Jak jsem poprvé běžel aneb "Běh 17. listopadu" v Hrabové.

Fotografie (2)  • Foto: TomášNejedlý

   Dlouho jsem zde na Turistice nebyl a tak začnu poněkud zlehka. Něčím, co si ještě pamatuji. Jedná se o zatím poslední závod, který se dá již možná poprvé nazvat během. Po pár letech během

Foto: TomášNejedlý

   a ne jen procházkou, vyklusáváním nebo jen popobíháním. Závodníci na čele, ale asi také v půli pole by to asi za běh ani teď nepovažovali. Stejně jako maraton, který nebyl pod tři hodiny. Ať tak, či onak, zatím asi skoro všechny běhy byly spíš jenom onou procházkou, než něčím, co by se jen z dálky během dalo nazvat. Ani elegantní, ani vytříbený a vyladěný styl jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu. Nicméně výsledkem mé snahy o lepší výkony (HIHI) byla především často větší únava (i když to tak po konci „běhání“ nejprve nevypadalo … omamné endorfiny zapracovaly dokonale). Myšlenky na psaní nejrůznějších článků byly, ale nějak se vytrácela síla, kterou jsem nakonec nikdy moc neměl, abych slova převedl do souboru. Únava nakonec nad vším vyhrála a ke psaní se dostávám až teď po mnoha a mnoha měsících. Jsem zvědav, jestli to nakonec vůbec někdy dopíši. Inu věnuji se spoustě věcí, ale pod heslem „všechno, ale nic ne dobře“… :-))) Takže zájmy jako třeba astronomie, počítače, radiotechnika, nějaký ten pohyb se s postupem času (mnoha měsíců) obměňují. Neběhám ani trochu dobře, ale o to více jsem tomuto nevšednímu pohybu propadl. Řekl bych, že někdy až příliš. Pod pocitem „pokud neběžím, tak se jen flákám“, jsem úplně odsunul do pozadí klasickou turistiku, které jsem se věnoval roky předtím. S přesvědčením, že během zcela zátěž turistickou nahradím a že z běhu budu jen sbírat „vavříny“. Po dlouhé době nějak došlo na turistiku (protože jsem nechtěl „lámat“ přes hranu to, na co ještě nemám – běhy v horách – jsou krásné, ale v mém podání je to jen OBROVSKÝ „indián“, tedy většina pohybu je chůze a jen občas opatrné popoběhnutí). Přešel jsem na turistiku a najednou zjišťuji, že běh mě až tak vysoko neposunul. Zjistil jsem, že mé tehdy velice časté stoupání a klesání k jeskyním a skalkám pseudokrasu (ano byly doby, kdy jsem stejně propadl zájmu s názvem „jeskyně“ a nevěnoval se skoro ničemu jinému). Lezl jsem do míst tajemných a pro většinu lidí neznámých. Do míst o kterých by se daly psát knihy a mluvit hodiny a hodiny a stále by bylo o čem. Stejně tak by se dalo mluvit o běhu ač vlastně není třeba. Běžci budou naladěni na stejnou notu a ostatní neběžící to stejně nepochopí a naše cupitání bude bráno jen jako pouhá pošetilost. Ať tak nebo onak, je nutné se věnovat všemu a osobně si myslí, že běh je základem všeho sportu. Nikomu rozumný trénink běhu neuškodí a sportovcům tím tuplem. Mnoho lidí mluví, jak by se mělo a co by se nemělo, ale nejpodstatnější je vyběhnout. Při pohledu na maratonce na chvostu pole člověk pochopí, že zdaleka není nejnutnější elegance a tolik omílána „běžecká abeceda“ - někdy to tak vyznívá, že pokud člověk nevypiluje „abecedu“, tak by ani neměl nikam vyrazit. To spoustu lidí jen znechutí a skutečně už nikdy nebudou chtít někam běžet, protože to nebude podle „šablonek“. Šablonek, které jen svazují. No, konec blábolů a k závodu.

