Praha – Národní muzeum (a Lucy a Selam)

Kam a jak jedeme?

Autem do Zábřeha (nad Moravou), pak Regiojetem směr Praha. Normálně by to už byl vlak z domovské stanice, ale kamarádky si natáhla na volejbale sval, tak aby to měla ráno snažší.

Za čím jedeme?

Kupodivu žlutý vlak dorazil podle uvedeného JŘ, čili nehrozila žádná časová prodleva (naposledy jsem jel na Prahu o Velikonocích a ty sekery měly klidně 30 minut i více). Důvod výletu byl známý už někdy zjara, tedy v dubnu nebo květnu. Tehdy v tisku (rozhlase i v televizi) proběhla zpráva, že koncem srpna dorazí do Národního muzea Lucinka. A protože zhruba v podobné době jsme hovořili o nějakém případném pražském výletu, navrhl jsem nějak to spojit.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jak je známo, nějaké to občerstvení je přímo v ceně jízdenky do vlaku žluté barvy (voda Rajec), no a pokud si dopřejete jízdu v některém tom trošku lepším vagónu, svačinku pasažérům přímo donese nějaký ten stevard. No a po absolvování skoro čtyřhodinové (prostě dlouhé prohlídky muzea) jsme si dopřáli výjezd na Malou Stranu do oblíbené hospody U Kocoura.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ale zpět k tématu co se nám líbilo nebo ne. Vzhledem k tomu, že vlak se cestou kromě plánovaných zastávek nijak nezdržoval, na hlavní nádraží jsme dorazili včas. Na začátek objednaného vstupu máme ještě nějakou hodinu a čtvrt, což jsem chtě využít k návštěvě poměrně nové stavby u nádraží Praha-střed. Když jsem na mobilu ukázal nějaký ten snímek, majka prohlásila, že to musí vidět taky. Tak si pořizujeme celodenní jízdenku na pražskou MHD a metrem C na stanici Florenc. Ta je ovšem od kýženého cíle tak trošku za rohem, takže avizovanou Masaryčku (jak se novostavba nazývá) objevujeme zezadu. Jde vlastně o dvojici budov, které mají sloužit jako administrativní prostory, v nižších patrech i jako obchodní prostory a údajně i nějaké byty. Mám pocit, že budova ještě není plně obsazená, nicméně do některých provozoven lze nahlédnout (cukrárny, kavárny). Architektura je dílem ateliéru již zesnulé anglo-irácké architekty Zahy Hadid, to nejdůležitější je ale zlaté průčelí, tedy na opačné straně. To průčelí tak trošku připomíná nějakou rozpůlenou loď, ale hlavní inspirací mělo být právě vedlejší nádraží a větvící se kolejiště. Nějaký čas přeci jen uplynul, naštěstí je u Masaryčky vstup do metra, byť se jedná o trasu B, znamená to tedy jen jednu stanici k přestupu na „hlaváku („ zase na „Céčko“), kdo se v Praze trošku orientuje, ví ž k muzeu je to zase jen jedna zastávka.

Vylézáme mezi muzejními budovami, kde vidíme, že centrum Prahy je opět rozkopané, magistrála nad Václavákem je redukovaná jen na dva pruhy, zbytek se připravuje na obnovu tramvajové trati, rozkopaná je i horní část bývalého Koňského trhu. Tedy na přítomnost spousty zájemců o výstavu koster australopitéků žádná sláva.

Jak některé noviny podotkly, odpůrci Ukrajiny mají radost, že z průčelí zmizela žlutomodrá vlajka a nahradily ji „portréty“ našich prapředků.

Do samotného vstupu nám zbývaly nějaké ty avizované minuty (doporučení 10 předem). Samotný vstup máme na 11.30, tedy odložíme zavazadla v suterénních šatnách a vzhůru výtahem do třetího patra, kde by měla být k vidění dvojice koster australopitéků Lucy a Selam. Nejdřív nás ale přitáhne expozice života podle druhů a řádů (mlži, plži, členovci, plazi, ptáci, savci). Rovnou se přiznám, že v Národním muzeu jsem snad od návštěvy s rodiči nebyl, čili řádově jde o cca 50 let…

