Jedeme do našich severních hor - 10. den - Stráž pod Ralskem - cca 12 km dlouhý okruh: Hamr na Jezeře-zřícenina hradu Děvín-část geostezky Po stopách železných rud-skalní věž Švarcvaldská brána a řada dalších skal se žílami železa-zřícenina hradu Stohánek

V noci bylo příjemně, nikomu jsme tady nepřekáželi, i ráno je klid, dokonce ani psi na nás neštěkají. Snídani chystáme během drobného mrholení.

Během snídaně na spodní parkoviště, kde jsme se včera myli, přivezli velkou partu lidí a lodě. Jsme zvědavi, zda se nám podaří je vidět vyjíždět z průrvy Ploučnice. Už se chystají. Dokonce první loď právě odjíždí.

Spěcháme. Slézáme tou neschůdnou cestičkou, ať jsme tam co nejdřív. Stačili jsme to. Jedna loď právě vyjíždí. Jenže je málo vody. Loď se zasekla při výjezdu a pak je to závod s časem, aby se stačili uvolnit, než dorazí již blížící se další loď. Někdo má hrůzu z toho, že se převrátí. Radši je neznervóňujeme, vracíme se a odjíždíme.

Ještě se zastavujeme v obci Noviny pod Ralskem, kde mají být dva prameny. Jedeme podle Ploučnice, cestou koukáme, zda neuvidíme některou z lodí, které projely průrvou. Vypadá to, že snad ani dál nejedou. Nebo na sebe čekají v té tůňce u výjezdu?

První pramen jsme nenašli, ten druhý s označení pramen Pod Lipkou 1 máme. Prý ho využívají při výpadku vody ve zdejším vodovodním řádu i zdejší obyvatelé. Je tam i odpočívadlo. Je to tu hezké, je tu malé mlýnské kolo a to vše hlídá vodník. U pramene je hrneček, tak snad je skutečně pitný. Doplňujeme vodu, je nejvyšší čas. Dochází nám voda na mytí, na vaření i na pití.

Vracíme se kousek zpátky a odjíždíme do Stráže pod Ralskem, kde chceme hlavně zajít do infocentra. Na náměstí 5. května nás udivují sochy světců z konce 17. století.

Město má zajímavou historii. První písemná zmínka z r. 1283 je v listině krále Václava II.. To zde již stál gotický hrad, který chránil žitavskou záhožďskou obchodní cestu. Dnešní název je odvozen od tehdejšího názvu hradu Vartenberk, v překladu Stráž na vrchu. Císař Rudolf II. městu udělil znak se slunečnicí, která je na do dnešních dnů zachovaném pečetidle z r. 1590. R. 1785 císař Josef II. obci potvrdil tržní právo.

Ve městě je renesanční zámek, který vznikl r. 1563 přestavbou původního hradu. Na jeho stavu se podepsala armáda, která se sem po 2. světové válce nastěhovala. Zkáza pokračovala i v době, když se zde usadila po r. 1968 sovětská armáda. Co nezničili vojáci, zničil požár r. 1987. Od té doby zůstal opuštěn a chátral dál. Od r. 2006 se začalo s jeho opravou. Má nový kabát, ale uvnitř to vypadá zatím dost zoufale. Tedy tam, kam se nechalo nahlédnout. Zámek není veřejnosti přístupný.

Ze zdejší dřevěné architektury se toho moc nedochovalo, protože vše zničil r. 1854 rozsáhlý požár.

Dlouho jsme se nezdrželi, s prvními kapkami utíkáme do auta a odjíždíme. Jen však kousek - stěrače to neberou.

Déšť za chvíli přestává a my jedeme jen o kousek dál na východ do Hamru na Jezeře. Již z názvu je poznat, že zde byly hamry. Zpracovávala se zde železná ruda z nedalekých dolů, které byly opuštěny v 19. století. Hamerský rybník, který byl založen v 16. století a který je obklopen borovým lesem, se stal oblíbeným cílem rekreace. Idylku zde narušila po r. 1945 těžba uranu a po r. 1968 sovětské vojenské pásmo - bývalý vojenský prostor Ralsko dosahoval téměř až k jižnímu okraji jezera. Nyní se obec vrací ke svému původnímu určení - k rekreaci a turistice.

Parkujeme na velkém parkovišti. Je sice téměř v centru, ale je u lesa, takže si tu v klidu můžeme uvařit oběd. Nikomu tu nepřekážíme a nic nás neruší.

