Spor novohradeckých občanů o Občiny

Jak se vyplácelo dříve vaření piva, to vidíme na příkladu královéhradeckého pravovarního měšťanstva, jehož majetky časem vzrůstaly, i když nešlo jen o dobře investované peníze, ale mnohdy i o různé směny a převody, během nichž se děly rovněž různé nepravosti a pikle ve prospěch pravovárečníků, jejichž část byla zároveň v čele města a zasedala i v jiných institucích.

Stavba pevnosti je později uzavřela v hranicích města a zbavila městských příslušníků bez práva várečného, ale majících podíl na společném jmění v královéhradeckých předměstích. Všichni osadníci ze zbouraných předměstí byli totiž přesunuti jinam a magistrát se zemským guberniem jim jako náhradu za jejich pozemky přidělily pole "Občiny", jež bylo v obecním inventáři zaneseno bez výměry a s tou poznámkou, že jde o neplodnou půdu bez jakéhokoliv užitku.

Časem však tito "vybouranci" svou lopotnou prací udělali z neplodné půdy velmi úrodnou. Její rentabilita rok od roku rostla a královéhradečtí pravovárečníci se ji rozhodli získat do svého majetku, přičemž využili toho, že nebylo přesně zapsáno, co komu vlastně patří a v jaké rozloze i poloze. Rozsah toho, co se jim podařilo získat, můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 1. třídy Ferdinanda Tarische a geometra 3. třídy Franze Fenzla, jíž lze najít na této webové adrese: https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA202018400.

Po revolučním roce 1848 došlo ke zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního, což se projevilo tím, že došlo k odtržení dosavadních předměstí od Hradce Králové, ale nově vzniklé obce nezískaly nic z dosud společného vlastnictví (doslova byly okradeny na úkor Hradce Králové), které zůstalo v rukou výše zmíněného města, jehož magistrát předal o rok později plnomocníkům místních pravovárečníků pozemky bez určité výměry, bez likvidace či jakéhokoliv průkazu ve čtveřici předměstských obcí, jež byly posléze spočteny na 306 jiter a 1453 sáhů. Ale již roku 1863 náleželo pravovárečníkům 478 jiter a 552 sáhů, kromě zbytku u Slezského Předměstí. Nesrovnalostí a různých čachrů tehdy proběhlo tolik, že v roce 1868 měli pravovárečníci opět větší rozlohu svých pozemků, aniž by cokoliv koupili. Tehdy bylo totiž hypoteční bance dáno do zástavy 577 jiter a 1004 sáhů polností.

Ze všech výkazů vidíme, že vaření piva nepřinášelo pravovarnímu měšťanstvu tolik peněz jako obchody s nemovitostmi, zejména když je kolikrát získalo "za pár prstů a chmat", což je nejlépe vidět u již zmíněného Slezského Předměstí, kde původně nebyly pravovárečníky převzaty žádné pozemky, ale již roku 1860 jich bylo přes 85 jiter. Obdobně tomu bylo též v dalších předměstských obcích a v pozemkové evidenci byl přinejmenším chaos, jehož chytré hlavičky dostatečně využily.

Mnozí hospodáři zjistili, že najednou nejsou vlastníky toho, co dříve oni či jejich předci vlastnili. Když se začala evidence pozemků dávat dohromady, rozhodli se v roce 1868 pravovárečníci k tomu, že nechají vyměřit všechny své získané pozemky, aby byly řádně zapsány v pozemkových knihách a mohly být pronajímány či prodávány místním hospodářům. To však vyvolalo velkou nevoli, kdy místní obyvatelstvo v noci vždy vyházelo dělící kameny a vytrhalo kolíky, což se dělo zejména na novohradeckých "Občinách". Na návrh Františka Ponce tak byly vyorávány dělící rýhy, což se lidem také nelíbilo, a tak vznikl dlouhý, téměř 30 let trvající a velmi napjatý spor, který za pravovárečníky vedl JUDr. František Flanderka a po jeho smrti JUDr. Moric Lhotský. Část sporných pozemků obdržela i sekvestra, ale novohradečtí občané nedovedli spor až k úplnému konci, takže byl ve své části dokonce promlčen a pozemky zůstaly pravovárečníkům. Sám obecní kronikář uzavírá záznamy o tomto sporu takto: "Podfukem platili novohradečtí nájem místo daní ze sporných občin."

