Z Horní Lhoty přes vrch Bábu do Provodova

Poslední dubnovou sobotu jsem se rozhodl zamířit někam do kopců s rozkvetlými bučinami a volba padla na Provodovsko. Protože se mi už příčilo navštěvovat jen ta nejprofláknutější místa, napadlo mne udělat to tentokrát úplně jinak: začít túru v Horní Lhotě, kus za ní prozkoumat neznámé skalisko, jehož ikonka se nedávno objevila na Mapách.com, vynechat zříceninu Starého Světlova, namísto toho vyšplhat na sousední vrchol Báby a odtud seběhnout přes vrch Stodoliska dolů do Provodova.

Autobus mi ku startovnímu místu ze Zlína odjížděl už před osmou hodinou ranní a počasí bylo – až na místy pofukující ledový větřík, jinak přívětivé. Po výstupu z dopravního prostředku jsem se nejprve smutně zadíval na místní kulturák, stojící naproti u silnice. Za časů mého mládí se v něm pořádaly vyhlášené taneční zábavy. Jenže od nás z Brumova to bylo trochu z ruky, a tak se stalo, že jsme v jeho interiéru s kámoši nikdy nezapařili. Nále co už včil, však jsme si to na jiných místech u nás užili také dost. A do rytmů jakéže hudby jsme tehdá my Valašiska křepčili? Dechovkové „Um-tata, um-tata“ to v žádném případě nebylo, naše ušiska masíroval melodický hardrock vyluzovaný nástroji brumovských kapel Intolerance a Symbioza. Později jsme nepohrdli ani metalem od gruppy Power 5 a novou vlnou, kterou nám v podobě skladeb od Abraxasu servírovala klobucko-brumovská skupina Lux.

Teď už ale přímo hleď a raději mezi zástavbou obce vystoupej do jejího vyvýšeného centra a před cestou do hor obhlédni nejzajímavější místní památky!

Horní Lhota je dědinkou ležící u hlavní silnice ze Zlína do Luhačovic, od kterých je vzdálena 9 km. Stavení obce s více jak 600 obyvateli jsou rozhozena na úpatí výrazného kuželovitého vrchu jménem Sehrad (551 m), na jehož temeni je možno si prohlédnout pozůstatky hradu Engelberka. K východu a jihu spadají velmi strmé zalesněné svahy a centrum Horní Lhoty je tak umístěno v dosti svažitém terénu.

Když jsem po chodníku vystoupal na hlavní komunikaci vprostřed vsi, natrefil jsem před obchodem Hruška na Pomník obětem holocaustu, který tu stojí teprve od roku 2015. O jeho vznik se přičinil režisér Zdeněk Flídr spolu s představiteli obce a má podobu tradičního židovského náhrobku. Na balvanu je umístěna mosazná pamětní deska s Davidovou hvězdou a jmény osmi lidí, kteří část svého života prožili tady v Horní Lhotě a byl jim předčasně ukončen v koncentračních táborech v Osvětimi, Terezíně a Treblince.

Jen o 100 m výš jsem dokráčel k rozcestí s hezkým výhledem na dominantní vrch Sehrad. Poblíž budovy místního obecního úřadu a lidové knihovny tu stojí Památník obětem 1.světové války. Kamenný pilíř krášlí reliéf prvorepublikového prezidenta „tatíčka“, pod ním je umístěna černá pamětní deska se jmény 12 hornolhotských mužů (nechybí ani legionáři), kteří padli v bojích 1.světové války. Po té druhé byl památník doplněn o další menší předsunutou černou desku se jmény tří obětí i z tohoto období.

Ulička stoupající vlevo mne okolo vysokého kamenného kříže přivedla před nejhezčí sakrální památku Horní Lhoty – kostel sv.Diviše s pozoruhodnou červenobílou fasádou. Kostelík byl zbudován v éře baroka již roku 1700. Věž, v níž dosud visí dva starobylé zvony, byla ke chrámu přistavěna v půli následujícího století. Škoda, že je interiér kostela mimo bohoslužby uzavřen, protože jeho hlavní oltář zdobí obraz od Joži Úprky. Namísto něj jsem se musel před nepřístupným vchodem spokojit pohledem na masivní smírčí kříž, který sem ale byl převezen odjinud.

