Praha-Karlín (bytový dům Fragment a sochy D. Černého, Sudkovy a Kaizlovy sady, Invalidovna, Národní dům, pivovar Pivo Karlín) a Praha-Hostivař (pivovar Vik Brewery), Dolní Měcholupy (golf a rozhledna Schody) a Horní Měcholupy (pivovar Hostivar H1)

Dnes nepokračujeme po naší poutní Vintířově stezce. Máme jiné plány. Tentokrát důvodem našeho pobytu v Praze je velká rodinná oslava. Otova sestra Líba má 80. narozeniny, její syn Jirka 55. a jeho žena Helča 50. Ti všichni jsou z Prahy, ale sejde se tam celá široká rodina - z Přerova i z Plzně.

Samozřejmě se těšíme na setkání. Schůzka je domluvena na večer, má být teplo, dokonce snad i slunečno. Proto se ještě před tím půjdeme projít po městě. Žádné velké výlety neplánujeme, ale něco vidět zvládneme. Noha se výrazně zlepšila, ale na rychlou chůzi zatím připravená ještě není. Snad to zvládnu, turistické hůlky si s sebou neberu.

Z Plzně z naší Zastávky odjíždíme v 10,17 hodin. To je tak akorát, abychom nemuseli brzy vstávat, ale abychom měli v Praze čas někam se zajít podívat. Vystupujeme na Smíchově, pokračujeme metrem B do Karlína na zastávku Invalidovna. Tady se musím zmínit, že Karlín byl pojmenován po Karolíně Augusty, manželce císaře Františka I.. Dříve Královská ulice byla až r. 1948 přejmenována na Sokolovskou ulici. Právě mezi touto ulicí a Rohanským nábřežím byl r. 2023 postaven moderní bytový dům Fragment. Ota, který se zajímá o architekturu - starou, ale i o moderní, si už 2 roky přeje jít se na něj podívat. Dnes je na to ideální doba. Nevíme přesně, jak má vypadat. Hned při výstupu z metra vidíme moderní architektonicky zajímavý dům. Ten to však není. Už je příjemné teplo, odkládáme bundy do batohu a jdeme jen ve svetru (já) a v mikině (Ota).

Ten námi hledaný dům je vlevo za malým parčíkem. V něm jsou lavičky, ale i stoly na ping pong. Bytový dům Fragment za parčíkem nemůžeme přehlédnout. Je to velká moderní budova se 140 byty v patrech. V přízemí jsou obchody, kavárny, galerie, ale také třeba posilovna. Architektonicky zajímavá budova se skládá z bloků - fragmentů, které jsou na sebe různě poskládané. Zajímalo by mne, jak vypadají byty uvnitř. Půdorys domu není obdélník, ale lze říct, že je to štíhlé písmeno ypsilon, které je otevřeno západním směrem.

Celá budova je vlastně umělecké dílo, které podpírají obří plastiky od Davida Černého. Jejich podoba není náhodně vybraná, ale mají biblický motiv. Nejdřív vidíme Lilith, 24 m vysokou sochu ženy, která objímá a také podpírá budovu. Váží 35 tun. Vytvoření díla trvalo cca 2 roky. Podle autora D. Černého je to symbol feminismu. Lilith byla první žena, kterou stvořil Bůh současně s Adamem. Byla však mnohem inteligentnější, temperamentnější a odmítla se podřídit Adamovi. Na na jeho žádost ji Bůh vyhnal z ráje. To, že budovu jako by podpírá, je symbol lidského společenství a naši schopnosti vzájemně se podepírat a pomáhat si. Tím vlastně odkazuje na tradici blízké historické budovy Invalidovna. O půlnoci se prý soše otáčí hlava. Nevím, zda dalších 24 hodin bude koukat jinam nebo zda se jen porozhlédne a dál se bude dívat stejným směrem. O půlnoci tu nebudeme a ani zítra se sem podívat nepůjdeme. S ní souvisí i další sochy, které jsou umístěny zhruba v prostředku objektu. Vysoká Noha je noha Adamova, tou ji vykopl z ráje. Obrovská Ruka je pomocná ruka archanděla Gabriela, kterou Lilith nabídl, aby se vrátila zpět do ráje, když odešla k Rudému moři. Pak je zde ještě druhá menší Ruka, spíš prsty - to je ruka Lucifera, který leze z podzemí. Sochy jsou vyrobeny z leštěné chromniklové nerezové oceli - z ocelových plátů menší velikosti, které představují buňky lidského těla. Ruku a Nohu je nejlépe vidět z vnitrobloku - vnitřku písmene ypsilon, odkud je pohled na stavbu snad ještě zajímavější.

