Šumperk – Barborka (kostel i hřbitovní kaple) 2 – fresková výzdoba

Druhá část popisu šumperského barokního kostela sv. Barbory je zaměřena již pouze na vnitřní freskovou výzdobu uničovského malíře Ignáce Oderkického a její ikonografii. Je tedy určena především těm, kteří chtějí vědět, co vlastně v kostele viděli – nebo mohou vidět – a jaké jsou souvislosti jednotlivých výjevů, scén a příběhů. A někdo možná poprvé zjistí, co že to vlastně má na fotografiích, v Barborce někdy pořízených.

Začněme tedy kněžištěm. Sv. Barbora, zobrazená s anděly na nebesích, údajně žila na konci 3. století na území dnešního Turecka. Podle legendy byla dcerou bohatého pohana, který ji věznil ve věži, aby se nestala křesťankou. Barbora se však nechala tajně pokřtít a následně byla za svou víru mučena a poté i sťata mečem vlastního otce, kterého vzápětí srazil blesk (meč – coby její atribut – drží jeden ze zobrazených andělů). Sv. Barbora je zde majestátně posazena na oblaku, oděna do honosného červeného šatu, s malou korunkou na hlavě. Je zajímavé, že Ignác Oderlický na své malbě zobrazil i blesk (další z atributů) a věž se zamřížovaným oknem, kde byla vězněna. Podle legendy však mají být okna tři, coby symbol Nejsvětější Trojice. Jeden z andělů, kteří Barboru obklopují, je dospělého věku, oděn ve zlatý šat a se široce rozepjatými křídly. Snáší se ke světici a podává jí kalich s hostií. Ostatní andělé jsou zobrazeni jako nahé děti.

Jednotlivé motivy v kněžišti zobrazil Oderlický tak, že respektují poloobloukovou plochu závěru a současně zasahují i do plochy stěn. Levá strana přitom představuje vyobrazení tureckých zajatců a příběh rytíře Chlévce, pravá strana pak vypráví historii města Šumperka (zobrazuje morovou epidemii a postavu fundátora stavby). I okna v kněžišti svými oblouky zasahují do malby a slouží k oddělení jednotlivých výjevů. Najdete zde i veduty dvou měst, které krajina jakoby propojuje. Jedná se o Šumperk a Prahu. A česká krajina volně přechází do země turecké se spoutanou dvojicí mužů. Je zde zobrazen i Šibeniční vrch (nedaleko Sanatorky, o které jsem na stránkách Turistiky také psal) a – již zmíněný – příběh rytíře Chlévce, odehrávající se roku 1512, kdy byli dva loupeživí rytíři nabodnuti (zde před Hradčany a Karlovým mostem) na kůly. Rytíře Chlévce kůl nezabil, protože se díky jeho modlitbě zlomil. Následně se zločinný Chlévec nechal vyzpovídat knězem, vyfasoval hostii, párkrát se pomodlil ke sv. Barboře a vše mu bylo odpuštěno (další z důvodů, proč zůstávám ateistou a nikdy nebudu voličem KDU-ČSL).

Šumperk je zde zobrazen necelé půl století před vznikem Oderlického maleb, tedy v době morovoé epidemie roku 1714. Je zde zachycena památka na děkana Dittricha, který dával poslední pomazání nemocným a sám následně zemřel. Děkan na malbě – spolu s malým ministrantem obchází pět trpících nemocných. Je zajímavé, že na vedutě Šumperka jsou zobrazeny hradby města a tři věže. Jedna patří Staré radnici a dvě bývalému Dominikánskému Klášteru. Hlavní charakteristická věž tvořící panorama města – tedy věž děkanského kostela sv. Jana Křtitele – však z nepochopitelných důvodů chybí. Poslední malba v presbytáří představuje fundátora kostela sv. Barbory Tobiase Sigmunda Dressera, městského radního. Je zobrazen ve své pracovně, s listem papíru v levé ruce. Na něm je čitelný německý nápis, jmenující Dressera stavitelem kostela.

