Vintířova stezka - 1. trasa - 10 km: Praha/Břevnov (Břevnovský klášter, Vypich) - Praha/Řepy (kláštery Bílá Hora, lesopark s rozhlednou) - Praha/Stodůlky (Hájčí dvůr, kaple Nalezení sv. Kříže a sv. Heleny, kostel sv. Jakuba Staršího a restaurace Kolkovna)

Dnes jsme se rozhodli konečně zahájit naši poutní cestu Vintířovu stezku. Sice ji začínáme naprosto netradičně - v protisměru - od konce. Je to proto, že naše - česká část začíná na Šumavě - na hranicích s Bavorskem. Předpokládáme, že tam je nyní ještě sníh nebo tam bude bláto. Tak si raději užijeme relativního tepla a možná i sluníčka.

Z Plzně - z naší oblíbené Zastávky odjíždíme v 8,17 hodin, téměř bez zpoždění. Vlak je plný, měli jsme skoro problém zarezervovat si dvě místa vedle sebe. Vystupujeme na Smíchově. Potřebujeme se dostat do Břevnova. Pokračujeme tramvají 12 (také bylo možno využít tramvaj 20) na zastávku Malostranská. Tady nám začínají první problémy. Našla jsem si, že do naší cílové stanice musíme jet tramvají č. 22. Jenže zjišťujeme, že je výluka, že tramvaj jede jen do zastávky Malovanka. V tramvaji se ptám řidiče, jak se dostaneme na zastávku Břevnovský klášter. Velice neochotně mi odpoví, že by tam měl jet nějaký autobus. Nakonec to však dopadlo dobře. Před dnešní konečnou stanicí v tramvaji zahlásili, že dál máme jet autobusem 22x. Ten za chvilku přijel, dokonce na tramvajovou zastávku a za chvíli už vystupujeme tam, kde potřebujeme a odkud vyrážíme.

 

Tím jsme se dostali do Břevnova, dnešní části našeho hlavního města, který vznikl zhruba ve stejné době jako klášter. Ten jsme si prohlédli před 3 lety, kdy jsme dokonce navštívili i tamější pivovar. Na dnešek jsme si naplánovali poměrně dlouhou trať, a proto se nezdržujeme jeho dnešní prohlídkou. Nejde ani tak o čas, ale mám strach, že to neujdu, že si budu spíš muset někde cestou odpočinout.

Jen se v krátkosti zmíním, že to byl 1. mužský benediktinský klášter u nás. Založili ho r. 993 pražský biskup Vojtěch a český kníže Boleslav II.. Tady byl r. 1045 pochován Vintíř. To je právě důvod, proč tady poutní cesta končí. Za dob husitů byl klášter zničen a Vintířovy ostatky byly rozházeny po okolí. Až v 18. století byl podle projektu Kryštofa Dientzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce obnoven. Při pruském obléhání Prahy r. 1757 tady byly stáje a lazaret. Dnes je možno si prohlédnout baziliku sv. Markéty, kryptu z 11. století a barokní prelaturu s Tereziánským sálem. Provedou vás zde samotní mniši. Do památkově chráněné zahrady je vstup volný. V areálu kláštera má být hrob sv. Vintíře. I když jsme to prve skutečně pečlivě procházeli, hrobu jsme si nevšimli. Budeme to muset zkusit ještě jednou, určitě se zde zase někdy zastavíme.

Já si jen fotím nádhernou hlavní bránu se siluetou kostela a hned se vydáváme na cestu. Nevím, zda poutní cesta má nějaké značení, zatím jsme nic neobjevili, musíme raději sledovat mapy.com, kde trasa je vyznačená. Jen slibované sluníčko se ještě neukázalo.

I když většina dnešní cesty povede městskou zástavbou, začínáme více méně oblastí s parkovou úpravou, která je již od přelomu 17. a 18. století známá pod názvem Vypich. Tehdy to bylo odlehlé místo za Prahou, kde byli vypíchnuty jednotlivé usedlosti. I dnes se jedná o téměř nezastavěnou plochu, rozdělenou křižovatkami na několik částí. Nad námi je plochodrážní stadion Markéta, který byl vybudován v 50. letech 20. století.