V blízkém okolí je víc architektonicky zajímavých domů. Takže tento dům se sem skutečně hodí.

Od domu přecházíme Sokolovskou ulici a dostáváme se do Sudkových sadů. Na druhé straně parku je protiváhou této moderní budovy již zmiňovaná historická budova Invalidovny. Dříve zde byly obrovské pozemky, které od pol. 13. do 19. století až na nějaké výjimky (dobu husitskou a dobu třicetileté války) patřily řádu křižovníků s červenou hvězdou. Místu se proto říkalo Špitálsko (podle špitálních bratrů) nebo Zábransko (za městskou bránou). V 16. století během morové epidemie tady byl postaven špitál s chudobincem, hřbitovem a kostelem Obrácení sv. Pavla. Během třicetileté války byly stavby zničeny, ale znovu postaveny. Během josefínských reforem koncem 18. století musel být kostel zrušen. R. 1861 byl zbořen.

To už zde stála monumentální barokní budova Invalidovny pro ubytování válečných invalidů. Podnět k její stavbě dal císař Karel VI.. Byla postavena podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera v letech 1731 – 1737. Počítalo se s ubytováním pro 4 000 invalidů a jejich rodiny. Do smrti císaře Karla VI. r. 1740 byla postavena pouze 1/9 naprojektované stavby. K dostavbě pak už nikdy nedošlo. Byl zde založen i vojenský hřbitov.
Invalidovnu provozovalo Pražské arcibiskupství. R. 1814 přešla do správy nově vzniklého Všeobecného invalidního fondu. V 80. letech 19. století začaly úpravy budovy, vč. dispozičních změn a terénních úprav. Byla doplněna sochařská výzdoba. V nikách vestibulu byly umístěny plastiky generálů Matyáše Gallase a Bianchiniho. Po 1. světové válce zde sídlila Družina československých válečných poškozenců. R. 1919 poklesl počet invalidů, byly sem proto umístěny některé exponáty Vojenského muzea. Po r. 1920 došlo k rozsáhlé přestavbě, jejíž součástí byla elektrifikace.

V září 2009 byla budova poprvé po mnoha letech zpřístupněna veřejnosti v rámci Dnů evropského kulturního dědictví. V průběhu jediného dne ji navštívilo více než 2 000 lidí. Budova sloužila k různým účelům, až do r. 2014 v ní bylo sídlo Vojenského ústředního archivu a Vojenského historického archivu. Pak budovu převzal Národní památkový ústav. Od r. 2017 je chráněna jako národní kulturní památka. Byla však dlouhodobě ve špatném technickém stavu, který ještě zhoršila povodeň v srpnu 2002. Ve dnech 19. a 20. května 2018 byla po 9 letech část komplexu opět zpřístupněna veřejnosti v rámci festivalu Open House Praha. Zhruba v té době byla zahájena její rekonstrukce. Bude se využívat pro výstavy, komunitní aktivity a administrativu. Měl by tady být prostor i pro kroužky domu dětí a mládeže. Proslavila se i ve filmech. Režisér Miloš Forman zde natáčel některé scény oscarového filmu Amadeus. Objevila se i ve filmech Hellboy, Doktor Živago a v dalších.

