Z Brna přes Přerov do České Třebové a domů - 1. den: Prace - památník Mohyla míru a muzeum; Slavkov u Brna - památková zóna (hradby, synagoga, radnice, zámek, kostel Vzkříšení Páně, vyhlídková věž, Slavkovský pivovar ; Kroměříž - 1. selský pivovárek

Během noci jsme dveře zavírali, k ránu teplota klesla pod 16 stupňů. Konečně jsem se vyspala. Vstáváme po 8. hodině, venku svítí sluníčko, lehce to profukuje. Počasí vypadá dobře. Ve stínu je v 10 hodin 18 stupňů. Dokonce je dnes klid i na cvičišti.

Definitivně opouštíme Brno. Ještě za týden na chvíli přijedeme. Máme vstupenky na prohlídku vily Tugendhat, nějak jsem zazmatkovala a nepodařilo se mi to skloubit tady s tím naším dlouhým pobytem. Ale nevadí to, zase bychom něco neviděli a vše bylo zajímavé. Tak daleko to zase není.

Směřujeme do Přerova. Tam však chceme dojet až zítra, kdy má začít období dešťů.

Ota se těší na mohylu míru v Praci. Myslí, že je ve Slavkově u Brna a hrozně se diví, kam ho naviguji. Cestou jsem se chtěla zastavit ve Šlapanicích, kde je zámek. Nejdřív jsme museli překonat objížďku, pak jsme zjistili, že se nenechá nikde zaparkovat. Na placené parkoviště jsme nechtěli, nehodlali jsme se dlouho zdržet. Neplacené parkoviště bylo plné. Jen jsme zahlédli, že je pěkně opravený.

Pokračujeme do Prace, resp. na Pracký kopec - také Pratecké návrší (325 m). Je to nejvyšší bod slavkovského bojiště, kde se r. 1805 odehrála bitva tří císařů - 2. prosince 1805 se zde střetli francouzská armáda císaře Napoleona I. se spojeneckými vojsky ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I.. V letech 1910 – 1912 tady byl vybudován secesní památník Mohyla míru z režného lomového kamene. Tento čtyřboký jehlan je vysoký 26 metrů. Na vrcholu je zeměkoule a 10 m vysoký měděný starokřesťanský kříž. V rozích stavby jsou štítonoši, které symbolizují Francii, Rakousko, Rusko a také Moravu,kde se bitva odehrávala. Na severní straně je vchod ve tvaru lunety s tepanou mříží. V interiéru je kaple s oltářem z kararského mramoru. Pod podlahou je ossarium, kde jsou uloženy ostatky bojovníků, které byly na bojišti nalezeny.

Ve 20. letech 20. století bylo na vrcholu založeno Muzeum památníku Mohyla míru, který byl v letech 2006 – 2010 rozšířen o pavilon se stálou expozicí Fenomén Austerlitz, kde jsou ukázky toho, jak se bitva promítla do literatury, hudby, filmu nebo výtvarného umění. Ve vstupním prostoru je otevřena stylová kavárna i prodejna suvenýrů.

R. 1966 toto místo navštívil belgický poutník míru Norbert Brassinny, který zde zazpíval Marseillaisu. Od té doby se pietní akt s kladením věnců stal tradiční součástí výročních připomínek bitvy. R. 1995 byl vedle muzea odhalen pomník rakouské brigádě generálmajora Františka Jirčíka a současně umístěna replika rakouského polního děla. V letech 2002 - 2005 tady byly vysazeny pamětní stromy.

Parkovat zdarma se nechá nedaleko. Pěšky se jde jen malý kousek do kopečka. Mohyla míru je částečně v lešení, nechá se obejít a podívat se i na ostatní památníky i památné stromy. Součástí muzea je vyhlídková plošina. Je k ní samostatný vchod, ale je přístupná pouze s průvodcem. Vzhledem k tomu, že výhled je pěkný ze samotného kopce, tak jsme ani nezjišťovali možný čas prohlídky. Do muzea jsme ani neměli chuť jít. Přesto jsme se zde zdrželi déle jak hodinu. Je tu řada povídání, a to i v kavárně a prodejně suvenýrů.

