Fara v Dašicích

Dašický chrám Páně byl farním již ve 14. století, neboť k roku 1350 byl příslušným k litomyšlskému biskupství a byl osazen vlastním plebánem, jehož jméno se však nedochovalo. Prvním z nám známých zdejších duchovních správců byl plebán Jan, který si v roce 1391 směnil faru s plebánem Přechem z Lična.

Původní objekt fary byl dřevěný a podle všeho byla zničena za husitských válek, ale krátce poté došlo k její obnově, neboť v 16. století byla osazena knězem pod obojí, o němž pražská konsistoř pod obojí nařídila královéhradeckému děkanátu toto: „Kněz Jan v Dašicích nemalé pohoršení činí, toho potresciž, jiným místem opatřte.“ Roku 1610 vyslala pražská katolická konsistoř do Dašic faráře Bartoloměje Litomyšlského, ale tomu prý konšelé zavřeli kostel a tvrdili, že mají svého evangelického kazatele - Blažeje Borovského či Bavorovského, bývalého děkana chrudimského, jenž byl farářem v Dašicích ještě o 2 roky později. V Dašicích a v Rovni působili v roce 1615 arcibiskupští kněží Jan Lozyka a Matěj Zub Tuntulyn Lybřický, ale bez úspěchu, takže pardubický děkan Matouš Appián požádal 12. října 1617 arcibiskupa o nové katolické kněze pro Dašice a Roveň, „ježto všichni ti (osadníci) zde buď kalvinisté, buď pikhardisté neb lutheráni jsou a ani jeden katolík se nenachází.“ Kolem roku 1619 zde působil evangelický farář Kašpar Adam Vlaverianus, jenž svým kšaftem v témže roce učiněným odkázal své jmění manželce Anně a synu Václavovi. Z toho je vidět, jakou podporu tu tehdy měla nekatolická strana. Roku 1635 si stěžovali misionáři na Pardubicku, že mnozí osadníci městyse Dašic nesvětí katolické svátky a místo nich uctívají památku Jana Husa a Jeronýma Pražského, zpívají písně protestantské na potupu katolíků skládané, a proto dokonce požadovali vojenské vymýcení odporu.

Po Bílé hoře nastoupil do Dašic katolický farář P. Matouš Linger (jeho jméno se zapisuje různě, např. i jako Matouš Lyncer, Matouš Linczer, Matouš Horreus) a působil zde ještě v roce 1629. Po něm nastoupil opět katolický farář P. Martin Silvestr (též Sylvestr), zmiňovaný roku 1633. Ve 30. letech 17. století spadaly pod dašickou faru rovněž filiální kostely v Hostovicích a Komárově, později rovněž v Dřítči a Býšti. Podle Zprávy o farách, kostelích, desátcích a důchodích jakož i o chování se kněží na Panství Pardubském léta 1640 od Jana Purkharta Korduleho ze Sloupna a na Sounově a Běstvini byl popsán stav zdejší fary bez filiálek takto: „Městečko Dašice, fara, kterouž drží kněz Jiří Ignacius Štolonius, jest z Slezska, kněz světský. Kostel založení blahoslavené Panny Marie. Platí se žita 57 str. 1 v. 3 ½ č., ovsa 57 str. 1 v. 3 ½ č., soli jedna bečka; rolí farářských 8 kop záhonův. Předešlý farář brával od křtů po 30, 35 kr. i 1 zl., od oddavků po 1 zl. 30 kr. i po 3 zl., od pohřbů dle možnosti jednoho každého po 14 kr. i více se platí. Co nynější novotný pan farář bráti bude, ještě se neví.“ O 10 let později zde byl zmíněn P. Jan Tomček Potoczký. V roce 1654 byl dalším zdejším farářem P. Felix Ungkar z řádu sv. Petra a Pavla. Po faráři Bayerovi, jenž zde byl podle zápisů v hornotýnecké matrice, se stal farářem opět polský kněz P. Jan Tomček Potoczký (1657), jenž byl od Dašických u konsistoře obžalován a později na poli u Komárova zabit. Z dalších správců dašické farnosti zmiňme: P. Daniela Františka X. Skálu (před 1661-1671), P. Františka Ondřeje Řeháka (1686), P. Františka Antonína Eberta (1692, 1695), P. Karla Františka Štěpánovského (1702) a P. Františka Antonína Šarta (1714-1724). Fara mívala podle pamětní knihy z roku 1707 vlastní pivovar a právo vařit v něm pivo, ale na rozkaz české komory a arcibiskupské konsistoře bylo od vaření piva upuštěno. Podle přiznávací tabely z roku 1714 náležely k farnímu kostelu Narození Panny Marie v Dašicích vsi Kostěnice, Lány u Dašic a Koloděje, k filiálnímu kostelu sv. Jakuba v Hostovicích vsi Mnětice, Žižín a Zminný. Při kostele v Dašicích bylo 1 052 duší, v Hostovicích 409 a v Komárově 177.