Tímto se však nic nevyřešilo, právě naopak. Spory se množily jak s okolními obcemi, tak i mezi měšťany samými. Nesrovnalosti však byly i v samotném královéhradeckém obecním hospodářství, natož v hospodaření místního pravovárečného měšťanstva. Příkladem budiž koupě lesa u Albrechtic nad Orlicí již roku 1863, kdy se nevědělo jakým jménem, pro koho, v jaké výměře a za jaké peníze byl pořízen. Při inventurách však byly nalezeny nepořádky i v samotných knihách, protože roku 1868 bylo ve sklepích nalezeno o 436 věder piva méně než bylo knižně vykázáno. O rok později dokonce František Dobrkovský starší prohlásil, že se hospodaří tak, že měšťanstvo míří vstříc bankrotu, a tak bychom mohli ještě dlouze hovořit, neboť na toto téma vyšlo dokonce i několik knih.

O samotném sporu o "Občiny" výstižně hovoří František Pitaš ve své knize "Obec Nový Hradec Král. (Místní osvětová studie). Na paměť 150letého trvání městyse":

"O sporu.

Jednoho krásného dne přišli pravovarečníci pronajímat "své" pozemky novohradeckými užívané a obdělávané Občiny. Novohradečtí občané, podněcovaní i Fridrichem, postavili se na odpor. Starý Král s Ježkem a ještě s několika sousedy byli však četnickou assistencí přemoženi a zavřeni. Ale novohradečtí vždycky rušili najímání, vyhazovali mezníky, byť marně. Fridrich sice říkal "neplaťte, nenajímejte, vždyť to je naše," avšak soud byl zase jen jediným správným prostředkem obranným. Zde nepomohl vrozený smysl pro právo, cit a jistota a vědomí pravdy, když starý Král svlékl svůj kabát a řekl hradeckým: "Tedy si vemte i můj kabát!" Naši dobráčtí předci se měli bránit proti mocným pánům a učeným advokátům. Je pochopitelno, že se s nadějí i nedůvěrou ohlíželi po Fridrichovi. Ten byl pak morálně nucen spor vésti. Důvěrníky novohradeckými byli u pře této pp. Antonín Lorenz a Václav Jandík. V plné moci várečníků tyto zastupoval JUDr. Moric Lhotský, který ve sporu urazil bezohledně novohradecké občany, kteří co pamětníci byli Fridrichem k soudu přivedeni. Byli to: Václav Růžička, Josef Brodský, Václav Těšitel a Václav Nožička, které Lhotský neuznával, ač to byli nejstarší lidé, za hodnověrné svědky.

Přes to vše spor byl dne 24. listopadu 1882 vyhrán pro obec Nový Hradec Králové zcela a pro sousedy jednotlivé částečně. Výsledek: "Role "Vohrada" č. parcel. 896-902 (7 parcel) vylučují se z držby várečného měšťanstva města Hradce Králové a předepisují se co vlastnictví obce Nový Hradec Králové a bude pro tyto pozemky utvořen arch držebnosti potahmo knihovní vložka ve vlastnictví obce Nový Hradec Králové. Pozemky č. parcel. 493-906 (33 parcel) vylučují se z archu držebnosti již utvořeného č. 314, kdež předepsány byly co vlastnictví várečného měšťanstva hradeckého na základě knihovního držení, předepíšou se na základě držby naturální a utvořen bude zvláštní arch držebnosti resp. vložka knihovní".

S tím však Fridrich ještě spokojen nebyl a dal sepsati proti tomuto rozsudku na 35 arších "konečné vyjádření", které však zůstalo v jeho stolku.

