Přes Trutnov do Brna - 22. den - Brno: hrad Špilberk - okruh rozhledna, královská kaple, hranolová věž; histoické domy, pivovar Harry, kostel sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty s Loretánskou kaplí; vodojemy na Žlutém kopci

Večer i přes to horko jsem usnula snad hned, ale za 2 hodiny jsem byla vzhůru. Od okna to stále nefouká a na pokoji je stále vedro. Je to hrozné.

Vstáváme v půl 8, to byla snad nejteplejší noc. Na pokoji se téměř neochladilo. Ota napouští vodu do dalších lahví, ať máme v autě zase dost vody, já už také něco zabalila. Zítra ráno to tady opouštíme, ale má pršet. Něco tedy už po snídani odnášíme do auta. Navíc máme štěstí. Těsně u schodiště se uvolnilo místo, přeparkováváme. Budeme to mít zítra blíž.

Podle plánu dnes chceme začít na Špilberku. I v tomto případě se na nás usmálo štěstí. Když jsem včera koukala, kudy tam půjdeme, zjistila jsem, že je nahoře autobusová zastávka. Autobus tam však zajíždí jen v neděli, asi jednou za 3 hodiny. A to je zrovna dnes. To je i pro Otu novinka. Já jsem nadšená. Představa výstupu na ten kopec v tom vedru mne už 3 dny ničí.

Gotický hrad Špilberk s hradní kaplí Sv. Jana Křtitele postavil na strategickém mmístě ve 2. pol. 13. století moravský markrabě a český král Přemysl Otakar II. jako sídlo moravských markrabat. Posledním, kdo na hradě měl své sídlo, byl Jošt Lucemburský, který dosáhl až na titul římského krále. Když r. 1411 zemřel, stala se z hradu vojenská pevnost. Vojenský význam hradu klesal. R. 1560 ho do svého vlastnictví získalo město, zůstala tam jen malá vojenská posádka. R. 1578 vyhořel.

Během Třicetileté války sehrál důležitou úlohu. I když byl ve špatném stavu, odolal tříměsíčnímu obléhání mnohonásobné švédské přesily a přispěl tak k obratu ve válce. Císař, který si uvědomoval jeho strategickou důležitost, investoval investoval do jeho rekonstrukce nemalé prostředky. Hrad byl přebudován na mohutnou barokní pevnost. Ve 40. letech 18. století byly do dvou bočních hradních příkopů vestavěny kasematy, které byly jedním z nejtvrdších žalářů habsburské monarchie. Od 90. let 18. století sem byli přiváženi i političtí vězňové.

Této pevnosti se bál i Napoleon. i když posádka hradu r. 1805 odjela do bezpečí a obyvatelé se mu vzdali bez boje. Při své návštěvě Brna r. 1809 pro jistotu nechal zbořit některé důležité části opevnění, zasypat studnu a zničit zbrojnici. Hrad tak ztratil význam jako nedobytná pevnost. Od r. 1820 pak sloužil už jen jako pevnostní věznice, od 2. pol. 19.století jako kasárna, během válek se stal vězením. Jednu z cel obýval i známý kriminálník Václav Babinský.

Or r. 1960 zde sídlí Muzeum města Brna, od r. 1962 je zde přístupná první expozice. Následně probíhaly další rekonstrukce. Nyní je dispozici několik prohlídkových okruhů (Příběh hradu, Kasematy - věznice, Bastion - opevnění, Vodojemy na Špilberku, Muzeum. Rozhledna a královská kaple).

V 9.37 odjíždíme autobusem od nás, se dvěma přestupy jsme před půl 11 před hradem. A bez námahy. Ještě jsme si při čekání na autobus zvládli projít park na Moravském náměstí s úžasným vodotryskem a brouzdalištěm. I tady je spousta zajímavých vysokých domů.
Vystupujeme u západního vchodu do hradu v blízkosti vodopádů. Jen kousek odtud je vyhlídka, odkud vidíme na staré město s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, kde jsme byli v pátek.

Tady se Ota přiznal, že se mu na hrad ani moc nechtělo. Byl tu asi před 50 lety, ale hrad byl zanedbaný, nebylo tu nic. Já zase měla pocit, že být v Brně a nebýt na Špilberku, že to prostě nejde. Jenže dnes je tady nadšený. Vše je opravené a moc hezké.

Po dřevěné lávce přes hluboké příkopy vstupujeme do hradu. Dostáváme se do přízemních prostor, procházíme na nádvoří s historickou studnou ze 13. století. Já ani neměla v úmyslu projít si nějaký okruh, pro mne byl už zážitek, že se tady mohu procházet.