 

Teď už odjíždíme do Slavkova u Brna, kde byla r. 1990 vyhlášena památková zóna, do které patří historické centrum se zámkem, se zámeckým parkem, radnicí, synagogou a zbytky hradeb. První písemná zpráva o obci je z r. 1237. S tímto rokem souvisí příchod Řádu německých rytířů, kteří si zde postavili tvrz jako svoje sídlo. R. 1416 byla osada povýšena na město a dostala od krále Václava IV. výsadu městské pečeti a městského znaku. Město je prý po celém světě známé hlavně bitvou tří císařů r. 1805, i když se bojovalo západně od města. Tady však na zámku císař Napoleon po vítězné bitvě ve dnech 3.—7. prosince přenocoval a tady byla zahájena první mírová jednání.

Parkujeme na neplaceném parkovišti Polní v blízkosti hradeb v Hradební ulici. Písemně není doloženo, kdy byly postaveny, předpokládá se, že pocházejí z poč. 13. století. Hradby byly široké 2 m a vysoké až 7 m. Do města se vstupovalo 4 branami. Hradby měli cimbuří a střílny. Ze strany města byl ochoz pro obránce města. Do dnešní doby se zachovaly jen zbytky, které byly r. 2010 opraveny. Další jsou ještě v Lidické ulici a v Kollárově proti hřbitovu.

Do centra to nemáme daleko. Procházíme náměstím B. Němcové, kam byla r. 2023 umístěna busta Františka Palackého. Je to odlitek díla vytvořeného r. 1921.

Procházíme jižní částí hlavního Palackého náměstí. Jdeme se k synagoze, která se zachovala jako jediná stavba v židovské čtvrti. První synagoga tady byla vybudována někdy v 15. - 16. století. Po požáru r. 1762 byla obnovena. Dnešní novorománská synagoga byla postavena r. 1858 v novorománském slohu, když původní modlitebna byla r. 1857 zbořena. Používala se až do 2. světové války, kdy byl její vnitřek zničen. Až do r. 1991 sloužila jako skladiště. Toho roku byla vrácena Židovské obci v Brně. Na konci 90. let byla kompletně zrekonstruována. Otevřená je jen příležitostně, takže si ji můžeme prohlédnout pouze zvenku.

O pár bloků dál je hřbitov s barokní hřbitovní kaplí sv. Jana Křtitele. Její základy pochází ze 13. století. Tehdy tu byl postaven i špitál Německých rytířů. R. 1677 byla kaple přestavěna a r. 1743 rozšířena do současné barokní podoby. Pod kaplí si Kounicové nechali vybudovat r. 1795 rodinnou hrobku, kde je pohřbeno 7 příslušníků tohoto rodu, mezi nimi i nejvýznamnější člen Václav Antonín Kounic. Jejich jména a datum narození i úmrtí jsou uvedeny na tabuli vně hrobky.

Při příjezdu do města jsme s jsme si všimli hostince Na Špitálce. Nevypadá to jako luxusní restaurace, tak snad luxusní nebudou ani ceny. Nakonec jsme byli překvapeni. Mají denní menu za cca 150,- Kč, ale s velkým výběrem. Dávám si pikantní kuřecí směs s bramboráčky, Ota moravského vrabce se zelím a knedlíkem. Porce jsou takové, že jsme se dobře najedli, ale nepřejedli. Je tady i wifi. Sleduji předpověď, vím, že zítra má začít pršet. Předpověď aktualizovali, má začít pršet už v časných ranních hodinách.

Voláme do Přerova, zda můžeme dorazit už dnes, abychom nemuseli vstávat ráno do zimy a deště a v zimě a dešti snídat. Bylo mi jasné, že jsem ani volat nemusela, ale je to slušnost.

Vracíme se do centra - tentokrát přicházíme na severní části Palackého náměstí. Chceme se jít podívat k zámku, ale nemůžeme přehlédnout nádhernou budovu renesanční radnice, která vznikla r. 1592 přestavbou gotické budovy, jak lze poznat z nápisu nad vstupním portálem. Je to jeden z nejstarších domů, které se dochovaly na náměstí. V domě vpravo byla městská strážnice, vlevo byl výčep. V patře byla šatlava, z boční ulice je stále vidět zamřížovaná okénka. V patře zasedalo zastupitelstvo, byla tu obecní pokladna a archiv. Za 1. republiky tam bylo menší muzeum. Dnes tam sídlí městský úřad. Kanceláře mají i ve vedlejší budově, kde býval soud.