   Už dávno jsem se smířil s tím, že nebudu patrně nikde jinde než na úplném chvostu všech závodů. Mám radost pokud předběhnu každého jednoho závodníka od konce a počítám si to jako jeden malý/velký úspěch. Pokud mě naopak předběhne někdo jiný, tak je to motivací buď zabrat z posledních sil, ale nepřehnat to, aby alespoň něco zbylo do cíle a nebo se na „ptákoviny“ vykašlat, když to nemá šanci na úspěch. Uklidnit se - na začátku ani uprostřed závodu se nevítězí (pokud nejde o „Opavskou míli“, kde je třeba nasadit tempo hned na začátku a nepovolit – něco, co je „pomaloběhovi“ zcela cizí). Všechno je to krásná škola strategie (pokud neprotestuje zdraví – což je poslední měsíce můj největší protihráč, který zcela určitě URČUJE PRAVIDLA) s jednou obrovskou výhodou – vlastně o nic nejde. Při tomto pohodářském přístupu je výsledný čas skoro jen pouhým obsahem tabulky, kterou stejně velmi brzy zapomenu. Spíš je to taková společenská akce. Faktem je, že nám „pánům tvorstva“ se často připojí touha po získávání alespoň nějakých „skalpů“. Ne jinak je tomu i u mě a pochopitelně to často může být i ke škodě. Když se ona vzdálená tečka někde vepředu stane cílem a „musí se doběhnout“! Když člověk zjistí, že na to nemá, tak je to ještě dobře. Pokud se ale pomalu, ale přece jen přibližuje, tak to může být také cesta opačným směrem než k nově vymyšlenému cíli, zejména pokud jde o delší trať.

   Určitě platí, že závod je nejlepší trénink, zde se podá ve většině případů lepší výkon než při „běžném“ vyběhnutí. Aspoň tak je to u mě. Ale zatím se mi nepodařilo při všemožných pokusech překonat oficiální

VSTUPNÍ BRÁNU MEZI BĚŽCE,

   kterou je uběhnutí desítky pod jednu hodinu. Říká se, že teprve tehdy člověk začíná běžet. Určitě to budou tak dva roky co se pokouším trochu více „pobíhat“, ale stále žádná sláva. Pochopitelně ve věku, kdy mám výrazně blíž k padesátce než k 25 - tehdy jsem „skutečně hory přenášel“ a určitě jsem měl nejpozději tehdy začít běhat, abych se přiblížil alespoň středu výkonnostního pole :-)))) a pak už se „jen“ udržoval, nakonec jsem tomu propadl až po 45 roce… Ale už za ty dva roky (maximálně tři) jsem měl tu opovážlivost a drzost se pokusit i o něco, co je tak posvátné jako maraton. Nepíši „běžel“, protože jsem v nejlepším případě „jen“ vyklusával se stále vyhrožující pěstí k úderu nebo minimálně plochy dlaně pro pořádnou facku s děsivým názvem

„ČASOVÝ LIMIT“.

   Ten je u maratonu šest hodin. Třeba v Praze je ale mnohem mírnější – sedm. Naopak pro kvalifikaci na asi nejslavnější maraton všech dob - „Bostonský maraton“ je minimum pro můj věk cca 3h20. Hodnota, kterou si absolutně nedokáži představit, že bych něco v takovém tempu, natož maraton, dal. A to bych potřeboval čas ještě o minimálně dalších dvacet minut lepší, abych byl pomyslně zařazen mezi maratonce. No a o dvě a půl hodiny lepší než je můj současný osobák. Takže opět zpět na zem, připravit se na start certifikované desítky série „Hrabovských běhů“ s názvem „Běh 17. listopadu“. Pokud se již nejedná o „ultra“, tak se snažím vybírat, pokud je možno, vždy tu nejdelší trať. Vždy mě lákala spíš vytrvalost než rychlost. Nebudu předbíhat, ale každý závod je jiný. Málokdy mi jde o čas, mám obrovskou výhodu oproti jiným, že se jim prostě nestresuji (pokud nemám po oficiálním závodě ještě další, „soukromý“, kterým je například dobíhání na spoj, který nakonec mou celkovou pohodu hodně ovlivňuje – nemám rád, když je to vše na minuty a to i v tom případě, že závod vyjde zcela ideálně). A tak třeba závod, který mám skoro nejblíž a to v Beskydech (RunTour Bílá) mi nakonec „dovolil“ možná jen cca 7 minut k odjezdu autobusu z cílové čáry… Zastávka byla ještě pár set metrů dále, ale zato přes výrazně zaplněný areál pod sjezdovkou. Kdybych to nestihl, tak by mě čekala cesta až na Ostravici po hlavní cestě, což jsem po závodě již tedy rozhodně moc nechtěl.

