Dům čp. 263 na Karlovském náměstí v Lomnici nad Popelkou

Téměř každý rodák z Lomnicka či Jičínska nebo častý návštěvník Lomnice nad Popelkou ví, že Karlovské náměstí je dosud takovým malým skanzenem, v němž můžeme z části vidět domy v podobě, jak vypadaly v 18. století. Jde o roubený dům podkrkonošského typu s loubím a barokní lomenicí, který měl vzniknout ve 2. polovině 18. století jako součást předměstské dřevěné zástavby.

Prvním známým vlastníkem této roubenky byl Václav Prskavec, po němž ji za 95 zlatých rýnských převzal jeho syn Josef Prskavec. Oba se živili jako tkalci, což můžeme dovodit i z toho, že na čp. 263 a na dalších okolních staveních si v roce 1787 jičínský židovský obchodník Löbl Baroch pojistil dluh ve výši 18 zlatých, což byla podle všeho hodnota příze, jíž měli tkalci pro něho zpracovat. Jejich povolání však mnoho financí nepřinášelo a bylo tak pouze k holému přežití, takže dluhy se kupily a nakonec se čp. 263 dostalo do konkursu, v němž ho roku 1789 prodal lomnický magistrát Františku Cermanovi, který za něj zaplatil 196 zlatých. Z nich 21 zlatých připadlo dětem Prskavcovým, 2 zlaté a 58 krejcarů činily taxy z komisí a licitací a zbytek propadl na dluhy, jež měl Josef Prskavec u mnohých místních obyvatel a nejen u nich. Tato částka nedokázala skutečně pokrýt všechny jeho závazky, ale věřitelé se dočkali alespoň něčeho.

Když zemřel nový vlastník domu František Cerman, tak ho v roce 1800 převzal jeho syn František Cerman, a to za 176 zlatých rýnských. Přestože šlo o velmi sešlý domek, tak se zavázal ještě na výměnku pro svou matku Annu a nemocnou sestru Brboru. Z uvedené částky pak obdržela vdova Anna a její děti: Anna, František, Josef, Barbora a Václav po 29 zlatých a 20 krejcarech a nejmladší 10letý Josef obdržel navíc za dědičné právo od nejstaršího kupujícího 20 zlatých. Sám nový nabyvatel musel být velmi milujícím synem a sourozencem, když za doslova ruinu dal tolik peněz, protože úřední odhad z téhož roku činil pouhých 163 zlatých a 54 krejcarů, z nichž celých 45 zlatých tvořila hodnota stavebního místa a zahrady. O 9 let později požádal František Cerman o nový odhad domku. Tentokrát byl ve výši 1 399 zlatých a 24 krejcarů, takže musel do jeho obnovy něco investovat. Díky tak vysoké částce si pak mohl vypůjčit 200 zlatých ze záduší kostela sv. Mikuláše a stejný obnos ze sirotčí panské pokladny. Zda šlo o umoření předchozích dluhů novými či na další renovaci domu, tak to se mi nepodařilo zjistit.

V roce 1826 pak zakoupil stavení Antonín Navrátil, jenž dal za dům a zahradu při něm 300 zlatých stř. Roku 1836 dům opětovně změnil majitele, protože byl prodán Josefu Kundratickému a jeho manželce Kláře, tentokrát za rovných 600 zlatých. Ti už byli mnohem movitější a dařilo se jim o mnoho lépe než předchozím vlastníkům. V roce 1842 dokonce od města přikoupili 640 čtverečných sáhů pole, což je vyšlo na 42 zlatých a 43 krejcarů a roční činži ve výši 1 zlatého. Podle všeho tehdy nesložili celou částku, nýbrž pouhou třetinu a ze spláceného zbytku odváděli navíc úrok ve výši 5 %. Za nich také nejspíše vznikla současná barokní lomenice, případně část samého objektu, protože jeho stav se posléze neměnil, což lze vidět z pouhého srovnání indikační skici stabilního katastru z roku 1842 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD237018420) s reambulací stabilního katastru z roku 1879 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_3901_3). Roku 1845 získal polovinu majetku po své zemřelé manželce Josef Kundratický, a to za 332 zlatých a 44 krejcarů stř. V roce 1852 zemřel nakonec i on sám a jeho domu i ostatního majetku se ujal syn Antonín Kundratický za 515 zlatých. V té době však musel vězet na domě či na jeho vlastníkovi nějaký dluh, neboť objekt byl roku 1856 prodán za pouhých 125 zlatých Karlu Crhovi a následně v témže roce za 210 zlatých stř. Janu Reisovi. Roku 1870 ho ujal syn Jáchym Reis za 600 zlatých r. č. a o 6 let později Josef Reis (později psaný jako Rais) za 865 zlatých. Ten proslul zejména jako nadšený tělovýchovný funkcionář (od roku 1896 náměstek starosty TJ Sokol) a člen výboru místního Politického spolku.

Další změna nastala v roce 1902, kdy ho zakoupili manželé František a Anna Matouškovi. Roku 1921 pak náležel Františku Matouškovi, jenž byl toho času zaměstnán jako technický výpravčí ve firmě F. H. V. Mastný, mechanická tkalcovna v Lomnici nad Popelkou. Žil tu spolu s manželkou Annou a stejnojmennou dcerou. Ta ho vlastnila ještě v roce 1961, kdy byl objekt brán podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, který jako první zákon řešil památkovou péči, již jako nemovitá kulturní památka, jež byla zapsána do státního seznamu kulturních památek 28. března 1964 (viz https://pamatkovykatalog.cz/dum-12869500). Že se tak stalo, tak to není nic divného, protože toto stavení bylo častým tématem mnoha výtvarných umělců a model jeho štítu se nachází též v místním muzeu. Dnes tento trvale obývaný domek náleží Karlu a Bohumile Simonovým a mnohými je brán za nejkrásnější lomnický dům.