Javorníky - 4. den - okruh 7,5 km: Velké Karlovice-nádraží - Kyčera - Velké Karlovice-seriálový Protějov (zastávka, kostel Panny Marie Sněžné, restaurace U Muzea) - restaurace Gajdův Dvůr

Já zase večer nemohla zabrat, s tím mým spaním mám neustále problémy. A to jsem byla po včerejším výletu příjemně unavená. Večer tu sice bylo horko, ale venku se ochladilo rychle. Takže když jsme zhasli a otevřeli okna dokořán, bylo tu brzy příjemně. Vím, že mi vadí změny počasí. V noci na včerejšek pršelo, teď zas má být krásně. Je to tím? Těžko říct. Po půlnoci jsem konečně usnula a spala jak nemluvně. Přesto mne budík ve 3/4 na 8 vzbudil z nejhlubšího spánku. Chceme stačit autobus v 9,25 hodin a nevíme, jak rychle to půjde na snídani, už tu nejsme sami, večer přijelo minimálně dalších 6 lidí,

Snídaně se podávají od 8 hodin, v 8,10 jsme tam. Kupodivu první. Když nepočítám personál. Čtvrtek je pro ně dnem pečení frgálů. Kuchaři si přivstali, takže v 8 už mají z větší části upečeno. Frgály jsou rozložené po stolech, stydnou, balí je do folií, dávají je do krabic a z kuchyně přinášejí další ještě teplé. Hříšně to tady voní. Však jsme si už včera na zítra jeden hruškový objednali.

Vzhledem k tomu, že je nás zde víc, je snídaně servírovaná stejně jako v úterý a vlastně i obsahově. Jen je navíc k okurce paprika. Ota si dává párek, já ještě jogurt s borůvkovou marmeládou a cereáliemi. Po kávě s frgálem opouštíme jídelnu.

Vychází nám to dobře. Na zastávce jsme o 10 minut dřív, což je lepší, než kdybychom běželi na poslední chvíli. To nemám ráda.

Autobusem jedeme do zastávky Velké Karlovice - U nádraží. Tady železniční trať končí, dál koleje nevedou. Kousek se vracíme, přecházíme silnici a vyrážíme po žluté turistické značce. Snad během prvních 200 metrů jsme zvládli 3x zabloudit. To první se tedy ani snad nedá počítat. Automaticky jsem odbočila k nádražní budově, abych si ji vyfotila a také se trochu vysvlékla. Je vidět, že bude vedro. Navíc nás čeká stoupání, takže se zahřejeme. Ota šel za mnou a hledá žlutou. Ta samozřejmě vedla okolo nádraží, ale z druhé strany.
Ota šlape po žluté do kopce, já kus za ním. Nestačila jsem ani zavolat, že měl odbočit vlevo do lesa, když ho na to upozornili zedníci, kteří po cestě vozili v kolečku materiál na opravu chaty. Ota se vrací a opět kousek stoupá, dál však vede cesta rovně. Já za ním. Když se mi zdá, že jdeme moc po rovině, kouknu do mapy. Opět jdeme špatně. Zase se kousek vracíme. Cesta odbočovala po okraji lesa vzhůru do kopce, ale nebyla moc nápadná. Pravděpodobně jsme oba odbočující šipku přehlédli. Ten začátek se nám tedy moc nepovedl.

Konečně jsme na správné cestě a úspěšně po ní jdeme na vrchol. Cesta není hrozná, ale stoupání je příšerné. Však mi také Ota povídá, že ta cesta, co po ní šel, byla rozhodně příjemnější. To má pravdu, je však otázka, kam bychom došli. Až na jednom rozcestí je kousek roviny, kde se můžeme postavit na rovnou plochu. Takže napít se, vydechnout a šlapat dál. Přešli jsme ještě jeden malý kousek rovinky a smrtelné stoupání pokračuje. Konečně Ota hlásí, že vidí vrchol Kyčeru, že už bude cesta příjemnější. Jenže tam je najednou spousta klestí a značená cesta nikde, resp. není tu žádná cesta. Podle mapy držíme směr, naštěstí už skoro po rovině přelézáme větve, až jsme se dostali z lesa ven. Najednou jsme na horském vrcholu a na široké pěšině. V lese byl stín. Na vrcholu je sluníčko a hrozné horko. Je tu moc pěkná horská louka. Také tu vidíme rozkvetlé bodláky. Hned jsme si vzpomněli na Irsko, kde je bodlák národní květinou. Shora se nám otevírají daleké výhledy. Moc se nám tu líbí.

K mému velkému překvapení zjišťuji, že i při stoupání zvládám časy podle mapy.com. A to jsme měla pocit, že jdu hodně pomalu. To mi dělá radost. Jen by se mi tu líbila nějaká lavička. Na louku si sedat nechci. Ne jen kvůli klíšťatům, ale hlavně proto, že bych se pak hodně špatně zvedala.

Pokračujeme tedy bez zastavení po žluté zase do lesa. Konečně začínáme klesat. Najednou procházíme úsekem, kde řádila strašná vichřice. Spousta stromů je rozlámaných, ale hrozným způsobem. To není zlomený strom nebo vyvrácený, to je rozštípnutý strom. Už je to uklizené, jen ty hrozné pahýly tady trčí. Je vidět, že si tady vichr se stromy hrál jako s tyčkami.

