Krátké srovnání poddanství na smiřickém a hořiněveském panství koncem 18. století

Od dávných dob nebyl poddaný lid pánem svých pozemků a přesto se nesměl odpoutat od hroudy, kterou obdělával. Bez povolení vrchnosti se nesměl stěhovat, ženit či vdávat, dávat své děti vyučit řemeslu nebo na studia a těchto zákazů bylo obrovské množství. Vše vlastně záleželo na libovůli vrchnosti, panského úřednictva a jejich příkazy vykonávajících drábů. A jakoby to nestačilo, musel odvádět různé poplatky a úroky ze svých skrovných a tvrdě vydělaných příjmů a nebyl vlastně ani majitelem svých stavení, nýbrž pouhým držitelem vlastního domu, z něhož ho mohla vrchnost vždy vykázat a osadit ho jinou rodinou.

Každý tak pracoval od slunce východu až do západu, tedy až 16 hodin v létě, ba i v neděli a ve svátek, protože robotní dny si určovalo panstvo samo. Mnohdy bylo panské úřednictvo horší své vrchnosti a právě příkladem velmi tvrdého chování vůči svým poddaným bylo právě smiřické panství. Mnozí poddaní, kteří si chtěli stěžovat u vrchnosti nebo dokonce až v Praze, byli pochytáni, zbiti, vězněni nebo dokonce bez soudu zabiti. V roce 1771 a 1772 navíc nastala velká neúroda a drahota. Teprve v roce 1775 se čtvrtým patentem dostalo poddaným značné úlevy v podobě toho, že se směli bez panského svolení ženit, stěhovat a posílat syny na studia a vandr. Panstvo též již neurčovalo a nevyměřovalo daně, ale ještě jedna zásadní věc zůstala robota.

Poddaný se měl vyjádřit, zda se podrobuje ustanovením posledního patentu nebo chce-li robotit podle patentu z roku 1738. Sedláci se však nechtěli rozhodnout ani pro jednu z nabízených možností, protože se domnívali, že jim pravý patent vrchnost zadržuje a byli odhodláni domoci se svobody tuhým odporem. Již počátkem března 1775 se shlukovali sedláci na Smiřicku a následovali tak příkladu svých broumovských a náchodských kolegů. Na 200 sedláků ozbrojených kyji, holemi, kosami, podávkami a jiným nářadím vtrhlo 19. března do smiřického zámku, žádajíce mluvit s vrchním. Avšak setnina dragounů a poprava holohlavského sedláka Františka Špringera (psán i jako Špringer) a chalupníka Matěje Víznara, označených za hlavní původce vlkovské vzpoury 19. března téhož roku, zastrašila tyto lidové bojovníky, takže povstání na Smiřicku bylo udušeno již v počátcích, i když to se zatím rozlilo po celém českém severovýchodu. Více o tom lze najít v knize Ludvíka Domečky "Z pamětí Frant. Mart. Uhlíře, děkana holohlavského".

Po selské porážce u Chlumce nad Cidlinou byl na všechny účastníky bouří vydán zatykač, mnozí z nich tak raději uprchli za hranice. Klid nenastal ani po vydání srpnového patentu a všeobecná nespokojenost byla nakonec zlomena vojskem a velmi přísnými pokutami. Teprve po založení nových urbářů (na panství hořiněveském roku 1777, na smiřickém v roce 1780) nastalo ticho. Závadou patentu bylo, že se robota vyměřovala podle berních povinností, rozdělujících robotníky na 11 tříd. Podruzi robotili 13 dní v roce. Chalupníci, kteří platili 57 krejcarů berně, robotovali 26 dní v roce. Kdo měl polnosti, z nichž platil nejvýše 9 zlatých a 30 krejcarů daně, robotoval 3 dny v týdnu. Čtvrtláník, který odváděl až 14 zlatých daně, robotoval 3 dny týdně s jedním kusem tažného dobytka. Pololáník robotoval 3 dny v týdnu se 2 kusy tažného dobytka, celoláník 3 dny v týdnu s 4 kusy tažného dobytka. Mimo to posílal 1 osobu k ruční práci v čase žní a osevu (též 3 dny v týdnu). Za to dostal robotník 1 1/2 libry chleba. Rychtářům, pokud trvali v úřadě, a šenkýřům, kteří museli brát pivo z panského pivovaru, byla robota úplně slevena. Též obecní pasáci a invalidé byli od roboty osvobozeni. Baráčníci místo roboty drali v zimě panské peří.