 

Od kostela následovalo stoupání k posledním domům vsi a následně moje trasa vedla ve svahu nad potokem po úzké silničce. Nejprve mne protáhla přes dvě louky (na té druhé a větší se nacházela hojnost ovocných stromů obsypaných květy), pak se vnořila do hvozdu a pokračovala proti toku vodoteče až do závěru asi 2 km dlouhého údolíčka. Tady se stočila ve svahu vrchu Komonec (672 m) do protisměru a vyšvihla se na lesní úložiště. Od něj nad údolí vybíhal strmý ostroh korunovaný na temeni skaliskem Čertův kámen.

Srovnávat jej s jeho slavnějším jmenovcem vypínajícím se z hřebene Rýsova nad Provodovem nelze. To jako byste vedle sebe na stůl postavili hrušku a meloun. Nicméně i tenhle mnohem menší „kámen“ je zajímavý.

Jedná se o nízké, ale rozložité pískovcové skalisko. Jeho západní nižší strana je nevzhledná a navíc zcela zarostlá bujnou vegetací. Pod tou protilehlou, členitou a místy dokonce převislou stěnou vysokou asi 4 m, se dalo dojít až k severnímu konci skály. Od něj už dolů k potoku daleko prudším svahem klesala zarůstající paseka. Od úpatí až po vrchol u lesní komunikace přitom skála stupňovitě dosahuje výše asi 8 m. Východní členitá a vcelku fotogenická skalní stěna je místy porostlá mechy a proděravěna menšími kulatými otvory. Stejně jako spousta dalších výtvorů neživé přírody ve Vizovických vrších, je i tento „Čertův kámen“ součástí magurského flyšového pásma a tvoří jej luhačovické vrstvy.

Od skaliska pokračovala horizontálním směrem nad dolinou lesní cesta, o něco dál se stočila po obvodu kopce a začala svahem mírně stoupat. Zleva se připojila žlutá tur.trasa a ta mne o pár set metrů dál přivedla k rozcestí s cyklotrasou 5056. Žlutá mířila k vrcholu Komonce a já po ní ze zvědavosti kousek pokračoval, protože se na ní měl nacházet zajímavý přístřešek. Byl tam, ale umístěn pod stěnou lesa na konci nevábného prostranství vyplněného navezeným kamením. Takže jsem k němu ani nešel – vždyť i z dálky bylo vidět, že se jedná o bytelný otevřený dřevěný srub doplněný venku u ohniště lavičkami, a hodil „navrátila“ zpět na rozcestí. Cyklostezka, po které jsem dále kráčel, nejprve klesala svahem nad závěr doliny, z níž se přes stromy otevřel omezený výhled na Luhačovicko. Pak už pokračovala vzhůru zalesněným svahem velkým obloukem ke studánce Sojsínce, oživené v okolí dřevořezbami a herními prvky pro děti. Zatímco až doteď jsem nepotkal živou ani nohu, tady se jich najednou vyrojily snad mraky. Valná většina z nich patřila rodičům s malými i odrostlejšími dětmi, kteří po trase NS Ekopark Starý Světlov šlapkali ku zřícenině zdola z dědinky Podhradí. Původně jsem tu chtěl v klidu posvačit, jenže dnes se na Starém Světlově měla konat nějaká velká akce, a tudíž okolo mne a studánky procházelo těch „živáčků“ opravdu hodně.

A tož jsem proviant vložil nazpět do batůžku, lokl si Pepsi a po již vrstevnicové trase cyklostezky pokračoval pod jižní strmý svah Starého Světlova. Před lety jsem tu při průzkumu okolního terénu totiž natrefil na pořádnou skálu, ale chybí mi její foto z odstupu. I zpovzdálí se jedná o docela slušného „macka.“ Mezi okolními skalními výchozy je tu umístěn mohutný mrazový srub, jehož stěna dosahuje výše asi 7 metrů. Skalisko trčí z obtížně přístupného prudkého srázu nad kotlinkou s močálem a jeho „zajímavostí“ je kromě nápadného žlutooranžového zbarvení absence viditelných forem selektivního zvětrávání pískovců. Tudíž vykazuje jen velmi malou členitost.