Na nádvoří budovy je kamenná kašna. Doufali jsme, že se nám podaří se k ní zajít podívat. Jenže máme smůlu. I když je nádvoří asi běžně volně přístupné, chystá se tam nějaká akce a vše je až do soboty uzavřeno. Nesměli jsme ani projít chodbou ke vstupu na nádvoří. Průhled fotím sotva z poloviny chodby. Kromě kašny vidíme i kmeny hodně starých platanů. Nu aspoň něco.

 

Před Invalidovnou bylo dříve vojenské cvičiště a střelnice. Od r. 1901 je zde park. R. 2010 zde byly vysázeny stromy, umístěny nové lavičky, ale také repliky staropražských luceren a odpadkových košů z přelomu 19. a 20. století. Od r. 2022 jeho současný název Sudkovy sady připomíná fotografa Josefa Sudka, který přišel během 1. světové války o ruku a v Invalidovně se rekvalifikoval na fotografa.

Uprostřed severní strany - hned u Sokolovské ulice je 7 m vysoký Obelisk utonulých zákopníků. Připomíná současně dvě neštěstí. V srpnu 1890 zde bylo cvičení zákopníků (dnes se jim říká ženisté) 3. rakousko – pruského polního praporu, kteří byli ubytováni v Invalidovně. Když se během noci z 2. na 3. září začala rychle zvedat hladina Vltavy, tak velitel rozkázal, aby vojáci šli chránit vojenský erár i civilní obyvatelstvo. Bohužel klády stromů plující po řece protrhly pontonový most a 30 vojáků spadlo do rozvodněné řeky. Jen 10 mužů se zachránilo. R. 1893 zde byl vztyčen obelisk, který připomíná toto neštěstí, ale také tuto nejmohutnější a zároveň nejničivější povodeň v Praze.

Naproti uprostřed jižní strany, hned proti vchodu do Invalidovny je kamenný pomník s bustou Petra Strozziho z bílého tyrolského mramoru. Byl to český hrabě, diplomat a voják, který r. 1664 padl v bitvě s Turky. Ve své závěti ze 3. srpna 1658 odkázal veškerý svůj majetek na zaopatření válečných invalidů. To byl důvod ke vzniku Vojenské invalidní nadace Petra hraběte Strozziho. Z těchto prostředků pak byla postavena Invalidovna. Kamenný pomník, který je otočen obličejem k Invalidovně, byl na jeho památku vytvořen r. 1898.

Když už jsme tady a máme čas, jdeme se podívat do Futurama Business Parku, který je východně od Invalidovny. Na mapě mne zaujaly různé plastiky, vyrobené r. 2011 a umístěné v mělkých bazéncích. Uprostřed parku jsou dvě křesla z litého betonu. Vlevo i vpravo jsou ty bazénky, bohužel voda v nich po zimě ještě není. Bylo by to hezčí. Ale i tak vidíme 2 hrochy, plameňáky, několik plavců, vše je z litého betonu. Je vidět, kam až sahá voda - co je pod vodou a co nad vodou.

Vracíme se zpátky do Sudkových sadů. Je hezky, teplo, je tu spousta laviček, jdeme si dát svačinu. Na oběd jít nechceme, večer se najíme v pivovaru.
Jen přes ulici U Invalidovny jsou Kaizlovy sady. Před r. 1823 tady byly zelinářské zahrady a pole. Pak je jejich historie shodná se Sudkovými sady. Dokonce oba parky byly spojené v Hakenovy sady podle politika Josefa Hakena. Při revitalizaci r. 2010 zde vzniklo dětské hřiště, sportoviště i staronové jezírko, kde je socha Vzpomínka - bronzový akt sedící dívky, který byl vyhotoven z bronzu r. 1962. Tyto sady byly r. 1991 pojmenovány podle univerzitního profesora a právníka Josefa Kaizla. Tak se jmenovaly také v letech 1906 - 1952.

