Luhačovickým Zálesím - 1.Procházka dědinkou Podhradí a blízkým okolím

V patnácti letech jsem od táty za pololetní vysvědčení dostal dárek, který následně ovlivnil další můj život. Byla jím malá knížečka Beskydy a Valašsko, průvodce z nakladatelství Olympia, plný mapek a popisů zajímavých míst z mé rodné končiny. Při pročítání jsem zatoužil mnohá z nich spatřit na vlastní oči, a tak se stalo, že se k mnou tehdy aktivně provozovaným sportům (orientační běh a horolezectví) nenápadně vplížila i pěší turistika. Jedním z prvních výletů byla návštěva zříceniny Starého Světlova, vypínajícího se nad dědinkou Podhradí. Tento byl ale jako jeden z mála uskutečněn na kole a to ještě velkou oklikou. Kdybych totiž mé rodičce oznámil, že si tam chci jen tak zajet na výlet, nepustila by mne nikam a namísto toho bych musel sekat drvo anebo makat na naši záhumence. Naštěstí se nedávno z Luhačovic z léčby vrátil domů můj mladší bráška, který byl chorý na průdušky a doktoři mu po propuštění doporučili pít minerální vodu Ottovku. Ta nešla koupit normálně v sámošce, ale musela se přímo v lázních z volně přístupného pramene do láhví načepovat. Většinou se o tohle postaral tatík, který jezdil v brumovském podniku MEZ s náklaďákem. Jenže tentokrát směřovaly jeho cestovní příkazy jinam, „živá voda“ pro bratra došla a tož bylo doplnění zásob na mně.Vlastnil jsem tehdy poněkud atypicky dlouhý velocipéd, se kterým jsem při vyjížďkách s kamarády na rovinách krutě zaostával. Zato při jízdě do vrchů, a pak hlavně dolů z kopců, z nichž se kolo řítilo rychlostí nejméně jednoho machu, tož to jsem byl King!

 

 

Kopečků bylo z Brumova do Luhačovic víc než dost: první prudký nad Štítnou nad Vláří s ostrým sjezdem do Jestřabí. Další mne čekal mezi Rokytnicí a Slavičínem, ale tím nejkrpálovitějším byla známá Petrůvka, ze které mívali opodstatněné obavy i řidiči osobních vozů a náklaďáků. Kdyby jim totiž při sjezdu ze stejnojmenné obce selhaly brzdy, skončili by se svým fárem až v Luhačovické přehradě. Ty já měl naštěstí dobré (hlavně tu zadní, přední chyběla) a navíc jsem si pomáhal s bržděním i očima, takže jsem se šťastně dostal až k luhačovickým Slunečním lázním. A tady - namísto abych dle přísného příkazu máti pokračoval k prameni a poté přímo domů – odbočil jsem vpravo na Pozlovice a hrábl do pedálů. Při tomto „hříchu“ mne utěšovalo vědomí, že co maminka nevidí, to ji zcela určitě nebolí!

Po průjezdu Pozlovicemi mne čekalo ještě stoupání dědinkou Podhradí až na samý její konec, kde jsem v křoví ukryl kolo a cestou necestou se horou vyšplhal až ke zřícenině. Moc z ní tehdy k vidění nebylo, ale zaujalo mne kuželovité hradní jádro obklopené hlubokým příkopem, na kterém museli chudáci poddaní dřít jak muly, než ho celý vykopali. Po průzkumu hradu návrat ke kolu, odjezd k prameni, načepování minerálky a arak dom!

A tam jsem ještě nějakou dobu při podobných „úletech“ držel bobříka mlčení, než si rodičové zvykli na to, že mám holt toulavé boty a o rok později mi občas dovolili s mými kamarády vyrazit na první výšlapy.

Stalo se, že jsem orientačního běhu zanechal s přechodem na učiliště, horolezectví jsem definitivně zapíchnul s nástupem na vojenskou službu vlasti a zůstala mi už jen ta turistika, která ale z prvních „hříběcích let“ v průběhu času dorostla na pořádného koně! Však se o něj řádně starám a aby mi ještě vydržel (pokud zdraví dovolí) drahnou řadu let, je třeba jej pravidelně sedlat a vyjíždět na další a další projížďky.