Z nádvoří je vstup na prohlídkový okruh Rozhledna, královská kaple, hranolová věž. To už nám oběma bylo jasné, že tam musíme. Prohlídka je bez průvodce, dostali jsme desky s povídáním. Začali jsme kaplí. Dočetli jsme se, že jsme pouze v domnělé královské kapli sv. Jana Křtitele, ale že jistota to není. Také to prý mohl být hlavní jednací sál. Při rekonstrukci v letech 1997 - 2000 bylo rozhodnuto obnažit zdejší středověké zdivo a dostavět do podoby kaple. Byl vestavěn kůr, zrekonstruovány arkády. Klenba nebyla dostavěna, prostor je otevřen do trámoví krovu.

Z těchto zajímavých prostor pokračujeme vzhůru do hranolové věže o rozměrech 13 x 14 m. Byla součástí obranného systému. Chránila východní vjezdovou bránu do hradu, ale také mohla sloužit jako poslední útočiště obránců. Při barokní přestavbě byly ve věži vybudovány vězeňské cely. Při rekonstrukci v letech 1999 - 2000 byly odstraněny tyto vestavby a navrátili jí původní funkci obranné věže. Na podlaze je kachlová dlažba, kde je mapa českého království a dalších území, které patřily pod vládu Přemysla Otakara II.. Najdeme tam znaky panovníka i zemské znaky (Kraňské, Korutany, Štýrsko, Rakousy, Morava a Čechy).
Dostáváme se do prostoru s cihlovou klenbu, pak na otevřenou vyhlídkovou plošinu, kde jsou panoramatické tabule. Ještě se nechá vystoupat po dřevěných točitých schodech kousek vzhůru do malé zastřešené vyhlídkové věže. Po vystoupání celkem 103 schodů je nám odměnou kruhový pohled na hrad, na město a jeho okolí. Z terasy pak sestupujeme po jiném schodišti přímo do vstupní místnosti tohoto okruhu. Zvládli jsme tak projít kamenné i dřevěné schodiště. Bylo to úžasné, moc se nám to líbilo. A takhle to je skoro vždycky, když se Otovi někam nechce. Pak je nadšený, snad ještě víc než já.

Nádvoří opouštíme na opačné straně. Neopouštíme však hrad. Ještě se tu chceme trochu projít, ale když Ota v bistru vidí, že točí Bernarda, neodolá. Jde na jedno. Já si dala grepovou limonádu a jsme moc spokojeni. Kocháme se výhledem nejen na rozhlednu, ale i na okna kaple.

Ještě odtud odejít nechceme. I Ota si to zde chce vše prohlédnout. Procházíme se ještě po hradbách, okolo bastionů. Otevírají se nám pohledy na město a okolí. I když jsme to vše viděli z rozhledny, kocháme se stejně. Je to tady skutečně hezké. Obešli jsme celý hrad.

Je půl jedné. Tak se nám tady líbí, že jsme se rozhodli zajít do hradní restaurace na oběd. Počítáme, že to tu sice bude dražší, ale kde budeme ve městě co hledat. Nakonec jsme překvapeni. Za jednotnou cenu 180- Kč je docela slušný výběr. Jen bohužel kachnu, kterou si Ota vybral, už nemají. Ale spokojil se i s řízkem, já si dala zeleninový salát s tuňákem. Jíme v pěkném prostředí a výborně. Hraje tady příjemná muzika a nám je fajn. Kdyby tady točili nějaké dobré pivo, hned tak bychom neodešli. Jenže Starobrno nám moc nechutná. Máme 3 hodiny času do dalšího programu. Nikde chodit za památkami se nám už nechce, i když stále by bylo co objevovat. Už jsme toho viděli dost. Zítra má pršet, trošku vylézají mraky, ale vedro je dnes stále hrozné. To odrazuje od dalších aktivit.

Hrad opouštíme na východní straně. Ještě se jde podívat na severovýchodní bastion jdeme podívat na pomník Jean-Louise Raduita de Souches, který sem byl umístěn r. 1902. Připomíná zásluhy významného válečníka a vrchního velitele, který r. 1645 uchránil město před švédskými dobyvateli.

Do centra to není daleko. Navíc je to z kopečka. Pitra by rád zašel do pivovaru Harry. Měl by to být kilometr. To pěšky zvládneme. Cestou se kocháme různými, i historickými domy. Mezi ně patří v Husově ulici novorenesanční budova Besední dům, postavený v letech 1870 - 1873, a Pražákův palác, který byl postaven v letech 1873-1874. Besední dům byl kulturním a společenským centrem, Pražákův dům jako luxusní bytový dům nechal postavit politik JUDr. Alois Pražák. Dnes je sídlem Moravské galerie. Obě stavby jsou také propojeny vnitřním dvorem.

Už se blížíme k pivovaru, ale ještě se musíme na chvilku zastavit. Na rohu Kobližné a Poštovské ulice je Schrattenbachův palác, jeden z mála zachovaných barokních paláců ve městě. Byl postaven r. 1703. Pobýval v něm např. W. A. Mozart, jak o tom informuje na domě umístěná pamětní deska. Dnes zde sídlí knihovna Jiřího Mahena.