   Jinak tomu bylo ale nyní ve sváteční den 17. listopadu. Počasí bylo krásné – pršelo. Byl jsem takový nějaký celý unavený a na start se mi skoro ani nechtělo. Nicméně řadí se do „Hrabovského poháru“ a závody zde mají určitou duši. Když už se člověk vyhrabal ven, tak už to nějak šlo. Poslední dobou se moc o tréninku ani mluvit nedalo, většina závodů si po pár dnech skoro vždy pravidelně vybírala svou daň. A ještě před třemi dny jsem bral paralen. Neměl jsem žádnou představu o časech a mé neformě. Spíš mi šlo o to rozvrhnout si síly, aby trapně nedošly kousek před cílem. Upřimně řečeno, nevěděl jsem jestli uběhnu třeba jen polovinu nebo třetinu potřebné vzdálenosti. No co, o čas mi nejde, přepnu na režim „v pohodičce, v klidu“, nic se nestane. Je zvláštní, že při dobíhání na autobus z práce jsem v mnohem větším stresu než při většině závodů. Vybírám si delší běhy a tak určitě není důvod se zneklidňovat, když vyběhnu pomaleji nebo mezi posledními. Alespoň mě budou korigovat v případných „rychlostních výpadech“, tak škodlivých při maratonech. Zde jde „jen“ o 10 km. Takové závody jsou pro mě ovšem „extrémně“ rychlé a tempo „střední třídy“ nejsem schopen dlouho držet. Ani se o to nesnažím.

   Přicházím na prezentaci asi ¾ hodiny před startem a čtvrt hodiny před uzavřením výdeje čísel. Nechci venku dlouho trčet, ale ani se přehřát vevnitř. Rozběhání je opatrné, šetřím síly. Dám si maximálně tak kilometr, abych rozhýbal klouby, ne o mnoho více. Nervozita mírně stoupá, ale snad jen z důvodu, že ani trochu netuším jak mi to půjde. Po výběhu si držím své tempo a nemám ani moc času nad něčím přemýšlet. Dávám většinu energie i myšlenek do pohybu dopředu. Cítím, jak je pohyb tuhý, ale naštěstí i pohyb ostatních o dost pomalejší než má dnešní aktuální představa mých „mezních rychlostí“. Určitě jsem schopen zrychlit i výrazněji. Na chvíli. Držím se pravidla vytrvalců, že začátek má být silně odpočinkový. Pochopitelně tomu tak dlouho nezůstane - hned po tom, co si začnu myslet, že mohu mírně zrychlit – pocit z předbíhání je velice opojný (byly doby kdy mě předbíhali skoro všichni ostatní). Postupně se dostávám do klasického stavu – vím, že běžím o dost rychleji než bych měl, ale z nějakého záhadného důvodu nechci ubrat. Je otázka jak dlouho mi tuto drzost tělo dovolí. Zrádné, stále znějící, myšlenky se snažím zamést do pozadí. Nejde to. Jsou oním varovným prstem, který bude nade mnou viset celých deset kilometrů. Má drzost toho asi nemá dost a tak si zákeřně vzpomíná na to, že trasa by měla být certifikovaná. Netrvá dlouho a není to ani mrknutí oka, co se začne v mlhavém obrysu objevovat další zákeřná myšlenka. Pár maratonů jsem si „zaběhl“, tedy spíš se po vlastních jen přemístil ze startu do cíle. Zatím bylo jen málo toho, co by šlo nazvat během. Už delší dobu se tedy dostává do popředí jiná věc. Věc vzdálenější mému „kochacímu“ přístupu k přírodě a pohybu v ní. Přece jen běh je už od samého začátku především ve zrychlování.

   Nepatrné zrychlení i u mě na úrovni desítek sekund, v nejlepším případě minut znamená obrovskou dřinu a získané „skalpy“ mě hodně bolí. Nicméně asi nic člověka neposune dále než pokusy o třeba jen trochu rychlejší, ale delší tempa, běhy do vrchů nebo vybíhání schodů. Někde jsem zaslechl, že by běh neměl bolet. Na začátku, když by to náhodou člověka od pohybu spíše odrazovalo, tak ano. Pokud je třeba se dostat dále, tak to asi zadarmo nikdy nebude… :-)

   Počáteční kilometr se spíš jen vlní, což mi vyhovuje a nějakou dobu bude trvat než se narovná. Předbíhám běžce, který už běhá roky a roky, ale na maraton se ještě necítí. Už i to naznačuje, že bych měl spíš zvolnit než se o něco pokoušet. Kilometr, možná jen o trochu více o výsledku desítky nerozhoduje. Vzdálenost nad kterou může duše vytrvalce jen mávnout rukou. Není tomu ovšem tak. Může to znít zvláštně, ale desítka může být základem všeho, jak sprintů, tak i vytrvalosti.