Začátkem letošního měsíce května jsem zjistil, že pokud se dožiju jeho konce a já konečně odejdu do starobního důchodu, zbývá mi vybrat si ještě nějaký ten den dovolené. To jsem využil hned následující den – v pátek, kdy mělo být vemi hezky a já se rozhodl pro výšlap do oblasti luhačovického Zálesí. Startovním bodem se mi stala dědinka Podhradí, kam jel s přestupem v Luhačovicích hned po ránu bus. A ze které jsem si po těch letech (upřímně řečeno) matně pamatoval, že se celá táhne do kopce... a pak už jen to, že jsem se tam stavoval u jakéhosi kříže a pramene se smradlavou vodou, ale jejich podoba již byla v mozku rozmlžena.

Počasí i vše zde viděné pak dalece předčily mé očekávání a já se s vámi o dojmy z dědinky velice rád podělím: Podhradí je totiž jednou z nejhezčích vesnic, kterou jsem v našem Zlínském kraji na toulkách spatřil! Leží v hluboce zaříznutém údolíčku pod zříceninou hradu Starého Světlova a její stavení jsou rozhozena podél břehů bezejmenného potoka přitékajícího sem od vrchu Báby. Útulná a převelice malebná dědinka plná drobných pamětihodností a různých zajímavostí, která je obklopena stejně malebným okolím, mne zcela uchvátila.

 

První zmínka o ní se v kronikách objevuje LP 1563. Tehdy se nazývala Podhradím Starosvětlovským a nejspíš v ní bydleli lidé sloužící hradním pánům. Hrad byl vystavěn na kuželovitém vrchu ve výši 610 m. Jeho jádro s palácem bylo chráněno silnou plášťovou zdí (jednalo se o hrad „bezvěžový“) a obehnáno mohutným příkopem. Brzy se stal významnou pevností odolávající vpádům nepřátelských vojsk, ať už to byli Tataři, Turci anebo další nezvaní návštěvníci z Uher. Jeho skromné zbytky prošly roku 2013 důslednou renovací a přitom byly navýšeny zbytky hradebních zdí. Po zániku hradu vesnička spadala pod panství Nového Světlova u Bojkovic, od půlky 17.století pod Luhačovice a teprve od roku 1993 se Podhradí stalo samostatnou obcí. Nejvyšší vyvýšeninou na jejím katastru je památný Komonec se svými 672 metry nadm.výšky. V bezprostředním okolí vsi, v níž dnes žije pouhých 200 obyvatel, se nacházejí pastviny obklopené ze tří světových stran lesy.

 

 

První zajímavostí, kterou jsem zde viděl, byla slepá zeď jednoho z domů u zastávky, oživená množstvím vitrín s obrázky a popisky největších místních pamětihodností. Pak už jsem se vydal hore dědinů. Jen o pár desítek metrů dál jsem minul novější dětské hřiště rozložené na palouku pod svahem vlevo za potokem, k němuž přes něj vedla lávka. Zaujal mne hlavně dřevěný hrad se skluzavkou a velkou skulpturou plížícího se vlka. Dále tu byla k vidění plastika hlemýždě a jakéhosi opeřence, nechyběly lavičky k posezení a dřevěný přístřešek. Řeknu vám, že jsem na svých toulkách viděl už mnoho podobných hřišťátek, ale některá vesnická (jako např. i tohle podhradské) jsou daleko hezčí a nápaditější, než jaká jsou k vidění ve větších obcích a městech.

 

Cesta obcí dál stoupala a já přišel k patrové budově obecního úřadu, jehož přízemí zaujímá Hospůdka na Konci světa.

(To jméno je velmi nepřípadné, neboť i když se tato poněkud zapadlá vesnička rozkládá až v samém závěru údolí pod zříceninou Starého Světlova, je zástavba obce s přilehlým okolím až příliš líbezná... a ten příslovečný konec světa si jistě každý představujeme naprosto jinak.)

