Cesta do země plné Uhrů aneb Maďarsko 2017 (rakouský prolog ve Wiener Neustadt)

Cyklistický týdenní čundr na území plné Uhrů jsem plánoval již dlouho. Koncem loňského roku jsem pak získal neodbytný pocit, že na něj konečně dozrál čas. Původně nám na začátek srpna slibovali lidské teploty a přeháňky až deště, ale nakonec z toho byla jen neskutečná vedra s dešti, které přišly vlastně jen dvakrát … a vždy v tu nejméně vhodnou dobu. Povedlo se mi v severozápadním Maďarsku vybrat to nejdůležitější, co by u našich jižních skorosousedů – a v přijatelné vzdálenosti od slovenských hranic - stálo za vidění, naplánovat průběh trasy od jedné zastávky ke druhé a její závěr pak z časových důvodů přenést do připravovaného 2. ročníku. Můj spolucestovatel a věhlasný trasér, kterého čtenáři Turistiky znají pod jménem Bobkart, celou výpravu až překvapivě rychle odsouhlasil, aby vzápětí doplnil můj plán o nejvhodnější komunikace a zanesl je do navigace (předpokládám proto, že technickou část a naše nocležiště popíše sám a já se tak mohu zaměřit pouze na ty historické památky a krásu všeho viděného). Teoreticky jsme tedy mohli vyrazit. Odjezd jsme sice museli z pracovních důvodů trošku posunout – a koupě jízdenky pro člověka a jeho kolo do zahraničí zůstává u Českých drah natolik složitým oříškem, že si s ním neporadí ani mnozí zaměstnanci této poměrně neoblíbené skorostátní firmy – ale v úterý 1. srpna 2017 konečně nastal den D.

Po 14. hodině jsme v Šumperku nasedli na vlak, který nás po pár přestupech a 5,5 hodinách vyvrhl ve Wiener Neustadtu, tedy Vídeňském Novém Městě (je přitom zajímavé, kolik – mnohdy i vzdělaných až osvícených - lidí dodnes považuje toto 45-tisícové město, nacházející se asi 35 km „pod“ rakouským hlavním městem, za jednu z vídeňských čtvrtí). Půvabné historické město nabízí množství pozoruhodných pamětihodností a hodlal jsem se zde nějakou dobu zdržet a hodně toho vidět. Takže jsme si dali krátkou prohlídku některých klenotů památkově chráněného centra a potom se vydali na naše nocležiště, kde jsme ještě napřed do dna ochutnali litr bílého maďarského vína, který jsem vzal ze studijních důvodů s sebou. Jako obvykle nám byla postelí pouze zelená tráva a přikrývkou temná obloha plná hvězd. A v těch strašných vedrech to mnohdy platilo doslova …

Ráno (středa 2. srpna 2017) jsme se za překážkou koňské military probudili poměrně svěží (skutečná vedra měla teprve přijít) a brzy vyrazili do města. Každou chvíli jsme ovšem zastavili kvůli pořízení fotodokumentace a v té chvíli ještě netušili, že se Wiener Neustadt stane jedním z největších zklamání naší cesty. Město je to sice skutečně pozoruhodné a krásné, ale Rakousko se z hlediska věrohodnosti a péče o turisty stává svým způsobem divokým Balkánem a Maďarsko se později v tomto ohledu ukázalo jako země rozhodně spolehlivější a cestovatelům vlídnější polovinu své tváře nabízející. Ve Wiener Neustadtu se totiž připravují na jakousi slávu, kdy se město v roce 2019 stane zřejmě kulturním středobodem všeho mira, a tak už zde preventivně již letos nefunguje v podstatě nic. Stojíte např. před městským muzeem a marně čekáte až otevřou. Podle internetu je normálně otevřeno, podle cedule na vstupních dveřích také … a vy si připadáte jako idiot. Stejná situace je u vstupu do podzemních kasemat, Starostovy zahrady atd. Muzeum s pokladnicí Dómu, umístěné v chrámové věži, je také mimo provoz. Prý se jim tam před delším časem nějak poškodilo schodiště. Toto všechno se dozvídáme až po několika hodinách marného bloudění, když zavítáme ke zdejšímu informačnímu centru. Ale vraťme se k samotnému průběhu cesty.

