Zlín - ulice Štefánikova

Hlavní a nejdelší páteřní komunikací Zlína je třída Tomáše Bati, která je dlouhá asi 5.5 km. Začíná ve čtvrti Louky a dále pokračuje směrem k východu přes střed města až po rozcestí k Baťově nemocnici, kde končí. Druhou nejdůležitější tepnou je ulice Štefánikova, vedoucí souběžně s třídou T.Bati o něco výš v zástavbě Zlína a dosahující délky 2.5 kilometru. Její podstatná podoba vznikla v období první republiky. Za druhé světové války dvakrát změnila název - nejprve na „Horní třídu“ a poté na „ulici Dr.Fritze Todta.“ Po válce se vrátila k původnímu názvu, roku 1951 přejmenována na „Leninovu třídu“ a název Štefánikova opět nese až od roku 1990.

Začíná u křížovatky na náměstí Práce u ústí ulice Březnická a končí na rozhraní městských čtvrtí Obeciny a Boněcko u křižovatky s ulicí K Jaroslavicím a Přílucké. Ve středu města má Štefánikova až po ulici Osvoboditelů ráz rušné komunikace, dále pak už je provoz na ní mnohem klidnější. Pokud se budeme od jejího konce přesunovat ať už pěšmo anebo na kole do centra Zlína (autem ne – jsme přece turisté!), mineme cestou spoustu zajímavých prvorepublikových či novodobějších stavení, z nichž si některé přímo „koledují“ o bližší informace. Pěší cestu si můžeme zkrátit popojetím trolejbusem - zastávek MHD je na Štefánikově víc než dost.

 

 

Prvním zajímavým objektem je Malá scéna nacházející se pod Lesní čtvrtí. Jeho původní název zněl „Obchodní a společenský dům Díly“ a stal se nejvýraznějším objektem z celkem pěti staveb (čtyři další byly svobodárny), jež měly svou moderností vyzdvihnout tuto část Zlína. Projekt byl vypracován ve stylu konstruktivistické architektury s nádechem poetismu arch.Vladimírem Karfíkem. Budova byla dostavěna roku 1937 a do okolní nové obytné čtvrti nejenže dobře zapadla, ale stala se i jakýmsi jejím centrem. V následné realizaci patrové budovy s plochou střechou a párem přístupných ramp bylo využito osvědčeného modelu baťovských továrních budov, jejichž hlavním poznávacím logem jsou obílené nosné sloupy v kombinaci s režným zdivem. V době vzniku byl v přízemí lidem k dispozici kinosál a obchody, v patře kavárna s kuželnou a tělocvična. Tělocvična a kavárna později zrušeny a jejich prostory zabrala Základní umělecká škola Zlín, sídlící zde dodnes. V polyfunkčním objektu se v současnosti v první etáži nachází divadelní sál a zázemí „Divadla Malá scéna“ a „Divadla Scéna.“ Ve druhé etáži, jejíž přízemí je na úrovni se Štefánikovou ulicí, je možno navštívit studio pedikúry, manikúry a nehtové modeláže, kadeřnictví, obchod s květinami, kavárnu „Café Malá Scéna“ a prodejnu potravin.

Velmi hezká ukázka sakrální architektury ve funkcionalistickém slohu stojí o 200 m dál na rohu Štefánikovy a Slovenské ulice. Podle plánů V.Karfíka zde byl v závěru roku 1937 slavnostně otevřen evangelický kostel. Stavba svými rozměry a jednoduchostí velice dobře zapadla do urbanistického plánu „Baťova Zlína." Původní svatyně měla stát jinde, ale kupní cena stavební parcely byla nad finanční možnosti tehdejší evangelické menšiny. Proto došlo k výstavbě na tomto místě... a i tak byli evangelíci schopni uhradit jen polovinu stavebního pozemku, druhá půle jí byla od Bati věnována darem!

Architekt Karfík musel řešit umístění kostela ve velmi svažitém terénu a jak se s tím vypořádal, můžete posoudit už sami: hlavní loď chrámu je stupňovitě uspořádána a její dominantou se stala věž zvonice stojící na nároží a nahoře ozdobená kalichem. Na koupi zvonů už nezbyly peníze, a tak věž nikdy nesloužila svému pravému účelu, pro který byla vystavěna.