Park opouštíme Hybešovou ulicí okolo bývalého Národního domu. Plán postavit toto kulturní centrum vznikl r. 1903, když byl Karlín povýšen na město. Stavět se začal až r. 1910 podle projektu architekta Josefa Sakaře, žáka architekta Josefa Zítka ve stylu postsecesního klasicismu. Již další rok začal sloužit veřejnosi. Byla zde restaurace (i zahradní), kavárna, vinárna i obyčejná hospoda, byla tu kuželkářská síň i zimní kulečník. Těsně před 2. světovou válkou budovu koupil Český rozhlas. Než ji začal používat, zabavili jim ji Němci pro svoje německé Radio Melnik. Po válce tu byla nahrávací studia ČR a od r. 1990 zde sídlí rádio Regina Praha. Během festivalu Open House Praha je možné se podívat dovnitř.

Jen asi 3 bloky to máme do pivovaru Pivo Karlín. Ten jsme navštívili před 6 lety, ale to nám zase tak nevadí. Máme ho téměř při cestě a Ota potřebuje zapít oběd. Míjíme pěkné a pěkně opravené domy, ale také u těch neopravených je stále vidět, kam až sahala voda při povodni r. 2002, kdy byl celý Karlín prakticky zatopen.

Tentokrát jsme k prosklené budově AFI Karlín, známé také jako Butterfly Karlín, přišli z druhé strany. Zkoušíme, zda se domem nechá projít. Nejsou tu klasické dveře, ale je to takový ten kolotoč, do kterého se vstoupí, on se s námi otočí a my vystoupíme tam, kde potřebujeme. To nás ani tak nepřekvapilo, ale překvapilo nás to, že je na fotobuňku. Jak jsme se přiblížili, hned se začal točit. A docela rychle. Nevím, jak bych tam nastoupila, kdybych chodila o berlích. Naštěstí takové starosti zatím nemám. Uprostřed atria je oválná fontána z leštěné žuly. Už vidíme značku pivovaru - dvě tečky v rozděleném kolečku, ale abychom se dostali dovnitř, musíme z objektu nejdřív vyjít ven. Uvnitř se nic nezměnilo, lidí tam moc není, snadno si vybereme vhodné místo. Ota si dal tři piva, kupodivu malá, já Maisel´s IPU nealko. Znám jejich nealko pšenici, ta mi chutnala moc, ale ani tohle nebylo špatné. Rozhodně lepší než sladká limonáda.

Zhruba po hodině pivovar opouštíme Pernerovou ulicí. I tady je fontána - je to betonové koryto, vyplněné kameny, mezi kterými je 6 malých vodotrysků. V noci jsou dokonce nasvícené.

Vlevo vidíme malou kapli Panny Marie. Byla postavena r. 1753 ve stylu pozdního baroka a raného klasicismu s freskami českých patronů. Připomíná tu v té době založený vojenský hřbitov. Během 20. století bylo její okolí zastavěno tak, že téměř nebyla vidět. Nejvíc jí uškodily povodně r. 2002. Z kapličky byla nad vodou vidět jen střecha s věžičkou. O dva roky později byla opravena podle dochovaných záznamů.

Jeden blok jdeme stejnou cestou jako minule. Míjíme multifunkční areál Forum Karlín, což je bývalá strojírna Breitfeld-Daněk z poč. 20. století. Provoz byl ukončen v 90. letech 20. století. Prostory se využívaly pro různé kulturní akce. Při následných úpravách se povedlo objekt začlenit mezi vznikající novostavby a současně zachovat charakteristické prvky výrobní haly.

Odbočujeme do Thámovy ulice, která nás dovedla na metro Křižíkova. Čeká nás cca 40 minutový přejezd do Hostivaře. Na Můstku přestupujeme na metro A a pokračujeme na zastávku Skalka. Tady jdeme východem E4, který nás téměř dovedl na zastávku autobusu č. 111. Jedeme až na zastávku Továrny Hostivař.
Všimli jsme se již dopoledne, že na obrazovce ve voze je u všech zastávek zvoneček. Trochu nás to mate, protože při hlášení, že jedeme na nějakou zastávku, se neříká nic o tom, že zastávka je na znamení nebo že pro výstup máme stisknout tlačítko STOP. Ani venku na zastávce není psáno, že zastávka je na znamení. Až po chvíli jsme se všimli nalepeného letáku, že před výstupem máme tlačítko STOP vždy zmáčknout. Takže tady to asi nyní funguje tak, že pokud řidič vidí lidi na zastávce, zastaví. Ale když tam nikdo není a z vozu nedostane signál k zastavení, pokračuje dál.