Malby v kněžišti odděluje od lodi triumfální oblouk s červenofialovým pásem, zlatou růžicí a malovanými lístky. Klenba lodi pak nabídla Oderlickému plochu v celé své šířce i délce. Ten zde nevyužil možnost oddělit jednotlivé výjevy štuky, ale naopak je spojil do jednoho celku. Loď kostela na své klenbě zobrazuje tři výjevy, přičemž největší prostor je vyhrazen scéně se vztyčováním Kristova kříže. Příběhy ze Starého zákona (útok ohnivých hadů a obětování Izáka) pak zabírají výrazně menší plochu, umístěnou do blízkosti kůru. Vztyčování kříţe je pak ústředním momentem výzdoby klenby i jejím největším "monumentem". Dynamická, dramatická a mnohofigurální scéna zachycuje také ukřižování lotra po Kristově pravici, přípravu na ukřižování druhého lotra, hru vojáků v kostky coby los o Kristův plášť nebo bolest Panny Marie. Ježíšův kříž je vyobrazen ve velikosti trojnásobku lidské postavy a Krista vztyčuje až do nebe. Ježíš na kříži je ještě živý, zahalen přes bedra bílou látkou, s trnovou Korunou a nápisem INRI.

Kříž vztyčuje – za pomoci žebříku a lan - celkem sedm lidí. Je nasměrován do předem vykopané jámy, před kterou vidíme hlínu, rýč, motyku, kost a lebku, symbolizujíví Golgotu nebo pozůstatek Adamova těla. Muže hlídá římský voják, v černé zbroji s červenou drapérií, sedící na bílém koni. Výjev tvoří – v podstatě - trojúhelník, jehož základnou je dav lidí všech věkových skupin i společenských vrstev. Najdete zde muže i ženy a vojáky, židovské rabíny i odsouzené zločince. Výjev se odehrává na Golgotě v židovské zemi a zobrazuje i věže a hradby s bránou města Jeruzaléma. Scéna má celkově hluboké pozadí. Krajina se skalami pak prostupuje až do západní části klenby, kde obklopuje starozákonní výjevy. Nebe je společné pro všechny zobrazené výjevy, je modré, z větší části pokryté červenými mraky.

Poněkud stranou - mezi okenními lunetami - se nachází výjev s Pannou Marií. Scéna před skalami v trojúhelníkové kompozici zobrazuje celkem čtyři postavy: Pannu Marii v červených šatech s modrým závojem, Marii Kleofášovou, Marii Magdalskou a – nad nimi - jediného muže, sv. Jana Evangelistu. Výjev doplňují andělé v ženské podobě.

Malířskou výzdobu lodi kostela sv. Barbory doplňují dva starozákonní výjevy, tvořící s hlavním motivem kříže jeden celek se stejným prostředím pouštní KRAJINY. Od výjevu s Kristem je nenápadně dělí pouze skalnatý terén. Díky umístění v blízkosti kůru postrádají monumentální výraz hlavního motivu. Příběhy se odehrávají ve větší dálce, čímž může být myšlena i vzdálenost časová. Při zběžném pohledu z lodi mohou být tyto výjevy dokonce lehce přehlédnutelné a jednotlivé drobné postavy jsou dobře pozorovatelné jen z kůru. Jsou pokládány za tzv. předobrazy vztyčování kříže a – jak již bylo uvedeno - na severní straně kostela je zachycen příběh o útoku ohnivých hadů, na pravé obětování Izáka. Biblický příběh o útoku ohnivých hadů vychází ze čtvrté knihy Mojţíšovy. Nespokojení Izraelci, putující s Mojžíšem, se začali rouhat a Bůh na ně proto poslal ohnivé hady. Izraelci si brzy uvědomili své provinění, a Mojţíš - na Boží doporučení – nechal zhotovit měděného hada na žerdi. Pohled na něj posléze uzdravil každého uštknutého. Mojžíšova hůl s měděným hadem současně symbolizuje Kristovo ukřižování. Malba zde zachycuje útok hadů na izraelský tábor, příčemž ohniví červení hadi jsou místy zobrazeni ve skoku, se široce otevřenou tlamou. Mezi hady vidíme běžící lidi a několik ležících – snad mrtvých - na zemi. Některé postavy jsou zobrazeny oblečené, jiné nahé. Najdete zde i Mojžíše, zvedajícího svou hůl k nebi a tedy i k výjevu vztyčování kříže. Část pozadí této scény tvoří tábor s množstvím různobarevně pruhovaných stanů.