   I pohled turisty z chvostu to možná začíná trochu chápat. Ale co je v běhu nalinkované? Nejskvělejší je, když je běh především o svobodě. Nejlépe, když neplatí žádné pravidla. Nejlepší je jen tak vyběhnout a nechat příběh plynout. Někdy to nevyjde zcela podle plánů, někdy je to úplný propadák. Endorfiny a následná únava potom ovšem rychle zapracuje a tak i když může být na chvíli člověk zklamaný nebo dokonce na sebe hodně naštvaný, tak za pár hodin už to tak zle nevidí. Alespoň, že se trochu hýbal.

   Pokud se někdy nedaří, tak za nějakou dobu mohou přijít i nečekané úspěchy. O to častější, čím méně se člověk dívá na nějaké tabulky, hodinky, hodnocení, časy nebo vzdálenosti a hodnotí spíš jen „na pocit“. Ten nemusí být vždy špatný a naopak někdy, když si myslím (spíš tomu tak skutečně je) že vše strašně bolí a hýbu se jen velice ztuha, tak nečekaně přijde zlepšení předešlého nejlepšího času.

   Už jsem asi kilometr od startu, ale neuvedl jsem trasu. Vybíháme po ulici “U kotelny“ na jejímž konci zabočíme doprava kolem nově natřených garáží s nevšedním přírodním motivem [1](v nějakém dalším článku se pokusím také uvést) a po pár desítkách metrů opět doprava na ulici „Mlynářskou“. Po přibližně třech stovkách metrů na chvíli bočním pohledem spatříme základní školu od které jsme vybíhali opačným směrem, ale nyní odbočujeme poprvé doleva k „průmyslové oblasti“ v Hrabové. Trasa je zde zábavná a rychlejší běžci by určitě mohli s klidným svědomím říct, že to zde „vyhazuje“. I já si zde labužnicky smlsnu na omamném pocitu z předbíhání. Jen doufám, aby se nejednalo o rychle získanou pozici, kterou svou „začátečnickou nerozvážnosti“ brzy ztratím nebo budu velmi těžce obhajovat. Netuším jak na tom jsem. Poslední dobou jsem běhával tak maximálně na autobus nebo vlak a to již nepovažuji za příliš velkou zábavu (stále být limitovaný odjezdy vlaků nebo autobusů není nic krásného). Tyto maximálně dva kilometry a cosi jsou od desítky na hony vzdálené. Na druhou stranu si svým způsobem nyní vychutnávám něco, co už jsem dlouho nezažíval.

NIKAM NESPĚCHÁM, NIC „NEMUSÍM“, NIC MĚ NESVAZUJE DO KAZAJKY.

    Nic nemusím, jen něco chci. Kdybych si byl jistý, že nastavené tempo udržím, tak bych možná i řekl, že se na těchto deset kilometrů těším. To netuším, že náhoda i trocha štěstí mi možná po dalším kilometru, dvou, třech nebo čtyřech dopřeje něco, čeho si mohou „užívat“ snad jen ti nejlepší maratonci při tvorbě světových rekordů. Nebudu předbíhat, ale řeknu zatím jen jedno. Bez tohoto bych určitě takový výkon nepodal. Na východní hranici průmyslové zóny zahlédnu v jednom okamžiku i reklamu nepochybně jedné z nejlepších našich maratonkyní (dokonce i ultramaratonkyni). Pokračuji dále svým tempem, které ani trochu není rozumné. Není dokonce rozumné i kdyby se jednalo jen o poloviční trať. Tak si říkám, kdy přijde onen, mnou připravený „podraz“. Vím, že se chovám jako úplný začátečník, který neví jak na tom je. Jediný rozdíl je ten, že moc dobře vím, jak může ono přepálení skončit. A co horší… Jak rychle a z ničeho nic se člověk může skoro „zastavit na místě“. Vzpamatování se z toho pak i v tom nejlepším případě znamená zcela ztracený čas, pozice a skoro jistotu, že bude člověk skutečně poslední. A to i v případě, že se toto, v mých očích, nadmíru vysoké tempo bude většině ostatních běžců zdát „útrpně“ lenivé až „nedatelné“. Pokračuji dále s velmi silným pocitem, že kdykoliv může přijít facka – odměna za mou drzost. Po ulici „U řeky“, kde je tou řekou myšlena Ostravice, se vydáváme vstříc Hrabovskému mostu. Zde ostře zatáčíme doleva a překonáváme Ostravici. Nečekaně se tato ulice jmenuje „Mostní“. Na druhém břehu je krátký a jediný pár metrů dlouhý klesák . Směr pohybu se mění, běžíme zase směrem k centru Ostravy. Za chvíli bude očekávaná otočka, která určí polovinu závodu. Nejrychlejší běžci nás míjeli v protisměru už možná někde před mostem, ale větší skupinku teprve potkáme. Únava už doléhá, ale ač prší, tak mi to ani tak nevadí, běh bolí více… :-)