Nejatraktivnějším vzorkem „neživé přírody“ u hradu Starý Světlov je vzdušnou čarou přibližně 300 m směrem na severovýchod vzdálené souskalí Tři Sestry. Ze svahů tří prudce spadajících hřebínků, připomínajících skalnaté splazy, vystupují v celkové délce více jak sto metrů vlastní skalní útvary, navzájem od sebe oddělené dolíky s balvany a vysoko napadaným starým listím. První Sestra (zcela vpravo) je pouze větším mrazovým srubem, ale zbylé dvě „sourozenkyně“ jsou tvořeny až osm metrů vysokými a divoce rozeklanými útesy, členěnými římsami, spárami a četnými svislými puklinami. Nejzajímavější „švýcou“ je až ta třetí vystupující z nich nejvýš a zcela vlevo. Její bizarní vrcholek při správném úhlu pohledu navodí představu hlavy jakés babice čarodějnice a z boku pak nestvůry, která kdyby obživla, mohla by zdárně konkurovat i slavnému filmovému Vetřelci.

Když jsem skály na jaře roku 2012 pro sebe a pro turistickou veřejnost „objevil,“ pojmenoval jsem je (inspirován těmi australskými) Třemi Sestrami, kterýžto název se kupodivu ujal i na mapách com. Od NS Ekopark Starý Světlov je to k jejich skalnímu amfiteátru jen asi sto metrů.

Dnes jsem si jejich návštěvu odpustil a spolu s občasnými davy se prudce stoupající lesní cestou plahočil k rozcestí u hradu umístěném na blízkém hřebeni na modře značené tur.trase. Poněkud mne naštvalo, že mne v tom nejprudším svahu ladným krokem předešly tři mladé krásky, ale když seberu v úvahu svůj pokročilý věk (65 let) a operace obou kolen, můžu být rád, že ještě dokážu lézt po dvou a ne po čtyřech! Ach jo, kde jsou ty časy, kdy jsem po horách běhal jak jelen a třeba v Jeseníkách na jedné túře v úseku od Skřítku po Ztracené skály postupně předhonil přes padesátku podstatně pomalejších turistů a já přitom ani moc nefuněl...

Nahoře ze sedla bylo mezi stromy na plácku pod Starým Světlovem vidět množství pestrobarevných stanů a nesl se odsud nejen hlahol lidí a štěkot psů, ale i řinčení zbraní. Ještě jsem se ani nestačil vydýchat a tu najednou ke mně zamířil jeden zbrojnoš. Naštěstí ne proto, aby mne jakožto nevítaného vetřelce zpacifikoval, ale aby na strom, o který jsem se opíral, vyvěsil plakát o akci se dnes konající. Ty ostatní jsem mu při instalaci podržel, hodili jsme spolu řeč a já se dozvěděl, že se tu dnes koná veliká šermířská akce. Potom mne pozval na pivo, ale to jsem musel bohužel odmítnout. Čekal mne totiž ještě výstup na strmý vrchol Báby a po jeho požití by mi zaručeně ztěžkly nohy!

Bába je jedním z malebných členitých kopců lemujících východní horizont obce Provodov. Jeho kuželovitý vrchol výrazně vystupuje z hřebene Vizovických vrchů mezi Komoncem (672 m) a zalesněnou kupou se zříceninou Starého Světlova. Také Bábu dříve celou pokrýval hvozd, ale ten byl nedávno vykácen a její vrchol s nadm.výškou 638 m se stal skvělým výhledovým bodem. Západním směrem je vidět Provodovsko, tím opačným okolí Luhačovic s vrcholky Bílých Karpat. Díky těmto panorámatům bylo na vrcholu zbudováno posezení s jednou raritkou: deska bytelného stolu je opatřena šachovnicí a figurky ke hře jsou k nalezení v dřevěné krabici, umístěné v šuplíku pod stolem. Já si stůl po vyšplhání z rozcestí prudkou pěšinou na vrchol ale vyfotit nemohl, protože okolo něj právě seděla rodinka s dětmi.

