Návštěva Skanzenu v Rymicích

Kam a jak jedeme?

Na státní svátek 8.května se budíme do překrásného jitra. Nic tedy nebrání naší cestě za poznáním krás nejbližšího skanzenu, nacházejícího se kousek za Holešovem v nevelké obci Rymice. Dědina je to sice malá a obývaná jen pěti sty obyvateli, ale je to dědina velice malebná. A plná památek, jak jsme se na vlastní zraky přesvědčili při ranní procházce obcí, kterou jsme vyplnili vakuum v čase do otevření Skanzenu. Kupodivu jsou Rymice v análech připomínány už r.1353, kdy je vlastnil Záviš z Dobrotic. Nejvýznamnějším majitelem byl ale o mnoho let později Albrecht z Valdštejna. Že by tento slavný vojevůdce tolik stál právě o rymické panství? Ale prdlačky! Vyženil jej na svatbě s Lukrecií Nekešovou, která byla jeho původní majitelkou a přinesla jej milovanému Albrechtíkovi věnem. A ještě o něco později přešla dědina s pozemky do majetku olomouckého řádu jezuitů. Je zajímavostí, že v místní části obce jménem Holajka stával zemanský dvůr slezského - ne barda, ale šlechtice - Jana Arnolta z Jankovic. On a všichni příslušníci jeho rodu byli pohřbeni do krypty kostela kostela sv.Bartoloměje z r. 1786, ze kterého ale prozatím vidíme od zastávky busu trčet jen špici jeho převysoké věže.

Než se k němu přes dědinu "propracujeme," musíme si zvěčnit všechna ta malebná a hezky upravená zákoutí obce, které na nás s největší intenzitou zaútočily v místech trojúhelníkové návsi. Tady také poprvé spatříme několik typických původních domů, krytých doškovými střechami. Právě v okolí hezky opraveného kostela se dříve nacházela největší koncentrace usedlostí a dvorů, zastřešených tímto materiálem. Stěny stavení se dlouho předlouho - než se jejich majitelé finančně trochu vzmohli, stavěly z nepálených cihel - z "vepřovic." Dvory nebyly dlážděny a pokrývalo je rozšlapané bláto, trus a kuřince od domácího zvířectva. Úplně stejně vypadala náves, na níž se svobodně pásly husy. Z čehož vyplývá, že i takovou nedělní cestu na mši do kostela nebylo radno podniknout bez gumáků anebo galoší! Jako pikantnost ještě dodám, že i ta původní podlaha v domech byla tvořena jen udusanou hlínou, pokrytou kvůli snadnějšímu úklidu vrstvou ztvrdlých kravinců! A aby toho smradu snad nebylo v místnosti málo, tož se ještě do světnice chodívala z vedlejšího chléva - sama od sebe - ohřívat mláďata domácích zvířat, hlavně kuřátka a kůzlátka - no fuj! Ale co, smrádek tam sice byl, ale hlavně tam bylo teploučko, ne? Na jediné posteli v zamořené světnici spával jen hospodář s panimámou, kdežto děcka se musela spokojit se spaním na tvrdých lavicích a ty nejmenší bucaly za pecí...

(Nechci hrát chytrého - všechny tyto zajímavosti jsme se dozvěděli až z úst naší průvodkyně po rymickém skanzenu). Než ale k němu dokráčíme a dočkáme se prohlídky, procházíme si okolí kostela s památníkem obětem válek a spodní otevřené prostranství s obchodem a hospůdkou. Poblíž stojí jakýsi dřevěný stožár, vyzdobený chvojím a vlaječkou na samém jeho vrcholku. Co to je - tak to by možná nevěděli jen obyvatelé velkoměst a naše "digitální" děti, ale my dříve narození samozřejmě vyzdobenou májku dobře známe... A nejednomu z nás v hlavě problesknou vzpomínky nejen na to, jak jsme taky takovou v našem mládí stavívali, ale hlavně na ty slavné "pařby" při jejím kácení... Teď už ale šupito presto čelem vzad, vrátit se na okraj rymické návsi a zde se dát ulicí směrem k jihovýchodu. Procházíme okolo bývalé barokní sýpky, vzorně zrekonstruované rymické tvrze a hospodářského dvora, fotíme si ovce a já békám na malé jehňátko, aby se ke mě otočilo, ale ono, potvůrka jedna malá, nic... a tož už přes hlavní silnici k dalšímu starobylému stavení s doškovou střechou, které zdobí velký nápis Muzeum. Poněvadž se blíží devátá ranní, jdu si dovnitř od jedné starší paní koupit lístky a po chvilce čekání venku na dvoře - víc nás dneska tak brzy po ránu není - paní vychází ven a začíná s námi prohlídku Skanzenu.

