Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 29. den: Bílé Karpaty – cca 9 km dlouhý okruh: Krhov – rozhledna Na Skalce – Mazálkova vyhlídka – Bzovský potok – Krhov; Vizovická vrchovina: Slavičín – pivovar Hrádek; Loučka – rozhledna Doubrava

V kempu v Bojkovicích byl překvapivě ráno klid, i když nedaleko jsou ve stanech rodiny s malými dětmi a asi 5 psy. Vstáváme v devět, venku svítí sluníčko a lehce to profukuje. Proti včerejšku úplná idylka.

Den začínáme koupelí v bazénu, vše to vypadá na pohodičku. Dlouho však nevydržela. Asi jsem dneska neměla vůbec vstávat.

Nejdřív jsem do bazénu hupla s hodinkami na rukou. Mám chytré hodinky, pochybuji, že vodotěsné. Ale uvědomila jsem si to hned při jejich ponoření. Honem je sundávám a dávám na sluníčko, aby vyschly. Naštěstí jdou, tak to snad bude v pohodě.

Ještě v dobré náladě si jdu umýt hlavu. Včera jsem se jen osprchovala, ale vlasy si večer nemyla, abych nešla spát s mokrou hlavou. Až dnes jsem zjistila, že na sprchování je třeba zakoupit v recepci žetony. Mně to moc nevadilo, hlavu jsem si umyla v teplé vodě v umyvadle. Ale přemýšlela jsem, jak to vyřešil Ota, kterému jsem řekla, že ve sprše normálně teče teplá voda. Samozřejmě ani on se nevšiml cedule o koupi žetonů. Teplá voda mu také tekla, ale jen chvilinku. Jen aby si zvládl namočit hlavu, našamponovat a trochu spláchnout. Tím to skončilo. Je to udělané tak, že pak neteče teplá, ale ani studená. Že teplá voda teče ještě v umyvadle – to mu nedošlo. Nakonec si ji dospláchl v bazénu, kam po té ještě jednou skočil. Normálně bychom se asi i zasmáli, jenže já zjistila, že mi na hodinkách chybí ten malý kroužek, který jistí, aby se hodinky nerozepínaly. To je nepříjemná věc. Asi mi z hodinek sklouzl, když jsem je v bazénu sundavala. Ve třech – ještě s jedním dobrovolníkem jsme hledali kroužek v bazénu, marně, pak se to už na mne valilo jedno za druhým.

U auta si Ota všiml, že mám na krku klíště. Když mi ho vyndával, přetrhl ho. Pak jsem zjistila, že jsem včera asi blbě postavila v batohu lahev s pitím – když si lehne, mírně protéká. Takže jsem měla mokrý batoh, mikinu, tričko a deštník – to vše bylo v batohu. Rozkládám to všude, kam se dá, aby se to usušilo.

Pak jsem řekla, že jdu pro vodu na čaj – odcházím s termoskou do umývárny. Ota vždy poslouchá polovinu - slyšel čaj, pochopil z toho, že má postavit vodu na čaj. Banalita, které bychom se zasmáli. Jenže, když jsem se dozvěděla, že jsem mu řekla, jdi dělat čaj, tak to jsem vybouchla. Už jsem to vše psychicky nějak nezvládla. Teď když to píšu, tak se tomu směji a nechápu, proč mne to vše tak vytáčelo. Ale tehdy to byl pro mne den blbec.

V napjaté atmosféře jsme se nasnídali a opustili kemp. Až když jsme zaparkovali v obci Krhov, zjistila jsem, že jsem v kempu nechala pinzetu, kterou jsem po vyndání klíštěte vydezinfikovala plamenem a nechala stydnout u sušícího se batohu. Stydne tam asi ještě teď. To už na mne bylo skutečně moc. Kvůli několika kravinám odcházím téměř s brekem. A to opět o nic nejde - mám s sebou ještě jednu rezervní. Ota si mne raději nevšímá, protože ví, že v tomto okamžiku je lepší, když na mne nebude mluvit. Protože cokoli by řekl, stejně by to schytal. Jen po očku po mně pokukuje, v duchu se určitě culí a říká si, kdy mne to přejde.

Parkoviště v Krhově opouštíme do kopečka po silničce mezi domky a podle Valovského potoka. Jdeme po neznačené cestě. Téměř u posledních baráčků odbočujeme ostře vlevo a začínáme prudce stoupat k rozhledně Na Skalce. Sluníčko dnes sálá, Otovi nevadí ani horko, ani kopce. Za chvíli mi mizí z dohledu. Já si spokojeně funím, konečně jsem se vzpamatovala a zbavila se blbé nálady. Jak jsem venku a musím ze sebe vydat nějakou energii, zapomenu myslet na blbosti a užívám si přírody. Uvědomuji si, že o nic nejde. Hodinky naštěstí fungují. Pásek přilepím naši oblíbenou elektrikářskou páskou. Snad jí máme s sebou dost. Ani tu pinzetu nepotřebuji. Takže o co jde.