V Husově ulici čp. 63 vedle radnice je barokní měšťanský dům s dochovaným gotickým sklepem a klenbou v přízemí, která pochází z renesanční přestavby. R. 1858 byl dům rozšířen. Dnes vypadá silně zchátrale a je v lešení.

Ale teď už se jdeme skutečně podívat k zámku. Koncem 16. století ho postavili Kounicové na místě románské tvrze ze 13. století. Řád Německých rytířů ji musel opustit za úpadku řádu poč. 15. století. Zbytky zdiva této tvrze jsou v zámku patrné. Byl ponechán i vodní příkop. Ze zámku do zahrady se chodilo přes most. Renesanční zámek byl barokně přestavěn v 90. letech 17. století. Z té doby je i rozsáhlý soubor soch, který z tehdy nově založené zámecké zahrady byl v 19. století z větší části přestěhován na nádvoří a rozlehlá zahrada proměněna na přírodní krajinářský park s fontánou.

Hlavní budova je dvoupatrová, zajímavá je kupole na střeše - tam právě byla kaple. Spolu se dvěma křídly tvoří nádvoří, které uzavírají na východě dvě stejné budovy na kruhovém půdorysu, původně navržené jako otevřené vyhlídkové pavilony. Byly postaveny po r. 1764 při závěrečné přestavbě zámku. V jednom z nich je dnes infocentrum. Zámek má 115 pokojů, hlavní sál vyniká bohatou stropní výzdobou. Místnosti zdobí fresky, většinou s antickými motivy. Zajímavé je i vnitřní dvojité schodiště.

Chloubou zámku je galérie. Její základ (841 obrazů) byl položen již v 1. polovině 17. století, je to jedna z nejstarších obrazáren v našich zemích. Antonín Kounic jejich počet zvýšil na 2000, mnohá díla měla světový význam. S restaurací sbírky obrazů se začalo r. 1952. Zámek se tak stal pokladnicí barokního umění na Moravě. Další cenností je zámecká knihovna, kde je soubor 191 děl o 2000 svazcích, převážně z doby před Francouzskou revolucí.

R. 1945 získal zámek stát. Dnes ho spravuje Krajské středisko státní památkové péče v Brně a patří mezi zámky I. kategorie. V letech 2004 - 2012 se konala rekonstrukce celého zámku. Je přístupný veřejnosti. Nabízí několik prohlídkových okruhů.
Za zámkem je volně přístupná, hezky upravená úzká obdélníková zahrada se 47 plastikami. Většinou jsou to postavy antických bájí. Rostou tam vzácné dřeviny. Mezi sochami je umístěna jedna velká fontána a po jejích stranách dvě menší.

Při příchodu od náměstí je hned na kraji v novější částí zámeckého areálu infocentrum. Tam jdeme nejdřív. Do zámku nejdeme, nejdeme ani do restaurace nebo kavárny, které jsou v zámku. Procházíme se hradním příkopem, jdeme samozřejmě i nahoru k zámku. Ten je krásné opravený, monumentální a nádherný, krásný je i zámecký park, plný soch a vodotrysků. Jen k čínskému pavilonku jsme nedošli, protože jsme o něm nevěděli. Na mapu se podívat mne nenapadlo. Moc se nám tu líbí.

Odcházíme spokojeni, počasí nám přeje, zatím je hezky až horko.

Severně od zámku byl vybudován sportovní areál. Na volném prostranství tam stála chátrající bývalá vodárenská věž, která byla za Kouniců hlavním zdrojem vody pro zámek a zámecký statek. R. 1997 byla zrekonstruována na vyhlídkovou věž. Současně se zahájila výstavba golfového areálu. V říjnu 2004 byl konečně otevřen celý areál s 18 jamkami a také s hotelem. Splňuje podmínky pro mezinárodní závody.

Až později - r. 2017 byl východně od golfové hřiště zrekonstruován atletický a fotbalový stadion. Sportoviště má certifikát IAAF class 2 - splňuje podmínky Českého atletického svazu pro pořádání mistrovských atletických soutěží včetně měření běžeckých časů elektronickou časomírou. Fotbalové hřiště má přírodní trávník s umělým zavlažováním.

Za stadionem je od r. 1985 letní koupaliště.

