Národní muzeum v Praze

Národní muzeum v Praze je takový pojem, že ho netřeba více představovat, neboť ho znají jak všichni u nás, tak řada zahraničních turistů, kteří tvoří nezanedbatelnou část návštěvníků této instituce, u jejíchž počátků stál Kašpar hrabě Šternberk, jenž se inspiroval podobnými zařízeními ve Francii a v Uhrách. K němu se pak přidali další osvícení šlechtici, jimž bylo jasné, že vzácné sbírky, které mají jednotlivci, se mohou průběhem času ztratit, zničit, ale dohromady mohou činit výraznou paměť na vývoj státu a národa, ukázat státotvornost království Českého, ukázat to, že se Češi ve všem vyrovnají ostatním evropským národům a v některých věcech je dokonce nechávají za sebou.

První písemný návrh na založení Národního muzea je datován 2. dubna 1818 a je známý pod názvem "Aphorismen zum Entwurf des Plans eines National Museums für Böhmen", jenž byl vypracován Františkem hrabětem Klebelsberkem. I když na toto téma se ve všech vlasteneckých kruzích hovořilo již o mnoho let dříve, ale k ničemu hmatatelnému nedošlo, protože celé národovecké hnutí bylo politicky i nábožensky značně tříštěno. Následně bylo 10. dubna téhož roku vypracováno provolání k veřejnosti a následujícího dne zvláštní přípis ke členům dobročinného spolku. 12. dubna 1818 došlo ke schůzi všech iniciátorů vzniku muzea, na níž bylo jednomyslně schváleno podání obou písemností k podpisu nejvyššímu purkrabí, k čemuž došlo 15. dubna 1818, kdy rovněž vzniklo provolání nejvyššího purkrabí Františka hraběte Kolovrata "An die vaterländischen Freunde der Wissenschaften", jež bylo přeloženo a opatřeno doslovem Josefa Jungmanna.

Tento den pak formálně bereme za založení muzea. Nešlo však jen o uvedený podpis, ale zároveň o veřejné přísliby prvních darů muzeu, třeba právě výše jmenovaný Kašpar hrabě Šternberk mu věnoval sbírku svou i svého bratra, k tomu sbírku nerostů Jana Kristiána Tadeáše Lindackera (viz https://www.astro.zcu.cz/cs/clanky/clanek/347/). K tomu se také přiřadily různé finanční příspěvky, takže již nic nestálo nové instituci v cestě. Již koncem května 1818 se podařilo pro muzeum upsat celkem 61 379 zlatých a 10 krejcarů víd. č. Tak tedy došlo k zřízení nejstarší části dnešního Národního muzea v Praze - Vlasteneckého musea v Čechách (viz https://www.nm.cz/historicke-muzeum#zveme-vas), jež bylo prozatímně spravováno Františkem hrabětem Šternberkem, Kašparem hrabětem Šternberkem, Františkem hrabětem Klebelsberkem a Prokopem hrabětem Hartmannem.

Velkou překážkou se však stalo umístění sbírek, neboť nová instituce neměla vlastní budovu, takže sbírky byly uloženy od 1. července 1818 v sále minoritského kláštera sv. Jakuba na Starém Městě pražském a od 1. července 1819 v různých soukromých i veřejných domech, zejména v bytě prof. Steinmanna v technice a v domě hraběte z Hartigů na tehdejším Vlašském náměstí. Vedle toho začala dlouhá éra sběru potřebných finančních prostředků, na němž se spolupodíleli všichni, jak světské, tak duchovní kruhy. Protože to však byl běh na dlouhou trať, tak Kašpar hrabě Šternberk propůjčil svůj palác muzejnímu spolku, aby právě v něm byly jeho sbírky umístěny a prezentovány. Stalo se tak v roce 1819, ale muzeum bylo slavnostně otevřeno a odevzdáno veřejnosti teprve 1. května 1824, avšak některá oddělení ještě zůstávala neuspořádána a nevystavena, protože tehdy vlastně šlo pouze o přírodovědecké sbírky a knihovnu. Přírodovědecké oddělení získalo jako kustody profesor všeobecného přírodopisu a technologie na C. k. Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze Karla Bořivoje Presla a mineraloga Františka Zippeho, naopak vedením knihovny byl pověřen Václav Hanka. Teprve později a na krátký čas byl jmenován také kustod sbírky pečetí, archeologické a etnografické sbírky, jímž se stal Josef Karel Burde. 11. června 1820 bylo uděleno povolení k tomu, aby se z muzea stal spolek a 24. února 1821 došlo ke schválení jeho stanov, podle kterých byl pojmenován jako "Společnost vlasteneckého Musea v Čechách". Jeho 1. valná hromada se sešla 13. prosince 1822 a v ní byl prezidentem zvolen Kašpar hrabě Šternberk, členy správního výboru: Jiří hrabě Buquoi, Josef Dobrovský, prof. František Josef rytíř Gerstner, Jan hrabě Kolovrat, August Longin kníže Lobkovic, prof. Maxmilián Millauer, prof. Josef Steinmann a František hrabě Šternberk. Prvním jednatelem se pak stal August Longin kníže Lobkovic.

