USA - Jihozápad (8): Národní parky Yosemite a Death Valley (Údolí smrti), White Mountains
Turistické cíle • Národní park
USA Jihozápad (8): Death Valley – White Mountains – Yosemite (05/2016)
Dvě noci spíme v Las Vegas. Tomuto městu byla věnována část předešlého článku – díl č. 7. Večery a noci jsme tedy strávili ve městě kasin a v denní dobu, kdy město zhasne a zevšední, jsme se rozhodli pro návštěvu Death Valley. Údolí smrti je na dojezd z Las Vegas cca 200 km. Řešit v Americe vzdálenosti je ale bezpředmětné.
- 13. den – Death Valley, ubytování v Las Vegas
- 14. den – Death Valley, ubytování v Bishop
- 15. den – Yosemite, ubytování v Mammoth Lakes
- 16. den – White Mountains, ubytování v Mammoth Lakes
- 17. den – Yosemite, ubytování ve Fresno
Z Las Vegas vyrážíme ráno po silnici č. 160 západním směrem. Po cca 70 km odbočíme vlevo na silnici č. 127 na Tecopu. Představujeme si, že přijedeme do Death Valley od jihu, projedeme údolí přes Bad Water po silnici č. 178 a vrátíme se obloukem přes Furnace Creek a zpět po silnici č. 160 do Las Vegas.
Bohužel silnice č. 178 byla uzavřena, což jsme zjistili až po odbočení na ni. Muselo to být čerstvě, protože tu ještě nebyly značky. Cesta byla zatarasena nějakým strojem, u kterého se už otáčel jiný řidič a řekl nám, že dále je to neprůjezdné, nevěděl ale proč.
I tak jízda po silnici č. 127 na Tecopu byla zážitkem. Je to část tzv. Old Spanish Trail Highway, staré silnice, která kdysi spojovala východ se západem z Floridy do San Diega v Kalifornii. Dnes to kolem ní vypadá jako krajina duchů – pustina a v ní sem tam polorozpadlé domy a u nich zaparkovaná retro vozidla, jinak nic.
Vracíme se tedy na 127 a přijedeme do Death Valley Junction. Toto místo je známé bílou budovou Amargosa Opera House. Newyorská zpěvačka a tanečnice Marta Becket tady v 60-tých letech 20. století vybudovala z původně hospodářských stavení operu, ve které až do roku 2012 sama vystupovala. Budovu také vyzdobila vlastními kresbami.
Co zpěvačce na tomto odlehlém a nehostinném místě tak učarovalo těžko říct. V Death Valley Junction tedy konečně odbočujeme na Furnace Creek a jsme v Údolí smrti. Kupodivu je dnes zataženo a spadlo i pár kapek. Přesto je teplota na nějakých 33 °C. Druhý den naší návštěvy se však teplota v údolí vyšplhala již na 41 °C ve stínu ...
Death Valley National Park (Údolí smrti) – je těžko popsatelné místo, které pochopíte teprve až pocítíte tu atmosféru vedra a špatně dýchatelného vzduchu na vlastním těle, a uvidíte to obrovské pouštní údolí jakoby bez života. Teprve tady si představíte tu bezmoc lidí, kteří tudy v roce 1849 putovali za zlatem.
Karavana 107 vozů taženými býky se v říjnu toho roku vydala ze Salt Lake City do Kalifornie. Měli před sebou dlouhou cestu, na které bylo třeba překonat Velkou pánev a vysoké pohoří Sierru Nevadu. Věděli, že tyto hory se dají přejít pouze do první sněhové nadílky.
Ještě nebyl zapomenut příběh karavany z roku 1846, kterou v Sierra Nevadě sníh uvěznil na celou zimu a přežili jen někteří a jen proto, že se živili masem zesnulých. Proto šéf výpravy vedl karavanu po Old Spanish Trail, která překonávala pohoří v jeho bezpečné jižní části.
Tato cesta ke zlatu však byla mnohem delší. Proto se část skupiny vzepřela průvodci a rozhodla se přejít přes Sierru Nevadu severněji zkratkou přes jakýsi Walkerův průsmyk. Co však předchází pohoří z východní strany, nikdo nevěděl – to na mapě nebylo.