Takže jsme to vše zvládli a vystoupili jako jediní na zastávce Továrny Hostivař - u velkého kdysi výrobního areálu. Nyní tu má sídlo několik firem, mezi nimi i řemeslný pivovar Vik Brewery. Víme, že má otevřeno denně od pondělí do pátku, od 11 do 17 hodin. To zvládáme, Ota je rád. O tomto pivovaru hodně četl a všude ho chválí.

Na mapy.com je pivovar označen. Jdeme rovně, dokonce nás tam směřuje cestou i šipka. Za chvíli vlevo vidíme halu se sudy a před ní buňku s malými praporky pivovaru. Tady je malý obchůdek. Je tam moc fajn pán (jak jsme později zjistili, tak je to majitel p. Vik) a mají velké množství plechovek. Mám radost, mají dvě nealka - Ipu a kyseláče, nejslabší pivo mají osmičku. To vše si kupuji já. Mohu si dát malé pivo, ta silnější však raději nepiji vůbec. Osmička je naprosto ideální. Jinak mají spoustu ležáků i speciálů. Pán nám představuje jednotlivá piva, moc hezky o nich povídá. Hezky se i nám povídalo s ním. Pitra si nakonec vybral 5 plechovek - ležáky i svrchně kvašené speciály. Dostal i tácek.

Dozvěděli jsme se, že pivovar založil s manželkou r. 2020, protože piva z velkopivovarů jim nechutnala a piva z minipivovarů se jim zdála drahá. Když nám to vše spočetl, prohlásil, že nám dá nějakou slevu, že jsme mu sympatičtí. Tak to nás potěšilo. Účtenku mu to nevytisklo, ale účet mi poslal do mailu. Takže jsem později zjistila, že nám dal slevu 10 %. To bylo příjemné.

Aby měl Ota radosti ještě víc, jdeme k nedaleké téměř nové rozhledně. Je sice nedaleko, ale už to jsou Dolní Měcholupy. Kdybychom nemuseli přecházet trať, bylo by to skutečně kousek, jenže takhle nás čeká cca 1,6 km. To jsme si však jen mysleli. Podle GPS (na mapě ještě není zakreslená) má být rozhledna na kopečku kousek od cesty. Už ji vidíme. Jenže je za plotem. Musíme tedy dál stoupat. Zjišťujeme, že je součástí golfového hřiště. Ani to hřiště na mapě zatím není označeno. Je to tím, že původní golfové hřiště se vybudovalo již r. 2002 o kousek dál jihovýchodním směrem. R. 2015 se začalo rozšiřovat na severozápad, tedy do míst, kam se potřebujeme dostat. Do prostoru hřiště se postupně umísťovala umělecká díla od různých současných autorů. V golfovém areálu tak vznikla galerie moderního umění. Díky tomu bylo r. 2022 hřiště přejmenováno na Galerie Golf Hostivař. Vyhlídka Schody patří mezi díla, která sem byla umístěna. Původně měly sloužit jako vstup na střechu budovy. Nakonec zbyly nevyužité. R. 2023 byly umístěny sem na umělou vyvýšeninu, v jejímž nitru je průchod a prý i toalety. Já si všimla, že je tam lavička. Na mapách je původní golfové hřiště označeno, to nové, co tu vzniklo už ne.