   Stále si držím své tempo. To je dobře. Znepokojivá otázka „Jak dlouho ještě?“, ale ne a ne zaniknout. Vím, že je třeba pořád běžet. Jakmile zastavím, tak už mě čeká jen „indián“ (střídání běhu a chůze, kdy na chůzi bude padat stále více a více času, až to bude jen chůze – cesta k „trapnému“ konci na desítce – dojít desítku je už i pro mě prohra.. :-) ). Pokud zpomalím, tak jen dovolím hlavě, aby si myslela, že toto je dovoleno. A výsledkem bude jen další zpomalování. Za chvíli přijde okamžik, který znamená to nejzásadnější v celém (pří)běhu. Zrovna v okamžiku, kdy hlava našeptává „uber-uber-UBER!!!“. Bylo by krásné, kdyby jen stačilo říct „Mel si mel...“.

   Pochopitelně podpora i z protisměru, od těch rychlejších, dodává další energii… Zvolnit, ale je tak snadné. Nesmíš se tomu poddat. Dobíhám běžkyně, které bych klidně mohl na chvíli předběhnout, ale cítím, že tato „sranda“ by znamenala, že za chvíli budu velice těžce litovat. Naše rychlost byla podobná a ani trochu si nejsem jistý, že bych ji dokázal udržet až do cíle, tedy ještě více než jednou tolik, co jsem zatím uběhl. Nejsem zastáncem hodinek, považuji je jen jako něco co mě na konci sil bude jen znervózňovat. Stejně jako sluchátka v uších. Když „dobíhám“ maratony tak už mě štve i to, že musím zvedat ruce. To jsou okamžiky, kdy už nechci nic. Chci už jenom cíl, aby to utrpení skončilo (pak už hlava i tělo vypne úplně, nechce nad ničím myslet a nic dělat – i tak je víc než nutné tomu nepodlehnout!). Desítka ani zdaleka není maraton, ale vyřídit umí i tak dobře… Konečně se dostáváme k otočce a vím, že mám za sebou polovinu, ale před sebou ještě „dvojnásobek“. I když se jedná o „stejných“ pět a pět kilometrů. Krajinu beru jako kulisu, která se stává stále více a víc kulisou než něco, co bych měl sílu vnímal. Před sebou mám dvě zkušené běžkyně a drží naprosto strojové tempo. Jen občas na malou chvíli zvolní. Nikdy, ale ne natolik, aby předběhnutí byl „dobrý nápad“. Zatím netuším, že právě ony budou pro mě tím, co využívají nejlepší maratonci na světě. Špičkový tým vodičů, kteří jim udávají správné tempo. Tempo, které zvládají mnohdy jen ti nejlepší běžci z nejlepších na mnohem kratších (rychlejších) tratích a na maratonu se střídají. Toto je i vysvětlením pro někoho nepochopitelného, že běžci delších vzdáleností musí dokázat tyto štreky dávat velmi často o hodně rychleji než běžci těch kratších. Tedy i ti které lákají dálky nesmí zapomínat na o něco rychlejší trénink.