Cestou k průsmyku se nakonec vydává 20 vozů. Po 2 měsících vyčerpávajícího putování pouštní, avšak členitou krajinou s mnoha překážkami, dorazí právě do Údolí smrti. Před nimi se tyčí Panamintské pohoří (Panamint Range), které ještě není Sierou Nevadou – to ale lidé v karavaně nevědí.
Větší část výpravy se rozhodne pro pěší přechod pohoří. Zabijí býky, spálí vozy a na ohni usuší jejich maso na cestu. Ze svého majetku si každý vezme, co unese, a vydají se na pěší přechod přes hory. Zbylé dvě rodiny se po marném pokusu překonat pohoří s vozy, vracejí zpět do údolí.
Hladoví a vyčerpaní vyšlou dva mladé muže sehnat zásoby na další cestu. Ti se vrací zpět až za dlouhý měsíc poté, co překonali tam a zpět dvoje hory o nadmořských výškách přes 3 000 m. Jeden starší muž čekání nepřežije. S novými zásobami pak lidé pokračují ještě 23 dní, než dorazí do civilizace. Jedna z žen se prý na hřebeni Panamintského pohoří otočí a zvolá: "Sbohem, údolí smrti!". Tak jedno z nejsušších a nejteplejších míst na světě dostalo své jméno.
Po zakreslení údolí do mapy jím prošli hledači zlata. Našli zde naleziště boraxu – bílého zlata. Vykrystalizovaný borax byl pozůstatkem dávného jezera, které tu bylo v chladném období před cca 50 000 lety. Nikdo si dnes asi nedokáže představit práci tehdejších těžařů v těchto klimatických podmínkách.
V roce 1933 bylo území vyhlášeno národním parkem a začalo turistické období. Dnes projíždí návštěvníci údolím v klimatizovaných vozech, ze kterých vystupují jen na chvíli u označených vyhlídek nebo zajímavých míst. Zkoušeli jsme jít kousek i pěšky, ale bylo to nad lidské síly. Provozovat zde turistiku doporučují maximálně od října do dubna.
Údolí smrti má světový primát v nejvyšší naměřené (a oficiálně uznané) teplotě. Dne 10.7.1913 zde bylo v místě Furnace Creek naměřeno 57 °C (134 ° Fahrenheita). Nejnižší teplota tu naopak byla naměřena 8.1.1913 – 9 °C (asi rok extrémů). V letech 1998, 2007 a 2013 byla naměřena teplota 54 °C.
Při vjezdu do národního parku nejsou výběrčí budky. Poplatek za vstup se platí v návštěvnických centrech. My však máme roční Annual pass a tak již na místě neplatíme nic. Ve Visitor Centre také dostanete noviny s mapou parku.
Zajímavá místa, která jsme v Death Valley navštívili:
Bad Water - nejnižší místo Severní Ameriky (85,5 m pod hladinou moře), nachází se zde rozsáhlá solná pláň – vykrystalizovaná sůl. Dá se zde kousek jít po vyšlapané pěšině přímo v solném jezeře. Je tu vzduch na padnutí, ale žádné jiné z míst v údolí nevystihuje atmosféru Údolí smrti právě tak jako toto. Na skále nad parkovištěm je pro představu vyznačena výšková úroveň hladiny moře.
Artist's Palette – místo s výhledem na skály zbarvené škálou barev, nejvíce asi překvapí zelená. Tyto barvy jsou způsobeny oxidací a chemickým zvětráváním různých kovů přítomných v hornině. Škoda, že nám tady zrovna nesvítilo slunce.
Golden Canyon Trail – stezka pro pěší v kaňonu kolem zlatě zbarvených skal, strašné vedro a dusno v polouzavřeném prostoru. Ukázka působení vody (přívalových dešťů) ve vyprahlém terénu. Stěny kaňonu jsou složeny z jednotlivých vrstev sedimentů různé struktury od balvanů až po jemný písek. Délka trasy 1,6 km.
Zabriskie Point – jedno z nejvíce navštěvovaných míst v Death Valley. Jde se kousek od parkoviště k vyhlídce na zkamenělé zlatavé duny, které jsou jakoby vysoustružené do jemných vlnek, moc krásné. Vznikly vysušením a erozí horniny v místě bývalého jezera.
