O studánce Sojsínce

Na příjemném plácku pod skalním amfiteátrem Tří Sester se nachází zastřešené turistické odpočívadlo, lavičky, Info panely o NS Ekopark Starý Světlov a Sojsínce, malá dřevěná plastika divočáka od řezbáře Martina Bořuty z Podkopné Lhoty, nějaké ty prolézačky pro děti… a pochopitelně také vlastní studánka.

Ta se skrývá pod romantickým kamenným obloukem, ale přístup k vodě moc romantický není: ze studánky ven nevede žádný trubkový vývod, člověk chtějící se napít musí pokleknout (což moje koleno nedalo) a navíc tu chybí hrníčky.

Takže svědectví, jaká je je její voda chuti, bohužel nemohu poskytnout, ale zase můžu čtenářům (vlastními slovy a rád) přetlumočit pověst, kterak studánka obdržela své jméno.

 

No, ona má ta pověst vlastně dvě verze…

 

Na blízkém Starém Světlově měl hradní pán velice pěknou dceru. Jenže chudák holka byla náměsíčná a za úplňků trajdávala po střechách hradu a též na nich tancovala.

Jednou v noci okolo procházel mladý uhlíř, a když viděl, jak baletí na samém krajíčku střechy, křikl na ni: „Hej – co to tam vyvádíš?!“

Děvče procitlo, hrozně se leklo a jak zralá hruška spadlo ze střechy dolů. Naštěstí ne až na zem (to by se zabilo), její košile se při pádu zachytila o křoví a uhlíř jí z něho pomohl sestoupit.

Jakmile se pak ti dva za svitu luny bledé zahleděli sobě navzájem do očí, okamžitě věděli, že jsou ztraceni, neboť je právě postihla ta - v románech tolik opěvovaná - láska na první pohled. (V tomto případě i na ten dotek…)

Mladík měl víc rozumu, a proto milou nabádal, aby doma rodičům o jejich setkání nic neprozrazovala: on že je pouze obyčejný uhlíř, ona komteskou… prý by to špatně dopadlo!

Jenže dívka doma nevydržela v sobě to sladké tajemství dusit a ze samého štěstí vše vycvrlikala matičce.

Ta bohužel neměla pro dceru pražádného pochopení, rozpálila se vztekem do běla a vykřikla: „toho uhlíře necháš být – ty hloupá sojko!“

V ten moment se zablesklo, komteska se proměnila v uřvaného opeřence a ten vylétl z komnaty oknem ven. Přeletěl hrad, prolétl lesem a usedl na větev dubu nad blízkou studánkou.

Zrovna šel kolem panský myslivec s flintičkou. Uviděl sojku, i strhl pušku z ramene, zamířil a zmáčkl spoušť.

Nebohá, smrtelně raněná sojka spadla dolů přímo do studánky… a ta se od těch časů nazývá Sojsínkou.

 

Ve druhé verzi pověsti se hradní slečna jmenovala Světlana, uhlíř Janek… no a ten zbytek dopadl rovněž tragicky:

 

Jen co se hradní pantatík dozvěděl, kdo mu brousí za dcerou, rozhodl se neurozeného viníka potrestat ztrátou hrdla. Světlanka vyběhnuvší tryskem z hradu byla o něco rychlejší než zbrojnoši a stačila milého varovat. Oba se chytli za ruce a dali se na útěk lesem, jenže poblíž studánky se probořili do bezedné bažiny a zmizeli navěky ze světa...