Západní část republiky - 1. den: Černošín - historie a prohlídka města; procházka cca 6 km: PP Černošínský bor, zřícenina hradu Volfštejn, Vlčí hora (704 m), vyhlídky

Ota byl ve 2. polovině června s kamarády na jachtě. Vrátili se ve čtvrtek - přesně před týdnem. Původně jsme chtěli vyjet co nejdřív po jeho návratu, ale bylo hrozné vedro a podle předpovědi se mělo ještě stupňovat. Včera mělo být nejtepleji. Předpovídali 37 stupňů a to jim vyšlo. Nedovedla jsem si představit být v tom někde venku. I v noci bylo přes 20 stupňů. Na čtvrtek hlásí prudké ochlazení a přeháňky. Doma se už také otepluje, je tedy nejvyšší čas odjet. Naše cesta vede na západ - směr Krušné hory.

Večer jsme donesli většinu věcí do auta. Než jsem naplnila cestovní lednici a vypila kávu, je Ota doma s chlebem. Odjíždíme před 11. hodinou. Je horko, ale nad Plzní je zataženo, cestou trošku sprchlo a ochladilo se. Konečně je příjemně.

První zastávku děláme v Černošíně. Podle předpovědi zde má být chladněji než v Plzni a méně deště. Tak uvidíme.

Černošín byl založen ve 12. století při obchodní cestě, která spojovala západní oblast se středem Čech. R. 1541 byl povýšen na městečko. To se tak stává důležitým obchodním a řemeslnickým centrem. Bohužel po třicetileté válce zůstalo zubožené a vylidněné. Jako pomoc mu císař Ferdinand III. poskytl privilegium: mohly se zde konat tři výroční trhy a týdenní trh s dobytkem. To jim i v dalších letech potvrdila Marie Terezie, Josef II. a naposledy císař František II. r. 1794. Další privilegia dostaly v pol. 17. století místní řemeslné cechy. Do městečka se začalo stěhovat nové obyvatelstvo, převážně však německé. Význam městečka vzrostl, když se na poč. 19. století vybudovala císařská silnice. Koncem 19. století nastupuje průmysl. Je založen podnik na výrobu obuvi, pila na zpracování dřeva.
Protože zde převažovalo německé obyvatelstvo, bylo městečko ve 30. letech 20. století připojeno k Velkoněmecké říši. Až po osvobození r. 1945 sem přichází noví obyvatelé ze všech koutů naší vlasti.

Parkujeme v centru uprostřed náměstí 1. máje. Je to historické dlouhé a úzké náměstí, které bylo založeno po požáru r. 1611. Právě tady se kdysi konaly trhy.

Nejdřív se jdeme podívat do východní části náměstí, kde je kamenná kašna - byla postavena r. 1871 jako zásobárna vody pro hasiče, nesloužila jako zdroj pitné vody. Vodovod měla obec již od r. 1823. R. 1969 byla zbourána. Podle původní podoby ji obec opět postavila r. 2004.

Na západním konci náměstí nás zaujal vysoký patrový hrázděný dům. Moc se mi líbí.

Uprostřed náměstí je kostel sv. Jiří. První zmínka o něm - tehdy o farním kostele sv. Michala je již r. 1374. Současná barokní stavba na půdorysu protáhlého osmiúhelníku je z let 1711 - 1736. K západnímu průčelí byla přistavěna hranolová věž. Strop má valenou klenbu s lunetami. V interiéru jsou varhany s barokním římsovím a malby z poloviny 18. století. Bohužel je zavřený, nelze do interiéru ani nahlédnout.

Spolu s naproti stojící farou, která byla postavena již r. 1612, patří k nejstarším stojícím objektům v obci. Ve faře je městské muzeum a infocentrum. První muzeum v obci však bylo založeno již kolem r. 1872 - 1874. R. 1954 bylo zrušeno a místní sbírky byly přesunuty do Stříbra. Po šedesáti letech - r. 2014 si obec opět otevřela vlastní muzeum.

Kromě klasického infocentra, které nemůže být otevřené stále, vybudovali jižně od kostela Infoturistický park. Je tu několik informačních tabulí, kde se jsme se dozvěděli informace o městě, o památkách obce i okolí. Současně slouží i pro odpočinek. Je zde malé jezírko i několik laviček.

Když jsme si vše prohlédli a přečetli, opouštíme centrum města jižním směrem (na Lažany), ale hned za posledními domky se dáváme vpravo ve směru žluté turistické trasy. Parkujeme na parkovišti u fotbalového hřiště. Tady vařím oběd a trochu v autě srovnávám z domova donesené věci. Moc toho není - je to hned.

Tady plánujeme cca 6 km dlouhý okruh. Budeme se pohybovat vlastně jen po svazích a vrcholu Vlčí hory, českého vulkanického kopce.