Dantes View – vyhlídka na celé údolí Bad Water, parádní místo, ze kterého teprve vidíte ten obrovský prostor, a tu maličkou solnou pěšinku, po které jste šli v Bad Water a připadalo vám to v tom vedru jako celou věčnost.
Furnace Creek – tady je Visitor Centre, možnost nabrat si vodu, před budovou displej s aktuální teplotou ve Fahrenheitech, dále obchod a nástěnka s informacemi o klimatických rekordech v Death Valley.
Harmony Borax Works Trail – místo, kde jsou k vidění pozůstatky těžby, zbytky budov, vozy, které tahaly muly, naučné tabule. Firma Harmony Borax Works zde těžila a zpracovávala borax. Moc se tu nezdržujeme, vedro je šílené. Podrobně si číst tabule je možné asi jen v zimě.
Sand Dunes (Mesquite Flat Dunes) – u silnice na Stovepipe Wells Village za Devil Cornfield jsou krásné písečné duny zlatavého písku, jako na Sahaře :-) Je dovoleno chodit v písku, který je ale neuvěřitelně horký.
Silnice směrem na Scotty's Castle byla bohužel zcela uzavřena a tak jsme se tam nedostali. Scottyho zámek je prý přepychové sídlo chicagského pojišťováka, který se zde v poušti ukrýval. Nějaký člověk jménem Scotty z Death Valley, který mu na stavbu dohlížel, tvrdil, že je zámek jeho a financuje jej z tajného zlatého dolu.
Budovu po něm pojmenovali a Scotty je zde také pohřben. Uvnitř sídla jsou zdobené dřevěné stropy a nechybí vnitřní vodopády. Zařízení budovy je prý dochováno ve stavu z roku 1948, kdy majitel zemřel. Platí se zde vstupné.
Z Údolí smrti jsme tedy z donucení vyjeli po silnici směrem na Beatty. Po cestě, už za hranicemi národního parku, se nachází město duchů – Rhyolite (ghost town). Jedná se o pozůstatky města, které vzniklo na začátku 20. století při zlatokopecké horečce. Bylo pojmenováno podle horniny ryolit.
V okolních kopcích se našla naleziště zlata. Město rychle bohatlo, byl zde zaveden elektrický proud, vybudován vodovod, byla zde škola, nemocnice, opera, obchody ... Město mělo v době svého rozkvětu až 5 000 obyvatel.
Poté, co bylo zlato vytěženo, přišel rychlý úpadek, město se v roce 1920 vylidnilo. Jeho trosky jsou turistickou atrakcí a určitě budou také dobrými kulisami pro natáčení filmů. Na místě si můžete vzít černobílý plánek místa, chodit zde můžete zdarma. Většina domů je však oplocena, aby se k nim návštěvníci nedostali.
Pokračujeme nevadskou krajinou po silnici č. 95 a dále odbočujeme na zcela opuštěné silničky č. 266 a č. 168, z nichž ta druhá překonává průsmykem pohoří White Mountains. Před námi se ve výhledu otvírají zasněžené vrcholy Národního parku Kings Canyon. Zcela neuvěřitelná věc, ještě před chvílí jsme se potili při teplotě 41 °C.
Ubytování máme zajištěno v městečku Bishop. V motelu El Rancho se nám stalo, že požadovali vyšší cenu za pokoj, než jsme měli zamluvenou přes internet. Prý kvůli větší posteli, ale nevím no ... postel nijak velká nebyla. Byl to jediný případ za celou naši cestu, kdy nebyla dodržena objednaná cena.
V Bishopu je přímo u hlavní silnice jedinečná tradiční pekárna Erick Schat's Bakkery, ve které doporučuji se zastavit. Určitě ji poznáte. Konečně normální neslazený chleba! Krásné prostředí a velký výběr nejrůznějšího pečiva a také občerstvení v bufetu.
Další den má být krásně a následující dva dny už hlásí v horách zhoršení počasí. V plánu máme návštěvu White Mountains kvůli zde rostoucí borovici dlouhověké, a pak Národní park Yosemite. Tak to jde na mapě pěkně po sobě.
