Západní část republiky - 2. den: okruh 8 (11) km po NS Krajinou bitvy u Třebele - Olbramov (keltská májka) - Dolní Víska - Kořeňský potok a malá část NS Údolím Kosího potoka; Třebel - zřícenina hradu

Dveře jsme zavřeli, když svítalo, to už v autě klesla teplota na 19 stupňů, do rána se ještě ochladilo na 16 stupňů. Spalo se však krásně. Byl tu absolutní klid. Vstáváme až po půl deváté. Venku svítí sluníčko, ale honí se mraky. Ve stínu je docela chladno. Na snídani je to však ideální.

Když jsem tu dnešní trasu plánovala, netušila jsem, jak dopadnu, že dlouhé výlety nezvládnu. Musela jsem proto původní okružní 16 km dlouhou trasu po naučné stezce a zpátky převážně po neznačené cestě výrazně zkrátit. Tomu napomohlo i místo, kde jsme spali, které je na dříve naplánované trase. Snažím se trošku šetřit, aby mi zbyla energie, která se bude prát s tou mojí nemocí. To mi nikdo neřekl, to je můj vnitřní pocit. Asi se skutečně nic nemá přehánět. Hlavně si to musím užívat.

Auto tady necháváme a odcházíme po cyklostezce. To je nejhorší úsek, který nás čeká. Je to 1 km, ale stále do poměrně prudkého kopečka, aspoň pro mne. Proto jsem si vzala turistické hůlky, aby se mi šlo lépe.
Konečně přicházíme na téměř rovnou cestu - na trasu naučné stezky Krajinou bitvy u Třebele. Tato bitva se odehrála během třicetileté války - na přelomu srpna a září 1647 a byla součástí válečného střetu mezi císařskými oddíly a švédskou armádou generála Wrangela na konci třicetileté války. Skončila ústupem švédského vojska. Na trase má být údajně 7 zastavení, kde mají být informace o tomto vojenském střetu, ale i o historii oblasti,kterou vede. Začíná v Třebeli a končí v Dolní Vísce.

Odbočujeme vlevo - pokračujeme po cyklo, ale také už jdeme po trase naučné stezky. Cestou byly občasné poměrně zajímavé výhledy. Jdeme lesem, sluníčko se často schovává za mraky, je příjemně. Občas jsme si utrhli borůvku, ale je jich žalostně málo a ještě jsou mrňavé. Na koláč bych je sbírat nechtěla. Jsou tady ohromné plochy bohužel odkvétajícího náprstníku.

Po zhruba 2 km naše cesta klesá, samozřejmě proto aby mohla následně stoupat až na cyklorozcestí Nad hájovnou. Tady je přístřešek, ideální místo pro svačinku. Já se tady rozhodla pro odpočinek. Otovi jsem navrhla, aby pokračoval po naučné stezce přes Olbramov až na její konec v Dolní Vísce, odkud mi zavolá. On se vydá po modré zpátky, já sejdu po cyklo a sejdeme se u Kořenského potoka. Ota je spokojený, pohyb má rád. Já také, odpočinu si.

Zajímavé je, že na celé trase naučné stezky jsme nenarazili na žádnou informační tabuli. Ani Ota. Jen v Olbramově si všiml zajímavého sloupu, omotaného barevnými pentlemi. Na tabuli obce Olbramov se dočetl, že je to keltská májka. Během oslav Beltine, jednoho z nejdůležitějších milníků a rituálů v keltském roce se vztyčila májka. Mládež pak kolem ní tančila se stuhami v rukou. Ty se pak proplétaly kolem májky a vzor, který vytvořily, měl zaručit dobrou úrodu. Tato májka pak stojí uprostřed obce po celý rok.

Otova cesta vedla skoro stále z mírného kopečka, takže 2 km zvládl docela rychle. Já si odpočinula a když mi volal z Dolní Vísky, vyrazila jsem z kopečka. Jenže to, co on v pohodě naklesal během 3,5 km, já musela sejít na 600 metrech. Bylo to docela prudké, terén byl kamenitý, až jsem se divila, že tudy vede cyklostezka. Šla jsem pomalu a zvládla to docela v pohodě. Na Otu jsem čekala u Kořenského potoka. Tak je zakreslen na mapě. Jen voda mu v tomto období sucha chybí.

Ota přišel spokojený a hned mi dal v pytlíku od svačiny malé, ale krásně sladké třešně, které natrhal u hradby bývalého panského dvora v Olbramovicích. To jsem si pochutnala.

Moje cyklostezka pokračuje přes potok a připojuje se k modré, kterou Ota opouští. Od potoku se společně vracíme na cestu na mé straně potoka a pokračujeme stále z mírného kopečka po neznačené cestě.