Žíznivým jsou tu nabízeny nealkoholické nápoje, čaj, káva a točené pivo Rychtář z pivovaru Hlinsko. K jídlu nakládaný hermelín a „Podhradský hambáč.“ Dle internetu je otevřena od pondělka do středy od 17 - 21 hod, čtvrtek je zavíracím dnem, v pátek a sobotu je funkční mezi 17. a 24.hodinou. V neděli od 9.30 do 13.hodiny a poté od 16. do 20.hodiny, což ocení hlavně výletníci, procházející si o posledním víkendovém dni trasu NS Ekopark Starý Světlov od pozůstatků hradu okolo pískovcových skal Tři Sestry a studánky Sojsínky dolů k prameni Sirčena a odtud pak sestupem obcí až k hospůdce. Trasa NS odtud pokračuje do blízkých Pozlovic.

 

 

Jen kousek nad obecním úřadem se za sochou sv.Floriana nacházelo ve svahu veřejné prostranství oživené novodobou dřevěnou kaplí.

Tak jako leckde jinde, i tady místní dlouho toužili po vlastní sakrální stavbě, což se jim začalo vyplňovat až s příchodem roku 2014. Tehdy obec zakoupila ve svém středu pozemek a na něm pak byla zbudována (tak trochu v duchu slavného architekta Jurkoviče) hezká dřevěná kaplička. Její podobu navrhl arch.Antonín Závada z „Valmezu.“ Výstavbě předcházela úprava veřejného prostranství a sbírka, jíž zorganizoval páter Hubert Wojcik. Ten se přičinil i o to, aby byl roku 2016 základní kámen vysvěcen papežem Františkem, dlícím tehdy na návštěvě v Krakově. Kaple dostala darem od brněnského faráře Františka Vavruchy 31 kg těžký zvon pocházející z dílny Dytrychových v Brodku u Přerova. Stejně jako kaple nese i on jméno po sv.Zdislavě a na jaře 2017 posvěcen v kostele Sv.Martina v Pozlovicích. Hrubá stavba nové kaple v Podhradí byla vysvěcena 4.listopadu farářem Hubertem Wojcikem. Stalo se tak právě na svátek sv.Huberta a poté se venku sloužila slavnostní mše. Kaple dokončena v dalším roce a osazena novými dveřmi, vybavena lavicemi, oltářem a rovněž byl zavěšen zvon.

Za kaplí se nachází parčíkově upravené okolí sousedící s další krásnou roubenkou, která je sice menším, ale díky své věžičce téměř identickým dvojčetem kaple sv.Zdislavy. (K čemu slouží toto druhé novější stavení se mi ale zjistit nepodařilo.) Přístupovou cestu k němu krášlí dřevořezba ležícího medvěda.

Jak jsem už kousek od zastávky busu (a poté dál při procházce vesničkou zjistil), můžeme se tady v Podhradí potěšit také pohledem na venkovní expozici starých zemědělských strojů, což bylo vítaným zpestřením mé pouti. Jedná se o výborný nápad, neboť ona není umístěna v jednom jediném prostoru, ale hned na třech místech porůznu po dědině a jediným jejich spojujícím prvkem jest to, že se nachází vždy nalevo od silnice nad břehem potoka. Expozice je - zdá se, plně pod patronací obecního úřadu, protože při mé návštěvě na třetí z nich právě prováděli dva pracovníci drobné úpravy.

První místo je nejméně atraktivní a lze si tu prohlédnout jen dva stroje sloužící k orbě a úpravě pole, které musely být něčím taženy.

 

Druhá expozice se nachází u hrbu silnice pod roubenou zvoničkou a je kryta stříškou. Ta chrání zařízení a stroje používané v minulosti při práci rolníků. Musím se přiznat, že ačkoliv jsem jako děcko školou povinné trávil část prázdnin u dědečka a babičky na pasekách v Hlubočích, z vystavovaného jsem poznal jen tu velkou mlátičku, s jejíž obsluhou jsem se důvěrně seznámil hlavně při paseckých žních. Ostatní zařízení mi už nic neříkaly a přimlouval bych se (nejen kvůli sobě), aby zde obec umístila také popisné tabulky. Velmi pěkná výstavka je doplněna nádobami s květinami a připomínkou na poslední Velikonoce v podobě pomlázky a několika obarvených vajec.

 

Třetí rovněž velmi pěkná a zastřešená výstavka je umístěna u zákruty stoupající silnice asi 100 m nad hasičskou zbrojnicí. Kromě dnes již „neznámých“ strojů si tu můžeme prohlédnout i žebřiňák. A též ozdobnou dřevěnou desku s reliéfem hlavy koně a listů, do níž jsou po stranách vsazeny dva kovové zvonky a mezi nimi umístěné barevné fotografie ogary a cérky oblečených do místního kroje.