Když jsme konečně vystoupali na kopec, odkud vedl chodník k vyhlídce, zjistili jsme, že je zde psáno, že vstup je povolen jen hráčům s platným Green Fee. Nic takového nemáme, ale jdeme dál. Ota ještě prošel kopečkem pod rozhlednou, ale oficiální cestu k vyhlídce nenašel. Je to však kousek, je vidět, že tráva je lehce ušlapaná. Je to obyčejná tráva, žádný golfový pažit. Ota se vrací s tím, že se tam nesmí, i když tady přímo cedule se zákazem už není. Ten fakt stárne. Najednou dbá takových příkazů. Já se odradit nenechám a jdu vzhůru. Na malou vyhlídkovou plošinu ve výši cca 2 m vede 21 kovových schodů. Je to zajímavá stavba - schody do nebe nebo schody nikam. Je podepřená jen uprostřed, druhá polovina vyčnívá bez opory. Je vidět golfové hřiště a přilehlé pražské čtvrtě - Hostivař, Štěrboholy, Dolní a Horní Měcholupy.

Když jsem se konečně rozhodla vyhlídku opustit, zjistila jsem, že u Oty zastavilo malé golfové autíčko s označením Šerif. Nespěchám a v klidu scházím dolů a pozoruji, jak se kdo tváří. Je to dobré. Na průšvih to nevypadá. Než jsem sešla, auto odjelo. Prý se šerif ani nezlobil, ale máme být opatrní, abychom nedostali míčkem do hlavy. To bylo to jediné, čeho jsem se bála. Rušno na hřišti však není, jednu dvojici vidím nedaleko, ale zatím se spíš přemísťují. Čekala jsem, že se tam Ota půjde podívat, když skoro dostal povolení, ale prý mu stačí, že ji viděl.

Kdybychom šli rovnou do pivovaru Hostivar H1, měli bychom to cca 1 km. Jenže chceme jít koupit oslavenkyním kytičky. Musíme se tedy z kopce vrátit dokonce do Hostivaře, odbočit vlevo do ulice Bělínského a projít mezi domky na hlavní Měcholupskou ulici, kde v č. 56/160  je květinářství se zajímavým názvem Plevel. Zajímavé mají i motto: Vypěstováno s láskou, všechna práva na vůni vyhrazena. Máme to tam skoro 1,5 km.

Květinářství jsme našli snadno, jen jsme si myslela, že to bude velké květinářství, když mají otevřeno až do 20 hodin. Hotovou vázanou kytici jsem nechtěla, spíš něco menšího, co dlouho vydrží. Ale nemohla jsem si nějak vybrat. Jenže jinam jsme jít už nemohli, tak jsem nakonec koupila dvě stejné kytičky - bílé chryzantémy se žlutou slunečnicí a nějakou zelení. Vypadalo to nakonec pěkně. Jenže mezitím se zde Otovi spustila hrozná alergie. Vyhnala jsem ho ven a vše sama dořešila. Zaplatila a spokojeně odešla. Do pivovaru Hostivar H1 (ten je však už v Horních Měcholupech) to máme 700 m po hlavní. Netrvalo dlouho, už jsme ho viděli. Však tu také nejsme prvně.

Pivovary Hostivar jsou nyní dokonce 2. V tom prvním Hostivar H1 - s restaurací a zahrádkou v Lochotínské 656 uvařili svoji první várku v únoru 2013, necelé dva roky po tom, co přišli s nápadem postavit si vlastní pivovar. Pivo si získalo své zákazníky a tato budova přestala stačit. Proto si to vše zopakovali a r. 2017 otevřeli Hostivar H2 v Hornoměcholupské 750/115. Pivovary jsou od sebe cca 1 km. V tom novějším pivovaru je nabídka daleko širší (tím nemyslím piv). Kuchaři zavařují do sklenic výborné hostivarské polévky i oblíbené hotovky, v nabídce mají obložené chlebíčky, pomazánky, nakládané sýry, paštiky a chuťovky. V provozu je tam i pekárna. Pečou tady pěkně postaru, bez umělých přísad, z vlastního žitného kvásku a vybraných surovin od českých farmářů. Nabízí domácí kváskový chléb, rohlíky a loupáky, i sladké dobroty - poctivé buchty a koláče, dokonce i proslulé frgály. Prodejní okénko s těmito dobrotami je otevřené denně od 7:00 do 23:00, o víkendech od 8:00 hodin.
Zvládli jsme vše perfektně, dokonce i časově. Domluvený začátek byl mezi 17. a 18. hodinou. My přišli přesně v půl šesté. Už tam byly oba Otovi synovcové, Helča se svojí sestrou, Heda z Přerova, ostatní přišli za chvilku. Já najednou koukám, že nemám svetr. Bylo horko, do batohu se mi už nevešel a tak jsem ho nosila neustále v ruce. V ten moment jsem si uvědomila, že když jsem vyndavala peněženku, odložila jsem ho na jeden stůl ke kytičkám a tam jsem ho chudáka nechala. Kluci však byly super. Než jsem se vzpamatovala, Jirka už volal do květinářství. Je to dobré, svetr tam je. Honzík se chystal pro svoji Evičku, tak mi ho vyzvedne. Času je dost. Pro mne bylo důležité, že o svetr nepřijdu a hlavně, že tam nemusím. V nohou máme přes 10 km, tak to mi zcela stačí. A to jsem myslela, že to bude dnes taková odpočinková poznávací procházka. No nějak to nevyšlo. Ale zvládla jsem to. A to je to hlavní.