Areál je od zámku oddělen Zámeckou alejí. Kaštany a lípy tu byly vysazeny v průběhu 18. století. Tou procházíme ke golfovému hřišti, abychom se dostali k vyhlídkové věži - bývalé vodárně. Stavba je vysoká 9 m. Z krytého ochozu ve výšce 6 m, na který vede 25 schodů, je výhled na golfový areál, město a okolní vyšší kopce. Zpočátku byla volně přístupná, později tam byla dána zamykatelná mříž, klíč bylo možno vypůjčit v recepci golfového klubu. V současné době je nepřístupná.

K autu jdeme okolo klasicistního kostela Vzkříšení Páně byl postaven v letech 1786 - 1789. O rok později byla přistavěna fara a věž. Nejstarší zvon sv. Jan pochází již z r. 1762. Kostel je otevřený, jdeme se tam podívat. Vše je barevně sjednocené ve světlé barvě, působí to moc hezky. V kostele je jedna se zajímavostí - má trojici kazatelen. Kvůli špatné akustice je používána však pouze jedna.

Tentokrát procházíme celé historické Palackého náměstí s historickými budovami. Je jich tu několik. Za zmínku stojí Společenský dům. V letech 1907–1908 byl postaven jako Záložna. Po rekonstrukci tu byl dne 9. května 1968 slavnostně otevřen Společenský dům, v té době bezpochyby nejmodernější kulturní dům v okrese Vyškov. Tady místní ochotníci i místní amatérský symfonický orchestr konečně našli důstojné místo.

Zajímavý je o kousek dál bývalý Panský dům. Tato původně renesanční stavba byla barokně a klasicistně upravená. Má gotické jádro. Nad vstupními vraty je původní renesanční mříž s rostlinnými a živočišnými motivy se znakem rodu Kouniců. Dům město získalo od r. 1570, r. 1660 ho získal rod Kouniců, kteří zde vybudovali pivovar. Později zde sídlilo vojenské velitelství a notářství. Dnes je tam restaurace Bonaparte.

K auto jsme došli okolo 3. hodiny a tím ukončili prohlídku města. Je malé, ale hezké. Když jsme tady tak nesmíme vynechat zdejší Slavkovský pivovar.

Historie pivovarnictví ve městě sahá až do středověku. Nejdřív se pivo vařilo v měšťanských domech. V 17. století je nahradil jeden obecní pivovar. Právo šenkování piva a vína patří k nejstarším městským právům a privilegiím. R. 1570 obec koupila dům na náměstí, později zvaný Panský dům, kde začala vařit pivo. Na poč. 17. století se pivo vařilo ve dvou pivovarech - na náměstí v Panském domě byl obecní pivovar. Panský pivovar byl na jihozápadním okraji města v blízkosti Panského mlýna. R. 1660 koupili Kounicové od města obecní pivovar. Město bylo zadlužené po třicetileté válce, potřebovalo peníze. K tomu získalo i další výhody. Když Kounicové koupili r. 1917 konkurenční pivovar v Hruškách i se sladovnou, provoz ve Slavkově ukončili. Město tak přišlo o své pivo.

Původní panský pivovar byl, jak jsem se zmínila, na jihozápadě města v sousedství Panského mlýna. Byl zbořen a na jeho místě vznikl nový mlýn poháněný již vodní turbínou. Ve starém mlýně se zřídily byty. Kdy byly oba mlýny zbořeny, to jsem nezjistila.

Jisté je, že když se majitelé nynějšího Slavkovského pivovaru r. 2006 rozhodli založit ve městě pivovar a navázat tak na jeho tradici, tak si vybrali právě to místo, kde se pivo již vařilo. V letech 2011 - 2012 se zde mohutně stavělo. Z původního pivovaru tu zbyl jen komín, ten tu nechali stát jako památku na časy dávno minulé. První várku začali vařit již 8. 1. 2013, dne 15. 2. 2013 otevřeli slavnostně pivovar, restauraci a pěstitelskou pálenici. Možná i díky tomu, se tato část města s chátrajícími budovami začala proměňovat. Firmy, které zde mají sídlo své prostory a okolí upravují, postavily se tu rodinné i bytové domy, je tu dětské hřiště. Pivovar prosperoval, r. 2015 bylo nutno rozšířit sklep, r. 2017 vybudovat logistický sklad - proto museli zrušit pálenici. Jiné prostory neměli.