Rozhodujeme se ale jinak. Raději najedeme více kilometrů, ale do vysokých a deštivých hor musíme za slunečného počasí. Už jsem viděla na internetu tolik fotek z Yosemite, kde byla jen mlha a hory nikde, že nelze jinak. Kvůli výhledům je tedy změna plánu.
Ráno vyrážíme směr Yosemite s tím, že se do White Mountains vrátíme ten další den, přestože se budeme muset z ubytování v Mammoth Lakes vracet zpět cca 100 km. Dobře jsme udělali, je třeba sledovat předpovědi počasí. V Yosemite bylo ten den opravdu nádherně a výhledy z výšek parádní. Následující den už zde byla mračna, zato ve White Mountains svítilo slunce.
White Mountains (Bílé hory) – pohoří leží na hranici států Kalifornie a Nevady mimo běžné turistické trasy a je málo navštěvované. Nadmořské výšky přesahují 3 000 m n. m., přičemž nejvyšší White Mountain Peak měří 4 344 m. Pohoří je suché a řídce porostené, je to dáno jeho polohou ve srážkovém stínu Sierry Nevady.
Zatímco Sierru Nevadu budují žuly, hlavní horninou White Mountains je dolomit. Tato sedimentární hornina tu vznikla v dávných dobách, kdy v místech bylo mělké a teplé vnitrozemské moře. A právě na této bílé kamenité půdě, která dala pohoří jméno, roste naprostý světový unikát. Hory skrývají porosty nejstarších stromů na světě.
Nejedná se o sekvoje, ty jsou sice také letité, ale přece jen jsou mladšími sestřenicemi místních borovic. Nejstarším živým organizmem planety je ve White Mountains rostoucí borovice dlouhověká (Pinus Longaeva).
Je nám divné, proč tato lokalita není národním, nebo alespoň státním parkem, pouze jakýmsi chráněným územím v národním lese Inyo National Forest. Důvodem může být to, že je cílem udržovat místo víceméně v tajnosti. Nebýt článku v časopise Země světa, nevíme o něm. Tyto stromy potřebují ochranu a největší ochranou je, že o nich ví co nejméně lidí.
Chráněné území s výskytem borovic se jmenuje Ancient Bristlecone Pine Forest a část tohoto území s nevyšším počtem těchto stromů, je nazývána Schulman Grove. Jméno dostalo místo po dr. Edmudovi Schulmanovi, který jako první spočítal letokruhy a upozornil na neuvěřitelný věk těchto stromů.
Borovice dlouhověké se přizpůsobily nepříznivým podmínkám tohoto místa. Rostou v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů, kde je v zimě mráz, kde prší pouhé tři měsíce v roce a naprší jen 250 milimetrů srážek. Půda je silně zásaditá, kamenitá a chudá na živiny.
Borovice zde dokázaly na rozdíl od jiných stromů přežít. Důvodem dlouhověkosti je jejich velmi pomalý růst, který je dán geneticky. Průměrná vegetační doba trvá jen 30 - 40 dní v roce, kmeny proto přibývají na objemu asi jen čtvrt milimetru ročně. Jehlice se obměňují po 40 letech, tedy 4x pomaleji než u ostatních druhů borovic.
Jejich stáří je přes 4 tisíce let, nejstarší strom Methoselah (Metuzalém) má 4 790 let. Kromě zasvěcených odborníků nikdo neví, který ze zdejších stromů to je. Je schválně neoznačen a nikde nenajdete jeho pravou fotografii, aby podle ní nešel identifikovat.
K místu se dostanete odbočkou z málo frekvenotavé silnice č. 168, která spojuje Big Pine a Oasis, průsmykem přes White Mountains. Odbočka k borovicím je dnes již označena hnědou cedulí, ale ještě nedávno nebyla značena vůbec.
Od odbočky se jede klikatou horskou silnicí 16 km k parkovišti u Visitor Centre. Po cestě nezapomeňte zajít na značenou vyhlídku Sierra Viewpoint, ze které se, jak název napovídá, naskýtá za pěkného počasí krásný výhled na zasněžené vrcholy Sierry Nevady.
U Visitor Centra končí asfalt. Kdo má terénní auto, může pak zkusit pokračovat po nezpevněné cestě dál do White Mountains. My jsme to zkusili s Passatem, ale museli jsme se vrátit. Zaparkovali jsme u Visitor Centra a šli na prohlídku borovic. Jsou tady vyznačeny dvě trasy.
