Malá vodní elektrárna ve Smiřicích

Tato elektrárna s jezem byla vybudována v rámci regulace řeky Labe. Ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze vypracovalo projekt na úpravu horního toku Labe v trati Josefov – Smiřice – Lochenice, výstavbu pohyblivého jezu ve Smiřicích, 2 náhradních silničních mostů, náhradního melioračního zařízení a vodní elektrárny ve Smiřicích, který byl schválen již v roce 1901, ale od té doby se na něj nějak zapomnělo.

Teprve v letech 1924 a 1932 byl nahrazen původní projekt vodní elektrárny za projekt hydrocentrály na smiřickém jezu, neboť ta podle originálních a neuskutečněných plánů měla stát úplně jinde. Uplynulo však ještě mnoho let, než došlo k její výstavbě.

Nejprve bylo na přelomu let 1929 a 1930 zavezeno staré řečiště, sousedící s parkem Dr. O. Malburga. Následně se na regulační práce přijel 28. června 1930 podívat ministr veřejných prací Ing. Jan Dostálek. Téhož roku byl při regulačních pracích vystavěn na suchu nový železobetonový silniční most, a to na pozemcích panské zahrady v rozpětí 37 m. Teprve po vystavění jezu za Merglovými bylo Labe vedeno novým řečištěm pod již zmíněným mostem. Tato regulace byla o to důležitější, že severní a jižní část Labe od Smiřic byla již regulována, čímž byl odtok urychlen k velké škodě smiřických obyvatel, a to zejména na Šternberském nábřeží, jak bylo zjevné při velké vodě v roce 1930.

Jez byl postaven náhradou za 2 původní pevné jezy ve Smiřicích a Černožicích a jeho budování bylo zahájeno v roce 1930 firmou Kress z Prahy. Následně byla stavba pozastavena kvůli pochybnostem ohledně řešení a parametrů jezové stavby. Vliv na tuto věc však měla rovněž světová hospodářská krize. Na základě hydrotechnického výzkumu byl nakonec roku 1933 upraven projekt a zahájeny hlavní stavební práce, kterým se do cesty postavila koncem února 1935 příroda, neboť došlo k rozvodnění Labe. Následná povodeň odnesla řadu kamenů, jež zabezpečovaly labské břehy, a tudíž došlo k jejich trhání. Také byla odnesena polovina navážky starého řečiště a zřítil se kamenný teras u domku státního velkostatku.

Přesto se podařilo to, že 7. června 1935 v 11.20 hod. byl zahrazen v Labi na Šternberku přítok, takže od tohoto dne teklo Labe pouze zregulovanou částí přes nový jez a náhonem ke mlýnu. Díky tomu byla většina podjezí na Šternberku zasypána. Následně byl také koncem téhož roku rozebrán železný most nad jezem na Šternberku, který si za 3 500 Kč zakoupila firma bratří Hamplových z Hradce Králové. K zakončení úpravy Labe došlo v následujícím roce, kdy byla provedena převážná část plánovaných prací a pořízeno strojní a elektrické zařízení od ČKD Praha a firmy Křížík. 14.-15. března 1937 a 21.-22. března téhož roku způsobila velké škody další povodeň. Vše musela následně prozkoumat nejprve komise ministerstva veřejných prací, kterou vedl ministerský rada Dr. Rathouský, a 5. dubna 1937 zástupci ředitelství pro stavbu vodních cest vrchní rada Ing. Michl a vrchní rada Ing. Vonka. První věcí, jež následovala, byla prozatímní oprava podemletého mostu přes Smržovský potok. Poté opět vše na nějakou dobu usnulo.

Teprve 6. prosince 1938 se objevila v „Lidových novinách“ krátká zmínka: „Nová elektrárna ve Smiřicích. Po delší době oživlý projekt smiřické hydrocentrály bude nyní urychleně uskutečněn. Se stavbou hydrocentrály se začne v nejbližších dnech. Zatím byl dokončen jez a ostatní přípravné práce. Řeka má spád devět metrů a získá se 3500ks, z nichž se vyrobí 14 mil. kilowatových hodin ročně. Náklad na hydrocentrálu bude asi 4 miliony Kč.“ Nic se však nakonec nedělo, protože v roce 1939 Nejvyšší správní soud rozhodoval stížnost Státního fondu pro splavnění řek, vybudování vodních sil a spol., zastoupeného finanční prokuraturou v Praze, proti rozhodnutí ministerstva zemědělství z 11. března 1936 o schválení projektu Labského vodního družstva Smiřice n. Lab.-Předměřice n. Lab. To bylo nakonec 16. června 1939 soudem zrušeno. Pokračování ve stavbě tak již nic nebránilo, ale pouze z hlediska úředního. Mnohem větším zádrhelem se stalo vypuknutí 2. světové války a jí předcházející povodně 25. srpna a 11. září 1938. Jedinou věcí, jež tehdy vznikla, byla železobetonová lávka u Malburgovy vlečky přes mlýnský náhon, kterou roku 1938 vybudoval stavitel V. Volt za rozpočtenou částku 8 726,22 Kč, i když tato stavba se regulačních prací nijak netýkala a byla plně v obecní gesci.

