Zvonička v Bělči nad Orlicí

Původní obecní zvonek se nazýval „Prokop“ a k jeho pořízení došlo v roce 1759. Krátkou dobu prý býval zavěšen na jednom z letitých stromů, poté v dřevěné zvoničce a později visel na obecní budově čp. 9. K jeho posvěcení byl pozván sám královéhradecký biskup Msgre. Adam Vratislav z Mitrovic a od té doby se na něj zpravidla zvonilo třikrát denně, pokud nepočítáme to, že vyzváněl rovněž při pohřbech, slavnostních průvodech a požárech. Občas se zde zvonilo také proti různým přírodním kalamitám - bouři, krupobití, suchu apod., i když to bylo císařským patentem z 26. listopadu 1783 zakázáno. Nejvýznamnější však bylo tzv. klekání, jehož úkolem bylo upozornit věřící, že je čas, aby poklekli k ranní či večerní modlitbě.

Časem však byl původní zvon poškozen tak, že došlo k jeho sejmutí, rozbití a roku 1843 zůstal opětovně přelit. Ohledně období jeho přelití se však prameny rozcházejí, např. „Poznámky o faře třebechovické“ od Antonína Flesara z roku 1865 o něm píší toto: „Zvonek pořídili si Bělečtí r. 1759, kterýž byl požehnán od biskupa Adama Vratislava z Mitrovic a dostal jmeno hJan Prokop. Byv roztlučen přelit jest asi r. 1840.“

Netrvalo však dlouho a opět byl sundán dolů, neboť v roce 1905 byl nahrazen novým zvonem, který byl dodán firmou V. F. Červený z Hradce Králové. Mnozí píší, že byl slit tímto závodem, ale jedná se o zjevný nesmysl, protože Červeného společnost byla v této oblasti pouhým prostředníkem, a tudíž ho nikdy nemohla slít. Většina dodaných zvonů bývala dovážena z Německa, kde byla vyšší kvalita za rozumější cenu, takže zprostředkování takové transakce přinášelo společnosti nemalý zisk.

Téhož roku byla zřízena nová zvonička, resp. její sloup, neboť již byl u země značně uhnilý a hrozil jeho pád. Na paměť jeho předchůdců do něj byly vytesány letopočty 1761, 1893 a 1905. Během 1. světové války byl zvonek zachráněn, neboť byl tajně sejmut a uschován a nedošlo tak k jeho náhradě za nekvalitní zvon ze železa, jehož tóny byly nekvalitní.

V obecní kronice se o tom dočteme toto: „Soupis jeden stihal druhý; v popředí stály soupisy osevných ploch, pak soupisy dobytka, zásob mouky, uhlí, dříví, mlátiček, zvonů, hromosvodů, ba i mosazných klik ode dveří. Náš zvonek obstál však přece. Z počátku stál se pp. komisařům malý, ale z jara 1918 se chuděrka ztratil; zapadl kdesi do sena, pak ukryla ho matka zem, aby 29. října vesele mohl hlásit naši svobodu.“ V pořádku zvon přežil i období rekvizic za německé okupace, takže visí na obecní zvoničce rovněž dnes.