Vyrážíme po žluté po okraji přírodní památky Černošínský bor, kde je borový les, ve kterém roste spousta keřů nebo rostlin. Začínáme do kopce, což po obědě není zrovna nejlepší. Ale co se dá dělat. Jíst musíme a jít do kopce také. Cesta je vysypaná kamením, jde se po ní špatně. Naštěstí po chvíli vede vedle ní ve stejném směru lesní pěšina. Pak přicházíme na rozcestí a konečně jdeme po pořádné lesní cestě.

Když se blížíme k vrcholu, je u cesty spousta třešní. Ty, co jsou na dosah, jsou už otrhané a zůstaly jen ty vysoko. Ale časem se nám podařilo přece jen na nějaké dosáhnout. Jsou výborné, ale moc jich není. Pak tady rostou ty malé plané třešničky, ale jsou zralé a lepší něco než nic. Zvlášť když jsem zjistila, že jsem si zapomněla s sebou vzít pití. Naštěstí mam žvýkačku, ta vlhko v puse dokáže udržet.

Náhle vidíme před sebou vysokou věž. To už přicházíme ke zřícenině hradu Volfštejn. Po úzké cestičce stoupáme vzhůru do hradu. Byl postaven v pol. 13. století rodem rytířů z Volfštejna, kteří zde měli sídlo až do r. 1460, kdy se přestěhovali na nedaleký hrad Třebel. Tady sídlila již jen vojenská posádka. Hrad zanikl r. 1470 za bojů s Jiřím Poděbradským. R. 1527 byl již uváděn jako pustý. Zajímavé je, že dispozice hradu v průběhu staletí nebyla upravována. Nejstarší částí hradu je 22 m vysoká okrouhlá věž s dobře zachovalým pozdně románským vstupním obloučkovým portálkem. Ten je 8 m nad zemí. Vstup ve spodní části byl proražen až po zániku hradu. Z hradu se ještě dochovala jihozápadní stěna paláce, a to až do úrovně 1. patra - dnes je v lešení. Zachovaly se ještě nižší zbytky některých stěn. Je tu toho k vidění docela dost. A to nejen z hradu. Jsou odtud i zajímavé výhledy.

Pokračujeme stále po žluté již do mírnějšího kopce. Na rozcestí Pod Vlčí horou vpravo vidíme 320 m dlouhou javorovou alej. Bývalo zde 53 stromů po obou stranách, dnes je jich dohromady cca 90. Vedla k poplužnímu dvoru, kde byly dvě stodoly, ovčárna, obytný dům a fořtovna. Až do 50. let 20. století tam byla i hospoda. Dnes jsou tam jen zarostlé ruiny. Protože bychom tam prý stejně nic neviděli, nejdeme tam.

Pokračujeme po modré, zpočátku skoro po rovině. O to je prudší stoupání na dnešní nejvyšší bod. Cesta zpočátku vede přes posekanou louku. Než nás zavedla do lesa, kocháme se bohužel dnes zamlženými výhledy. Přesto Ota tvrdí, že vidí plzeňský Krkavec. Moc mu nevěřím, protože je skutečně hodně zamlženo.

Lesem jdeme už do posledního, ale krátkého kopečka na Vlčí horu (704 m). Jsem ráda, že už nás dnes další kopec nečeká. Ty kopce mne ještě ničí, ale po rovině a z kopečka už jdu docela rychle. I ten kopec jsem vyšlapala bez zastavení, ale samozřejmě pomaleji. Tak snad ta nemoc už skutečně ustupuje. Sluníčko sice nesvítí, je však dusno. Nedýchá se mi zrovna nejlépe. Dokonce na tom podobně je i Ota.

Posezení na vrcholu jsem uvítala. Až po chvíli jsem se šla kochat, i když tady toho na dívání moc není. Víc jsme toho viděli cestou sem. Tady se také dozvídáme, že na vrchol kopce si vyšlápl i básník Johann Wolfgang Goethe, který zde studoval horniny. Jeho výzkumy byly dokonce publikovány.

Jeho zdejší pobyt připomíná jen zhruba 300 m vzdálená Goethova vyhlídka (664 m). K ní klesáme z poměrně prudkého kopečka. Tam je malá částečně ohrazená plošinka, ze které je vidět Podčeskoleská pahorkatina. Za dobrého počasí jsou vidět hraniční lesy Českého lesa a vrch Přimda se zbytky stejnojmenného hradu. Dnes bohužel ty výhledy moc dobré nejsou.

Dalších zhruba 150 m klesáme na rozcestí, ze kterého v přímém směru vede pěšina do malého kopečka. Tam je vyhlídka Nad lomem (665 m). Vidíme zříceninu hradu Krasíkov, kapli na Ovčím vrch a Hradišťský vrch. Také vidíme kamenné pole a skály, ale doba, kdy se zde těžilo, je už dávno pryč.

Vracíme se kousek zpátky a stále ještě z prudkého kopečka pokračujeme po modré na rozcestí Býv. rasovna. Odtud je vidět údolí Kosího potoka.