   Hrabovský „Běh 17. listopadu“ se pro mě stal tím hodně rychlým. Nicméně bez těchto dvou „vodiček“ by tak dobrý určitě nebyl. Kontrolují si hodinky a tak se i já zeptám jaký máme čas a odpověď je něco přes půl hodiny. Každý už jistě chápe, co již před nějakou dobou, možná za mostem, popustilo uzdu mé fantazii. Ještě nikdy jsem neuběhl desítku pod hodinu. Vždy mi chyběly „dlouhé“ minuty. Minuty neskutečně vzdálené mému snu. Dalšímu snu po „uběhnutí“ maratonu – tedy spíš jen jeho zvládnutí v limitu (i tak je standardní limit 6 hodin na maraton dost tvrdý na to, aby jej běžný smrtelník na výraznější vzdálenost „jen“ šel). Jsem hodně unavený a zpomalení by pro mě bylo obrovskou slastí. Slastí, která se rovná cestě do PEKLA! Občas předbíháme, většinou běžkyně, na kterých už je vidět, že jim dochází síly a nebo si drží své, jen o trochu nižší tempo. Při pokusu o předběhnutí musím hodně dobře odhadnout, zda se dokáži „včas vrátit do svého pruhu“. Některé předbíhání trvá i kolem stovky metrů. O to více si jich vážím. Jsou mi stálým varováním, jak může i znenadála skončit mé fofrování. To, jak jsem uběhl prvních pět kilometrů je v mém měřítku určitě velice dobrý výkon. Za chvíli vidím most a před ním pár metrů dlouhý kopeček, který chci vyběhnout se stále stejnou rychlostí. Stále prší a pomalu se připojujeme na zpáteční cestu. Kaluže se snažíme obíhat, ale ono už je to asi jedno. Mnohé zabírají výraznou část obou pruhů cesty. Provoz zde není velký a řidiči jsou velice ohleduplní a dávají prostor na naše „minisouboje“. No, spíš jen souboje se sebou samými. Když už kaluže nejsou tak velké, tak i my je za trpělivost necháme v klidu předjet. Kdyby byl takový soulad všude, to by byl skvělý svět.

   Únava je značná, ale už se pomalu přibližujeme průmyslové zóně v Hrabové. Běžím stále takovým tempem, které bych jindy tak dlouho určitě nedal. Nechci u mých vodiček vypadat zle (opět chlapská pošetilost:-)) ) a tak se jich držím jak to jen jde. Kalužím už se nevyhýbám, je to jedno a v jedné pociťuji, že voda je fakt vcelku studená… :-) Zatáčky „řežu“ těmi nejostřejšími stopami a doufám, že nepřijde podraz. Mám toho už až až a těším se konečně do cíle. Z ulice „Jezdiště“ odbočujeme doprava a přitom vidím spoustu těch, co jsou už dávno v cíli a už se jen vyběhávají. Kolem vymalovaných garáží odbočujeme doleva do cílové rovinky. Ta je ale pořád hooodně dlouhá. Strašně dlouhá na to, aby se příliš brzké zrychlení změnilo v trapné zpomalení před cílovou čarou. Doufám, že vodičky nasadí kvalt a zmizí mi z dohledu. Že nebudu muset řešit zpomalování a „nesportovní“ dávání přednosti ať jsou v cíli dříve. Toto tempo z nějakého záhadného důvodu nenasadily, ale přece jen jsem je nechal doběhnout ve vzdálenosti dost velké (asi půl metru, metr) přede mnou. Za cílovou čarou byly dřív, ale časomíra to změřila jinak. Asi to tak mělo být, na druhou stranu pro mě jsou jednoznačně vítězky ony, odedřely největší práci.

Nyní můžete hádat, jestli jsem si sen splnil nebo ne? Kdybyste viděli mou radost v cíli… :-)

    Určitě nebyla menší než po doběhnutí prvního maratonského závodu v Ostravě, kdy jsem si dokonce s maratonským matadorem na cílové rovince střihl sprinterský souboj. A že jsem skončil o pár sekund později tak to mi radost ani trochu nepokazilo. U této desítky se ale za výsledek trochu stydím. Nemyslím, že to pořadí je úplně fér... Rozdíl v časech je v desetinkách, ale se jednalo o souboj na VELEVÝZNAMNÝCH místech okolo hodnoty 220. Tedy asi pětadvacátí od konce… :-)

Naměřený čas 58:46,62 a průměrné tempo pro mě určitě krásné 5:53 min/km.

 

****************

* POKOŘENO … *

****************

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.youtube.com/watch?v=qMB9PjmfE7Q … nově natřené garáže v Hrabové.

[2] https://www.vysledkybeh.cz/Hrabovskebehy/17listopadu2025/10km/ .. výsledky.