Po pokochání se již zarůstajícím výhledem, přičemž ten k Bílým Karpatům znemožňoval spolu se slunečními paprsky lehký opar, vrchol opuštěn a zvolen sestup lesním průsekem k nížeji položenému skalisku Bába. Nebyl jsem u něj již hezkou řádku let a i tady okolí prošlo razantní proměnou. Průsek hvozdem klesal jen kratičce a pak vyběhl na rozsáhlou novodobou paseku, na jejímž spodním konci byla zajímavá ukázka neživé přírody již z velké dálky vidět.

Malebné skalisko vysoké stupňovitě jen asi 5 metrů svým tvarem připomíná přírodní kazatelnu, ale to není jediné, co na něm zaujme. Povrch jeho stěn je totiž díky selektivnímu zvětrávání pískovců doslova provrtán nespočetnými kulovitými dutinami i většími otvory typu tafoni, k vidění jsou i typická mřížoví voštin. Znalci Vizovických vrchů vědí, že stejnými, ale mnohem většími reprezentativními skalními útvary v oblasti je hlavně trojice Lačnovských skal, v okolí Provodova pak Čertův kámen na Rýsově a poblíž poutního místa Maleniska ležící skalní dědinka Mlčačky. Spolu s Bábou jsou všechny tvořeny hrubozrnným arkózním až drobovým pískovcem a patří do „čeledi“ luhačovických vrstev račanské jednotky magurského flyšového příkrovu.

Bába bývala dříve skryta v hustším jehličnatém lese. Díky odlesnění se stala dominantou mýtiny a vykácení stromů odkrylo také malou skalku vypínající se ze stráně jen pár metrů pod hlavním skaliskem a nad ním u cesty další pitoreskní balvan.

 
V naprostém klidu jsem se ve stínu skály oddal svačící pauze a po ní v sestupu pokračoval stále tím lesním průsekem, který se brzy napojil na lesní asfaltku. Ta velkou zákrutou klesá do dolinky bezejmenného potoka a podél něj pokračuje na horní konec obce k autobusové zastávce „Provodov, Dvory.“ Mně ale spoj do Zlína dnes v sobotu odjíždí z opačného konce obce, tudíž jsem ze zákruty silničky lesní cestou odbočil k blízkému temeni vrchu Stodoliska (536 m), které se mi při sestupu do Provodova stalo jakousi ,mezistanicí.“

K vlastnímu vrcholu mne přivedlo krátké stoupání po odbočce z lesní cesty. Před časem odlesněný vrchol už bohužel zarůstá mladými dřevinami a poskytl výhled jen naproti k hřebenu, ze kterého jem právě sestoupil - k Bábě a Starému Světlovu. Kdybych chtěl, mohl bych si tady odpočinout na bytelné lavičce. Kvůli časovému presu ale zjištěno, že nechci (to tak, aby mi ujel nejbližší spoj do Zlína, když ten následující má odstup několika hodin!) a zvolen další směr sestupu.

Nejprve bylo nutno se vrátit zpět na „hlavní“ lesní cestu. Ta pak hvozdem doklesala k malé loučce se soukromou chatou, pod ní vyběhla na rozsáhlé pastviny a vyústila na zpevněnou polní cestu mírně sestupující ke střední části obce. Díky stometrovému převýšení nad Provodovem se z pastviny otvíral skvělý výhled na podstatnou část dědiny a na protilehlý malebný a členitý hřeben, jemuž dominuje 536 m vysoký Klenčov. Hřeben pokračující směrem na východ (z něhož v řadě za sebou vystupují menší vršky) je typickou ukázkou místního pasekářského osídlení. Střídají se na něm remízky s pastvinami, políčky a staveními starousedlíků, kteří si zvolili život v mnohem drsnějších podmínkách, než jak je tomu dole ve vsi.

