Socha Persea v Dohalicích

Na různé pamětihodnosti bohatá obec Dohalice má i jednu památku, jež nestála původně na jejím katastru, několikrát se stěhovala a má spojitost se sousední obcí Sadovou, protože je vzpomínkou na dnes již neexistující zámek, který vznikl na místě původní tvrze, jež byla následně přestavěna na panský dům, jemuž se mezi lidem říkalo „zámek“. Skutečný zámek však byl vybudován až počátkem 18. století a završením jeho stavby bylo 5. července 1728 vysvěcení zámecké kaple „Povýšení sv. Kříže“. Tento velkolepý objekt však vyhořel 6. října 1844 a nebyl již nikdy obnoven.

Stejně tak zanikl překrásný park, který byl na svou dobu výjimečný jak dendrologicky, tak architektonicky, a to zejména svou sochařskou výzdobou. Právě z ní bylo zachráněno několik plastik, jež směřovaly do okolních obcí (Mokrovousy, Lubno a Třesovice), k nimž náležela i socha Persea, která byla lidově přezdívána jako „Žabař“ (od toho, že u nohou postavy Persea byla vytesána žába) a vznikla někdy krátce po vybudování zámku.

Václav Deyl v článku „Zrušený zámek v Sadové“, jež vyšel v „Královéhradecku“ 15. května 1938 píše o soše toto: „Dnes již nic nesvědčí o rušném životě panském v Sadové v době pánů Schaffgotschů. Jen socha, které lid říká „Žabař“. Je to krásná barokní plastika z konce XVII. století (asi před rokem 1700) pocházející, námětu náboženského bájesloví. Herakles (řecký bůh) jako symbol síly a moci. Pochází z výzdoby zámku v Sadové. Takovéto sochy bývaly umístěny na pilířích vrat, vjezdů a pod.“

K této soše se vztahuje rovněž krásná pověst, kterou převyprávěl František Ladislav Sál ve svém díle „Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje“ z roku 1919 takto:

„Žabař*).

V Dohalicích a v Sadoví stávaly Hrádky, tvrze, a na nich seděli stateční rytíři s rodinami a nečetnou čeládkou.

Dobře sousedili.

Pokud se rytíři drželi doma a hleděli si jen statků, bylo dobře a kvetlo mezi nimi přátelství, ale jak začaly rytířské radovánky, turnaje a hony, vyvstala mezi nimi řevnivost a nenávist.

Jak se někde sešli hradní páni nebo jejich služebnictvo, vtipkování, špičkování, výsměšky, ba někdy i urážky a bitky bouřily krev, hnaly k soudům a mstám.

Sadovský rytíř vyjel si jednou do cizích zemí za slávou. V různých městech Evropy súčastnil se rytířských sedání, ba válčil i proti Turkům.

Když se vrátil osmahlý a plný jizev, byl o kolik hlav pyšnější, ale zároveň o kolik várek chlubivější. Nepěknou vlastnost přivezl si ze světa. Mluvilo-li se o koni, hned počal chváliti arabské hřebce, na nichž se projížděl po Evropě, Asii a Africe, když bojoval po boku králů a knížat proti strašným Turkům, neznabohům a ukrutníkům s půlměsícem. Zmínil-li se kdo o špatném víně nebo řídkém pivě, okamžitě vyprávěl, jak na poušti hynuli žízní a museli zabíjeti velbloudy, aby si svlažili rty vodou z jejich žaludků. Bezpočtukrát opakoval a zapřísahal se, že velbloud má žaludek na celou pivní várku. Ujišťoval, že okolo Babylonu létají komáři, velcí jako naše husy a že kýchají jako člověk.

Jednou sešli se sousedé – sadovský rytíř s dohalickým – v nechanickém šenkovním domě. Pili statečně, rozprávěli a hádali se víc než pražské koláčnice.

Sadovský rytíř chválil zakřivené turecké šavle, které jsou lepší než břitvy a jimiž se rázem setne hlava jako bodláčí. Chlubil se, že takovou, drahokamy vykládanou, dostal darem od anglického krále, který ji měl jako památku na vítězství nad Turky.

