Smiřický solní obchod na přelomu 17. a 18. století

Původně byla od dávných dob přivážena do Čech sůl z Míšně do Litoměřic a z alpských zemí přes Pasov do Prachatic, odkud byla rozvážena po celých Čechách. V roce 1548 založil král Ferdinand I. solní sklady v hornorakouském Mauthausenu a v Českých Budějovicích, později vznikly rovněž v Sušici a Klatovech, čímž narostla konkurence Prachatickým. Své důchody prodejem soli zvětšila nejprve královská města, později došlo i na ta poddaná. Smiřice dosáhly tohoto privilegia roku 1664 a udělil jim ho Matyáš hrabě Gallas, za což mu město odvádělo ročně vždy na svátek sv. Havla 5 kop míšeňských.

Před rokem 1689 odebírali Smiřičtí sůl do svého skladu od Jiříka Pelce z Heřmanic, solního věřitele na hradišťském panství. Pod přísnou pokutou nebylo nikomu na panství dovoleno brát sůl jinde než ze smiřického skladu. Pouze Mezilečí se z tohoto závazku vykoupilo 2 kopami smiřické obci ročně. Ani forman se nesměl opovážit prodávat potají sůl po vesnicích. Kdo se o to pokusil, přišel nejen o koupenou sůl, ale musel rovněž zaplatit pokutu, kterou si rozdělilo město s vrchností. Příkladem může být Matěj Jošt z Hrubé Skalice (dnešní Skalice u Smiřic), jenž si jednou přivezl z Prahy soudek soli pro sebe, a tak po prozrazení o něj přišel a musel navíc zaplatit ještě 2 kopy pokuty.

V roce 1689 se Smiřice samy ujaly solního obchodu, když zaplatily Jiříku Pelcovi z Heřmanic hotově 525 zlatých, zbytek svého dluhu ve výši 728 zlatých se uvolily po termínech zaplatit do 6 let. Sjednán byl následně vlastní stálý forman, který přivážel sůl z císařských solnic v Praze. Později bylo zajížděno také do Mauthausenu a do Českých Budějovic. Nejčastěji se však sůl kupovala z Hradce Králové, kam forman jezdil dvakrát za měsíc, přičemž užitek z bečky býval kolem 57 grošů. Roku 1701 vynesl solní obchod 103 kopy za pololetí.

Užitek z tohoto obchodu býval slušný, ale mnohdy s ním byla řada problémů. Podle kontraktu se sůl platila hotově v solnicích a město mnohdy nemělo dostatek peněz, takže si vypůjčovalo, v roce 1701 si dokonce půjčilo od solního formana Jana Knaysla 100 kop. Vesnice platily za sůl liknavě, protože válečné průchody vojsk a kontribuce z nich mnohdy udělaly přímo žebráky. Dluhy tak rostly a Smiřice se kolem roku 1743 rozhodly vzdát solního obchodu, protože nechtěly déle „chyby a křivdy trpěti“.

Solní obchod tak převzala Marie Terezie, svobodná paní z Gastheimu, rozená hraběnka Sternberková, majitelka smiřického panství. Netrvalo však dlouho a vrchnosti se tento obchod přestal rentovat. V roce 1750 zastavila dávku 14 sudů piva a poručila obci zásobovat zase vesnice solí. Ta se však postavila na odpor, protože měla dluhy z tohoto obchodu ještě z předchozích let. Spor o oněch 14 sudů piva byl vyřízen teprve roku 1788 přípisem z administrace státních statků, jež se odvolávala na nejvyšší rozhodnutí z 11. prosince 1786, kterým bylo každému povoleno sůl pro vlastní potřebu kupovat v c. k. solnicích. Spor však nebyl definitivně ukončen, protože vrchnost dávala obci alespoň 7 sudů piva a v roce 1791 prominula Smiřicím robotní povinnost na louce „V oboře“ s podmínkou, kdyby měl být někdy omezen volný nákup soli, přijde plně v platnost smlouva z roku 1743.

Smiřický solní obchod na přelomu 17. a 18. století na mapě