Po exteriérové prohlídce vojenské akademie a okolního parku jsme dorazili k Novému klášteru a jeho svatostánku (Neukloster a Neuklosterkirche), který založil v roce 1199 vévoda Leopold VI. jako klášter cisterciáků. Jedná se o místo poměrně významné – vždyť zde byla v roce 1467 pochovaná císařovna Eleonora Portugalská a roku 1793 tady mělo světovou premiéru Mozartovo Requiem. Cisterciáky zde později vystřídali jezuité, aby po nich přišli františkáni. Stejně tak gotiku postupně vystřídalo baroko. Bylo zde příjemně a turistu tady potěší nejen volně přístupný klášterní kostel a ambit, ale i sociální zařízení, restaurace a vinotéka. My ale musíme dál.

Někdejší zdejší katedrála Panny Marie je totiž památkou nepřehlédnutelnou a její exteriérová podoba nás zaujala již při úterněvečerním příjezdu. Původně městský kostel byl postaven v letech 1207 až 1241, aby se ve II. polovině 15. století stal rezidenčním chrámem císaře Svaté říše římské Fridricha III. Tehdy se také kostel změnil v katedrálu. Koncem 18. století chrám „zaříznul“ Josef II., aby pak do něj naopak nemalé finance investoval František Josef I. Během II. světové války se stal kostel téměř zříceninou a jeho velká rekonstrukce byla definitivně dokončena teprve roku 1978. To všechno jsme si opakovali, když jsme do interiéru Dómu sv. Huberta vstupovali. Nevím, jestli je to dáno tou nepřístupnou klenotnicí ve věži, ale chrámový exteriér se mi líbil tak nějak o dost více (abych ale nebyl nespravedlivý - kdo hledá pozdní gotiku 15. století, ten ji uvnitř jistě najde).

Část městských památek jsme si pak ještě v rychlosti prohlédli při následném pohybu městem. Viděli jsme je sice většinou jen zvenku a často i ze sedla bicyklu, ale pro případné zájemce uvedu alespoň stručný výčet toho nejzajímavějšího, co je ve Wiener Neustadt ještě k vidění. Zmínit je potřeba určitě jezuitský kostel s klášterem (dnes sídlo městského archivu), kapucínsky kostel z 9. století s klášterem, karmelitánský kostel s klášterem (dnes muzeum minerálů), secesní evangelický kostel z roku 1903, budovu Radnice, morový sloup (Mariensäule) z roku 1678, Velkou věž (Reckturm) z 12. století (dnes Historické muzeum a muzeum zbraní) nebo Vodní věž (Wasserturm) z roku 1905. Ta je jedním ze symbolů města a jedinou památkou, kterou jsme si vyfotili za osvětlení nočním reflektorem i Zářícím.

Za „normálního“ stavu věci by se jistě dala doporučit také Raxwerke, tedy první fabrika na výrobu vlaků ve střední Evropě, zmíněné Městské muzeum, Letecké muzeum i muzea další. My se museli spokojit s lapidáriem náhrobníků, nacházejících se na nádvoří historického komplexu probošství vedle katedrály. Pozoruhodné památky tohoto druhu však najdeme zejména v interiéru Dómu. A potom již přišlo zastavení v místním informačním centru, kde nás někdejší občanka Mělníka, která zde žije od roku 1986, vidíc naše zoufalství, poslala alespoň zpět k vojenské akademii, kde prý nás na požádání pustí do krásného kostela, skrývajícího „poletující“ hrobku Maxmiliána Habsburského. Oni by nás i pustili, ale až za téměř 2,5 hodiny … což pro nás byla ztráta času, kterou jsme si prostě dovolit nemohli (navíc kam jít, když je všude zavřeno). A já poprvé – a bohužel ne naposledy - zauvažoval o dopisu na rakouskou ambasádu, kde bych popsal zájem této země o památkomilovné turisty. A tak jsme si raději dali u benzinky jednu plechovku, hodili na sebe úbor cyklistický a zahájili skutečný výletní program minut, hodin a dnů nejbližších.