Velký okruh Švýcarskem a Mont Blanc III. – Alpy, hrad Chillon, Montreux, Vevey, Lausanne, Ženeva a Nyon (Švýcarsko a Francie)
Z francouzských výšin – bohužel ne nadoblačných – pak dlouho sjíždíme do nižších poloh švýcarských. Jistým „meziprostorem“ se stala jen krátká půvabná fotopauza mezi alpskými velikány na obzoru a rozvalujícím se skotem s gigantickými zvonci za zády. Francouzština kolem nás zní i nadále a nás snad poprvé napadne, že těch pár dní strašně rychle uteklo.
Je však ještě stále pátek 6. června, projedeme město Martigny a naší první odpolední zastávkou se stává až jeden ze zdejších nejzachovalejších středověkých hradů, tedy Chillon, který se nachází přímo u Ženevského jezera. Opět si lehce zapochybuji o té původnosti (v tomto případě možná opravdu zbytečně), ale i tak mě mrzí, že to tady je víceméně opět jen něco mezi fotopauzou a návštěvou toalet. V každém případě se jedná o jednu z nejnavštěvovanějších švýcarských památek a hrad je písemně poprvé zmiňován již ve 12. století. Jeho romantiku dnes narušují hlavně davy turistů a „nezbytní“ stánkoví prodejci,
Město Montreux – bohužel - víceméně jen projedeme. Toto letovisko je spojováno s mnoha veleslavným jmény (např. Stravinskij, Nabokov nebo Loos), my však jen krátce zastavíme u – nejen podle mě nikterak zdařilé sochy - Farrokha Bulsary, jejiž autorkou je naše Irena Sedlecká. Osobně se musím přiznat, že mě Queeni (s jistou nadsázkou řečeno) přestali zajímat ve chvíli, kdy se Mercury nechal ostříhat a např. hit Radio Ga Ga jsem vždy bytostně nesnášel. Mnohem více by mě zajímalo zdejší Casino, které kdysi při koncertě Franka Zappy vzplálo, což vedlo nedaleko odsud v okně lelkující Deep Purple k napsání velehitu s nejslavnějším kytarovým rifem všech dob – tedy Smoke On The Water. A docela rád bych si prohlédl některé zdejší modernistické vily.
O to více času pak trávíme ve městě Vevey, které proslavil zejména fakt, že zde sídlí společnost Nestlé. Moc mě to tu nebavilo, protože sochu Charlieho Chaplina ani připomínku Jana Palacha jsem za životně důležité nepovažoval a zámek Aile ani stará tržnice mě nijak neuchvátily. Zaujala mě snad jen kapela s docela hezkou baskytaristou, která se na nábřeží hotovila k vystoupení. Nakonec jsem si jejich produkci neposlechl, protože se na něj velmi dlouho připravovala u stánku s pivem, zatímco jejich varhaník se věnoval nějakým ušlechtilým travinám. A tak jsem se alespoň prošel centrem města a s lehkou obavou pozoroval jakéhosi dravce kroužícího nad mou hlavou.
Z Vevey jsme se pak autobusem vydali k historickým terasovým vinicím Lavaux, které se nad Ženevským jezerem vyhřívají na sluníčku již od 12. století, kdy je zde – coby schody do nebe - vybudovali cisterciáčtí mniši. Z oken autobusu jsme sice viděli další položku na seznamech UNESCO i pod ní ležící zámeček Glérolles, ale nahoře nás bohužel čekalo nemilé překvapení v podobě jakéhosi jeřábu, který sice bez problémů objížděly osobní vozy, ale rozhodně to bylo neproveditelné pro náš autobus. Takže nás čekalo několik desítek minut trvající couvání, za které si sice řidič zasloužil potlesk vestoje, ale nepříjemná ztráta času to prostě byla.
Poslední bod pátečního programu však musel být dodržen, a tak jsme ještě zamířili k téměř stopadesátitisícovému městu Lausanne. Tady nám ty procouvané desítky minut docela chyběly, protože jsme viděli jen pár exteriérů a navíc část z nich v dešti. Nejvíce to mrzelo u katedrály Notre Dame, která byla většinově postavena v letech 1170 až 1270 a je považována za nejvýznamnější gotickou katedrálu v zemi. Zdejší vitrážová rozeta je údajně dokonce starší, než ta v Chartres. Alespoň, že slavný vstupní portál se nám schovat nemohl.
Za zmínku jistě stojí také několik dalších „zahlídnutých“ památek. Jedná se o hradozámek Saint-Maire, kryté dřevěné schodiště, které zde vzniklo již ve 13. století, kašna Spravedlnosti (nejstarší ve městě), radnice z roku 1675 nebo neorenesanční palác Rumine z přelomu 19. a 20. století, ve kterém dnes mj. sídlí univerzitní knihovna. Zajímavostí je také zdejší metro, které jezdí na gumových kolech a bez řidiče. Pak již nás čekala jen cesta na hotel a druhá noc na francouzském území.