V předem zmíněných prostorech fungovalo muzeum až do roku 1846, kdy došlo k zakoupení již neexistujícího Nostického paláce na Příkopech (tehdy tzv. Nová alej; 10. dubna 1845 rozhodli čeští stavové o jeho zakoupení od Jana hraběte Nostice a 10. ledna 1846 byl muzeu postoupen), i když ještě předtím se jednalo o tom, že by mohla být postavena nová vlastní budova. Iniciátorem tohoto plánu byl František Palacký s okruhem svých stoupenců, který toužil po tom, že by se muzejní objekt ("Francisceum") stal dominantou dnešního Smetanova nábřeží, avšak nepodařilo se mu přesvědčit ostatní, byly obavy z velkých nákladů, řadu problémů vyvolávaly různé pohledy na věc a potřeby muzea i na jeho budoucí vývoj, takže tato idea zůstala pouze na papíře a v myslích oněch osob. A kde měl tento objekt stát? Tam, kde se dnes nachází Krannerova kašna se sochou Františka I., kterou se rozhodli čeští stavové postavit 14. března 1844!

Touha po novém a reprezentativním sídle však nezanikla, ale trvalo ještě mnoho času, než se na scéně objevila současná muzejní budova, která je dnes nejen dominantou, ale velkou ozdobou vrchu Václavského náměstí. Pozemek byl totiž pro tento účel darován až v roce 1876 a roku 1883 se rozběhla veřejná soutěž na podobu nově zamýšleného objektu. V ní zvítězil architekt Josef Schulz, jehož idea se zhmotnila v letech 1885-1891. Nová budova Musea království Českého byla otevřena 18. května 1891 v podobě jakou známe dnes. Nikomu nevadila, každý ji obdivoval, prošla různými překotnými událostmi, přežila nacistickou okupaci, aby byla 7. května 1945 zasažena spojeneckou leteckou pumou (viz https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/narodni-muzeum-200-let-vyroci_1804151015_pj) a v srpnu 1968 ostřelována sovětskými vojáky, kteří se mylně domnívali, že ostřelují československý parlament. Bylo však štěstí, že nebyly použity kanóny tanků nebo jiné těžké zbraně, to by dopadlo špatně, ale takové zhovadilosti s prominutím, nebyli naštěstí schopni.

Postupem času si však objekt vyžádal skutečnou opravu, ne jen nějaká flikování a prozatímní úpravy, takže v letech 2011-2018 došlo ke skutečné obnově tohoto krásného architektonického díla. Stejně tak se proměnily expozice, z nichž zde prezentuji pár fotografií, jimiž také zvu každého, kdo ještě muzeum po této několikamiliardové investici nenavštívil, aby tak učinil, protože vůbec neprohloupí, i když je základní vstupné 360 Kč. A kdo nechce čekat v dlouhé frontě u pokladny, může na obou stranách využít samoobslužný automat se vstupenkami, což je velké usnadnění, alespoň pro toho, kdo to umí s moderními technologiemi. Tak honem, fakt to stojí za to!