Sousedem smiřické hraběnky Marie Terezie ze Šternberka, manželky Jana Leopolda hraběte z Paaru a po jeho smrti v roce 1747 Jana Daniela z Gastheimu, byl na panství hořiněveském, do roku 1661 součásti Smiřicka, Jan Josef hrabě Špork. Obyvatelstvo tohoto panství mělo velké štěstí na svoji vrchnost, neboť uvedený hrabě byl o mnoho lepší než přísná a nekompromisní hraběnka, která byla navíc ortodoxní katoličkou a v otázkách víry by nechala odpadlíka klidně umučit k smrti. Však by bývalé kobky smiřického vězení mohly o zde provedených ukrutnostech až dlouze vyprávět! Na rozdíl od řízných odpovědí a tvrdě prosazovaných zákazů smiřické hraběnky vyhověl vždy většině žádostí a stížností, zvláště ve válečných letech 1745-1746 byli jeho poddaní s ním spokojeni, protože nejen že přihlížel k válečným škodám, ale pomohl i těm, kteří neměli obilí k setí, přišli o příbytek nebo neměli dříví na topení. Těm, kteří na tom byli lépe zase slevil na daních či robotě. Stejně tak působil i jeho nástupce - Jan Karel hrabě Špork. Pomoc občas směřovala i těm, kteří si zasloužili spíše trest. Za příklad můžeme dát Jana Havla z Břízy, který neoprávněně kácel a obchodoval se dřevem z panských lesů. Protože však v roce 1733 jeho stavení vyhořelo, byly mu vrchností zapůjčeny 2 korce žita a korec zadiny, k čemuž přibyly též nějaké hotové peníze. Těm, kterým bylo půjčeno panské obilí, zvláště roku 1752, byla dána podmínka, aby ze všeho obilí pátý věrtel spolu s dluhem po žních odvedli, ale ten se jim nakonec daroval, „aby s ním vlastní kassu neb forotu nějakou založiti mohl.“ Zmíněného roku takto vypůjčil svým poddaným celkem 1 355 korců žita. Díky tomu jeho poddaní poctivěji a horlivěji vykonávali všechny své povinnosti než na jiných panstvích. V roce 1738 byla všem podruhům na jejich žádost zmírněna o 1 den robota. Klesly též některé vrchnostenské poplatky. Roku 1752 zase na žádost obcí slevil 4 neděle roboty jízdní, „aby poddaní role svá vzdělati mohli“, takže bychom mohli ještě dlouze pokračovat.

Z výše zmíněného je vidět, že Šporkové byli mnohem lidštější než ostatní šlechta, a to přesto, že v roce 1744 byli všichni sedláci pokutováni, když „skrze jejich tvrdošíjnost a protivení velikou škodu učinili, takže obilí s pole do stodol se neodvezlo a v setí mizerně se zaškrábalo“. Jak je vidět, vždy záleželo na konkrétních lidech, i když v tehdejších dobách byli Šporkové skutečně spíše výjimkou, a proto byli mnohým „trnem v oku“. Naopak na smiřickém panství přišla skutečná změna až po 1. lednu 1780, kdy přešlo do majetku císařské koruny. K tomu ještě dodejme, že od šlechty se příliš nelišilo ani měšťanstvo, protože stav na sousedním panství královéhradecké obce byl až příliš podobný. A to člověk nehovoří o náboženské nesvobodě a pronásledování všech, kteří s římským katolictvím nechtěli mít nic společného. Ti si kolikrát užili ještě více příkoří než jiní rebelanti.