Nastala sobota 7. června, která měla být – díky povinné pauze řidičů – věnována téměř výhradně jedinému programovému bodu, kterým bylo dvousettisícové město Ženeva. Počasí zde nebylo nijak fotogenické, ale naštěstí až tak moc nezapršelo. A stejně (nejen) na mě zapůsobilo i samotné město (více v závěrečném epilogu). Prohlídka města přitom nabízí několik záležitostí, které za pozornost rozhodně stojí. My postupně viděli památník Karla II. Brunšvického z roku 1879 (v podstatě kopie Scaligerových hrobek ve Veroně), krásnou sochu Alžběty Bavorské alias Sissi z roku 1998 (slavná a půvabná anorektička zde byla roku 1888 zavražděna), vodotrysk Jet d´Eau (jeden ze symbolů města sice chrlí vodu až do výšky 150 m, ale díky počasí byl téměř neviditelný), věž Tour-de-l´Ile (jediný pozůstatek hradu z 13. století), budovo známou jalko Ancien Arsenal (někdejší sklad zbraní a střelného prachu v podobě z 16. století), radnici z 16. století (úžasné rampové schodiště), opevnění s Baudetovou věží a promenádou s nejdelší lavičkou světa (délka přes 150 m) i výhledem na nejstarší švýcarský mrakodrap, Reformační zeď z roku 1909 (100 m dlouhý památník se sochami reformátorů a nápisem Po tmě světlo), nejstarší dochovaný dům města (současná podoba pochází z roku 1334, kdy jej nechal přestavět rod Tavelů; dnes městské muzeum), katedrálu sv. Petra (trojlodní románsko-gotická bazilika z let 1160 až 1260 s portikem z 18. století), kostel sv. Máří Magdalény neboli Madeleine (gotický kostel z 15. století stojící na předrománských základech ze 6. století) a také anglickou zahradu s květinovými hodinami a ruským kolem.
Tím skončil společný program a každý jsme se vydali za tím svým. Chtěli jsme např. navštívit některou ze zdejších menších galerií, ale ty kolem katedrály zavíraly již v poledne. Já měl ale štěstí, protože se mi podařilo vstoupit do příjemné galerie s půvabnou galeristkou a prohlédnout si pár věcí nejen od soudobých francouzských a čínských umělců, ale také např. od Salvadora Dalího nebo Viktora Vasarelyho, Pak ještě kostel Madeleine zevnitř, projít kolem Collége Calvin (bakalářská škola z roku 1559) a vstoupit do zdejšího Muzea umění a historie (Musée d´Art et d´Histoire), kde jsem hodlal zůstat třeba až do „výkopu“. Tady jsem ale podcenil velikost muzejní budovy z let 1903 až 1910 (jedná se údajně o největší muzeum Švýcarska) a špatně vyhodnotil pořadí navštívených muzejních sekcí. Na závěr jsem si totiž nechal Egypt a Řím, kterými jsem pak jen vyčerpaně prošel (v té chvíli už jsem totiž měl za sebou užité umění, výtvarné umění, archeologii, zbraně nebo hudební nástroje) a šel raději zase někam na vzduch a jedno plechovkové. Chvíli to sice vypadalo, že bych se v muzeu mohl podívat na vernisáž evidentně zajímavé – a lehce dekadentní – výstavy (nebo něco podobného), ale ochranka byla bdělá a jasně dávala najevo, že to je akce pouze pro zvané,
Měl jsem ale asi zůstat „tvrďákem“ a těšit se z mumií a torz antických soch, protože ve městě už mě čekalo jen pár dešťových kapek, mohutný průvod pod duhovou vlajkou a útrata velkých peněz za nezbytné čokoládové drobnosti. Úplně poslední švýcarskou zastávkou se stalo městečko Nyon. Tady to už ale opravdu bylo jen o krátké procházce ke zdejšímu hradu ze 13. století. Ten byl v 16. století přestavěn a dnes se zde nachází muzeum.
No a pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů – velkým autobusem do Brna, menším do Olomouce a vlakem do Šumperka. A je jasné, že existuje mnoho důvodů se do Švýcarska při první vhodné příležitosti zase vrátit …
napsáno v červenci 2025
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Ženeva
Půjčovna autPříspěvky z okolí Velký okruh Švýcarskem a Mont Blanc III. – Alpy, hrad Chillon, Montreux, Vevey, Lausanne, Ženeva a Nyon (Švýcarsko a Francie)
