místními obyvateli, na nichž se snažil vyzvědět podrobnosti, to nedal znát. Vždyť tato věc se stala i jeho poskvrnou a mohl čekat od svých nadřízených jen nedobré věci.

Nejvíce se zapovídal s nově jmenovaným poštmistrem Součkem, kterého vzal i do kaplanky. Zde poštmistr uviděl nad postelí vyvedený nápis: „VELIKÉ VÍTĚZSTVÍ U HRADCE KRÁLOVÉ ROKU 1868.“ a na stole byl zanechán krátký dopis, v němž se kaplan loučil se všemi, kdo ho měli rádi. Z tohoto listu bylo usouzeno, že zamýšlel spáchat sebevraždu, a tak si jeho příbuzní odnesli skrovný majetek, neboť se po neúspěšném pátrání církevních i světských úřadů usoudilo, že je mrtev. Po čase dokonce církev kaplana exkomunikovala, což bylo veřejně vyhlášeno rovněž ve všestarském kostele. Zanedlouho se tak na kaplana zapomnělo.

Co se tehdy událo, se dozvěděli lidé až po mnoha letech, když se v roce 1910 pořádal ve Všestarech účetnický kurs pro členy zdejšího Živnostenského společenstva. Tehdy byl z hostinského Součka již stařec, jemuž byla navíc kvůli závažné chorobě amputována ruka. Když došlo na zpěv písně „Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok!“, zasmušil se a řekl, že tuto skladbu zazpíval páter Svoboda před svým útěkem do Pruska. Všichni se na něj překvapeně podívali, neboť nikdo o osudu pátera Svobody nic nevěděl. A ten se nenechal dlouho pobízet a začal vyprávět o tom, co se v roce 1868 skutečně stalo, zejména když trávil poslední večer s páterem Svobodou, aby se podělil o to, že následujícího dne jede dělat do Prahy poštmistrovské zkoušky.

Tehdy skutečně nic nevěděl, ale po nějakém čase mu na poštu přišel od jeho přítele dopis z Pruska, v němž kaplan popsal vše, jak se stalo. Jak šel v přestrojení až do Náchoda, vyhýbal se všem místům, kde se nacházely kostely s farami, aby ho za Náchodem převedl jeden pašerák do Kladska. Tam se okamžitě přihlásil na evangelické faře, ale byl upozorněn, že i když jsou na území Pruska, tak tam nadále sahá pravomoc královéhradeckého biskupa. Po krátkém odpočinku se vydal dál do Pruského Slezska, přičemž mu bylo pomáháno všemi po cestě se nacházejícími evangelickými kazateli, i když on sám cítil na všech jistou nedůvěru. Po strastiplné cestě dorazil až do Poznaně, kde se přihlásil u místního evangelického panstva jako zběhlý římskokatolický kněz z Rakouska a prosil o povolení k přestupu k evangelické církvi a ponechání ho v kněžském úřadě. Reakce však byla zamítavá, přesto se však nenechal zviklat a snažil se uskutečnit svůj sen. Trvalo delší dobu, než se mu to podařilo, neboť musel splnit řadu předepsaných formalit a získat od pruské vlády státní občanství. Po jeho obdržení byl již vysvěcen na evangelického kněze a odeslán na jednu vzdálenou farnost na Poznaňsku. Nikdy však svého kroku nelitoval a v lůně nové církve se cítil spokojeně. V onom dopise ještě poprosil svého přítele, aby zaplatil jeho dluh dvojici místních švadlen, jež bydlely naproti v Morávkově hostinci a ušily mu tehdy teplé prádlo na cestu, což se také následně stalo. Rovněž se omluvil faráři Koželuhovi, že mu způsobil nemalé církevní nepříjemnosti.

Po nějakém čase se opět v čp. 3 sídlícímu poštmistrovi Součkovi, ozval, aby mu uhradil výše zmíněný dluh. A od té doby o něm již nikdo neslyšel. Na závěr můžeme ještě dodat to, co bylo uvedeno u jeho jména ve všestarské farní pamětnici: „Nezdárný kaplan Karel Svoboda, který odpadl od jediné a samospasitelné svaté katolické církve a odebral se nešťastník do Prus v únoru 1868 kde přestoupil na vyznání evangelické a zanechal tu po sobě mnoho koukole.“ Malá zmínka o něm je také v knize „Česká evangelická církev v době revoluční r. 1848“ od Josefa Lukáška, která vyšla v roce 1937: „Karel Svoboda, býv. katolický kaplan v diecesi královéhradecké, stal se evang. vikářem v Námyslově, pak ve Stroužném (1871), byl i farářem v Rozumicích. Za něho posvěcen byl evang. kostel v Stibořicích r. 1873, jež patřily do jeho farnosti.“ Další jeho osudy mi známé nejsou, stejně tak, kdy a jak zemřel, bohužel.