Na protilehlé straně se nachází starozákonní výjev obětování Izáka, odehrávající se na skalním výčnělku. Skalní masiv zde představuje horu, na které měl Abrahám postoupit Bohu jako oběť svého jediného syna. Bůh tímto – pro nás bezvěrce nepochopitelným - způsobem zkoušel poslušnost a víru Abrahámovu. Ten Boha poslechl, připravil oltář a chtěl syna obětovat. Zastavil jej až posel Boží. Na Oderlického malbě je vyobrazen kamenný oltář uprostřed skalního výčnělku, na němž spočívá polonahé tělo Izákovo. Izák není svázán, protože na oltář teprve sám usedá. Abrahám stojí u oltáře v modročerveném šatu, s dlouhou obětní dýkou v ruce. Ruku s dýkou mu však již zadržuje anděl v podobě ženy s dlouhými plavými vlasy. Anděl je pootočen tak, že z jeho nahého těla vidíte jen dvě bílá křídla. Pod obětní skálou protéká říčka. Je přemostěna a její břehy lemuje několik stromů. V pozadí za řekou se rýsuje město a za ním se tyčí Vysoké hory.

Podle názoru odborníků se jednotlivé výjevy Ignáce Oderlického v Kostele sv. Barbory vyznačují shodnými charakteristikami, zejména pokud jde o barevné či světelné pojetí, ale i o nedostatky v perspektivním provedení a anatomickém ztvárnění. Mnohé Figury se vyznačují přílišným protažením postav i jednotlivých končetin. Příkladem je kněžiště, zejména zobrazení andělů a sv. Barbory, u které není zřejmé, jestli sedí nebo stojí. Nedokonalosti u výjevů v lodi kostela jsou pak pravděpodobně způsobeny nedokonalou prací s perspektivou. Například postava Ježíše na kříži nebo lotra po jeho pravici se vyznačují výrazně malou hlavou, téměř bez krku. Postavy vztyčující kříž mají zase příliš dlouhé nohy a nachází se zbytečně daleko za křížem. Anatomicky dobře zvládnuté jsou naopak detaily, zejména znázornění svalů rukou i nohou (postavy vztyčující kříž) nebo dlaní (sv. Barbora).

Užití nezvyklých barevných odstínů je nejcharakterističtějším rysem děl Ignáce Oderlického, což se projevilo i na výzdobě Barborky. Malby v presbytáři sjednocují světlejší odstíny barev, přičemž krajinný rámec vznikl pomocí odstínů zelené barvy. Nebe je pak tvořeno směsicí světlých odstínů dalších barev (modrá, šedá, Růžová a žlutá). Tmavě šedá barva se uplatnila u oděvů kněží a u výjevů s rytířem Chlévcem i morem v Šumperku; oranžová je využita u šatu Turka, dvou kněží a ve výjevu s radním Dresserem. Barevný důraz je v kněžišti položen v podstatě jen na postavu sv. Barbory (sytá modrá a rubínová barva). Ostatní postavy již kontrastní nejsou a částečně tak splývají se svým okolím.

Novozákonní výjev v lodi proto barevně působí mnohem živějším a dramatičtějším dojmem. Krajina, kříž i některé postavy, včetně Krista, jsou tvořeny podobnými barevnými odstíny a navozují tak dojem jednolitosti. Uplatňují se zde zejména odstíny žluté, šedé, červené a modré, která má – jako jediná - zářivý charakter. Obloha, vytvořená za pomoci nebesky modré a purpurově fialové barvy, vytváří kontrast s jednolitou krajinou. Koncepce fresek v lodi je jednotná, a proro jsou zde uplatněny i stejné barvy.

Za další Oderlického chybu bývá znalci považováno nedostatečné využívání kontur, které by mohlo přispět ke zvýraznění některých partií. Není propracováno ani světelné pojetí, takže jednotlivé scény jsou osvětleny rovnoměrně zepředu. Ignác Oderlický sice respektuje vlivy lokálního ozáření, ale nepoužívá příliš kontrastů světla a stínu. Ozářená místa se tak vyznačují pouze světlejším tónem barvy.

Malby Ignáce Oderlického v Kostele sv. Barbory tak nesou veškeré specifické znaky jeho tvorby i malířského pojetí (např. pečlivá prace s barvou). Jsou použity hlavně tlumené odstíny barev, takže jenotlivé výjevy působí vyrovnaně, bohužel však někdy také jednotvárně. Projevil se zde také umělcův sklon k lidovému vyprávění. Ten bývá označován jako charakteristický pro všechny malíře moravského rokoka.