Z křižovatky se dnes stal významný dopravní uzel pro automobilovou dopravu, tak i pro MHD. Přes tu přecházíme k hradbě, která vymezuje oboru Hvězda. Procházíme územím, kde v minulosti bylo velké vojenské cvičiště, tady se konaly vojenské přehlídky. V době konání celostátních spartakiád v letech 1955–1985 si zde Československá lidová armáda stavěla velké stanové městečko pro ubytování svých cvičenců - vojáků základní služby. Tato plocha je dnes využívána pro kulturní a společenské akce, konají se zde velké hudební koncerty, ale také zde jsou vidět cirkusy a kolotoče.
Poutní cesta do obory nevede, nejdeme tam ani my. Na květen máme zajištěné v Praze ubytování, chceme se s Prahou seznámit podrobněji. Budeme spát nedaleko, takže sem se určitě také půjdeme podívat.

U Břevnovské brány odbočujeme po cyklotrase vlevo podle ohradní zdi - po hranici části Břevnov. Zeď je vysoká, trošku dovnitř je vidět pouze bránami. K té Bělohorské bráně, kde je cyklistický rozcestník, za chvíli přicházíme. Tady opouštíme ohradní zeď obory a jdeme po cyklo A150. Tady se dostáváme mezi vilky. U nich cyklotrasa znenadání končí, my pokračujeme dál Thurnovou ulicí.

Opouštíme ji blok před hlavní ulicí a odbočujeme vpravo. Z Břevnova se tady dostáváme do části Řepy - další městské části. Vlevo nad námi je kaple sv. Martina. Byla založena r. 1628 v době, kdy se zde plánovalo postavit klášter servitů. Během válek švédských, saských a bavorsko-francouzských byla zničena. Klášter servitů v těsné blízkosti kaple nebyl nikdy dokončen údajně z důvodu nedostatku vody. Areál prošel několika úpravami, byl poškozen požáry. Byla zde hospoda i obytný dům. Dnes to vypadá, že je dům prázdný.

Vpravo vidíme kostel Panny Marie Vítězné s klášterem benediktinek a bočními kaple rajské zahrady. Překvapuje nás, že ani tam poutní cesta nevede. My si tento klášter také necháváme na dobu návštěvy Prahy v květnu. Tato tři vynechaná místa i s vrcholem a památníkem bitvy na Bílé hoře r. 1620 si pak projdeme současně. Budeme na ně mít rozhodně víc času. Přesto se musím zmínit, že tento barokní komplex byl upraven J. B. Santinim, vstupní portál však navrhl K. I. Dientzenhofer. R. 2007 se zde usadili sestry benediktinky. Poutnická zahrada je funkční.

My se dnes stáčíme po poutní cestě k jihu. Překvapuje nás, že tu není žádné značení poutní cesty, nenašli jsme ani nějaký stojan s informacemi. Cesta byla vyznačena vloni, tak třeba to vše časem doplní. Pouze jsme zde viděli 17. (poslední) zastavení Řepské naučné stezky, která na 6 km má 17 informačních tabulí, které informují o místní historii a přírodě. V terénu není značená, není značená ani na mapy.com, pouze se na mapě zvýrazní, když ji vyhledáváte. Zvláštní je, že mapa není nakreslena ani na informačních tabulích. To se mi zdá hodně zvláštní.

V ulici Na Bělohorské pláni míjíme Pizzerii. Ota pizzu nemá rád. Vytypovala jsem proto na oběd jiné místo. Tak snad to vyjde.

Poutní cesta odbočuje vlevo před areálem s BMX dráhou, která má parametry pro pořádání domácích i mezinárodních závodů. Tady opouští městskou zástavbu a vchází do lesoparku Řepy. Na dříve nevyužité ploše vznikl tento lesopark, který je možno využít ke sportovnímu vyžití i odpočinku. Jsou tam posilovací prvky a mnoho herních prvků i pro děti - skluzavky, houpačky, trampolíny. Na severozápadním okraji parku je kulatá vyhlídková věž - 9 metrů vysoká rozhledna s tobogánem.