Je do dnes záhadou, proč výsledek sporu zústal v aktech obce sice napsán a ve stole ležet a dosud nebylo nikoho povolaného, kdo by rozsudek ve prospěch obce novohradecké ve skutek uvedl, realisoval. Námitka, že Fridrich byl ze starostenství roku 1884 svržen, není pádná, spíše podezřelá. Neboť rozsudek byl vynesen r. 1882 a uplynuly tudíž dva roky od té doby. A byť i Fridrich protestoval, měl uskutečnit to, co bylo již hotovo. Dle vypravování svého synovce p. JUC. Klučiny z Třebše, přiznal starosta Fridrich, že mu hradečtí nabízeli peníze, kterých nepřijal. Že se však také upřímně kdysi staral, bychom spor vyhráli, svědčí fakt, že byl i v audienci u císaře a tam před ním i klekl, když přednesl prosbu jmenem občanů z Nového Hradce Králové o Občiny."

Navíc se později určitá část "Občin" stala vojenským cvičištěm, k čemuž došlo v roce 1897 (dnešní PP Na Plachtě). Teprve po vzniku ČSR se dostala menší část "Občin" v rámci pozemkové reformy do vlastnictví několika místních občanů, a to jako reakce na podání místní Domoviny z 2. března 1921, jež obsahovalo 35 přihlášek dlouhodobých nájemníků (přes 18 let) o příděl rozptýlené zemědělské půdy pravovarního měšťanstva, k němuž se 17. března téhož roku přidalo prostřednictvím obecního úřadu dalších 19 zájemců. 9. srpna 1921 předložila Domovina obecnímu úřadu k potvrzení 33 přihlášek dlouholetých pachtýřů o státem zabrané pozemky pravovárečníků. Následně okresní soud zaslal přípis Státního pozemkového úřadu v Praze, v němž byl obci přiznán nárok na pozemky č. kat. 516 a 517. 21. prosince 1921 navíc obec podepsala smlouvu s novými nabyvateli pravovarních pozemků V. Kobližkem, J. Jedličkou, J. Kordinou a Františkem Fibigrem, že je v případě obecní potřeby prodají za nabývac cenu Novému Hradci Králové.

Již zmíněný František Pitaš o tom píše v publikaci "Nový Hradec Králové 1930" toto: "V pozemkové reformě nezískala naše obec, mimo zádušní pozemky č. parc. 516 a 517, ničeho, ačkoli se zasazovala o nabytí vojenského cvičiště, dřívějších Občin, části zv. Vohrada, jež byly rozsudkem z roku 1882 připsány Novému Hradci. Roku 1921 žádala místní Domovina jménem 35 dlouholetých pachtýřů právovárních pozemků o vlastnictví, což bylo za menší výkupné povoleno. Někteří nabyvatelé: Koblížek, Jedlička, Kordina a Fibiger museli podepsati smlouvu s obcí, dle které by byli povinni v případě, že by obec nabyté pozemky potřebovala, tyto obci odprodati za cenu nabývací."

A co říci na závěr? Z výše uvedených řádků je vidět, kde v průběhu času a jakým způsobem dokázal Hradec Králové vzít finanční prostředky na to, aby se později stal "salonem republiky", že to nebylo nějakým výborným hospodařením apod., nýbrž mnohdy pochybným způsobem a z většiny na úkor předměstských obcí, jež ho svým způsobem chtě nechtě musely "podporovat", aniž by z toho někdy něco měly, ba právě naopak, protože finance končící v královéhradecké pokladně mohly být využity ku prospěchu a rozvoji oněch obcí, z nichž nejvýrazněji byl postižen právě Nový Hradec Králové, který měl sice velký katastr, ale většina z něj náležela přímo královéhradecké obci a již zmíněným pravovárečníkům, což byl následek nedokonalého, přímo zpackaného rozdělení města po vydání Stadionova prozatímního obecního zřízení z roku 1849.