Za čím jedeme?

Nacházíme se v místní části zvané Hejnice, kde nechalo panstvo na konci 18.století vybudovat 11 domů s poli a se zahradami. Tři z nich se zachovaly dodnes a tady začíná naše prohlídka. Nenacházejí se ale hned v sousedství, musíme k nim přes zahradu a přes potok na silnici, po níž babička nevídaně rychlým krokem zamíří vpravo, kde se nachází několik rozkošných chaloupek a na návrší nad nimi se tyčí silueta větrného mlýna. Paní nám zmizí z dohledu s tím, že ponáhlá proto, aby ve všech těch staveních otevřela okna, ale když se k těm domkům přiblížíme na dohled i my, už nás netrpělivě vyhlíží. V rolnickém stavení, zvaném "Potůčkovo," si prohlédneme výměnkářskou chalupu, která tvoří s ohradní zdí a chlévy samostatný dvůr. Vybavení interiérů pochází až ze začátku 20.století.

V sousedním domě nás zaujme černá kuchyně s pecí na chleba a otevřeným ohništěm na vaření a kotlem na vodu. kachlová kamna zasahují do parádní světnice s rozkošným starodávným vybavením. Po prohlídce všech interiérů domku - i hospodářské části s původním nářadím, zamíříme přes jeho travnatou zahradu na návrší s budovou dřevěného mlýna. Je sice zrekonstruovaný, ale není původní - ten se prý dávno rozpadl - tento sem byl přenesen z nedalekých Bořenovic. S obdivem pozorujeme jeho mohutné lopatky, na kterých se rychlost otáčení regulovala přidáním či odebráním plachet, věšených do jednotlivých desek. K naší Velké radosti vystoupáme po schodišti do patra, neboť nás nemine ani prohlídka interiéru. V něčem takovém se ocitáme oba naprosto poprvé, a tak si jako správní nadšenci fotíme všechny detaily a zákoutí - (neomezené focení všeho nám laskavá paní průvodkyně dovolila hned na začátku prohlídky) - a přitom posloucháme její zasvěcený výklad. Pytle s obilím vynášeli pomocníci mlynáře až sem nahoru do "zavážky," odkud zrno padalo mezi otáčející se mlýnské kameny. Mlynáři zůstávaly zbytky po mletí za tzv. "lubem" - (všichni velmi dobře známe to lidové pořekadlo, ale málokdo dnes už ví, co ten "lub" vlastně znamenal) - no a tady už záleželo jen na nastavení mlýnských kamenů a na poctivosti mlynáře, zda mu toho za lubem zůstávalo málo anebo trochu víc! Zajímavostí také je, že se ten zdejší chlebík pekl hlavně ze žita, byl tmavý, ale zase vydržel čerstvý až 14 dní!

Vracíme se před domečky a po silnici zrychleným přesunem zamíříme do středu obce, neboť Skanzen v Rymicích nemá své objekty umístěny na jednom místě, ale ony jsou rozhozeny po celé dědině. I když jsem zvyklý chodit poměrně rychle, babičce průvodkyni nestačím - Jana se za námi plazí skoro se smrtí v očích - a tož, abych krok paní průvodkyně alespoň trochu zpomalil, pokládám jí různé "reportérské" otázky, na něž ale ona s přehledem odpoví i při zrychlené chůzi... a já jí v duchu dávám přezdívku "rychlonožka!" Dovídám se, že největší návštěvnost Muzea je v době školních výletů - děti ale prohlídka nebaví - a v časech dovolených. A spoustu dalších zajímavostí, ale otázku - jestli paní není spřízněna s rodinou Zátopkovic, tak tu jsem položit zapomněl... Další zastávkou (a součástí prohlídky skanzenu) je k naší nesmírné radosti i prohlídka vzorně zrekonstruované tvrze. Na nádvoří se dozvídáme něco o její historii a o také o dějinách sousedního objektu - barokní sýpky.