Ta kratší se jmenuje Discovery Trail a vede asi 2 km mezi těmi nádhernými pokroucenými stromy. Druhá s názvem Methoselah Trail je asi 7 km dlouhá. Bylo sice slunečno, ale dost silný a studený vítr. Zvolili jsme tedy kratší trasu.
Borovice vypadají opravdu zvláštně a určitě jste ještě takové stromy nikdy neviděli. Většina těch starých už žije jen zčásti a zbytek je uschlý. Kmeny jsou stočené jakoby do vývrtky a tuhé pruhované dřevo hraje barvami. Je to velký zážitek, dotknout se nejstarších živých organizmů na světě.
Před příjezdem do ubytování v Mammoth Lakes máme ještě chvíli čas a tak se jedeme podívat k jezeru Mono Lake. To je hodně zvláštní záležitost. Jezero vypadá, jakoby v něm plavaly kry, jako někde v Arktidě. Zima tu teda je, ale zmíněné kry nejsou z ledu, ale z vápence.
Jezero má modrozelenou barvu, je mělké, slané a silně zásadité. Uprostřed jsou dva ostrovy, které jsou významným hnízdištěm ptáků. Ti jsou zde chráněni proti atakům šelem z pobřeží. Zajímavá je informace o boji ochránců přírody s městem Los Angeles o zachování této lokality.
Když vodovod pro město dosáhl až do těchto krajů, voda v jezeře v důsledku odběru klesla natolik, že se z ostrovů uprostřed jezera staly poloostrovy. Šakali z pobřeží začali decimovat populace hnízdících ptáků. Ochránci po dlouhém boji konečně v roce 1991 vyhráli a město muselo omezit odebírání vody z této oblasti. Z poloostrovů se opět staly ostrovy - bezpečná hnízdiště ptactva. Hladina vody v jezeře ale i tak nedosahuje úrovně období před stavbou vodovodu.
Asi 40 km od jezera se nachází opuštěné zlatokopecké město Bodie. Má se jednat o asi nejlepší ukázku města duchů v USA, proto jsme se vydali ještě i sem. Bohužel bylo otevřeno jen do 18 hod. a tak jsme vstup již nestihli. Kdo sem pojedete, máte dvě možnosti.
Odbočkou ze silnice č. 167 – je to kratší cesta, ale v podstatě jedete po dost špatné nezpevněné polní cestě s výmoly, nebo odbočíte ze silnice č. 365 na č. 270, to je asfaltka, pouze poslední krátký úsek silnice je nezpevněný. Přístup k místu je tedy na americké poměry poněkud horší.
Spíme v Mammoth Lakes, středisko zimních sportů je umístěno z východní strany Sierry Nevady. Byla tu hrozná zima, silný vítr a asi 4 °C. V motelu byla jen tenká deka, ale naštěstí se tu dalo zatopit klimatizací. Na lyžařských svazích se lyžovalo, bez umělého zasněžování.
Chtěli jsme se podívat na čedičovou skálu Devils Postpile National Monument, ale nedalo se k ní kvůli sněhu dostat. Takový rozdíl v klimatu je až nepochopitelný. Z Údolí smrti do lyžařského střediska je to vzdušnou čarou tak 100 km, po silnici 200 km. Rozdíl v teplotě byl 37 °C.
Národní park Yosemite – je federální vládou USA chráněná oblast v pohoří Sierra Nevada. Sierra Nevada je, mimo hor na Havajských ostrovech a na Aljašce, nejvyšším pohořím USA. V překladu ze španělštiny název znamená "zasněžený hřeben". Vrcholky hor přesahují 4 000 m n. m.
Pohoří je tvořeno vyvřelou horninou - žulou. Někdy před 100 miliony lety se zde střetly dvě liturgické desky – pacifická a americká. Podsunutím jedné desky pod druhou se natavila část zemské kůry a vzniklé magma se vylilo na povrch a ztuhlo. Pozdější horotvorné procesy vyzvedly celý masiv do dnešních výšek. Zaoblené tvary hor pak dotvarovaly ledovce v následných dobách ledových.