Za parčíkem a „Kudlovskou přehradou“ (nyní již bez lodi) nás upoutá pohled na mohutnou prosklenou budovu stojící na protějším břehu. Jedná se o Centroprojekt stojící zde od roku 1968. Zlínskými Průmyslovými stavbami byl realizován podle plánů architektů Z.Plesníka, O.Šlesingera a I.Přikryla. Vznikla tak sedmipatrová budova, vystavěná na čtvercovém půdorysu o stranách přes 70 m a skrývající uvnitř atrium. Plášť budovy je ze všech světových stran vizuálně "nadlehčen" okny kanceláří. Dnes nabízí některé prostory k pronájmu Centroprojekt i jiným komerčním subjektům. Nás, turisty ale bude spíše zajímat to, že východní strana této budovy se zrcadlí na vodní hladině Kudlovské přehrady. A že daleko hezčí (a kupodivu stále moderní) pohled je na ni od křižovatky Štefánikovy ulice a ulice Osvoboditelů.

V těsném sousedství Centroprojektu se u nároží ulic vypíná také objekt Kooperativy. Autorem stavby realizované v roce 1999 se stal Jiří Záhořák. Na budově pojišťovny nás na první pohled zaujme jejich sedm kaskádovitě členěných pater, doplněných proskleným schodištěm a vyhlídkovým výtahem. Konstrukce vystavěna na pilotech, na kostru byl použit železobeton. Vnější plášť budovy je tvořen vyzdívkou z bílých cihel doplněnou hliníkovými okny. Kooperativa bezpochyby patří k těm nejlepším příspěvkům novodobé architektury zasahujících do tváře Zlína a byla by ozdobou i mnohem většího města.

Pokud se vrátíme na začátek mostu pod Kudlovickou přehradou, nahlédneme z něj nejen do „soutěsky“ ulice Potoky a otevřenější Divadelní, ale také na malý parčík ozdobený jednou z mála zachovaných zlínských barokních soch. Umístění pod mostem a výtokem z přehrádky napovídá, že skulptura neznázorňuje nikoho jiného než našeho nejpopulárnějšího světce.

Na spodní straně Štefánikovy naproti Centroprojektu uvidíme vyšší budovu s členitým půdorysem. Na první pohled vypadá jako novodobější stavba. Protože ale stojí mezi vysokoškolskými kolejemi s menzou a Městským divadlem, nikoho nenapadne, že se jedná o funkcionalistickou budovu z roku 1938! Byla vystavěna dle plánů architekta Miroslava Lorence jako klášter pro kongregaci milosrdných sester III.řádu svatého Františka z Opavy. Kromě toho sloužila i jako útulek pro sirotky. Objekt byl zbudován naproti kostela sv.Filipa a Jakuba na parcele, označované jako Farská louka a dnes nese označení Klášter Regina.

Od křižovatky s ulicí Osvoboditelů už má Štefánikova ráz velkoměstské komunikace a na severní straně ji lemuje kompaktní a dlouhá fronta převážně funkcionalistických domů. Jeden z nich se svou barevnou fasádou od druhých poněkud odlišuje a nese na svém průčelí nápis Orel. Stejně jako Sokol, má i spolek Orel ve Zlíně dlouhou tradici (více jak 100 let) a nynější moderní stavení bylo vystavěno téměř 20 let po sametu na základech staré budovy.

Jednou z největších architektonických atraktivit na Štefánikově je dvanáctipodlažní Kolektivní dům stojící na jižní straně ulice poblíž křižovatky s ulicí Osvoboditelů.. Do výše se vypíná nad zeleň zahrady, v níž se v jeho sousedství ukrývá i vila J.A.Bati. Když ve Zlíně v letech 1945-50 vrcholily snahy o nový způsob bydlení a výstavbu domu pro určitou sociální vrstvu obyvatel, ve kterém by se pro ně nacházelo „vše" důležité k životu, došlo podle plánu J.Voženílka k realizaci stavby, která byla v té době pouhým experimentem. Dnes už víme, že představa domu, jehož obyvatelé by zde společně bydleli, stravovali se, ve volném čase se spolu bavili a posléze už ne všichni společně odcházeli na věčnost, zůstala jen fikcí. Ve Zlíně se přitom tyto hokus pokusy s kolektivním bydlením zkoušely již dřív - viz. „Morýsovy chodbovité domy“ a ani v době před sametem nebyla tato myšlenka zcela opuštěna. Díky ní vznikly třeba na největším zlínském sídlišti Jižní Svahy hned dva velkokapacitní obytné domy zvané Segmenty.

