Přes Trutnov do Brna - 21. den - Brno: Pisárky - výstaviště a rozhledna, vila Stiassni a další vily; Žabovřesky - Wilsonův les a vyhlídky, Jurkovičova vila; restaurace Lucky Bastard; katedrála sv. Petra a Pavla; pivovar Poupě

Dnes se spalo nádherně. Vstáváme před osmou. Než jsem připravila snídani, natočil Ota s sebou na další cestu autem do lahví a kanystrů vodu, ať nechodíme dolů s prázdnýma rukama. Než jsem vypila kávu, skočil pro chleba, ať máme zítra co na snídani. Nakonec odjíždíme autobusem v 10,17 hodin. Do večera budeme určitě ušoupaní dost.

Včera jsme začali den prohlídkou rozhledny Komec, dnes jedeme na funkcionalistickou rozhlednu, která je v Pisárkách v areálu výstaviště. Byla postavena současně s veletržním areálem v letech 1928 - 1932 jako součást kavárny a restaurace pavilonu G. Tehdy tam byl instalovaný lehký výtah, který byl při rekonstrukci v letech 1957 - 1958 nahrazen modernějším, ale těžším rychlovýtahem. Stavba na to nebyla dimenzována, provoz rychlovýtahu poškodil celou betonovou konstrukci. Skla začala praskat a padat. Sice byl obvodový plášť opraven, ale rozhledna je stále uzavřená z důvodu narušené statiky. Věž je vysoká 45 m, na vyhlídkovou plošinu ve výši 40 m by bylo možno dojít i po 241 schodech, ale ani tuto možnost nenabízí. Shora je prý vidět přilehlá část Brna, směrem ke Slavkovu u Brna a okolní vyšší kopce.

Toto jsme netušili, takže jsme byli docela zklamaní. Jinak jsme si však výstaviště pěkně prohlédli. Je to velký areál, který patří mezi největší výstaviště na světě. Konají se zde různé výstavy, sportovní a kulturní akce nebo kongresy. Navíc řada pavilonů je na mapy.cz označena jako historické objekty, které jsou doplněny moderní výstavbou.

Dnes se zdá, že bude ještě větší vedro. Sluníčko sálá, není kde se před ním schovat. Zpátky se vracíme po druhé straně, abychom si prohlédli celý areál.

Když jsme vcházeli na výstaviště, všimli jsme si, že vpravo jsou nějaké stánky a pár lidí. Chceme se tam zajít podívat, není-li tam něco, co by nás zaujalo. Až na místě vidíme, že je otevřeny celý pavilon, kde je Veletrh vědy a techniky. Jsou tam převážně děti, které si tam mohou spoustu věcí vyzkoušet. Nejsme však jediní dospělí. Samozřejmě bychom si mohli řadu věcí vyzkoušet i my. Nám stačí se podívat. Je tam toho hodně a bylo by to na celý den. Máme však na dnešek ještě jiné plány. Se zájmem si to procházíme. Když jsem se venku zadívala na velký dalekohled, hned mi pán ukázal, jak teď vypadá slunce, jak vypadají skvrny na slunci a vysvětlil, že díky slunečním paprskům vidíme. Zjednodušeně řečeno: paprsky na nás dopadnou, od nás se odrážejí na okolní předměty i na lidi a díky tomu nás lidé vidí a my vidíme je i to okolí. Funguje to tak i v noci, i když ty paprsky nevidíme. Ale ony se nějak odráží a lámou. Říkám to hodně zjednodušeně, ale tak nějak to funguje. Aspoň já to tak pochopila.

Najednou jsem zjistila, že nevím, kde mám Otu. No snad se dnes ještě najdeme. Ten samozřejmě jako největší zajímavost našel stánek s občerstvením, kde točí pivo z pivovaru Lucky Bastard. Právě si na něm pochutnává. Kdybych věděla, že někde točí pivo, bylo by mi hned jasné, kde je.

Vrátili jsme se na tramvajovou zastávku a popojeli ještě 3 zastávky, abychom prošli okolo historických vil a pokračovali dál k vyhlídkám. Hezkých vil se zajímavou historii je tu dost.

Ta první Riessigova vila z poč. 20. století je ukryta za vysokým plotem a hustou zelení, takže nic z ní nevidíme. Hned vedle je budova kontrolního a zkušebního ústavu. Není označená jako historická, ale rozhodně je zajímavá. A takových je tu hodně.