Provodov u Zlína je v análech poprvé zmiňován roku 1412, kdy byl poddanskou vsí hradu Starého Světlova. Ti původní poddaní i děti jejich dětí se živili převážně zemědělstvím, jenže zdejší půda byla na obdělávání chudá. Podstatně víc se dařilo ovoci, takže brzy nebylo stavení, jehož součástí by nebyl ovocný sad a v obci fungovalo kromě pálenice množství sušáren. Přes zimu si pak místní přivydělávali výrobou dřevěného nářadí a jiných předmětů.

Od těch dob čas trhnul oponou a soudě podle mnoha pěkných rodinných domků se zde bezmála osmi stovkám obyvatel dnes žije mnohem líp. Většina z nich ale musí za prací dojíždět do Zlína anebo do Luhačovic. Však právě k nim má Provodov koloritem starých usedlostí nejblíž, neboť tahle část Vizovických vrchů je už součástí regionu známého jako „Luhačovické Zálesí.“

Nejproslulejší provodovskou památkou je poutní kostel s pramenem „zázračné“ vody, křížovou cestou, starou farou a novým hřbitovem na Maleniskách. Jenže ty jsou po silnici od Provodova vzdáleny více jak kilometr a v jejich slavném stínu jakoby se ztrácely další (byť drobné) památky vlastní obce. Není jich mnoho, přesto stojí za pozornost.

Já při průchodu spodní částí vsi nejprve minul prosté patrové stavení s dřevěnou pavlačí, vypínající se vedle domu č.p.38. Bylo vyhlášeno kulturní památkou a zove se Slovákovou komorou.

Podobných staveb se v minulosti u zdejších usedlostí nacházelo daleko víc. Společné měly to, že všechna sloužila jako skladiště. V přízemí se ukládaly brambory, řepa a do velkých dřevěných skříní obilí. V patře, do něhož vedly dřevěné schody, pak na bidlech visela slanina a uzené maso a pod nimi se na půdě sušilo ovoce. Byly zde rovněž umístěny dřevěné zásobníky na mouku a nechyběla malovaná truhlice, do níž se ukládaly (nejspíš pro „strýčka Příhodu“) obnošené součásti oblečení.

Na začátku návsi jsem prošel okolo renovovaného dřevěného kříže s namalovaným korpusem Krista, na jejím konci pak letmo obhlédl novodobou kapli a před ní v parčíkově upraveném prostoru umístěnou barokní sochu sv.Jana Nepomuckého.

Zajímavým objektem byla i novotou zářící hasičská zbrojnice nacházející se v centru Provodova u hlavní silniční křížovatky v obci. Objekt postavila roku 2024 firma KERSON spol.s.r.o. a v měsíci květnu pak proběhlo její slavnostní otevření spojené se „Dnem otevřených dveří.“

Místní Sbor dobrovolných hasičů byl založen roku 1891. Stalo se tak po největším požáru v historii obce, který se udál v září téhož roku. Provodovští občané byli zrovna na mši v kostele a ničivé plameny si mezitím „zgustli“ na jejich obydlích se střechami tehdy ještě krytými šindelem anebo došky. Během dvou hodin shořelo 39 obytných stavení i s přilehlými hospodářskými objekty.

Už rok po jeho založení byla pro provodovský hasičský sbor zakoupena za 113 tisíc korun ruční stříkačka od firmy Smekal. V následujícím století postupně stará hasičská technika a její „povozy“ obměňovány za modernější a v obci vystavěna i hasičská zbrojnice, která byla v těch časech považována za velmi moderní a prostornou budovu. S podobou té dnešní se ale asi její „modernost“ nedala srovnat.

Protože jest mým „dobrým zvykem“ přispěchat ke spoji, jenž mne odveze k domovu, vždy až na poslední chvíli, stačil jsem dnes před jeho příjezdem jen rychle vybafat cigaretu.

A přitom přes cestu smutně koukat na dvojici domorodců, která na venkovní zahrádce provodovské hospody do svých hrdel – z mého pohledu naprosto nezaslouženě, lila z půllitrů lahodný chmelový mok...