Sešli jsme se v plném počtu, samozřejmě nejstarší oslavenkyně Líba s kamarádkou přišla jako poslední. Dokonce volaly Jirkovi, že už vystoupily z autobusu, ale je to tam nějaké rozkopané, že to nemohou najít. Jirka z toho měl legraci a povídá jim, ať se snaží, že je to kousek. Posílala jsem Jirku, aby jim šel naproti. Ujistil mne, že se ještě nestalo, že by mamka nenašla hospodu. Však tam také za chvilku byly.

Všichni jsme si to perfektně užili, legrace byla veliká. Dokonce se na nás přišla podívat i ta nejmladší generace. Už jsme je dlouho neviděli. Samozřejmě, kdybychom se potkali někde jinde, sotva bychom se poznali. Ale takhle nám to všem bylo jasné. Mne potěšilo, že začali vyrábět i nealko pivo. Měli dokonce tři druhy, takže jsem vše ochutnala a pochutnala si i na tom nepivu. Uteklo to jako voda. Po jídle jsme měli sladkou tečku. Oslavenci přinesli dort, jen ty svíčky chyběly. Najednou bylo devět a začali jsme se pomalu rozcházet. Nejdřív odešli mladí. Pak Otovo syn Ondra s těhotnou manželkou. Každou chvíli má rodit. Druhý syn s manželkou odešli brzy po nich. Jeli do Plzně, v pátek musí do práce. Ve 22 hodin vyhlásila odchod i Líba s Milošem. My spíme u nich, nedalo se nic dělat, jdeme s nimi. Takže poslední hodinka proběhla ve velkém loučení, ale stále jsme byli veselí. Když jsem odcházela, radši jsem si vzala svetr na sebe, abych ho nikde nenechala. Přesto se mne všichni ptali, zda mám svetr. Bylo to super.

Spojení autobusem je bezvadné. Tady stojí jen kousek od pivovaru, vystupujeme z něj kousek od Líby bydliště. Doma se nás zeptala, zda bude ještě mejdan nebo zda se půjde spát. Ota prohlásil, že chce mejdan. Líba nabídla leccos, Ota řekl, že chce jen štamprli slivovice. To je celý on. Druhou už kupodivu nechtěl. Ukončil mejdan a šlo se spát. Abychom mohli roztáhnout gauč, stěhujeme půl pokoje. Ale ve čtyřech je to hned.

Den se skutečně povedl, procházka po Praze a bezvadný závěr v Hostivaru. Ani o ten svetr jsem nepřišla. Do postele se už opravdu těším.

Těším se však i na zítra. Máme naplánovanou procházku okolo meandrů Rokytky.

Praha-Karlín (bytový dům Fragment a sochy D. Černého, Sudkovy a Kaizlovy sady, Invalidovna, Národní dům, pivovar Pivo Karlín) a Praha-Hostivař (pivovar Vik Brewery), Dolní Měcholupy (golf a rozhledna Schody) a Horní Měcholupy (pivovar Hostivar H1) na mapě