Konečně vidíme u lesa rozhlednu. Kupodivu se ani Ota k ní nepustil přes louku, ale došel po cestě až k lesu, odkud k rozhledně vede pěšina.

O stavbu této dřevěné rozhledny se postaralo svobodné občanské sdružení Klub Bojkovských Skeptiků v srpnu a září 2011. Je to tří patrová rozhledna 10,3 m vysoká, na zastřešenou vyhlídkovou plošinu ve výši 7,9 m vede 35 schodů. Stojí na pozemku pana Juračky. Ten se rozhodl, že návštěvníkům rozhledny volně přístupné nabídne vše a ještě víc, než si mohou přestavit. Na rozhledně je ceník nabízeného občerstvení s telefonním číslem – vše prý donese tuším do 5 minut. A aby to bylo ještě zajímavější, je na rozhledně telefon, takže to vypadá, že stačí zavolat i z tohoto telefonu. Kabel je však přestřižen a visí z rozhledny dolů. Musí se zavolat ze svého mobilu. Zda to skutečně funguje, to jsme nevyzkoušeli.

Z rozhledny jsou vidět Chřiby, Pálava a Bílé Karpaty. Dnes je moc pěkná viditelnost.

Jsme na nejvyšším bodě. Od rozhledny odcházíme směrem k městu Bojkovice. Co jsme nastoupali, to zase musíme klesnout a dokonce ještě o kousek víc. Včera na vyhlídce Žleby nás překvapil obrazový rám, tady zase máme dveře, které vedou z pěšiny na louku. Stojí na místě, odkud je pěkný pohled na obec i na zámek Světlov.

Cesta samozřejmě vede chvílemi travou. Asi se z těch klíšťat zblázním. Při cestě z kopce jdu tak rychle, jak jen mohu. Předbíhám i Otu. Jsem přesvědčena, že na mne klíšťata nebudou mít čas vlézt.

To už se blížíme k Mazálkově vyhlídce. Byla postavena stejným sdružením jen o dva roky později – r. 2013. Je postavena na pozemku, který Dr. Vladimír Mazálek za tímto účelem koupil a daroval městu. Na kamenné podezdívce, která vyrovnává mírně svažitý terén, stojí altán. Tam je možnost jen tak posedět a dívat se do krajiny. Je vidět město a nedaleké místní letiště. Ve druhé části je kryté ohniště. Tak tohle je skutečně pěkně vymyšlené.

Scházíme z kopce k silnici a za ní se připojujeme na cyklotrasu. Po ní odbočujeme vlevo. Jdeme podle Bzovského potoka po trase Markéty Klimentové. Tady se seznamujeme s jejím životem. Byla to mimo jiné i velká turistka. Na trase jsou i informační tabule, kde je možno si přečíst historii nedalekých obcí.

Na silnici přicházíme u barokní výklenkové kaple z poloviny 18. století. Za chvilku jsme už u auta. A já mám už zase perfektní náladu. Kazit si tak pěkný výlet blbou náladou, to přece nejde.

Na trasu se vracíme přes Bojkovice. Ještě zajíždíme do kempu, ale po pinzetě se země slehla. Ale to už k vůli ní nesmutním. Až o dva dny později ji Ota našel v autě v jedné, jak říkáme, černé díře. Asi se do auta dostala s batohem a pak tam chudinka vypadla.

Projíždíme městem – infocentrum je otevřené. Ota se za chvíli vrací s pohlednicí rozhledny i se zajímavými prospekty. Aspoň nějaký úspěch.

Ale aby to nebylo dnes už vše v pořádku, špatně se zorientuji a posílám nás úplně někam jinam. Naštěstí jsem to zjistila poměrně brzy. Na první křižovatce se točíme a už konečně jedeme tam, kam chceme. Jenže ne dlouho. Směřujeme do Slavičína, kde je pivovar. Na trase, resp. s malou oklikou, jsem vyhlédla místo, kde by se nechal udělat oběd. Už jsou tři hodiny, je nejvyšší čas. To samozřejmě Ota opět neslyší. Vidí Slavičín rovně a na moje Odboč vlevo nereaguje. Dnes ty zmatky nás snad budou provázet celý den. Ale kupodivu, už jsem v klidu. Zpočátku není kde se otočit. Vzdávám to. Jedeme rovnou do pivovaru, třeba se tam najíme.