Odtud vyrážíme na cca 12 km dlouhý výlet do lesů a skal bývalého vojenského prostoru. Jdeme po hrázi rybníka. Jsou tu hezké lekníny, ale také sinice. Tak tady se po návratu určitě nevykoupeme. Na konci hráze se zastavujeme v hezkém dřevěném hostinci Na hrázi zapít oběd. Ota samozřejmě pivem, já si na cestu dávám vyjímečně sklenku vína. Tady jsme přečkali další déšť a doufáme, že je poslední.

Odcházíme po zelené turistické trase, po ní obcházíme rybník z jihu. Na rozcestí Hamerský rybník přecházíme na červenou. Zpočátku jdeme téměř po rovině, ale za chvíli nás už čeká prudké, i když naštěstí poměrně krátké stoupání až na rozcestí Děvín - odb.. Stejně jako včera při cestě na hrad Ralsko nám i tady sovětští vojáci zanechali na stromech azbukou psané nápisy. K vrcholu vede odbočka červené značky - částečně se jde po vrstevnici. Cestou je možno odbočit ke skalní vyhlídce a tam během kochání se krásnými výhledy nabrat sílu na závěrečný výstup ke zřícenině hradu.

Hrad Děvín byl založen na vrcholu skalnatého kopce pravděpodobně před r. 1250. Sloužil jako ochrana staré obchodní cesty. Později byl majetkem krále Přemysla Otakara II.. Až do 14. století byla upravována jeho celková dispozice. Nejhůř dopadl během třicetileté války, kdy byl Švédy pobořen a již nikdy nebyl opraven. Od té doby chátral a místo zarůstalo. Přesto se do dnešních dnů zachovaly zbytky vstupního prostoru s bránou, část obvodového zdiva paláce, nádvoří, hranolové věže, sklep s valenou klenbou a studna. To vše naznačuje mohutnost tohoto královského hradu. Nechá se to tady docela pěkně prolézat.

V době, kdy byl hrad již opuštěn, se zde těžila železná ruda. Štola je schovaná pod hradem, jeden ze vstupů byl přístupný z hradní studny. Dnes se tam nesmí. Je to však důvod, proč až sem vede geostezka Po stopách železných rud. Je to okružní 5,5 km dlouhá stezka s 10 informačními tabulemi. Na trase však žádné značení nemá. Začíná u geoparku na rozcestí Pod Děvínem, kam jsme z hradu po červené došli. Tady je rozcestí turistických tras, ale také silnic, i když na některé z nich je zákaz vjezdu. Tady se nachází Srdce geoparku - jedna ze šesti pískovcových soch od akademického sochaře Jaromíra Švaříčka. Ostatní se nachází různě po geoparku.

My odtud pokračujeme po zelené až na rozcestí Skalní divadlo. Obcházíme skalní masiv - stolovou horu Široký kámen, kterému je věnováno jedno ze zastavení geostezky. Skalní masiv Strážce stolové hory jsme viděli již cestou na Děvín.  Je tady krásná krajina a překvapivý klid. A to jsou prázdniny. Nechce se mi ani věřit tomu, že sem nikdo nechodí.

Skalní divadlo je skupina skutečně zajímavých skalních útvarů, které tady vytváří oválný amfiteátr. Musí se jen z rozcestí uhnout vlevo po neznačené cestě. Nejdřív nás uchvátila skalní věž Švarcvaldská brána. Jsou tu však různé skalní mísy, římsy. Celý jižní hřeben této podkovy se nechá při troše odvahy obejít. To, co zde vidíme, je však naprosto neskutečné a nikde jsme se s tím nesetkali. Na konci druhohor a ve třetihorách v průběhu sopečné činnosti se do žhavého magmatu dostalo i železo, které se také rozteklo, a proniklo tak do pískovce, kde ztuhlo a pískovec vyztužilo. Dnes jsou tady v pískovcových skalách patrné železné klády, různě pokroucené pruty nebo rezavě zbarvené železité vrstvy. Nejdřív jsem si myslela, že je to zkamenělý strom. Je to však železo. Je to něco naprosto neskutečného a z našeho pohledu ojedinělého.

Na značenou cestu se vracíme jinudy - jdeme okolo skalní věže Palice na jedné straně, na druhé straně jsou další skály - Velbloudice, Velbloud, Borový hrot a Borový plátek. Ještě se jdeme podívat na vyhlídku u Divadla. Stojíme na skaliskách a koukáme do údolí, na jehož druhé straně jsou další skály. Aby je bylo lépe vidět, muselo by tam být méně stromů. Ale i tak se nám tu líbí. Cestou si trháme borůvky, kterých je tu skutečně hodně. To jsme si pochutnali.