Pivovar Harry má mít vchod z Poštovské ulice - nejen podle mapy, ale i podle adresy. Jenže má vchod ze dvora. To jsme netušili, už si říkáme, že máme smůlu. Náhle v průchodu vidíme šipka pivovar. Jdeme dál, stále váhavě, ale najednou jsme tam. Vidíme výčep, varny. Až později jsme zjistili, ze se nechá projít za rohem z Jínské ulice, tam je i hlavní vchod a označení pivovaru.

Pivovar byl otevřen na konci r. 2021 v budově bývalé pošty. Je pojmenován po imaginární postavě – brněnském patriotovi Harrym. Narodil se na poč. 70. let 20. století v Brně a ztělesňuje pivovar. V brněnském hantecu glosuje život kolem sebe, ale nikdy mu není vidět do tváře. Mají tady 10 píp, momentálně točí 4 jejich piva a 2 jarošovská. Dáváme po 2 pivech, Ota velká, já malá, obě svrchně kvašená. Jedno je zázvorové a druhé je osmička. Nabízí tady i jídlo. Prostory jsou veliké, ale teď odpoledne jsme tu sami.

Když jsme přicházeli, všimli jsme se barokního kostela sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty, dokonce s Loretánskou kaplí. To vše patří k původně gotickému minoritskému klášteru z r. 1257. R. 1262 vyhořel, ale celý komplex byl obnoven. Do barokní podoby byl přestavěn v letech 1729 - 1733. Během komunistického režimu byli minorité vysídleni, ale pak se sem opět vrátili. Je to nejstarší dosud fungující klášter v Brně.

Ještě máme chvilku času. Jdeme se k němu podívat, je otevřeno, jdeme dovnitř. Je to neskutečná nádhera. Z kostela se nechá dojít do kaple. Divíme se, vše je otevřené a volně přístupné. Nikdo tu nic nehlídá. Kocháme se, ale pak už musíme na zastávku Moravské nám. do České ulice, abychom se dostali na Žlutý kopec. Samozřejmě nám jeden autobus ujel, jedeme tím v 15,25 hod., což je poslední, abychom byli nahoře včas. Čekáme skoro 15 minut, ale jsme spokojení, vše nám dobře vychází. Jen se ještě kocháme pohledem na kostel sv. Tomáše, kde jsme byli v pátek.

Autobus přijel včas. Za chvilku vystupujeme v Tvrdého ulici na zastávce Žlutý kopec. Tento název kopec získal pravděpodobně podle horniny z křemenných slepenců Helgoland, která má žlutooranžovou až načervenalou barvu.
My jsme si v pátek v infocentru koupili vstupenky na prohlídku zdejších historických vodojemů s průvodcem. Udělali jsme dobře. Tady bychom je už nekoupili. Prohlídka s průvodcem je vyprodána.

Budování vodojemů souvisí s rozvojem města ve 2. pol. 19. století. Hradby byly zrušeny, počet obyvatelstva se zvětšoval. Bylo nutno zajistit pro ně zdroj pitné vody. Jako ideální místo byl vybrán právě tento Žlutý kopec.

Na severozápadní straně kopce byl r. 1874 postaven 1. vodojem o výšce 6,5 m. Je postaven z červených pálených cihel, které byly ručně vyrobeny. Jsou to tzv. ostře pálené cihly, které prošly tepelnou úpravou vyšší než 1000 °C. Tím vznikl cihelný kámen, který je určen pro zdivo do extrémních klimatických podmínek. Podlaha není rovná, má tvar protiklenby, která tak zvyšuje jeho statiku. Nádrž o rozměru 45 x 45 m je rozdělena do jedenácti rovnoběžných oddílů, které spojuje na severní straně objektu jedna chodba.

Z důvodu neustále se zvyšující spotřeby pitné i užitkové vody byl r. 1894 postaven 2. vodojem, opět ze stejných cihel a o výšce 6,5 m. S rozměry 35 × 55 m to byla v té době největší podzemní stavba ve městě. Tento vodojem měl jednodušší konstrukci, podlaha byla rovná. Pod beton byla nasypána 12 cm vysoká vrstva hlíny a 7 - 8 cm vysoká vrstva štěrku. Tyto vrstvy byly pečlivým dusáním promíchány. Klenba je valená a podpírá ji 70 pilířů půlkruhově zaklenutých arkád. Patky pilířů mají tvar komolého jehlanu. Aby byla zajištěna dostatečná izolace, byl vodojem obložen slisovanými bloky z bílého jílu, vnější boční stěny byly zasypány hlínou tak, aby se izolace pevně přimkla ke konstrukci.