 

Ještě ale zpět ke Kolektivnímu domu: byl dokončen stavební firmou n.p. Svit v roce 1951 a v jeho dvanácti podlažích s 26 třípokojovými a 76 dvoupokojovými byty s kuchyňskými linkami mohlo žít až 400 obyvatel. Hlavním znakem domu je nám už velmi dobře známý a osvědčený železobetonový skelet, trochu netypické balkony byly zrobeny z betonových prefabrikátů. Zajímavé bylo, že si nájemníci mohli dle libosti pokoje upravit pomocí montáže přepážek z dřevěných panelů. Na přízemí hlavní budovy navazovala sousední stavba s mateřskou školkou, jeslemi, družinou a knihovnou. Ve vlastním Kolektivním domě se nacházela také velká prádelna, tělocvična a restaurace. V poválečné době, kdy vládl přídělový lístkový systém, ale zela prázdnotou - zaměstnaní lidé se většinou stravovali v závodních jídelnách, a tak se restaurace časem proměnila na vysokoškolskou menzu. V postkomunistické době pak prošla další proměnou a dnes v ní sídlí městské kulturní centrum Alternativa. Zbytek domu je nyní klasickým bytovým domem hotelového typu.

 

 

V říjnu roku 2016 obohatila centrum Zlína na Štefánikově ulici nová dominanta. V tomto případě se nejednalo o žádný hypermarket anebo obří obytný dům, nýbrž o sídlo Fakulty humanistických studíí Univerzity Tomáše Bati. Až dosud totiž neměla vlastní budovu, přičemž jsou její posluchači nejpočetnější (čítají bezmála tři tisíce), ale byli roztroušeni na více místech. Dílo v hodnotě víc jak 400 milionů korun bylo zrealizováno dle návrhu architektky Evy Jiřičné a jedná se o komplex dvou šestipatrových budov, propojených centrální prosklennou částí tvaru kruhu. V ní se nachází i největší přednáškový sál, který je zapuštěn pod zem. Do nové budovy UTB se vejde až čtyři tisíce studentů a nový domov v ní najde i 150 pedagogů (i z jiných, než humanitních oborů). Místní i návštěvníci odjinud jistě ocení kontrast nových bělostných budov ozdobených jen žlutými proužky, jenž jsou ze stran „obklíčeny“ tradiční baťovskou cihlovitou zástavbou.

 

Za křižovatkou s ulicí Školní se až ke Gahurově ulici u náměstí Práce rozprostírá nedávno renovovaný park Komenského a naproti němu jižní nároží Štefánikovy lemuje unikátní, až tak trochu hypermoderní prosklená budova Kongresového centra. Stejně jako u blízkého objektu Univerzitní knihovny se autorkou projektu stala zlínská rodačka Eva Jiřičná.

 

Od Gahurovy ulice se směrem k jihu přes travnatou stráň otevře pohled na její vrchol zakončeným Památníkem Tomáše Bati.

 

Pak už procházíme náměstím Práce, jehož největší dominantou je vzdálenější Baťův mrakodrap 21 (arch.V.Karfík) stojící u třídy T.Bati. Přímo nad Štefánikovou se ale na náměstí vypínají další čtyři charakteristické „baťovské“ objekty. Jsou jimi Tržnice (autorem návrhu a její realizace se roku 1927 stala firma Ing.Aloise Jambora z Hranic), Obchodní dům z roku 1931 (arch. František Lýdie Gahura), Interhotel Zlín (dříve Moskva) z roku 1932 od arch.Vladimíra Karfíka a konečně Velké kino z roku 1932, které navrhl arch.František Lydie Gahura.

 

Blíže popisovat tyhle „notoricky“ známé dominanty města by ale bylo nošením sov do Athén..