Výsledkem je horská krajina, kde se tyčí mohutné žulové skály nad hlubokými údolími. Nejkrásnější část je chráněna jako Národní park Yosemite. Své jméno získal park podle starého indiánského názvu Uz-u-mati, což v překladu znamená medvěd grizzly. Ten už dnes v Sierra Nevadě nežije. Žije tu pouze jeho menší bratr - černý medvěd baribal.
Úspěšná návštěva tohoto parku má dvě zásady - hlásí pěkné počasí a není víkend v období turistické sezóny. Často zde prší a mraky se válí až k zemi, takže v horách nejsou v tyto dny žádné výhledy. Nezřídka také kvůli sněhu uzavírají silnici napříč pohořím a také příjezdy k vyhlídkám.
Park je jedním z nejnavštěvovanějších míst v zemi. Takový nápor návštěvníků v hlavní části parku, což je Yosemite Valley, tedy Yosemitské údolí, jen málokde zažijete. V podstatě sem nemá cenu o víkendech vůbec jezdit. Auta se sem prostě nevejdou, natož aby všechna zaparkovala. Jezdí tu sice shuttle busy, kterým se musí na okrajích silnice nechávat volný pruh, ale dál v údolí už na tyto pruhy není místo a tak autobusy stojí v podstatě taky v zácpě mezi auty.
Poskakujete po centimetrech a za dvě hodiny vyskáčete otrávení z údolí zase ven. Pokus o návštěvu tak pro vás skončil. Varuji všechny, aby se této masové záležitosti vyhnuli. Zkazí vám to veškerý dojem z tohoto místa. My jsme zde v květnu zažili oboje, jak krásné, tak špatné počasí, jak všední, tak i víkendový den. Proto vím, o čem mluvím.
První den návštěvy (ten s pěkným počasím), to byl čtvrtek. Jeli jsme z východu na západ přes Tioga Pass, po silnici č. 120. Tuto silnici otevřeli po zimě teprve den předtím (18.5.2016), měli jsme štěstí. Ještě tu byly vyfrézované stěny v závějích sněhu. Informace o tom, jestli je silnice přes hory otevřená nebo ne, svítí na tabulích u hlavní silnice č. 395. Je to taky uváděno na webových stránkách parku.
V parku není možnost načerpat pohonné hmoty, toho využívají benzínové stanice kolem silnice 395, kde byl benzín nejdražší za celou naši cestu. Konečně jedeme silnicí do hor. Tioga Pass je v nadmořské výšce 3 031 m. V tomto místě jsou také výběrčí budky. Ukážeme náš Annual Pass pro vstup do národních parků a pas, obdržíme mapu parku a vjíždíme.
Krajina jako někde hodně na severu. Jezera na sněhových pláních, vysoké jehličnaté stromy, tající sníh teče i po silnici. Jak sjíždíme níže, sníh mizí a objevují se zelené louky, jen ten medvěd na nich zase chybí. Bohužel jsme žádného neviděli. Objevují se pohledy do zelených údolí, až sjedeme z hor úplně dolů. Jsme pod západními svahy Sierry Nevady.
Neodbočíme však do Yosemitského údolí, ale míříme na slavnou vyhlídku Tunnel View, ze které se otvírá nejfotografovanější pohled na údolí s vodopády a kolmé stěny skal, z nichž nejznámější je El Capitan. Na parkovišti, které je těsně před vjezdem do tunelu, je plno, ale urveme jedno místo. Stačí počkat, každý se jen vyfotí a pokračuje dál. Pohled z tohoto místa je nádherný a opravdu velmi fotogenický.
Dále pokračujeme na nejvýše položenou vyhlídku v parku, na kterou se dá dostat po asfaltu – Glacier Point (2 199 m n.m.). Počasí drží a tak rychle, ať něco vidíme. Vzdálenosti jsou velké, z údolí je to na vyhlídku 40 km. Zaparkujeme na parkovišti u Visitor Centre, k vyhlídce je to odtud jen kousek.
Fantastický výhled, který je dostupný vlastně všem. Je možné přehlédnout kus Sierry Nevady z velké výšky, připadá mi, jako bychom stáli na nějaké střeše světa. Výhled na vrcholy hor, údolí pod nimi, vodopády ...