 

 

U druhého zastavení u zemědělských strojů stojí naproti ve svahu stará zvonice. Hranolová dřevěná stavbička je kryta sedlovou střechou, z níž se k nebi vypíná dvojkmen stromu se zvonem, chráněný shora stanovou stříškou. Až do roku 2020 sem chodíval ručně zvonit místní občan Jindřich Vavrys. Činíval tak vždy o šesté hodině ranní, v poledne a o 18.hodině večerní, kdy začínají chodit klekánice. V létě bylo toto poslední zvonění kvůli světlu posunuto až na dvacátou hodinu. Zvoníval také, když někdo z Podhradských zemřel, a pak půl hodiny předtím, než v kostele v Pozlovicích začala mše, aby ji místní věřící nezmeškali. Veškeré zvonění bylo nahrazeno elektrickým v nové kapli a v roubené zvonici se už jen čas od času rozezní umíráček.

 

Asi po 200 metrech další chůze po silnici jsem nalevo minul novou požární zbrojnici, která byla vystavěna roku 2012. Sestává z vlastní zbrojnice s klubovnou, garáže a dílny, a to vše stojí hned u silnice na terase nad potokem.

 

 

Hned za zbrojnicí stojí kamenný krucifix v podobě malého pískovcového smírčího kříže. Je unikátní připomínkou turecké války a pochází z druhé půle 17.století. Své snoubence Katce jej nechal vytesat její milý z Ludkovic. Na krucifixu se nachází dnes již jen málo zřetelný nápis: „1663 TUTO JEST KATERINA ZVAROVA ZAMORDOVANA OD TATARA POHANA.“ Původně se nacházel v Máčalově humně. Koncem minulého století byl poškozen a po opravě jej obec umístila na nynější místo.

 

Podle brodského kronikáře Lechoty se zde odehrálo přibližně toto:

 

Léta Páně 1663 přineslo neštěstí celé jihovýchodní Moravě. Vlárským a Hrozenkovským průsmykem totiž do ní pronikly četné voje Turků spolu s Tatary a ti všude loupili, pálili a vraždili. V Podhradí – dědince stulené v údolíčku pod Starým Světlovem, Turci zabili pět lidí a sedlákům ukradli koně. U Zvarovských zavraždili mladičkou nevěstu jménem Kateřina, která se zrovna chystala na vlastní svatbu. Čekala na svého ženicha z Ludkovic, nedočkavě ze stavení vyhlížela, kdy už přijede... a namísto něj dorazili cizí nájezdníci. Jakmile spatřili krásnou nevěstu, pobídli koně a hnali se zběsile za ní. Katuška utekla do zahrady a skryla se v rákosí. Jenže jeden Turek ji z koně zahlédl. Seskočil z oře a vrhl se k ní, chtěje ji znásilnit. Kateřina se mu ale urputně bránila, což jej rozzuřilo a probodl ji dýkou. Poslední slova umírající prý zněla: „Miláčku, sbohem – nezapomeň!“

 

Namísto slavné svatby na druhý den v Podhradí následoval pohřeb. Lidí na něm ale bylo málo, protože většina obyvatel dědiny se před Turky ukrývala v okolních lesích. U hrobu tak stanula jen rodina nevěsty s nešťastným ženichem. Ten nezapomněl a na místě skonu své milé nechal postavit kamenný kříž.

 

 

V horní části dědiny jsem minul poslední expozici starých zemědělských strojů, potěšil se pohledem na stará stavení i na okolní krajinu a v jejím závěru přišel k upravenému areálu se sirovodíkovým pramenem. Voda z něj prý bývala místními využívána na koupele při revmatismu. Jak jsem se k němu kráčel blíž a blíž blíž, můj veliký nosík zachytil už ze vzdálenosti několika metrů charakteristický puch po zkažených vejcích. O to víc jsem byl překvapen, že byla vlastní tekutina kupodivu čirá, chladná a chuťově velmi dobrá.

Vývěr Sirčeny je vcelku dosti vydatný a je zachycen v šachtě z betonových zkruží, aby nebyl kontaminován povrchovými vodami. Čirá tekutina oplývající zvýšenou mineralizací teče z kovové trubky do výtoku zakrytého železným roštem a je dostupná po betonových schůdcích. K ochutnávce vody je pak možno použít některý ze zde umístěných hrnků.