Dnešní muzeum je něco docela jiného, jak víme, nedávno celá historická budova prošla rozsáhlou rekonstrukcí, což se dotýká i sbírek a exponátů. Nějaké ty vycpaniny v muzeu sice vždy bývaly, přibyly ale i nové modely prastarých tvorů, a samozřejmě multimédia. Nemá cenu se příliš rozepisovat, o muzeu je mnoho pramenů i jinde. Než jsem se dostali k největší „atrakci“, tedy avizované Lucy, vylezli jsme i k vrcholové kopuli muzea s výhledem na celou Prahu, po té jsme objevili, na kterém že to ochozu je samostatná výstavbu vzácných artefaktů. Nevím, jakou náhodou, ale ve frontě, která se táhla již tou dobou od přízemí, se objevila mezera (kluci byli zabráni do četby mobilů), takže kolečko kolem Lucy a Selam jsme absolvovali bez čekání. Modely obou australopitéků i kostry je zakázáno fotit (ovšem ve sdělovacích prostředcích se jich objevilo víc než dost).

Snad jen malá historie objevů. Kostra Lucy byla objevená před nějakým půlstoletím v Olduvajském nalezišti v Etiopii, tehdy mladý Donald Johnson ji dal jméno podle písně Lucy in the Sky with Diamond, tedy jedné ze stěžejních písní the Beatles z alba Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře. Jestli John nelže, Lucinky nakresli tehdy malý Julian a tatínkovi prozradil, co že je na nebi k vidění. Selam (pravděpodobně dívenka) byla nalezena v roce 2000 a její „dobytí“ z usazenin trvalo cca 16 let. Lucy měla být už poměrně vzrostlým jedincem (asi 11 let, Selam ale asi 2,5 let).

Na tyto exponáty ale volně vyzuje přilehlá expozice o nejstarších předcích rodu Homo až takřka do současnosti (tedy k prvním zemědělcům a základům civilizace).

No to horní patro zabralo cca 2 hodiny čistého času a před námi (vlastně pod námi byly ještě další podlaží). No trošku jsme to redukovali, nějakou tu historii známe ze spousty hradů, zámků, kostelů i jiných muzeí. Větší čas jsme trávili u geologických a podobných exponátů (z živé i neživé přírody), jakožto milovníci mineralogie samozřejmě zabrala spoust času bohatá sbírka minerálů a nerostů. Která vlastně téměř celý pobyt v útrobách výstavné budovy od Josefa Schulze (ona i ta výzdoba a architektura je v muzeu všudy přítomná a je hodna zmínky).

Inu ven jsme se dostali někdy po třetí odpolední hodině.

Naštěstí metro Muzeum je i stanicí přestupní tedy rovnou na trasu A a k Malostranské. Přes Valdštejnskou zahradu je to zkratka k nedalekému Malostranskému náměstí a tam je na nároží zmíněná hospod U Kocoura. Na pražské poměry jde o zcela normální hospoda, Prazdroj je za 60,-, vaří se a v nabídce klasická česká jídla kolem 150,- Kč, tedy skoro zadarmo. Ne všechno je v Praze enormně drahé.

Po náležitém odpočinku a zavodnění tedy pomalu k nádraží, královskou cestou, tedy na Karlův most, trošku oklikou kolem magistrátu na Staromák, kolem Ungeltu, pasáží k Jindřišské věži atd.

Poslední sobota srpna a prázdnin. Ani to není poznat, turistů habaděj, národů a vyznání nepočítaně. Tedy po covidovém liduprázdnu je už vše ve starých kolejích, i ta Praha se nám zdála jaksi špinavější.

Ostatní informace

Konec dobrý, zpáteční vlak dokonce do Zábřeha dorazil v čase pod dvě hodiny a protože tam máme to auto, nemusíme čekat na další spoj. Tato rubrika má pojednávat o cenových nákladech, v našem případě jde tedy hlavně o vstup do muzea, což činilo 360,- Kč/os. Vstup je při výstavě určena na zamluvené časy (měli jsme to na 11.30.). Ještě malá poznámka, sice jsem dal kategorii "Rodina s dětmi", ale ty děti určitě starší a vzdělanější tak 10+ (minimálně). Menší děti snad v nové budově (bývala Plodinová burza, později Federální parlament).