Na zeleně značenou cestu scházíme až o chvíli později - v místech, kde po žluté cestě odbočuje geostezka. My jdeme po zelené až k rozcestníku, kde je pomník Antonína Sochora. Někde v těchto místech došlo dne 15. srpna 1950 ke srážce lehkého vojenského nákladního automobilu Morris s osobním vozem Škoda 1101 Tudor, ve kterém se generál Ant. Sochor se svým řidičem vracel z inspekce domů. Generál bohužel srážku vozů nepřežil.

Tady je rozcestí několika cest. Kdybychom odbočili vlevo po silnici, došli bychom po chvilce ke Koloběhu života - další pískovcové soše v geoparku. Jenže my o ní nevěděli. Pokračovali jsme dál po zelené. Z rozcestí Stohánek se vydáváme vpravo po neznačené cestě k dalšímu dnešnímu vrcholu, na kterém je zřícenina hradu Stohánek. Dřevěný hrad na skále uprostřed lesů byl postaven asi kolem r. 1430. Hrad nebyl příliš dobře chráněn, již r. 1444 ho lužické vojsko zbořilo. V 16. století se již v listinách panství neuvádí. Později si zde v pískovci poustevníci vysekali své světničky. V 18. století zde žila poustevnice, o které píše v povídce Poslední poustevnice Karolína Světlá. Těžko lze nyní říct, co připomíná hrad a co poustevníky.

Z mého pohledu je to vlastně hlavně kamenná věž, ve které jsou vytesané schody s různými výklenky. Největší vytesaná místnost je skoro na vrcholu. Právě na ní je pak téměř rovná plošina, odkud je nádherná vyhlídka. Pravděpodobně je vidět stolová hora Široký kámen a nedaleká Skalní Přizděná věž a Dlouhý kámen Titanic - nejdelší souvislý masiv skal v okolí.

Po zelené scházíme na cyklotrasu, po které docházíme do Hamru na Jezeře. Shodli jsme se na tom, že už nás bolí nohy. Naštěstí další stoupání nás už nečeká. Dnes jsme toho zase tolik nenachodili. Jenže náročný výstup na Ralsko byl včera, ani předevčírem v Hradčanských stěnách jsme se moc nešetřili. Navíc se už kolik dní pohybujeme v pìskovcových skalách. Písek se z nich splavuje a my často chodíme v pískovišti. A to je taky docela náročné. Jsme však opět spokojení. Viděli jsme další pěkné skály a kus nádherné přírody a vše jsme si užili opět v klidu a o samotě. Zítra si musíme udělat odpočinkovější den.

Vracíme se okolo 6. hodiny. Ota už v autě nemá žádné pivo. Zastavujeme se v již osvědčeném hostinci Na hrázi pro petku a za chvíli jsme v autě.

Nocleh jsme si naplánovali na parkovišti bývalého uranového dolu Hamr II - jáma č. 9 P – jižně od Hamerského jezera a těsně pod svahem Hamerského Špičáku. Jsme téměř na hranici přírodní památky Děvín a Ostrý. Odbočku s povolením vjezdu jsme dopoledne viděli na rozcestí Pod Děvínem. Tak snad to vyjde. Parkují tu ještě dvě auta, ale ta za chvíli odjíždí. Zůstáváme tu sami. Nejdřív jsem se rychle umyla a dali jsme večeři. Venku se rychle ochlazuje, jíme už v autě. Vidíme krásně nasvícený Ještěd, vedle nás je pískovcová skála - asi je to Široký kámen. Kousek pod námi v bývalém dolu je nějaká firma, jsou tam i v noci. Mají tam velké světlomety. Snad nás nebudou v noci rušit.
To všechno bylo perfektní, dokud jsme nevystoupili z auta. Najednou je okolo nás příšerný smrad. Vypadá to, že firma pod námi likviduje nějaké odpady a v noci smrad vypouští do ovzduší. Asi proto, že si myslí, že turisté už tady žádní nejsou. Je to však něco hrozného. Snad větší smrad neznám. I když máme v sobě pivo, odjíždíme. Tady spát nejde. Ota jede pomalu, já koukám do mapy v tabletu, kde je nějaká odbočka. V té tmě bychom ji snadno minuli. Nakonec parkujeme u odbočující lesní cesty, kousek před rozcestím Pod Děvínem. Tady už to voní lesem. Sice asi okolo ráno občas projede nějaké auto, ale přece se nenecháme tím smradem otrávit. Nikam dál jet pod vlivem alkoholu si už netroufneme.

Jedeme do našich severních hor - 10. den - Stráž pod Ralskem - cca 12 km dlouhý okruh: Hamr na Jezeře-zřícenina hradu Děvín-část geostezky Po stopách železných rud-skalní věž Švarcvaldská brána a řada dalších skal se žílami železa-zřícenina hradu Stohánek na mapě