Připomínku bych měl snad jen k současné podobě místa. Když jsem tu byl ve svých patnácti, byl pramen obklopen hezkým přírodním prostředím, což se ale změnilo roku 2007. Tehdy jej nechal Zlínský kraj poněkud necitelně upravit a bezprostřední okolí se změnilo na odpočinkovou lokalitu (dle šablony EU), čímž naprosto ztratilo bývalý půvab. Ono je sice pěkné, že přes potok vede lávka se zábradlím a že se zde nachází velký otevřený krytý přístřešek, ale skluzavka spolu s „houpadlem“ na pružinách pro ty nejmenší a dřevěná plastika veverky, zajíce a medvěda už z něj dělá tak trochu Disneyland.

Chápu, že zde místní rádi chodí na procházky, ale zajímalo by mne, jak dlouho vydrží sedět na těch super designově řešených moderních lavičkách, jejichž opěradlo tvoří jediná kovová trubka... a protože jsme každý jinak vysoký, většina z nás si tu jen pořádně otlačí a rozbolaví záda!

 

Od pramene jsem se přes dědinu dolů z kopce vrátil k točně busu a odtud po silničce odbočil do doliny Pozlovického potoka. Kráčeje proti jeho toku jsem se nalevo těšil výhledem na travnaté stráně pastvin, napravo pak na prudčeji klesající louku, nad níž hřeben halil hvozd. Asi po půl kilometru mé nožky doťapkaly k menšímu rybníku jménem Komonec, o kterém si vysoko letící ptáci nejspíš myslí, že tu bylo do krajiny zasazeno mořské oko.

 

Tato nevelká průtočná retenční nádrž byla kvůli ochraně obcí Podhradí a Pozlovice zbudována v roce 2012. Díky ní došlo k zadržení většího množství vody v krajině a jejího čištění od naplavenin. Zároveň slouží jako ochranná bariéra před zanesením pro nížeji položená vodní díla. Půvabné přírodní zákoutí je nad rybníkem u silničky doplněno odpočinkovým dřevěným altánem a vedle stojící Info tabulí seznamující návštěvníky s okolní faunou. Na hrázi rybníka nechybí lavičky k posezení. Dále se zde nachází ve trávě „zaparkovaná“ pramice a východní břeh nádrže oživuje strážce místních vod - z drva vyřezaný vodník.

 

 

Nejhezčí výhled na tento překrásný kout byl z travnaté stráně pod lesem východně od rybníka. Nad ní už byl svah ve hvozdu mnohem prudší, naštěstí stoupání netrvalo dlouho a nahoře jsem stanul na lesní cestě, po níž procházela červená tur.trasa. Ta za chviličku z lesa vyběhla na travnatý odlesněný hřeben klesající až dolů k Pozlovicím. Po pravici jsem minul dva areály s chatkami, nalevo pak tenisové hřiště a parkoviště, jež byly umístěny pod velkou hmotou čtyřhvězdičkového hotelu VEGA. Otvíral se odtud výhled nejen na 4 km vzdálené Luhačovice, ale i na okolní kopcovitou končinu Vizovických vrchů, spadajících zde již do oblasti Luhačovického Zálesí.

 

Až k hotelu vedla zdola z Pozlovic příjezdová silnička, po níž já kráčel opačným směrem. Ještě nad obcí jsem na louku odbočil ke kamenným Božím mukám a vedle nich stojícímu novodobému dřevěnému odpočivadlu. Sakrální stavba byla na první pohled o nějaký ten pátek starší. Ozdobou krajiny je již od začátku 19.století a skládá se z vysokého sloupu, ukončeného nahoře profilovanou hlavicí a krucifixem.

 

Sympatické odpočívadlo poskytující blahodárný stín bylo zbudováno na šestibokém půdorysu a totožný tvar měla i jeho střecha. Tady jsem si před závěrečnou etapou mé cesty – přes Pozlovice, Řetěchov a Pradliska na provodovská Maleniska – dopřál delší odpočinek a konzumaci svačiny, o níž se bohužel velmi vtíravě zajímaly i okolo poletující vosy...