Máme za sebou tu náročnější polovinu. Nyní nás už čeká cesta po rovině nebo z mírnějšího kopečka. Měníme i barvu značení, jdeme po zelené přes bod záchrany TC 019 až na rozcestí Památník oběhem války. I tady využívám přístřešek k odpočinku. Stále je dusno, jen občas se zvedne vítr. Pak je příjemněji, ale dlouho to netrvá.

Odbočka k památníku lemovaná alejí je až kousek od tohoto rozcestí. Během války padlo celkem 44 zdejších mužů, 8 jich zůstalo nezvěstných. Původní památník obětem války byl odhalen r. 1926 z iniciativy podnikatelů - bratrů Richterových. Ti významně přispěli na stavební práce. Stavbu památníku podpořili formou sbírky i místní obyvatelé. Základ památníku - vysokého žulového kříže na čtverhranném žulovém bloku tvoří čedičové návrší, které bylo lemováno jednotlivými kameny s bronzovými destičkami padlých. V okolí vysázeli členové zdejšího okrašlovacího spolku za každého padlého i nezvěstného jeden dub. Ještě za 2. světové války se zde sloužily mše za padlé černošínské občany. Po r. 1946, kdy došlo k výměně obyvatel, bylo toto místo opomenuto. Řada bronzových destiček, stejně jako nápis dřívějšího originálního textu, byly odcizeny nebo zničeny.

R. 2002 obec získala finanční podporu z Ministerstva obrany ČR. K tomu přidala vlastní prostředky a za dobrovolné pomoci místních občanů opravila pomník a upravila přiléhající pozemek. Z tehdy vysazených, dnes vzrostlých dubů se jich zachovalo 35. Jmenný seznam obětí je zachován na pamětní desce v kostele sv. Jiří v Černošíně. Byl doplněn o padlé a nezvěstné z obce Lhota, která vždy byla a i dodnes je částí města. Místo je dnes hodně navštěvováno turisty.

Pokračujeme po zelené až na západní okraj města. Tam byla r. 2024 vysazena Výroční alej u příležitosti oslav výročí 150 let od povýšení Černošína na město. Základní kámen byl položen dne 28. října 2023 při malé podzimní slavnosti dne 28. října 2023.

Před prvními domky města prudce odbočujeme vpravo po neznačené cestě přes posekanou louku. Cesta je sotva znatelná, chvilkami je tráva trošku vyšší, ale není to tak hrozné. Rozhodně je to příjemná zkratka k autu. Jinak bychom museli přes město. Takhle jsme se k autu dostali tou nejkratší cestou. Ušetřili jsme tak 400 m, a to ještě z kopečka i do kopečka, i když mírného. Jsem ráda, že jsem to došla a že už nikam dnes nemusím. Je vidět, že na pořádnou turistiku si musím teprve zvykat.

Na spaní jsme si cestou vybrali místo u vysílače nedaleko záchranného bodu TC 019. Zdálo se, že tam auta jezdí. Jenže nás zastavila zákazová cedule. Není přímo u silnice, ale u přírodního parkoviště. Je to velká rovná plocha, ale na zemi je to samý papírek, prostě veřejné toalety. Nemohu pochopit, že to ty ženské po sobě nemohou uklidit. Nebýt toho, zůstali bychom. Ale spát na záchodku se nám nechce.

Jedeme se podívat směrem ke Kosímu potoku. Ota ví o dvou místech, kde je plocha ke skladování dřeva. Je prázdná, ale je hned u silnice a bylo by na nás z obou směrů silnice vidět. Tady se nám nelíbí, jsme asi nároční. Projíždíme okolo začátku naučné stezky Údolím Kosího potoka. Vede tudy i cyklostezka. Je vidět, že i sem auta jezdí. Ota auto nechává na malém prostoru hned u silnice a jde se dál podívat pěšky. Za chvíli se spokojeně vrací. V místech, kde se cyklostezka odděluje od naučné stezky je plocha určená asi jako skládka dřeva. Je velká, prázdná, takže pro nás ideální. Kousek od nás u potoka je chata, tam je živo, ale my tu máme klid. Výhoda je i v tom, že zítra odtud můžeme rovnou vyrazit na výlet. Nebudeme muset nikam přejíždět.

Vytahujeme křesílka. Pak mažu chleba k večeři. Je tu fajn. Jen občas projede cyklista. Projelo i jedno auto. Ota poslouchá rádio. Jsme ve stínu, naproti občas vysvitne sluníčko, občas se přeženou černé mraky. Ale neprší. Voda se přes den v autě docela ohřála, no není ledová, takže na umytí je fajn.

Je stále poměrně teplo, v 9 hodin je venku 21 stupňů a já v křesílku usínám. Jdu spát, Ota za půl hodiny po mně. Dveře nedovíráme, stále je příjemně. S teplotou 26 stupňů doma se to nedá srovnávat.

Západní část republiky - 1. den: Černošín - historie a prohlídka města; procházka cca 6 km: PP Černošínský bor, zřícenina hradu Volfštejn, Vlčí hora (704 m), vyhlídky na mapě