Sešli jsme na rozcestí Pod Kyčerou. Odbočujeme vpravo po zelené turistické trase. Cesta je pohodlná, po rovině nebo z mírného kopečka. Ota tvrdí, že se nám otevírají výhledy vpravo na Staré Hamry, na gruň, kde jsme byli v neděli. Nechci mu to věřit, ale koukám na mapu, má pravdu.

Přecházíme jeden bezejmenný vrchol. Ota pořád straší, že nás určitě čeká příšerné klesání. Velké Karlovice totiž vidíme hluboko pod sebou. Přicházíme ke sjezdovce, značená cesta se stáčí vlevo a poměrně mírným klesáním nás vede do centra obce. Jak byl začátek krkolomný, tak to klesání si už užíváme. Je to paráda, pěkný les, výhledy. Cesta je skoro příjemná, jen občas je prudší kopeček, ale nechá se to sejít. Míjíme pomník, který tu postavili Janu Vindiši, zdejšímu knězi, který vypomáhal faráři v rozlehlé farnosti. Zde náhle 3 měsíce po svém vysvěcení dne 26. 9. 1928 zemřel. Cestou se otevírají výhledy na Karolínku a Soláň.

 

Přicházíme do Velkých Karlovic na vlakovou zastávku a po silnici scházíme do centra okolo dřevěného kostela Panny Marie Sněžné. I tady jsme před 3 roky, byli jsme i vevnitř, ovšem to neznamená, že tam nemůžeme jít i dnes. Dřevné kostely se nám líbí a navíc si to stejně už moc nepamatujeme.

Do restaurace U Muzea to už máme kousek. I když jsme potkali venku hodně lidí, na venkovním posezení je volno. Když jsme tu byli minule - bylo to na konci prázdnin, byla narváno i venku. Tehdy jsme ale do restaurace nechtěli, prošli jsme se po stopách seriálu Doktor Martin. Jsme totiž v části, která v seriálu dostala jméno Protějov.

Dnes se chceme najíst. Čteme ceduli Platba kartou není možná, objednávky na baru. Zaplacené jídlo vám doneseme. Koukáme na jídelníček a žasneme. Ceny tu jsou tak z doby před 5 lety, možná ještě dřív. Polévka za 30,- Kč, segedínský guláš s knedlíkem za 110,- Kč, vepřové výpečky se zelím a knedlíkem za 130,- Kč. Tak levně jsme se už dlouho nenajedli. A to jsme vlastně na horách. Oběd nám vyšel na 370,- Kč se slušným diškem a pitím za oba. Navíc jsme si skutečně pochutnali, i porce byly pěkné. Jen Ota kupodivu nezatuploval. Spoléhá, že se cestou někde ještě zastaví.

Tím jsme dnešní aktivity neukončili. Byli jsme domluveni, že si obec projdeme až ke Gajdovu dvoru, kde jsme obědvali včera. Tam se ještě občerstvíme a domů dojedeme autobusem.

Cestou Otu ještě zaujala pivnice s kvasnicovými Svijany. I když tam byl slunečník, bylo tam vedro k udušení. Za chvíli jsem se zvedla, že jdu do Gajdova dvora na pohár horké maliny, na který se od včerejška těším. Ota aspoň bude moct jít rychleji. Nespěchala jsem, je hrozné vedro a musím říct, že mne dnešní část obce zaujala méně než ta včerejší.

Ota do restaurace přišel chvíli po mně. Autobus nám jel teď a za hodinu, tj. v 15,25 hodinu. Ota si dal další pivo, ale prohlásil, že nebude čekat na autobus, že půjde pěsky. Přitom do odjezdu zbývalo už jen asi 15 minut. Já mám pocit, že jsem dnes v pohodě, ale už se mi po rozpálené asfaltce nikam nechce. Zase bych sotva došla.

Opět se rozdělujeme. Já samozřejmě dojela autobusem dřív. Šla jsem se ještě podívat na nedalekou sjezdovku a pak domů do sprchy. Ota přišel asi 15 minut po mně, ale prý jde zase pro vodu ke studánce Pod Bařinkou. Že ho to prý baví.

Mně nezbývá nic jiného, než začít naše krámy připravovat na zítřejší odjezd. To mne sice tak nebaví, ale jinak to nejde. Do 10 hodin musíme pokoj opustit. Ota by mi stejně nepomohl, tak se mi tu aspoň neplete. Těch svých pár věcí si sbalí snadno.

Když se Ota vrátil, jdeme spolu na poslední pivo. Lidí tu je pár, asi budou zase zavírat brzy, tak ať to stačíme. Se servírkou jsme se domluvili, že ta zaplatíme vše ráno, i s frgálem a nějakou petkou s sebou.

Na pokoji večeříme, relaxujeme a duševně se chystáme na zítřejší odjezd. Bylo tu hezky, ani se nám z penzionu nechce odjet. Líbilo se nám i v této oblasti. Protože jsme ještě neprošli všechno, rozhodli jsme Javorníky neopustit a trošku to tady zítra ještě prochodit.

Dnes je na pokoji snad největší horko - teploměr ukazuje 27 stupňů. Jenže po to, co nám sem v úterý vletěla nějaká potvora, tak se bojím otevřít okno, když tu svítíme. Venku je chladno, tak se to snad večer rychle vychladí.

Javorníky - 4. den - okruh 7,5 km: Velké Karlovice-nádraží - Kyčera - Velké Karlovice-seriálový Protějov (zastávka, kostel Panny Marie Sněžné, restaurace U Muzea) - restaurace Gajdův Dvůr na mapě