Jen o kousek dál v Hroznové ulici ve velké zahradě je funkcionalistická vila Stiassni. Byla postavena v letech 1927 - 1929 pro rodinu židovského textilního továrníka Alfreda Stiassni na několika parcelách které si zakoupili již r. 1924. Tím vznikla jedna z největších brněnských soukromých parcel. Prakticky současně se stavbou vily se stavěly další objekty (dům vrchního zahradníka, stáj pro koně, byt řidiče, plavecký bazén a tenisový kurt) a zakládala se zahrada i s vytápěnými skleníky.

Se svojí ženou a dcerou si to zde bohužel moc neužili. Již r. 1938 museli prchnout před hrozící okupací - nejdřív do Londýna a pak přes Brazílii do Kalifornie, kde jejich potomci žijí dodnes.
Po 2. světové válce si ji přijel prohlédnout Edvard Beneš. Vila se začala používat pro ubytovávání slavných a významných návštěv. Nocovala zde většina našich prezidentů, ale také např. kubánský prezident Fidel Castro. Od konce 20. století se zde konaly různé oslavy, svatby. R. 2009 se dostala do správy Národního památkového ústavu. Po rekonstrukci byla dne 13. prosince 2014 slavnostně zpřístupněna veřejnosti.

Ve vile se konají pravidelné prohlídky, ale nepočítáme, že bude dnes a teď volno. Pokladna je hned u vstupu. Máme štěstí, za půl hodiny začíná prohlídka. Mají ještě volno. To je akorát, abychom si ještě prohlédli zahradu. Ve své době to byla největší soukromá zahrada. Všude jsou cedulky s informacemi k danému místu. Na nich zjišťujeme, že domky u vstupu byly postaveny pro ubytování řidiče (tam je dnes pokladna) a pro ustájení koní a že se běžně u oken vil montovaly bezpečnostní žaluzie nebo mříže. Dozvídáme se samozřejmě celou řadu dalších zajímavostí.

Měli jsme to akorát. Prohlídka trvala hodinu, slečna to moc hezky říkala, interiér je skutečně zajímavý. V Plzni známe Loosovy interiéry, toto je zase něco úplně jiného.

 

Vilu opouštíme ve 14 hodin, samozřejmě bychom si už dali oběd. Svačinu jsem s sebou nebrala, nečekala jsem, že se zdržíme hned na začátku. Jenže tady není, kam zajít. Plán neměníme. Do půl hodiny budeme v Žabovřeskách, tam už restaurace jsou. To ještě vydržíme. Procházíme okolo několika zajímavých vil. Samozřejmě ty historické - funkcionalistické z 30. let 20. století, jako je Münzova vila a Vila Ernsta Löw-Beera jsou opět ukryté v zahradách za mohutnou zelení.

Poměrně brzy opouštíme rozpálenou vilovou čtvrť a pokračujeme lesoparkem Wilsonovým lesem. Byl založen již r. 1882 notářem císaře Františka Josefa I. a již tehdy sloužil jako výletní místo. Park je udržovaný a i dnes oblíbený. Kromě husté sítě stezek zde jsou i lavičky. V parku byla i 270 m dlouhá sjezdovka s umělým povrchem, která se využívala od r. 1972 až do 90. let 20 století. Nyní je v horní části sjezdovky zastřešená vyhlídka. Druhá vyhlídka je v prostřední části - pro tu byla využita původní lávka, po které se sjezdovka přecházela.

Tady bylo příjemně, ale vše jednou končí. Park opouštíme u Jurkovičovy vily, naproti je restaurace Rosnička. Už se tam těšíme. Jenže máme smůlu. Tam je svatba, restaurace je pro veřejnost uzavřena. Zběžně si pouze prohlížíme zahradu a zvenku Jurkovičovu vilu. Postavil si ji pro sebe sám Dušan Jurkovič na začátku 20. století. Zahrada je malá a volně přístupná. Vilu vlastní Moravská galerie a je možno si v ní prohlédnout stálou expozici architektury a uměleckého průmyslu. Samozřejmě by nás zajímal interiér, ale snad někdy jindy. Máme hlad.

