Západní část republiky - 9. a 10. den: - okruh 7 km: Rájecké údolí - bývalá obec Nancy - skalní město na Šišáku - ferrata Beduín; Nové Hamry

Ačkoli byla teplota srovnatelná se včerejškem, večer mi v posteli zábly nohy. A to jsem měla ponožky. Vím, že po chemoterapii jsem zmrzlejší, ale tohle bylo moc. Až když jsem si nohy zabalila ještě do mikiny, usnula jsem. A spala jsem dobře.

V noci se teplota v autě pohybovala mezi 15 a 12 stupni. To je na spaní docela ideální.

Vstáváme před devátou, je polojasno, od západu zataženo. Najednou spadlo pár kapek. Odvážně venku větráme peřiny, chvílemi svítí sluníčko, to je opravdu příjemně. Ani nevíme, jaké počasí nás čeká. Necháme se překvapit. Stejně je většinou vždy vše jinak, než jaká je předpověď.
Ještě jsme neodjeli, už volal Jindřich, kdy přijedeme. Už je v Nových Hamrech a nemůže se dočkat. I my se těšíme, a já ještě k němu pod sprchu. Přece jen to je lepší umytí než u auta pod kohoutkem a ještě k tomu v zimě. Ani šikovný potok jsme tentokrát neobjevili.

Než jsme odjeli, přišel pán v modrákách a říkal, že se rozhledně Bleiberg, u které jsme spali, blýská na lepší časy. Že to vždy někdo koupil, pak prodal, ale současný majitel s tím prý konečně něco chce opravdu udělat. Pak přišli dva mladí a jeden druhému říkal, že tu nový majitel chce udělat apartmány. Tak snad to bude pravda. Bylo by to fajn, to tady oživit. Je to krásné místo. I za cenu, že jsme zde spali naposledy.

Zajíždíme do Bublavy koupit si na víkend chléb. Máme sotva na dnešek.

Pak už jedeme na severozápad směr Přebuz. Zastavujeme na menším parkovišti v Rájeckém údolí. Údolí, zvané také Nancy (dříve zde byla osada Nancy), se rozkládá podél Stříbrného potoka při silnici, která vede ze Stříbrné do Přebuzi. Sem stékají horské bystřiny, které z hor přináší sněhobílý písek - hlavní surovinu pro výrobu skla. Proto zde r. 1787 bratři Keilwertové z Kraslic založili sklářskou huť na výrobu tabulového skla. Jenže nájem lesa, ale i dřevo se zdražovalo, tak r. 1813 huť zavřely. Po 10 letech zde bratři Thomasovi postavili přádelnu vlny, měli tady i pilu. R. 1848 byla i tato továrna uzavřena. Osada měla školu, byla tady sodovkárna, dvě pily, obchody i restaurace. Po odsunu Němců r. 1945 se osada vyprázdnila. Bylo zde zřízeno hraniční pásmo, v 60. letech 20. století byly domy srovnány se zemí. Jediné, co tuto osadu připomíná, je u parkoviště pamětní kámen a na stromě dřevěná cedule - vzpomínka na bývalý hostinec Na Konci světa, který patřil k nejnavštěvovanějším a nejhezčím místům v okolí Kraslic. Teď by se zde určitě hodil. Vede tudy cyklotrasa i turistické trasy.
My pokračujeme kousek po silnici - na rozcestí Rájecké údolí. Tady se vydáváme vpravo po zelené a také po cyklotrase. Sleduji mapu v tabletu. Chceme asi po 250 m odbočit vpravo po neznačené cestě do skalního města Na Šišáku. Mají tam být skalní věže vysoké 3 - 25 m. Na to se moc těším.

Pěšina je nenápadná, snadno bychom ji přehlédli. Je to zpočátku travnatá cesta do kopečka, ale je vyšlapaná. Po nenápadné cestičce se dostáváme mezi skály. Stále sleduji mapu. Před skalní věží Strážce skalního města by se měla cesta rozdělovat. V přímém směru se má dojít na skalní útvar Vyhlídka. Je to dost do kopečka, ale ráda bych se tam šla podívat. Jenže cesta Strážce obchází zleva a vlevo se stáčí do dalších skal. Chvíli hledám cestičku v přímém směru, ale pak to vzdávám. Touto skalní pustinou někam šplhat - na to už nemáme věk. Držíme se vyšlapané pěšiny. Zavedla nás do skalního města. Vede ve svahu kopce. Samozřejmě není to pohodlná cestička. Lezeme po skalách nahoru, dolů. Cesta je náročná, lezu jak se dá. Když to nejde po dvou, tak to jde po čtyřech. Dokonce je to bezpečnější. Občas si i kleknu. Ale jsem nadšená. Všude okolo jsou nádherné skály. Někdy ojedinělé, různě vysoké, některé štíhlé. Některé jsou v mapě označeny jménem, ale těch skal je tu daleko víc. Líbí se zde mně, ale i Pitrovi. Každou chvilku zastavuji a rozhlížím se. Když se dostaneme na kousek rovinky, musím odpočívat. Ani tak ne proto, že bych byla zadýchaná, to zvládám dobře, ale ty strmé skály mi nedělají dobře. V takovém terénu mám trošku závratě. Moc to nechápu. Vím, že mi to nedělá dobře, že se mi rozklepou kolena. Ale jít tam musím, protože takovéhle skály miluji. A pak se zastavuji, když to jen trošku jde, tak si i sednu. Srovnám se a jdu dál. Na to jsem si už zvykla, dokonce i Ota je s tím už srovnaný. Moc se mi tu líbí. A mne to tady snad nabíjí. 

