Třešňová slavnost na Kunětické hoře

Většina v historii zběhlých zná naumburské třešňové slavnosti, které se odbývaly dříve počátkem srpna a později byly přesunuty na konec června, dále japonské třešňové slavnosti, jež u nás zpropagoval zejména cestovatel Joe Hloucha, ale málokdo ví, že podobné slavnosti bývaly pořádané na Kunětické hoře.

U jejich počátku koncem 15. století byla pověst o zázračném uzdravení Vojtěcha z Pernštejna, ale dejme slovo na tuto tématiku více znalému Josefu Nechvílemu, který o kunětických třešňových slavnostech napsal ve své knize „Sezemice, Dříteč, Kunětice a Hora Kunětická“ toto:

„Na této Hoře Kunětické slavívala se a dosud, ač méně slavně koná se z jara slavnosť třešňová, kterou v r. 1850. asi bývalý školní ředitel v Pardubicích P. Ant. Havele obnovil. O jejím původu povídá lidská pověsť toto: „Vilém z Pernštýna, pán na Pardubicích, měl dva syny Jana a Vojtěcha. Mladší Vojtěch roznemohl se na Kunětické Hoře, kde se rodina Pernštýnů občas zdržovala. Pověsť o tom roznesla se rychle mezi lid, který Viléma z Pernštýna i jeho synáčka litoval, a to tím více, an oba k poddaným a sluhům svým byli štědrými a milosrdnými; mnohé oko, zvláště malých dětí zarosilo se slzami, když zjištěno bylo, že malý pětiletý synáček p. Viléma nebude zachráněn na životě svém. Na západním úpatí hory stála při cestě, kudy se ke Hradci Králové jezdívalo, skoro v samém lese krčma. Zde žil v dobách řečených Jiřík chmelař, který mimo panské chmelnice také živností hostinskou se obíral. Pán Bůh jej obdařil četnými dítkami, kterým byl pán z Pernštýna kmotrem, a proto velká dobrodiní otci i dětem prokazoval. Oba mladí Pernštýnové docházívali k dětem Jiříka, a proto srdečně si s ními hrávali. Když pak Vojtěch z Pernštýna se roznemohl, tu nastal v krčmě veliký zármutek, a aby Bůh nebeský smrť dobrého mládenečka odvrátil, chodívaly malé dítky Jiříka každodenně k blízkým Božím mukám modliti se. Právě dozrávaly na zahradě chmelaře třešně, které děti jeho často trhávaly. Když jednou tak trhaly třešně, překvapeny byly zvláštním viděním. Stál u nich krásný mládeneček, neobyčejné jasnoty v tváři, maje na běloskvoucím těle šat brokátový, a žádal děti malé o nějaké třešně. Udivené děti byly hned pohotově a podaly mládenečkovi nejzralejší ovoce na cínovém talíři, které on požehnal, a poručil do hradu donésti, načež zmizel. Překvapené dítky jeho rozkazu poslechly, do hradu třešně donesly, a sotva že je Vojtěch požil, začal se zotavovati. Vidouce to rodiče i lékaři, dávali každý den malému Vojtěchovi tolik třešní, kolik by si přál, a brzy na to byl pozdraven. Uslyšev to duchovní z blízkého kláštera OO. Minoritův z Pardubic, aby se ta památka nezapoměla, uspořádal vždy v den výroční onoho zjevu průvod školní mládeže na Horu Kunětickou, kde od pána hradu byla častována. Také v čase novějším se mládež na onen výlet těšívala. Již předvečer toho dne procházela hudba, provázená mladými výletníky, celé město. Hudebníci bývali obyčejně žáci vyšších tříd, nebo čekatelové učitelští. Ráno druhý den časně vzbudila hudba výletníky; brzy shromáždil se zástup žáků a žákyň, s lidstva zástupem velikým na náměstí. Chlapci byli ustrojeni co vojínové se dřevěnou lesklým papírem potaženou zbraní. Zavířil bubeník na buben a již se řadili mladí bojovníci do řad, každé řadě přidán byl bubeník a děvče markytánka, která v soudku nesla vodu a mléko, aby unavené po cestě posilňovala. Za zástupem mládeže a lidu jely vozy, na kterých byly naloženy potřebné potraviny a nápoje. Po šesté hodině zavířil buben podruhé, hudba zahrála, prapor školní povztýčen do výše, a s voláním „sláva“ nastal pochod z města. Cesta vedla skrze Brozany a Ráby, v které poslední vesnici v kapli sv. Jana Nep. obětována byla mše sv., na to pak bylo posnídáno. Konečně došlo se k hradu, mladí bojovníci jej žertem šťastně dobyli a nyní nastala volná zábava. Mládež prohlídnuvší sobě prostory hradu, utábořila se na nádvoří hradeckém, nakoupila si třešní, cukrového, oddala se zpěvu a nenuceným hrám; mimo toho si proskočila při zvuku veselé hudby. V někdejších komnatách rytířských popíjeli a hovořili starší lidé. Večer toliko učinil konec, neradi se loučili mladí i staří s malebnými zříceninami Hory Kunětické. Mládež seřadila se zase do řad, dala s Bohem starému hradu, a za zvuků hudby pozdě na noc došla do Pardubic, aby s rodičemi nebo přátely svými v obydlích po tak krásné zábavě spánkem se občerstvila. Však to bylo jen jednou do roka, aneb několikráte v letě, kdy tiché stěny starého hradu byly oživeny. Nyní stává se to v letě častěji při výletě studujících z Pardubic, nebo spolků rozdílných z okolních měst. Mimo to každou neděli bývá v hradním sále hudební zábava s tancem spojená. Jindy zvláště v zimě panuje v prostorách hradu toho ticho tajemné, a zříceniny jeho jsou obrazem nejen pomijejičnosti života lidského, ale i úpadku naši vlasti české, též rodu Pernštýnského, který ač hrad ten s velkým nákladem upravil, předce dříve z povrchu země zmizel, nežli památka od něj zbudovaná!-“