V roce 1939 tak byla firmou Kunc prováděna regulace Labe mezi Smiřicemi a Černožicemi a společnost Martinovský dokončovala regulaci na Smržovském potoce. Pravý břeh Labe byl při regulačních pracech zvednut o 0,5 m výše než levý břeh, aby se v případě povodní voda nevylila a nezaplavila Smiřice a Černožice a unikla do luk. Nad jezem se 2 otvory vzniklo nadržením vody umělé jezero, jehož vody později začala využívat elektrárna pro svou turbinu. Vzdutím vody bylo docíleno značného spádu – 9 m. Postup těchto prací však začal být bržděn nedostatkem pracovních sil a nedostatkem potřebného vybavení, protože příslušným firmám Němci postupně zabavovali stroje a zařízení, jež byly k provádění regulace potřebné. 14. a 15. března 1940 bylo navíc řečiště zahrazeno ledem, který byl vyhozen do povětří pyrotechniky wehrmachtu a vládního vojska.

Ve většině současných pramenů se uvádí, že vodní elektrárna byla postavena v letech 1942-1953 a jejím hlavním účelem byla stabilizace spádových poměrů, zlepšení odtokových poměrů, využití vodní energie, zajištění průtoku v Mlýnském náhonu a odběru povrchové vody pro průmysl a zemědělství. Ohledně uvedených let si však dovolím polemizovat. Pokud bylo něco v roce 1942 zahájeno, tak jen na úrovni úřední, ale i o tom pochybuji. Spíše jde o tiskovou chybu, jež se šíří dál a dál.

K realizaci díla totiž došlo až v roce 1946, kdy byly provedeny různé pochůzky, politická a úřední vyjednávání a následné řízení ohledně vyvlastňování potřebných pozemků, a to až po únorové povodní téhož roku. Po nich následovaly zemní práce, výkopy řečiště, násypy hrází a opravy po výše zmíněné velké vodě. 7. dubna 1947 došlo při převážení pramice se stavebními hmotami k tragédii. Říční proud strhl loď přes jez a následně ji roztříštil. Dělníci Jaroslav Fikejz z Rasošek, František Hůlka z Pěčína, Josef Kolovratník z Hoříněvsi, Josef Kučera z Rasošek a Gabriel Společník ze Smiřic utonuli, pouze jejich kolega Ladislav Rezek z Rasošek se zachránil. V letech 1947-1948 (obecní kronika udává roky 1948-1950) došlo k zavezení tzv. jalového Mlýnského náhona, který protékal od bývalého mlýna kolem Dvorany a kostela směrem k dnešnímu toku Labe. Řečiště Labe bylo opět probagrováno, a to až do Předměřic nad Labem. Roku 1947 bylo vydáno povolení ke stavbě obytného domu pro pracovníky budoucí elektrárny a byly zahájeny práce na výstavbě železobetonového mostu v Černožicích (vybetonování základů levé mostní opěry, beranění železných štětovnic pro pravou mostní opěru, jezdit se přes něj začalo 21. dubna 1949). O 2 roky později byl zrušen malý jez, který zvedal hladinu Labe mezi jezem a tzv. betonkem proti tehdejší vodárně přibližně o 120 cm. Náhradou za zrušený bývalý jízek na Labi bylo postaveno stavidlo a rozšířeno řečiště, čímž se odstranilo strojní přečerpávání vody z hlavního řečiště. Poklesem hladiny v Labi však došlo ke ztrátě vody ve 180 smiřických studních.

Se samou výstavbou elektrárny se začalo až později a zabudována byla do levého pilíře jezu. V roce 1948 byla zřízena střední jímka a z většiny byl proveden výkop pro základy strojovny. Betonáž jejích základů byla dokončena 5. prosince 1949. Základy této stavby dosahují hloubky až 18 m pod hladinou řeky, aby nedošlo k obdobné katastrofě jako v předměřické elektrárně v roce 1932. Tehdy se objevily i různé další těžkosti, ale díky píli, obětavosti a vynalézavosti bylo vše zdárně překonáno. Roku 1950 byl dobetonován vtok ve střední jímce, vybudována a vyzděna vrchní část strojovny a rozvodny, zřízena horní jímka, kde byly vybetonovány základy vtokových zdí.

V roce 1951 bylo zahájeno svážení strojního a elektrárenského zařízení a vlastní montáž turbiny, kterou prováděli montéři ČKD Blansko. Následovala montáž generátoru, jehož rotor vážil 35 tun. Na výstavbě vlastní rozvodny pomáhala navíc i budoucí obsluha elektrárny, jež sem přišla v létě 1952, aby ji dobře poznala a zapracovala se. Elektrárna byla připojena k elektrické síti 1. října 1952, kdy dodala své první vyrobené kilowatthodiny. Následovalo období nutných zkoušek a následného zkušebního provozu. Po měsíčním provozu byl zahájen garanční chod, který trval 1 rok. Během něho byly opraveny všechny poruchy a odstraněny různé nedostatky. Následně ministerstvo energetiky předalo hydrocentrálu k užívání jejímu provozovateli – Hradeckým energetickým rozvodným závodům v Hradci Králové. V dubnu 1953 byl navíc celý tábor romských pracovníků, pracujících na výstavbě elektrárny, přemístěn do Černožic a dosavadní dřevěný barák na Šternberku byl zbourán. Od té doby pracuje smiřická elektrárna bez poruchy až do dnešní doby. Naposledy byla zrekonstruována roku 2011, kdy získala rovněž současné modré zbarvení. Další informace o ní se dají nalézt zde: http://www.smirice.eu/voda/jez.htm.