Srdce Oty, milovníka rozhleden, zaplesalo a bylo mi jasné, že tam musíme. Před areálem BMX neodbočujeme po poutní cestě, ale obcházíme ho ze severu a pokračujeme v přímém směru. Tím jsme se dostali na "náhorní" plošinku, kde je dominantou zmiňovaná rozhledna. Tato železná vyhlídka, která slouží jako herní prvek, byla postavena r. 2015. Zvenku vypadá hodně zajímavě, ale vstup na 2. plošinu ve výši 5,5 m je vhodný pro mladé a ohebné děti nebo mládež, určitě není moc vhodná pro bábu s dědkem. Naštěstí tam nikdo nebyl a tak jsme se rozhodli, že i tuto rozhlednu musíme zdolat. Nahoru totiž nevede žádné schodiště, ale jak odborně uvádí, je to obručový žebřík s lanovým výpletem. Pod tím si toho moc nepředstavuji. Uvnitř to nejdřív vypadá skoro jako kovové bludiště, pak je tam ten obručový žebřík, tj. kulatý žebřík. Jenže začíná se stoupat zvenku tohoto kruhu, pak se musí v místě, kde je jedna rovnoběžná trubka vynechaná, provléct dovnitř a nějak takto se dostat do 1. patra. Já měla největší problém v tom, že jsem si nechala na zádech baťůžek. Nebyl velký, přesto jsem se tam s ním zasekla, že jsem nemohla ani nahoru ani dolů. Naštěstí tam byla Ota, který mne vysvobodil. V 1. patře jsou pro děti přichystané kulaté pohyblivé desky. Pomocí jedné z nich jsme se dostali na další část kulatého žebříku a podobným způsobem jsme prolezli do 2. patra. Konečně stojíme na rovné nepohyblivé ploše. Odtud je vidět jižním a západním směrem na přilehlé sídliště, východním směrem na lesopark, ale asi jen díky tomu, že stromy ještě nemají listy.

Shora je možné vydat se dolů tobogánem - pro tento sestup se rozhodl Ota. Byl to prý docela fofr. Já bych tu odvahu v sobě asi nenašla. Naštěstí jsem si v 1. patře nechala batoh, tak jsem musela dolů stejným způsobem. Šlo to kupodivu líp, než jsem čekala.

Po této rozcvičce jsme parkem prošli z kopečka na poutní cestu. Cestou jsme míjeli ještě jedno dětské hřiště, kde bylo i několik skluzavek, v blízkosti je i rovná plocha na pétangue. Nedaleko je letiště, letadla různých velikostí nám nad hlavou létala každou chvilku.

Na jižní straně lesoparku se zachovala část ovocných sadů, které byly vysazeny v průběhu 50. let 20. století. Na kopci nad nimi je přírodní památka Kalvárie. Nám stačilo, že jsme ji viděli z jižní strany od Plzeňské silnice.

Tu jsme přešli a tím jsme opustili pražskou část Řepy a dostali se do další pražské části, bývalé vesnice Stodůlky. V současné době je to nejlidnatější čtvrť Prahy 13, nalezne se zde historické objekty i moderní sídliště.

My jsme do této pražské části vstoupili ulicí 5. máje, kterou jsme opustili vpravo vedoucími schody vzhůru. Stoupáme i ulicí Ke Konstruktivě.
Přicházíme k historickému objektu Hájčí dvůr, který vznikl pravděpodobně počátkem 19. století, v té době na samotě, obklopen lesy a poli. Ve 30. letech 19. století ho koupil Leopold Lämmel, první ředitel České spořitelny, jako letní sídlo pro svoji rodinu. R. 1836 se pustil do přestavby - vznikl tak patrový letohrádek, který venkovním schodištěm propojil s původním obytným stavením. Později přistavěl sýpku, stáje a stodolu a vznikl tak uzavřený čtvercový dvůr. Po r. 1945 musela rodina objekt opustit, část usedlosti sloužila jako skladiště, zbytek zůstal opuštěný a chátral. R. 2005 ji do vlastnictví získala Nadace českého fondu umění, která zde restaurovala barokní sochy. Nyní dvůr vlastní dědicové původních majitelů, kteří ho dávají do původní podoby. Dokonce obnovili původní dnes už nedochovanou věž. Je vidět, že zde udělali kus práce, ale ještě další opravy je čekají. Jen přes cestu jsou severně od usedlosti moc hezky opravená Boží muka. Ještě tam chlapci upravovali jejich okolí.