Nemůžeme se nabažit. Máme štěstí, hodně lidí říká, že žádné vodopády tady neviděli. Kvůli nim je třeba sem přijet před létem, později už voda nemusí být. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme dole v údolí u vodopádu Bridalveil Fall. Nedá se fotit, voda stříká všude kolem.
Další den naší návštěvy v Yosemite byla sobota. Přestože počasí bylo deštivé, nastala situace, kterou jsem popisovala. Zbývala nám návštěva Yosemitského údolí a tak jsme neinformovaní odbočili do té hrůzy. Po nevím jaké době poskakování v koloně se nám podařilo vyjet zase ven. Nejhorší je, že když už tam najedete, není možné se otočit a vrátit zpět, jste v jednosměrce, v pasti.
Říká se, že Američan se nevzdaluje od svého auta více jak 200 metrů. Když k tomu připočteme cizince, kteří mají zase krátkou dobu na objetí všech atrakcí, takže se také přibližují autem až co to jde, není se čemu divit. Kapacita tohoto místa je hodně malá.
Zaparkovali jsme tedy na okraji údolí a šli jsme se aspoň podívat pod kolmou stěnu El Capitan. Tato horolezecká výzva je jednou z nejvyšších kolmých stěn v USA. Žulová stěna měří 900 m a dlouho byla považována za nezdolatelnou, protože nemá ty správné horolezecké praskliny. I dnes patří její pokoření k vrcholům lezeckého umění. My jsme tu bohužel zrovna žádné horolezce ani lezce neviděli.
Řeka Merced v těchto místech klidně plynula údolím, pryč od těch davů. Pěšina vedla řídkým borovicovým lesem a byla to pěkná procházka. Kolem byla zadumaná mlhavá nálada. V tento den by z horských vyhlídek nebylo vidět nic. Nasedáme znovu do auta a posouváme se dále, opouštíme Národní park Yosemite a jedeme již pod západní stěny Sierry Nevady, do úrodného údolí, kde máme zamluveno ubytování ve městě Fresno.
Další dny nás čekají neuvěřitelné stromy, největší na světě - sekvojovce v národních parcích Sequoia a Kings Canyon. Dále málo známé pohoří Pinnacles a pak už jen zpět do San Francisca a odlet domů.
Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda
Všechny díly z naší cesty po americkém Jihozápadě (2016):
- USA – Jihozápad (1): Autem po Jihozápadu (informace, turistické možnosti, itinerář)
- USA – Jihozápad (2): Pobřežím Pacifiku od San Francisca po Los Angeles
- USA – Jihozápad (3): Národní parky Joshua Tree a Grand Canyon, Route 66
- USA – Jihozápad (4): Územím Indiánů Navaho - Antelope Canyon, Monument Valley, Horseshoe
- USA – Jihozápad (5): Národní parky Arches a Canyonlands, Natural Bridges
- USA – Jihozápad (6): Národní parky Capitol Reef, Bryce Canyon, Zion
- USA – Jihozápad (7): přehrada Hoover Dam, Las Vegas, Valley of Fire
- USA - Jihozápad (8): Národní parky Yosemite a Death Valley (Údolí smrti), White Mountains
- USA - Jihozápad (9): Národní parky Sequoia, Kings Canyon, Pinnacles
Články z naší cesty po Severozápadě USA (2019):
- USA – Severozápad (1): Autem po Severozápadu (itinerář cesty)
- USA – Severozápad (2): Craters of The Moon, Bruneau Sand Dunes, vodopád Shoshone Falls
- USA – Severozápad (3): Národní parky Yellowstone a Grand Teton, Bighorn Medicine Wheel, Devils Tower
- USA – Severozápad (4): Národní park Badlands, sochy prezidentů Mount Rushmore, Custer
- USA – Severozápad (5): Národní park Glacier, Little Bighorn Battlefield, Steptoe Butte, vodopád Palouse Falls
- USA – Severozápad (6): Národní park Mount Rainier, Mount Hood, Mount St. Helens
- USA – Severozápad (7): Národní parky Olympic a North Cascades, Deception Pass, Seattle
Rada pro turisty půjčující si v USA auto:
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mariposa County
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Mariposa County
Půjčovna aut
Příspěvky z okolí USA - Jihozápad (8): Národní parky Yosemite a Death Valley (Údolí smrti), White Mountains