R. 1917 byl v západní části areálu vybudován 3. vodojem, tentokrát už z monolitického betonu s 87 betonovými pilíři. Tvoří ho dvě vzájemně přiléhající nádrže - severní o rozměrech 35 × 30 m, jižní o rozměrech 45 × 30 m. Jsou spojeny velkou komorou. Obě nádrže byly zaizolovány násypem zeminy o tloušťce 120–150 cm. Zachovaly se ve skvělém technickém stavu. Je zde neuvěřitelná ozvěna.

Vodojemy byly odstaveny r. 1997, areál zůstal opuštěn a na trojici těchto unikátních staveb se skoro zapomnělo. R. 2014 byly určeny k likvidaci. Díky tomu se o nich začalo mluvit, uveřejňovaly se fotografie a najednou se začalo uvažovat o jejich novém využití. R. 2019 nastala náhlá změna. Areál byl prohlášen za nemovitou kulturní památku. Byl citlivě zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti. Do nejstaršího vodojemu se mohli návštěvníci podívat v létě 2020, do druhého r. 2022 a po citlivé rekonstrukci betonové nádrže se otevřel návštěvníkům 3. vodojem na jaře 2024. O areál se začaly zajímat i filmové společnosti. Pro snadnější přístup s technikou si Američané prorazili jeden vchod do 2. vodojemu a opatřili pevnými kovovými dveřmi, pro které se zaběhl název Hollywoodské dveře.

Ve vodojemech je údajně konstantní teplota 13 stupňů. Na prohlídku doporučují pevnou obuv. Proto jsme celý den s sebou nosili v batohu mikiny a ponožky. Jen pevnou botu jsme neměli. Nechtěli jsme se celý den pařit v botaskách. Ponožky jsme si obuli před vstupem, na mikinu nakonec nedošlo. Zas tak velká zima se nám tam nezdála. Brali jsme to jako příjemné ochlazení po těch vedrech.

Prohlídka byla zajímavá. Stejně zajímavý byl i výklad, který místo 70 minut trval víc jak 80 minut. Ocenili jsme, že jsme si objednali prohlídku s průvodcem, protože jsme se dozvěděli celou řadu podrobností. Sice bychom dostali desky s informacemi, ale je otázka, jak bychom se v tom přítmí orientovali.

Touto prohlídkou jsme ukončili dnešní program. Zítra naše ubytováni opouštíme. Už se nám to tady v penzionu prodlužovat nechce. Je tu zbytečně horko a bude-li pršet, tak ani střešní okna nemůžeme mít otevřená. Na případné přespání mám vytypované jedno parkoviště u Svratky. Když to půjde, tak v Brně ještě zůstaneme a zajdeme ještě k dalším rozhlednám, příp. navštívíme některý z dalších pivovarů.

Ota chtěl na závěr dnešního dne ještě do nějakého pivovaru, nejraději do pivovaru Richard, jenže ten je na okraji města, z mého pohledu skoro za městem. Je to tedy hodně z ruky. Nakonec jsme se rozhodli zajít do První Doubravnické restaurace. Tam by taky měli točit něco zajímavého.

Jedeme do centra a asi 600 m jdeme pěšky, abychom zjistili, že mají zavřeno. Tuto možnost jsme nepřipouštěli. Doma máme vychlazené pivo, víc nepotřebujeme. Je rozhodnuto. Jedeme domů. Máme tam i večeři.

Konečně jdeme domů za světla, skoro jsem měla pocit, že za světla domů netrefím. Ale sotva jdu. Přes den bylo horko, odpoledne se trochu zatáhlo a začal foukat vítr. Ale večer se vítr uklidnil a vedro je opět příšerné, i když je zataženo. Sotva jdu těch 10 minut od tramvaje.

Horko je i na pokoji - je tu 27 stupňů, Nejdřív si jdu dát studenou sprchu, pak jdeme večeřet a dát si pivo. Něco máme sbaleno a je v autě, to ostatní zvládneme ráno za chvíli. Jaký budeme mít program, uvidíme zítra. Já bych chtěla hlavně odpočívat.

Okolo 9. hodiny jdu ještě něco odnést do auta. Doufala jsem, ze se ochladím. Nepovedlo se. Jdeme spát, na pokoji je 27 stupňů, podle předpovědi má být vedro celou noc, i když by se snad mohlo k ránu ochladit na 23 stupňů. Má začít pršet. Tak uvidíme, jak se bude spát. Naštěstí pokoj máme opustit do 11 hodin, takže se snad vyspíme.

Přes Trutnov do Brna - 22. den - Brno: hrad Špilberk - okruh rozhledna, královská kaple, hranolová věž; histoické domy, pivovar Harry, kostel sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty s Loretánskou kaplí; vodojemy na Žlutém kopci na mapě