Poutní cesta obchází objekt a klesá k trati. My pokračujeme prakticky rovně Hájčí ulicí, kde za benzínovou pumpou je jídelna BTC s nabídkou poledního menu do 15 hodin. Je 12 hodin, vyšlo nám to perfektně. Je to samoobslužná jídelna. Nabídka nebyla velká - Ota si dal guláš s knedlíkem, já karbanátek s bramborovou kaší. Porce byly veliké, bylo to chutné. Vypadalo to, že si lze objednat i něco jiného než je menu, ale to jsme jednak nevěděli a stejně bychom toho asi nevyužili. Točily tam Svijany, dokonce i jejich mango limonádu. Za 400,- Kč jsme se oba najedli a napili a bylo nám fajn.
Jen já začínám mít problém. O víkendu se mi rozbolel nárt, obávala jsem se, zda to nebude únavová zlomenina - už jsem to jednou protpěla. Ale zdálo se, že to tak zlé nebude, protože to přešlo. Ještě ráno byla noha v pořádku, ale po cca 5 km se začala zase ozývat a aby toho nebylo málo, rozbolel se mi k tomu lýtkový sval. Musím přiznat, že to nebylo nic příjemného. 

Než jsme se najedli, trošku se počasí zlepšilo a vykouklo na nás slibované sluníčko. Uvidíme, jak dlouho to vydrží, co vyhraje. Stále se po obloze honí i černé mraky.

Původně jsem chtěla si cestu trochu zkrátit a projít Hájčí ulicí na hlavní Jeremiášovu. Jenže jsem zjistila, že bychom tak přišli o barokní kapli Nalezení sv. Kříže a sv. Heleny, která byla postavena v pol. 18. století pravděpodobně podle návrhu K. I. Dientzenhofera. To si nemohu nechat ujít. Tak velká zacházka to není. Noha trochu ztuhla, ale když jsem to rozchodila, tak to hrozné nebylo. Jen jsem zpomalila krok a věřila, že ještě něco zvládnu ujít.

Kousek jsme se vrátili k usedlosti a podle ní se dali z mírného kopečka k trati. Vlevo jsme již zahlédli kapli. K jejímu založení vedla zajímavá historka. R. 1742 zde tábořila vojenská posádka pod velením vévody Františka Štěpána Lotrinského, manžela císařovny Marie Terezie. Měla z Prahy vytlačit francouzské a bavorské jednotky. Jeden z vojáků v pokáceném stromu našel zarostlý kovový kříž. Odevzdal ho vévodovi, který ho předal císařovně. Když císařovna Marie Terezie jela r. 1743 do Prahy na svoji korunovaci na českou královnu, navštívila toto místo a na místě nálezu kovového kříže položila základní kámen ke stavbě chrámu. Kaple, která byla postavena pravděpodobně českým architektem a stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, byla dne 25. srpna 1754 za její přítomnosti posvěcena na kapli Nalezení svatého Kříže. V té době stál osamoceně na zalesněném ostrohu. R. 1787 v rámci církevních reforem ji císař Josef II. vyňal z církevního užívání. O kapli se nikdo nestaral, ta začala chátrat. Až r. 1892 ji nechal opravit majitel nedalekého Hájčího dvora a téhož roku ji nechal posvětit. Jenže po čase kaple zase chátrala. Až v 80. - 90. letech 20. století byla provedena větší oprava. Poškozené ozdobné dveře byly nahrazeny, vnitřní vybavení se však nezachovalo. Kaple je nyní v soukromém vlastnictví. Od června 2011 se zde pravidelně slouží nedělní řeckokatolické bohoslužby. Vzhledem k tomu, že hlavní oltář zdobí vyobrazení sv. Heleny, byla kaple v červnu 2016 vysvěcena na titul Nalezení sv. Kříže a sv. Heleny.

Jen proto, že stromy ještě nemají listy, jsme si kostelík mohli docela pěkně prohlédnout. Je však na dost nešťastném místě. Z jedné strany jsou koleje, z druhé strany hradba nějaké firmy. Okolo něj vede jen úzká cestička.