Koukám do mapy, kde je nejblíž nějaká restaurace. Jdeme na Buriánovo náměstí. Tam by měli být 4 restaurace a je tam i zastávka tramvaje. Tak si snad něco vybereme. Jenže i tam jsme dopadli špatně. Jedna je dlouhodobě zavřená, jedno je pizzerie, druhá sushi, ani jedno nechceme, třetí je rybí - jdeme tam. Jenže právě zavírají. Sedáme na tramvaj a jedeme na Konečného náměstí s tím, že na oběd dojdeme do restaurace Lucky Bastard Beerhouse. Najíme se a ještě si dáme pořádné pivo.

Máme štěstí v tom směru, že víme, že než člověk umře hladem, tak to nějaký čas trvá, určitě déle než pár hodin. Restaurace je ještě zavřená, otevírají za 35 minut. Kdybychom si sedli na jejich terase a počkali, udělali bychom nejlíp. Jenže my obešli několik "restaurací", někde bylo ještě zavřeno, jinde nevařili nebo měli jen utopence nebo grilované koleno. To by si Ota dal, ale v tom horku jsem na to chuť neměla. Navíc hospoda mi připadala horší než nějaká čtyřka. Nakonec jsme skončili naproti v Coffeinbrand - kavárně, kde nabízí ve všední dny polední menu, ale i nyní různé druhy zákusků a hlavně po celý den bohaté snídaně a přesnídávky. Chlapi to venku jedli, vypadalo to dobře. Dali jsme si tedy jednu z nabízených snídaní. Na opečeném chlebu nebo bulce naaranžují různé kombinace s vejcem, sýrem, slaninou, lososem a salátem. Ota zvolil s lososem, já se sýrem a slaninou a samozřejmě všude bylo vejce, salát, atd. Já byla nadšena, v tom horku jsem měla pocit, že je to ideální. Ota už méně. Topinky má rád, ale s bramborem by to bylo prý lepší, koleno by prý bylo ještě lepší, i bez brambor. To je hrozný masožrout.

Než nám to připravili, vypil Ota jedno pivo, než jsme to snědli, bylo už půl páté. Teď musíme na pořádné pivo konečně do té restaurace pivovaru Lucky Bastard. Z tohoto pivovaru točí jen jedno pivo, ale i jinak mají samé dobroty jiných minipivovarů. Já dala jedno, Ota dvě a šli jsme za dalšími památkami. Ještě mezitím stačil Ota utrousit, že je nakonec dobře, že jsme tu nejedli. Tady by nás oběd stál dvojnásobek.

Chtěli jsme toho dnes projít víc, ale je děsné vedro, už se nám nikam moc nechce. Jen katedrálu sv. Petra a Pavla si musíme prohlédnout. Chtěli jsme popojet 2 zastávky tramvají, ale opravují koleje. Ani nezjišťujeme, kam přesunuli zastávku, jdeme pěšky. Je to něco přes kilometr. Prakticky jen obejdeme kopec se Špilberkem. Tam se snad vypravíme zítra.

Na návrší Petrského vrchu byl pravděpodobně r. 1018 založen Břetislavem I. po dobytí Moravy hrad. Po jeho zániku byla ve 2. pol. 12. století postavena románská kaple. Postupně byla přestavována, rozšiřována. V 17. století byly provedeny raně barokní stavební úpravy, r. 1777 byl kostel sv. Petra a Pavla povýšen na katedrálu. Stavební úpravy trvaly až do konce 19. století. V letech 1904 – 1908 byly postaveny nové věže, jedna z nich je přístupná jako vyhlídka. Katedrála v té době získala svoji novogotickou podobu. Patří mezi nejvýznamnější architektonické a uměleckohistorické památky města. Přístupná je krypta, která ukrývá základy románského kostela.

Zajímavostí je, že polední zvonění se z katedrály pravidelně ozývá už v 11 hodin. Historie tohoto zvonění spadá do období třicetileté války. Podle pověsti po 3,5 měsících obléhání generál Torstenson prohlásil, že město dobije dřív, než bude na Petrově zvonit poledne. Velitel obránců tehdy využil lsti a nechal poledne zvonit o hodinu dřív. Švédská armáda odtáhla s nepořízenou.