My jsme k pivovaru dojeli autem. Kupujeme všechna lahvová piva, co mají v nabídce. K tomu Ota získává 5 různých tácků, ten šestý už bohužel nemají,

 

Další dnešní program rušíme a jedeme do Přerova. Ota v sobě rozeného Přerováka nezapře, i když je v Plzni víc jak 50 let. Jak ví, že je blízko svého rodiště nebo že se tam blíží, tak ho to tam přitahuje. Jedinou zastávku děláme v 1. selském pivovaru na jihozápadním okraji Kroměříže. Byl založen r. 2013. Protože vznikl v rámci jejich zemědělského statku, pojmenovali ho Selský. Budova je nová a moderní, pivovarnické prostředí je však tradiční. Vnitřní točité schodiště vede z podnikové prodejny stylově komínem, který je dominantou stavby. Dostanete se tudy do jednotlivých pater, ale také na střechu, kde je vyhlídková terasa. Ta slouží i jako rozhledna. Tam se nechá jít i po vnějším schodišti. Po absolvování 32 kovových schodů se vám otevře výhled zejména na Kroměříž, Chřiby a Hostýnské vrchy. Za hezkého počasí je možno posedět právě na té terase, ale i na dvorku. Uvnitř v patře je posezení přímo u varny. Tam je i spilka a zázemí sládka. A také vstup na balkon, kde je samozřejmě také možnost posedět.

Našli jsme to snadno. Pivovar vypadá pěkně, zajímavě. Jen nějaký hlavní vchod a otevírací dobu nevidíme. Na zahradě je veselo, je tam patrně nějaká uzavřená společnost. Jako jediný vstup vidíme velká posuvná kovová vrata, jsou jen přivřená. U těch se domlouváme, já chci jít dovnitř, Ota samozřejmě ne. Naštěstí si nás nějakým zázrakem všiml majitel a hned nás zve dovnitř. V petce má 3 druhy piva, nebyl by problém si u něj dát i točené. Je to moc příjemný pán. Samozrejmě toho využívám a ptám se, zda bychom se mohli jít podívat na terasu. Že kromě piva milujeme i rozhledny. Ani to není problém. Posílá nás venkem po kovovém pohodlnějším schodišti. Je znát, že je před deštěm, je vidět daleko. Ota by málem odjel, teď je naprosto spokojený. Má pivo i je na rozhledně. Dveře do komína jsou otevřené, to se mi líbí. Vracím se tudy. V patře jsem se trochu zarazila, když jsem viděla otevřené dveře do dalších místností. Snad nedostanu od majitele vynadáno, že jsem tam neměla co dělat. Jenže já musím vždy vše prozkoumat.

Dole jsem dřív než Ota a maximálně spokojená. Majitel se na mne nemračil, hned řekl, jak jsem to pěkně obešla. Platíme, ještě prosíme o tácek. Spokojeni se loučíme a odcházíme.

Je půl páté, to je pěkný čas. Za půl hodiny jsme v Přerově u Otovy sestry. Je stále krásné počasí, nic nenasvědčuje tomu, že za 12 hodin bude zima a pršet. Sedíme na verandě, užíváme si asi už poslední letní den. Po tradičním přípitku slivovičkou, jdeme testovat dovezené pivo. Mezitím večeříme. Abych to neměla tak jednoduché, tak jsem ještě večer dostala žihadlo. V pološeru jsem si nevšimla, že mám ve sklence včelku a jak jsem se chtěla napít, bodla mi žihadlo, naštěstí do rtu. Stačila jsem ho rychle vyndat a hned potřít cibulí. Nateklo to jen trochu, ale stejně si ze mne dělali legraci, že budu ráno pěkně oteklá, ať honem piji, že za chvíli už to nepůjde. Jenže cibule dělá zázraky. Během půlhodiny vše začalo splaskávat. Naštěstí na žihadla nejsem alergická.

Před desátou jdeme dovnitř. Už je tam tma a začíná nám být venku chladno. Jsme zvědavi, zda jim přepověď na následující dny vyjde.

Z Brna přes Přerov do České Třebové a domů - 1. den: Prace - památník Mohyla míru a muzeum; Slavkov u Brna - památková zóna (hradby, synagoga, radnice, zámek, kostel Vzkříšení Páně, vyhlídková věž, Slavkovský pivovar ; Kroměříž - 1. selský pivovárek na mapě