Pokračujeme okolo kolejí, na hlavní Jeremiášově silnici se dáváme vlevo. To je jediný nesympatický úsek. Je tu sice chodník, ale jdeme podle hlavní rušné silnice. Potřebujeme se dostat přes Rozvadovskou spojku, ale musíme po Bavorské silnici kus vlevo. Tam až je most pro pěší, po kterém přecházíme Bavorskou silnici i tu Rozvadovskou spojku a směřujeme mezi bytovkami k jihu. Procházíme okolo dětského hřiště Lýskova. Musím říct, že je jich tu docela dost, jsou zajímavé. Děti jimi musí být nadšené. V ďolíku hned pod tímto hřištěm je pramen Prokopského potoka. Ještě než se cca v 80. letech tady začalo se stavbou domů, bylo zde jezírko, ze kterého tekla voda do Prokopského potoka. S dokončením výstavby byl pramen upraven do dnešní podoby. Zdobí ho plastika lodního uzlu. Voda je prý velmi chladná, ale neověřuje se její kvalita.

Pokračujeme dál k jihu. Vlevo bývala farská zahrada - patřila k faře nedalekého kostela sv. Jakuba Většího. Později tu bylo zahradnictví a zahrádkářská kolonie. V 80. letech 20. století tady byla upravena Panská zahrada. Při rekonstrukci v letech 2009 - 2011 tu byla postavena fontána - soustava betonových bazénků s tryskami a keramickými sedátky. My jsme si všimli hezky upraveného rybníčku, který je napájen vodou z Prokopského potoka.

Naše kroky vedou k pseudogotickému kostelu sv. Jakuba Staršího. Byl postaven v letech 1901 - 1903 na vyvýšeném místě ve středu bývalé obce na místě románského kostela. Na jihovýchodě má hranolovou věž se stanovou střechou. Na rozích jsou věžičky. Z původního kostela zůstal zachován svatostánek, který je umístěn při stěně vlevo od vítězného oblouku. Původní ornamentální malba byla v 90. letech 20. století zabílena.

Stále jdeme po poutní cestě. Vede nás podchodem pod hlavní Jeremiášovou ulicí. Hned za ní je stanice metra Stodůlky. V nohou máme skoro 10 km. Původně jsme chtěli ještě ujít dalších 5 km, ale mne už noha bolí tak, že odmítám téměř kamkoli jít. Pět kilometrů bych vysloveně protrpěla. Je 14. hodin, času máme dost. Pomalu jdeme na nedaleké náměstí Junkových, kde je Kolkovna Stodůlky. Je to restaurace, kde točí K-Sládkův speciál, jak jsem se před časem dočetla na jejich stránkách. Jdeme tam, abych si odpočinula a také aby Ota tento nám neznámý speciál ochutnat. Tady zjišťujeme, že zmiňované pivo je pivo pivovaru Kolkovna, který je v Praze - Bubeneč. Tady je možno ochutnat vždy jedno jejich točené pivo (dnes ležák K-hořkou jedenáctku), ale také si koupit pivo ve skleněných lahvích. Jinak tu točí Prazdroj. Mají tu wifi, přemýšleli jsme v kolik pojedeme domů. Nakonec jsme se rozhodli až pro spoj v 17,15 hodin, končí u nás na Zastávce, domů to budeme mít kousek. Koupila jsem jízdenky, zarezervovala si i místo, zdá se, že vlak bude trošku volnější než ráno.

Na Smíchovské nádraží jsme přijeli s patřičným předstihem - Ota rád pozoruje zdejší stavební práce. Byli jsme tu před 14 dny, tak vidí, kolik toho tady přibylo. Vydržel by tu koukat dlouho. Mezitím jsme snědli chleba, který jsme si s sebou vzali, pokud bychom se vraceli domů dlouho. Hodí se, budeme po večeři.

Domů jsme dojeli v pořádku a bez zpoždění. Jsme spokojeni. Raději sice chodíme lesem a v přírodě, ale nakonec i dnes jsme si trochu přírody užili. Jen já to trochu protrpěla. Domů jsem se dobelhala a byla ráda, že už nikam nemusím. Původně jsme plánovali, že ještě tento týden dáme 2. trasu poutní cesty, ale vidím, že to tak rychlé nebude. Musím být pár dnů v klidu a uvidím, co noha udělá. Zatím doktora neplánuji, ale uvidím. 

Vintířova stezka - 1. trasa - 10 km: Praha/Břevnov (Břevnovský klášter, Vypich) - Praha/Řepy (kláštery Bílá Hora, lesopark s rozhlednou) - Praha/Stodůlky (Hájčí dvůr, kaple Nalezení sv. Kříže a sv. Heleny, kostel sv. Jakuba Staršího a restaurace Kolkovna) na mapě