Už jsme na Biskupském náměstí. Pro cestu vzhůru jsem vybrala trasu přes Denisovy sady. Ota se trochu diví, kudy ho vedu, že tudy nikdy nahoru nešel. Pak byl rád právě proto, že tady to nezná a je to tu moc pěkné. Park vznikl v letech 1814 - 1818. Je tady hustá síť chodníků, ale také klasicistní altán vodojemu z r. 1818. Nachází se u bývalé parkánové zdi a byl využíván až do r. 1873. Na ploše před altánem je obelisk také z r. 1818 - pomník míru byl vztyčen na památku ukončení napoleonských válek. Cestou je zajímavý pohled na katedrálu, ale také nádherný výhled na město, ale také směrem k Pálavě. V parku je i několik soch. Je tu fakt nádherně. Vidíme i barokní opevnění města ze 13. století. Byly zde hradby, věže, bašty, parkánová zeď i vodní příkop. Ve 2. pol. 17. století bylo vystavěno modernější barokní bastionové opevnění. Ve 2. pol. 19. století opevnění překáželo rozrůstající se dopravě a bylo z větší části rozebráno. Ty zbytky tady vidíme. Konečně jsme u katedrály sv. Petra a Pavla. Je volně přístupná. Ani jsme nedoufali, že se dovnitř dostaneme. Tohle je skutečně nádherný závěr dne.

Tím jsme ukončili program dnešního dne. Vždyť už je také 6 hodin. Jdeme se odměnit do nedalekého pivovarského domu Poupě, opět přes Biskupské náměstí. Tady si Ota vzpomněl, že tu někde na některém z domů byla pamětní deska, že v tomto domě prožívali své mládí a první umělecké úspěchy brněnští rodáci - bratři Pavel a Hugo Haasovi. Náměstí je malé, obcházíme ho, nic nenacházíme, ale nevzdáváme to. Aspoň já ne. Když už Ota chtěl odejít, zašla jsem se zeptat do zdejšího Irish Pubu. Mladý číšník byl ochotný a překvapivě věděl, že deska je na velkém domě v jižní části náměstí, ale je zakryta zelení. Našli jsme, co jsme chtěli.
Pokračujeme přes Šilingrovo nám. do Dominikánské ulice. Tam je právě restaurace a Pivovarský dům Poupě, který r. 2021 ve zrekonstruovaných prostorách navázal na tradici pivovarnictví ve městě. Městský pivovar uvařil svou první várku 12. září 1545. V letech 1798-1805 zde působil sládek František Ondřej Poupě - právě toto období bylo tím nejlepším v historii pivovaru. Poupě byl zakladatelem českého odborného pivovarnictví, zajímal se o kvasnou chemii, proslul také jako konstruktér pivní váhy. Proto je po něm tento pivovar pojmenován.

Jsou tady hezké prostory, nabídka piv je veliká, jednak vlastních, ale nabízí zde i piva pivovaru Dalešice. Společně nezvládneme ochutnat ani ty jejich. Každopádně jsou výborná. Tady by se i dobře jedlo. Nezkoumám jídelníček, ale zaujala mne za 55,- Kč nabídka krajíců chleba, které jsou krásně a bohatě obložené - tlačenkou, tvarůžkami, růžnými druhy sýrů a pod. K večeři by to zcela stačilo. Jenže jsme pozdě obědvali, hlad nemáme a doma máme utopence. Na ty se také těšíme.

Je tady wifi, hledám, jak se dostaneme domů. Samozřejmě MHD. Pěšky už odmítám jít kamkoli. Je to se dvěma přestupy, ale zvládli jsme to. Domů jsme dorazili až za tmy. Venku je dnes však opět neskutečné horko. Nejdřív dáváme pozdní večeři, pak sprchu a vše zapíjíme ještě naším pěkně vychlazeným pivem. V televizi je i fajn pořad.

Zítra ráno chceme na Špilberk a na 16. hodinu máme vstupenky na prohlídku vodojemu na Žlutém vrchu. Mezitím zajdeme na oběd a Ota samozřejmě chce ještě asi do 2 pivovarů. To jsem zvědavá, jak to vše zvládneme.

Ale to poznáme zítra. Teď jdeme spát, na pokoji je skoro 27 stupňů, od okna to nefouká. To zase bude noc.

Přes Trutnov do Brna - 21. den - Brno: Pisárky - výstaviště a rozhledna, vila Stiassni a další vily; Žabovřesky - Wilsonův les a vyhlídky, Jurkovičova vila; restaurace Lucky Bastard; katedrála sv. Petra a Pavla; pivovar Poupě na mapě