Tvrz byla založena ve 14.století. O sto let později byla za česko-uherských válek téměř zničena. Obnovy se dočkala na začátku 16.století od Podstatských z Prusínovic a tehdy získala svůj renesanční vzhled, který si uchovala dodnes. Po r.1750 nechali další majitelé - olomoučtí biskupové, přistavět na budově patro. Dnes tedy tvoří celek s okolními hospodářskými budovami - barokní sýpkou a rozsáhlým, ale polozříceným hospodářským dvorem, který vlastnilo JZD. V době, kdy byl někdy před polovinou 19.století, tady v Rymicích založen jeden z prvních moravských cukrovarů, byly sýpka a místnosti tvrze přestavěny na byty. V cukrovaru pracovalo 60 dělníků a 6 úředníků. (V té době tedy na jednoho úředníka v průměru pracovalo deset dělníků, kdežto dnes je to mnohde naopak!) Cukrovar neměl dlouhého trvání a zanikl už r. 1851. Byty v tvrzi a sýpce zůstaly i za vlády jedné strany, po opravě tvrze je ona otevřena veřejnosti až od r.2006. Přístupno je ale jen přízemí, kde jsou ve Velkých síních s valenými klenbami rozmístěny a vkusně naaranžovány předměty, nástroje a jiné věci k expozicím o historii obce a tvrze, dějinách hanáckého etnika a o větrných mlýnech Moravy a Slezska. To vše nápaditě nainstalováno Muzeem Kroměřížska, které je novodobým majitelem rymické tvrze. Venku na nádvoří ještě poobdivuji lepé tvary sochy Dojičky, vrcholného to díla socrealismu... a pak už s babičkou spěcháme na náves, kde se nacházejí poslední tři objekty naší prohlídky.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Tím prvním je dům č.6, kde si můžeme prohlédnout dílnu a obydlí mistra sedláře. Hlavní jeho činností byla výroba koňských a kravských chomoutů a postrojů. Kromě dílny a obytné světnice smíme po dřevěných schodech vystoupat do patra a nahlédnout do horní komory. Další dům - č.14 byl původně tzv.podsadkem - hospodářstvím s osminou lánu. V prostorné světnici v přízemí stával tkalcovský stav a v patře v horní komoře býval sklad potravin a ložnice děveček. Posledním přístupným objektem Skanzenu je č.116 - stojící naproti - a je to kovárna s průjezdem a dvorem, kde se všude také pracovalo. Je to jediný dům, který je kryt namísto došků břidlicovou střechou. To prý kvůli bezpečnosti! Středobodem naší pozornosti se stává místnost s kovářskou výhní a nářadím. Zajímavá je ale i konstrukce, stojící venku na zahradě - je to jakási kolíbka na kování krav! Jak nám paní průvodkyně vysvětlila, místní sedláci nebývali tak bohatí, aby si mohli dovolit koně, a tak je na orbu a jiné polní práce museli nahradit kravičky. Protože ale okovat tento tvrdohlavý dobytek nebylo úkolem jednoduchým, sloužila k němu konstrukce, na níž bylo tělo krávy zavěšeno do dvou popruhů a hlavičku měla při úkonu pevně sevřena mezi mřížemi!

Tím prohlídka rymického Skanzenu končí. My paní průvodkyni děkujeme za krásný a poučný výklad, který trval téměř půldruhé hodiny, loučíme se s ní a už bez poklusu se odcházíme občerstvit pod kostel sv.Bartoloměje do otevřené hospůdky. Jídla nám netřeba - ráno jsme hodně snídali, na oběd se někde stavíme u nás ve Zlíně, ale než nám tam pojede bus, je třeba doplnit úbytek tekutin, ztarcených při těch fofr přesunech...

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nelíbily se nám jen všechny ty lidové objekty skanzenu, ale i tvrz a kostel a vůbec celá tato malebná obec. Návštěvu Rymic proto můžeme každému jenom srdečně doporučit.

Ostatní informace

Na to, co všechno jsme při prohlídce zažili a viděli, je cena vstupného do skanzenu skutečně lidová...