Když jsme se pracně dostali nahoru, mysleli jsme, že výš už to nepůjde, že už budeme jen klesat. Ale tak jednoduché to nebylo. Ještě jsme museli kus vzhůru.

 

Občas kouknu na mapu, zda se držíme trasy. Jdeme správně. Dostáváme se konec. Před námi je ferrata Beduín. Cesta vede vlevo i vpravo - vždy z kopce. Ta levá se zdá, že vede víc do skal - to je asi spíš pro horolezce. Skal jsme viděli už dost. Držíme se vyznačené trasy na mapě. Ta ferratu obchází zprava. Jsou tu poměrně vysoké schody, ale také lana, takže se dolů dostáváme bezpečně. Ota lano využívá jen občas, ale já se ho držím celou dobu. Je to bezpečnější a určitě i jednodušší. Jedny skály jsou za námi, vedle nás jsou další skály - ferraty. Páni, to je nádhera. Nikdy jsem po ferratách nelezla, některé se mi nezdály moc hrozné, ale tyhle jsou určitě hodně náročné. Aspoň se mi to tak jeví.
Zhruba po hodině se dostáváme zpátky na značenou cestu v místech, kde je informační tabule o tomto skalním městě a o ferratě. Tady se dozvídám, že jištěná cesta je zde dlouhá cca 250 m. Hlavní trasa je středně obtížná, odbočují z ní těžké až velmi těžké úseky. Jsou zde dokonce dva lanové mosty. Obtížnost se pohybuje v rozmezí II - VIII. 
Brala bych tu lavičku, je tu jen kámen a přes něj kořeny. Samozřejmě toho využívám a sedám si, odpočívám. Až později jsem zjistila, ze jsem si zamazala bundu od smoly. I když je otázka, zda jsem se nezamazala někde cestou, když jsem se držela všeho, čeho to jen trošku šlo.

Když jsem si trochu odpočinula, vydáváme se po zeleně značené cestě dál, opět do kopce, tentokrát po pohodlné cestě. Skály necháváme za sebou. Daleko jsme nedošli. Nejdřív sprchlo jen trochu, pak začalo pršet pořádně. Vytahuji deštník, Ota odolává. Máme štěstí. Jsme rádi, že jsme ze skal pryč. V dešti by to mohlo být nebezpečné.

Došli jsme k bodu záchrany SO 041. Tady je i cyklorozcestí Skalní město a také přístřešek. Tady nás přepadl hodně prudký déšť. Na chvilku jsme se zde schovali. Je to zatažené, kam se podíváme. Ota už vytahuje pláštěnku, já nakonec taky. Silně se ochladilo, zvedl se vítr, je mi zima. Ta neprofoukne.

Pokračujeme do kopečka. Když jsem trasu plánovala, chtěla jsem to projít po zelené až na vyhlídku Špičák. Jenže to by bylo delší o 4 km a o 200 m větší převýšení. To bych dnes nezvládla. Snad se sem ještě někdy vypravíme. Je tady krásně. Ale asi v tomto lijáku bychom to stejně vzdali. Vypadá to na dlouhotrvající déšť.

Teď po chvilce odbočujeme vlevo - opouštíme značenou cestu i cyklotrasu. Jdeme po široké cestě, uprostřed travnaté. Ještě kus stoupáme. Když jsme cca na 5. km naší trasy, dostáváme se na dnešní nejvyšší bod a konečně začínáme klesat. Zpočátku mírně, ale pak je to docela prudké. Je tu krásně, jsme poměrně vysoko, pod námi vidíme zalesněné údolí.

Přicházíme na rozcestí s cyklotrasou - po asfaltce jdeme vlevo, už jen z kopce. Konečně už skoro neprší. Už docela cítím kolena, klesání se jim vůbec nelíbí. Občas ještě sprchne, ale jsou to už jen malé přeháňky. Vlevo vedle nás si bublá Stříbrný potok, vpravo se občas objevují skály. Těžko říct, co je hezčího. Kocháme se výhledy na obě strany. Přesto jsme vlevo přehlédly památný strom - jedli pod skálou v Nancy. Jedle bělokorá je vysoká 48 m s obvodem kmene 316 cm.

Ale už jsme nepřehlédli památný strom - klen Na konci světa. Javor klen je vysoký 29 m s obvodem kmene 261 cm. Má pravidelnou a hustě zavětvenou korunu.