Zhruba po 1 km se koryto vyschlého potoka od naší cesty odklání a přibližuje ke Kosímu potoku, kde se běžně vody potoků spojují. O kousek dál se k nám přibližuje Kosí potok i naučná stezka Údolím Kosího potoka. Ani z Kosího potoka toho moc nevidíme, všude je spousta stromů. Jen na jednom místě jsme zahlédli jeho meandry, ale vody je málo a překvapuje nás, že je kalná. Na koupání to bohužel není. Ani množstvím vody, ani její kvalitou. Hůř jsou na tom asi děti, které zde v táboře nedaleko potoka tráví prázdniny. Už víme, proč včera jedno auto s přívěsem s konvemi jelo kamsi pro vodu. V táboře nejspíš nemají pitnou vodu.

V závěru stezky je několik chat, které ještě v pátek odpoledne jsou volné. Lze předpokládat, že na víkend majitelé přijedou. Vracíme k autu. Spokojeni jsme oba. I když jsem toho dnes ušla víc než včera, nejsem tak zničená. Je to odpočinkem na trase nebo turistickými hůlkami? Těžko říct.

Na tomto místě chceme dnes opět přespat, ale já se chci zajet podívat na zříceninu hradu Třebel, odkud jsme původně chtěli na trasu vyrazit. Nechá se tam dojet autem. V pol. 13. století tam byl vybudován rytíři ze Třebele hrad. Jak jsme se včera na zřícenině hradu Volfštejn dozvěděli, v 15. století zde měli sídlo Volfštejnové, po r. 1450 byl hrad přestavěn a rozšířen a od té doby byl uváděn jako dvoudílný hrad. V letech 1492 – 1659 patřil rodu Švamberků. Během třicetileté války byl značně poškozen, několik zdí se zřítilo a část hradu vyhořela. Hrad zůstal opuštěn. Ferdinand III. později nařídil demolici, aby se tam nemohl usadit nepřítel.
V období baroka tu vznikl rozlehlý hospodářský dvůr s hájovnou a s 60 m dlouhou sýpkou. Ta byla postavena kolem r. 1750. Do dnešní doby se zachovala sýpka a snad i zbytky dalších hospodářských staveb, sklepů a hradního zdiva. Areál je však ohrazený a nepřístupný. 

Zajímavostí je, že obec Třebel vznikla na odlesněném území, vlastnily ji různé šlechtické rody. Byl zde i zámecký pivovar, který v letech  1745 - 1948 vyráběl místní piva (později značky Vlkovar) a limonády. Inventář byl po jeho zrušení odvezen do Chodové Plané a v budově pivovaru vzniklo skladiště.

Jedeme tam, je to vlastně kousek. Nechá se vyjet skoro až nahoru. Je vidět pouze sýpka, jejíž čelní strana je hezky opravená. To je tak vše. Boční strana je oprýskaná. Tady by měla být úvodní cedule naučné stezky Krajinou bitvy u Třebele. Ani tady ji  nevidíme, vidíme však na sloupu několik štítků s QR kódy. Těch si Ota všiml i v Olbramově a v Dolní Vísce. Možná bychom se po jejich načtení něco o stezce dozvěděli. Jenže nemáme brýle, tak se ani nesnažíme. Dokonce jsme nezajeli ani k budově bývalého pivovaru, která tam chátrající stále stojí. Jenže my o ní neměli vůbec tušení.

Pak ještě zajíždíme do Černošína, Ota nemá na večer pivo. Tam jsme byli včera, víme, že je tam obchod i otevřená hospůdka. A moc daleko to není. V COOPu si kupuje lahvový Chodovar, bohužel není chlazený, musíme ho vychladit. To dnes nestačíme. Ale zítra nás čeká trošku delší přejezd, tak se to snad povede. Na dnešek si kupuje naproti v hospůdce ještě točený Chodovar. Už se však těší, jak si zítra dá přímo v pivovaře točený Chodovar.

Vracíme se na naše osvědčené nocležiště. Parkujeme ve stínu, chvíli odpočíváme, pak jdu vařit večeři. Je tu pohodička, i když dnes občas projelo auto. Jak jsme předpokládali, začíná víkend, majitelé sem přijíždějí. Zítra tu bude možná rušněji, ale to už tu nebudeme. Ráno odjedeme.

Dnes se ochlazuje rychleji než včera. Ještě není 9 hodin a teplota klesá pod 20 stupňů. To už se stěhujeme do auta, aspoň na chvíli.

Jdeme spát v 10, v autě je 19 stupňů, což je vždy cca o 2 stupně víc než venku. V noci má být zima, prý až 7 stupňů. To je na peřinu. Ale tak velkému ochlazení nevěřím, navíc spát v létě pod peřinou se mi nechce. Je s ní přikryta lednice, takže je po ruce. Beru si jen teplé pyžamo, které jsem po jarních výjezdech domů neodnesla. To jsem ho nepoužila, teď se bude hodit.