Dosavadní fara byla již ve všech ohledech nevyhovující, a tak byla v letech 1748-1757 vybudována nová, a to ze jmění kostela a příspěvků osadníků. Vznikla tak současná jednopatrová budova s pětiosým průčelím se středním trojosým rizalitem a s valbovou střechou. V letech 1724-1751 byl zdejším farářem P. Šimon Beránek a roku 1754 P. Jakub Kohout. 12. července 1758 byla fara poškozena a vyrabována při boji o město mezi pruskými a císařskými vojsky. V roce 1775 byl dašickým farářem P. František Karel Rafius a po něm P. Josef Tříska, který zemřel 1. února 1795. Jeho nástupci byli: P. František Kolzert (zmiňován i jako Golsert, 1795/1797-1800/1808), který zemřel 26. června 1808, P. Kašpar Hrdlička (od roku 1808 administrátor a posléze farář), P. Václav Vebersík (též psán jako Wenzel Webersick, 1821-1827), známý dochovaným oznámením z roku 1824, že u náboženského blouznivce Jiřího Horáka není naděje na polepšení, P. Josef J. Turek (1827-1842, známý pěstitel jiřin), P. František Holešovský (1841), P. František Hocher (1842), P. František Schoffer (též znám jako Šofr, 1850-1851, 1853, za něj se ustavil nový spolek literátský, jehož slavnost byla stanovena na svátek Žalmisty Páně sv. Davida 30. prosince; pozdější ředitel a hlavní katecheta Vzdělavacího ústavu učitelského v Hradci Králové), P. František Vlk (1852-1853) a P. František Semonský (1853).

Fara byla zasažena při požáru města 14. srpna 1843 a následně došlo k její opravě. Od poloviny 19. století se pyšnila vlastní knihovnou, jež vznikla na základě odkazů P. Františka Hochera a P. Karla Vlka a z ní byly pozoruhodné zejména tyto knihy - Bartoloměj Paprocký z Glogol a Paprocké Woly - „Zrcadlo slavného Markrabství Moravského, v kterémž jeden každý Stav dávnost, vzáctnost i povinnost svou uhlédá, Krátce sebrané a vydané roku 1593, Skrze Bartholoměje Paprockého z Glogol a Paprocké Woly“ (Olomouc, 1593), P. Zacharias Traber - „Nervus opticus, sive, Tractatus theoricus, in tres libros opticam catoptricam dioptricam distributus: In quibus radiorum â lumine, vel objecto per medium diaphanum processus, natura, proprietates, & effectus, selectis & rariobus experientijs, figuris, demonstrationibusque exhibentur“ (Vídeň, 1675).

Z let 1856-1861 je zmínka o tom, že zde žil bývalý skuhrovský farář P. Josef Rubín. Do roku 1874 spravoval faru P. František Semonský, který zemřel 26. ledna 1884 jako dašický děkan a farář na odpočinku. V roce 1880 popsal faru její administrátor (od roku 1873, podřízený děkanu v Sezemicích, a od roku 1882 farář) P. Josef Nechvíle takto: „Farní budova z r. 1757 neskytá nic památného. V listárně farní jsou památní knihy z r. 1707 a 1716, starý inventář z r. 1699, inventáře pozdější, matrika nejstarší z r. 1645 v malém kvartu svázaná. Jest zde také knihovna s knihami z minulého a nynějšího století, zvláště ale s pěkně zachovalým exemplářem: „Paprockého zrcadlo markrabství moravského z r. 1593.“ P. Josef Nechvíle zemřel 24. ledna 1902.

V roce 1899 administroval faru kaplan P. Stanislav Dobruský a v letech 1900-1943 byl dašickým farářem P. Ludvík Václav Hora, jenž zemřel 1. října 1943. Za něj se zde uskutečnila od 31. března do 8. dubna 1902 sv. misie, přičemž nikdo si již nepamatoval, kdy se zde uskutečnila její předchůdkyně, pokud vůbec. Během oprav chrámu Páně v letech 1900-1903 byl nalezen čas rovněž na farní budovu. 2. října 1909 zde přespal královéhradecký biskup Msgre. ThDr. Josef Doubrava, který následujícího dne vysvětil císařskou jubilejní kapli v Kostěnicích. Do roku 1945 pak faru spravoval P. Josef Pípal. V květnu 1945 se usídlila ve faře sovětská vojenská policie. Díky administrování farnosti ze Sezemic byla fara dlouhou dobu prázdná a chátrala. 9. ledna 2002 byla fara prohlášena za kulturní památku. Poprvé však byl její areál prohlášen za kulturní památku 21. září 1998. V roce 2007 ji zakoupili manželé Miloš a Zdena Jakubcovi, kteří se pustili do její rekonstrukce, jež byla ukončena roku 2010. Provedená oprava byla oceněna titulem Stavba roku 2013 Pardubického kraje v kategorii rodinné a bytové domy. Více o faře zde: https://pamatkovykatalog.cz/fara-11954932 a o její přestavbě na tomto webu: https://stavbaroku.pardubickykraj.cz/products/a1-kategorie-2013/.