K silnici to už máme opravdu jen kousek. Vlevo nedaleko od silnice je v lese velký žulový balvan - památník k 10. výročí založení republiky. Byl postaven r. 1928 a současně byl založen jubilejní háj (byl vysazen smrk, buk, modřín, olše a jeřáb), který byl oplocen. Přežil 2. světovou válku i období po únoru 1948 až do současnosti. Údolí prý navštívil i T. G. Masaryk. R. 1968 - při příležitosti 50. výročí vzniku Československé republiky byl památník obnoven. R. 2018 - při příležitosti 100. výročí ho obnovily Lesy České republiky. Na kámen byla umístěna nová cedule s letopočtem 1918 - 2018 a s poznámkou, kdy byl památník založen, kdy bylo obnovován. Areál nyní oplocen již není.

Kousek od památníku teče potok, který se za silnicí vlévá do Stříbrného potoka. Je celkově sucho, má málo vody. Pokud je vody dostatek, je prý na potoce malý vodopád.

K autu už to máme kousek. Dnes to byla pro mne docela náročná trasa, ale nakonec jsem to zvládla docela dobře. Hlavně že jsem došla. Ale musím přiznat, kdyby to na parkoviště bylo dál, tak bych snad chtěla, aby pro mne Ota přijel. Sotva jdu.

Oba jsme spokojení, moc se nám tu líbilo. Dopoledne zde bylo 6 aut, teď jsme tu už sami. Jsou skoro 4 hodiny. Měli jsme sice malou svačinu, ale máme hlad. Ohříváme si 2. polovinu včera vařeného oběda a odjíždíme. Už se těšíme na Jindřicha. Do Nových Hamrů jedeme trošku delší, ale výrazně hezčí trasou přes Rolavu a Jelení. Tady to známe, tady je prostě nádherně.

Jindřich nás vítá, už jsme se dlouho neviděli. Je vidět, že má radost. Hned mne potěšil, jak dobře vypadám, jak celou léčbu dobře zvládám.  Nějaký čas sedíme v altánu u dalšího kamaráda. Oni jsou otužilí horalé, z nás v zimních bundách mají legraci. Ale teplo je nade vše. Vyprávíme, kde všude jsme byli, co zajímavého jsme viděli, ukazujeme fotky. Jindřich většinu míst zná, ale všude nebyl. Kupodivu to skalní město na Šišáku nezná. A přitom je to taková nádhera. Pepa takový turista není, ale kochá se fotkami.

Po několika pivech se rozcházíme a jdeme domů - tedy k Jindřichovi na večeři.

Pak si do půlnoci povídáme. Divím se, že po dnešním náročném výletě jsem tak dlouho vydržela. Byl to však moc přijemný večer.

I když nás Jindřich lákal, abychom spali u něj pod střechou, šli jsme do našeho bejváku. Tam se nám líbí nejvíc a tam se nám i nejlépe spí.

Jindřichovi se nechce vstávat a to se večer divil, jak můžeme spát do devíti. Nakonec ho v 9 vzbudil kamarád, který si pro něco přijel a kterému tvrdil, že déle jak do půl deváté nikdy nespí. To už jsem byla vzhůru i já. Šel se ještě natáhnout, ale už neusnul. Když slyšel, ze i Ota vstal, vstal také.

V noci občas sprchlo, zima byla stejná jako předcházející dny. Prší i přes den. Chlapi si chtějí odpoledne udělat výlet, já se rozhodla pro slastné nicnedělání. Potřebuji si trochu odpočinout. Navíc potřebuji nabít vše, co se dá. Baterku ve foťáku, mobil, powerbanky, tablet. Samozřejmě i autobaterku. I když nám nechce startovat, tak byla do plna nabitá za chvilku. To už fakt dodělává. Snad nebude problém někde jinde. Doufáme, že zvládneme ještě týden cestovat a včas se dostat domů. Ještě se chceme v Krušných horách zdržet. Tvrdí, že by se konečně mohlo oteplit.

Dopoledne propršelo. Společně jsme si udělali pozdní oběd, odpoledne chlapi vyrazili. Chtějí dojít přes Havran do Vysoké Pece. Mají štěstí. Kupodivu se to vyjasnilo a přestalo pršet. Na večeři prý dorazí.

Hlad je skutečně přiměl k návratu v rozumnou dobu. Po večeři jdeme ještě na pivo do hotelu Seifert. Hlavně proto, že potřebuji chytit wifinu. Píšeme si s kamarádkou. Také měla nějaké zdravotní problémy. Zajímá mne, jak se jí vede. A samozřejmě jí musím i já napsat naše zážitky. Koukla jsem i na počasí. Vypadá to docela dobře, i když podle jednoho servru má zítra trochu pršet, podle druhého ne. Každopádně se má oteplit. Už je na čase. Snad si ten náš zítřejší výlet zase užijeme.

Dnes jdeme spát už v 11, chlapi jsou prý po výletě zničení. Ani se jim nedivím.

Západní část republiky - 9. a 10. den: - okruh 7 km: Rájecké údolí - bývalá obec Nancy - skalní město na Šišáku - ferrata Beduín; Nové Hamry na mapě