Tato tradice byla obnovena skutečně zmíněným P. Antonínem Havelem, v letech 1815-1819 katechetou, v letech 1819-1853 ředitelem pardubické hlavní školy a od roku 1853 farářem v Bohdanči, ale již o mnoho let dříve než Josef Nechvíle a další soudí. První zaznamenanou, jíž jsem měl možnost dohledat, se uskutečnila už 11. července 1844. Z dopisu MUDr. Josefa Bojislava Pichla, jenž byl uveřejněn rovněž v „České Včele“ 17. září téhož roku, můžeme dovodit, že nešlo o první z řady těchto slavností, a tak k jejich obnově muselo dojít dokonce před rokem 1844. S jistotou víme pouze to, že odkazu P. Haveleho se ujal MUDr. Pichl, který tyto slavnosti následně pořádal. V roce 1879 se dokonce třešňová slavnost nepodařila kvůli špatnému počasí, a tak došlo k jejímu opakování, ale z bývalé výroční slavnosti školní mládeže se tehdy stala obecní národní slavnost s obšírným programem a řízená slavnostním výborem.

Ať tak, či onak, stala se tato slavnost inspirací pro mnoho obdobných akcí, protože podobné dětské výlety na Kunětickou Horu pořádalo rovněž městečko Sezemice a některé další obce v okolí, např. Třebeš, dnešní místní část Hradce Králové (v regionálním tisku zaznamenána tato oslava z 8. července 1872). Postupem času však tyto akce začaly mizet, neboť moderní doba jim již tak nepřála. Poslední třešňové slavnosti se na Kunětické hoře odehrály na počátku 20. století, poté již nenávratně zmizely a k jejich obnově nedošlo. Jedna z posledních se uskutečnila v červnu 1927.

Z výše uvedených řádků vidíme, jak se naši předci uměli radovat, co vše dokázali vymyslet a na co my jsme postupem času zapomněli. Je to škoda, že i na kunětické třešňové slavnosti tak můžeme dnes vzpomenout maximálně pouze začtením se do jedné z obsáhlejších básní Ferdinanda Volšovského „Třešňová slavnosť“, jež vyšla v jeho sbírce „Kunětické melodie“, případně se podívat na jaře na zde kvetoucí třešňové stromy, které jsou pozůstatkem dřívějších a mnohem rozsáhlejších alejí, jejichž rozkvetení na jaře přitahovalo tisíce a tisíce diváků a obdivovatelů této jedinečné krásy.