Dohalský se usmál a odvětil: „Eh – co po takové památce!? Jsoutě turecké šavle pravé žabikuchy, jichž pořádný rytíř nevezme ani do ruky. K čemu taková kudla dobrá? Toť křivák na řezání rybrcoulů. Který rytíř chtěl by ho nositi? Leda že by se potýkal s hady a žabami. Pak to však není rytíř, ale žabař, rozumíš?!“

Oheň byl na střeše, neboť Dohalský pán „ťal do živého.“

Sadovský vyskočil, koulel očima, skřípal zuby, zatínal pěsti a nebyl ani sebe mocen, ježto byl raněn v nejcitlivějším místě, v rodové pýše.

On – sadovský rytíř – a žabař! Člověk zcestovalý, rytíř statečný, válečník proslulý, rek vítězný! Toho mu nedaruje a ztrestá okamžitě na cti utrhače rytířsky, zbraní! Sáhl po zbrani, ale hned sklesla mu ruka, neboť mu napadlo, že nestojí za ránu takový – za pecí válený ---------

Pohodil hlavou a beze slova vyšel pyšným krokem ze šenkovní síně.

--------------------

Hned druhého dne kázal sadovský oplotiti svůj pozemek, jenž těsně sousedil s majetkem dohalického a na dosah lidské ruky a dlouhého meče poručil umístiti kamennou sochu rytíře, jak drží meč a chystá se usmrtiti hada a žábu. Na prvý pohled poznali kolem jdoucí v soše zpodobněného dohaslického rytíře a museli se srdečně zasmáti jeho statečnosti.

Pomsta je sladká a sadovskému se výborně zdařila.

Když sesměšněný rytíř spatřil svoji kamennou podobu, rozpálil se hněvem, ťal mečem po soše a urazil hada; ťal po druhé, po žábě, ale meč zazvonil a odskočil, po třetí ťal po hlavě sochy – a meč se přerazil.

Zastrčil rychle půlku meče do pochvy a zahanben pospíchal domů, kdež přemýšlel, jak by se sadovskému pomstil.

Dobrá rada byla drahá, a zdálo se mu, že každému, jehož potkal, hraje kolem rtů úsměšek. Prodal tedy tvrz a odstěhoval se z krajiny pryč, daleko, kde nebyl znám.

Jeho podoba však – rytíř žabař – stojí tam dosud jako svědek šenkovního sporu a konec sousedského přátelství.-

*) Mezi Sadovou a Dohalicemi rozkládal se druhdy pěkný park, který r. 1866 byl zpustošen a po té přeměněn v pole. V parku nalézaly se sochy, které sem byly sneseny s různých míst, zrušených zámeckých zahrad, kostelních schodišť a t. d. Po zničení parku rozdány sochy svatých do okolních vesnic. Zůstala tam jen socha rytíře, jenž stál na hadu a žábě. Had byl během času lidmi uražen a zbyla jen žába. Proto říká lid soše „Žabař“. Nyní stojí socha „Žabařova“ v poli u řeky Bystřice nepovšimnuta a jen pověst ještě žije. (J. Morávek, řídící učitel v Dohaličkách.)“

Původně tedy stávala v zámeckém parku, který byl proměněn po požáru zámku v pole a ovocné sady. Za prusko-rakouské války v roce 1866 byla plastika poškozena střelbou, naštěstí jen z ručních zbraní, takže nedopadla např. jako Boží muka pod Chlumem u křižovatky cest do Rozběřic a Dolních Nedělišť. Ve 2. polovině 19. století došlo k jejímu prvnímu transferu, kdy byla upravena sochařem J. Suchardou a umístěna na nový kamenný podstavec. Na přelomu 50. a 60. let 20. století se objevil návrh, aby byla přemístěna blíže k Dohalicím, k čemuž následně došlo. Od 24. ledna 1964 je plastika památkově chráněna, neboť byla zapsána do státního seznamu kulturních památek.

Vzhledem ke svému umístění bývala v průběhu času častým terčem různých vandalů. Roku 1973 byla vytažena královéhradeckými památkáři z bahna Bystřice, když se v předchozím roce zřítila do řeky. Její rekonstrukce byla zakončena ještě téhož roku, a to za spolupráce památkářů, MNV, ONV a JZD. V jejím rámci byla též osazena na nově vybudovaný betonový základ. V roce 1975 Jiří Laštovička navíc zrekonstruoval kopí a žábu. V témže čase došlo k úpravě okolního stromoví a vůbec celého místa. Koncem 80. let 20. století byla socha opět opravena. Více o soše lze najít zde: https://www.pamatkovykatalog.cz/socha-persea-2165009.

Socha Persea v Dohalicích na mapě