To už jsme opustili CHKO Bílé Karpaty a vjíždíme na Vizovickou vrchovinu.

Pivovar Hrádek je v Hrádku na Vlárské dráze, což je nyní část Slavičína. Dříve to byly samostatné obce a obě měly svůj pivovar. Ve Slavičíně se zmínka o pivovaru objevuje r. 1503. Pivo se zde přestalo vařit r. 1908, až do r. 1953 tady byl sklad a stáčírna. Později byla zbourána i budova. Na místě byla postavena radnice. Je tam i parkoviště.

V Hrádku byla první zmínka o pivovaru r. 1653. Nový pivovar byl postaven r. 1821, výroba však byla r. 1874 ukončena. Na místě částečně zbouraného pivovaru byla postavena škola. Byly zachovány zdi – pod omítkou nad hlavním vchodem je německý nápis, který je jedinou památkou na pivovar.

Když jsme dojeli k pivovaru, je zavřený. Pivo prodávají o kousek dál – u kruháku – tam je Sportbar U Zemánků. Tam se však nevaří.

Pokračujeme dál přes Slavičín, kde tankujeme. Ota se musí smířit s tím, že tankuje u EuroOil. Když jsme naposledy viděli jeho oblíbenou OMV, tvrdil, že je času dost, že ujedeme ještě 200 km. Vždy si myslí, že na něj jeho oblíbená pumpa bude čekat, když bude na dně nádrže. Sice nemáme ještě úplně prázdno, ale už víme, že další OMV je daleko.

Vyjíždíme z obce směrem na sever. Ještě před obcí Lipová je odbočka k vrchu Nad Loštím, kde konečně ve stínu lesa vaříme oběd. Včera jsme koupili sekanou, nechci ji na zítra schovávat. Je lepší ji sníst.

Jenže dnes se nám prostě nedaří. Podle mapy má cesta pokračovat do Lipové – to se nám hodí. Jenže nějaký zemědělský podnik si cestu zahradil a udělal si tam vrata. Musíme tedy zpátky a do Lipové pěkně po silnici.

Pokračujeme dál na sever. Severně od obce Loučky je rozhledna Doubrava. U silnice v sedle Barák přibližně 400 m od rozhledny je parkoviště. Na silničce k rozhledně je závora. Je sice zvednutá, ale nechceme riskovat. Nahoru se musí pěšky.
Rozhledna je od r. 2004 součástí ocelového stožáru společnosti T-Mobile. Od 1. pol. 20. století zde stále dřevěná rozhledna, ale ta byla kvůli špatnému stavu v 50. letech stržena. Věž je vysoká 55m, na vyhlídkovou plošinu ve výši 33 m vede 174 schodů. Shora jsou vidět Bílé Karpaty, Vizovická vrchovina, Hostýnské vrchy, dokonce i vrcholky Tater. Když je přístupná rozhledna, je nahoře otevřené i občerstvení.
Je skoro ¾ na šest, takže bude už pravděpodobně zavřeno. Ota to přesto zkouší. Jeho tempu bych nestačila, zvlášť když vidím to stoupání. Navíc těmto typům rozhledem nefandím, tak mi ani nevadí, že ji neuvidím. Čekám v autě, s čím přijde.

Vrátil se za 20 minut, dokonce tam ještě pán byl, ale už zamykal. Takže měl smůlu. Po návratu se na parkovišti dočetl, že starší lidé mohou k rozhledně dojet autem. Takže je to vyřešeno, ráno tam ještě zajedeme.

Na noc zůstáváme na parkovišti. Je to sice blízko silnice, ale není to hlavní silnice a je trochu protažené směrem do lesa, takže nejsme úplně vedle silnice. Tak se snad vyspíme. Právě odtud půjdeme zítra na výlet.

Je tu docela dost much, tak zůstáváme raději v autě. Navíc na sebe nechceme moc upozorňovat okolo jedoucí řidiče.

Už nevečeříme, jen jsme si dali pivo. Ochutnáváme dnes koupené pivo pivovaru Hrádek. Pijeme desítku, dvanáctku a speciál s medovinou. Všechna piva jsou výborná, ze by se Ota nejraději vrátil a koupil i ta ostatní, ale sám uznal, že takový kus se vracet nebudeme.
Docela rychle se ochlazuje, v noci má být také poměrně chladno. Je to vždy překvapení, jak to dopadne.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 29. den: Bílé Karpaty – cca 9 km dlouhý okruh: Krhov – rozhledna Na Skalce – Mazálkova vyhlídka – Bzovský potok – Krhov; Vizovická vrchovina: Slavičín – pivovar Hrádek; Loučka – rozhledna Doubrava na mapě