Slavkovská vyhlídka "Maximiliánka"

Jak již sám její název napovídá, tak ji nalezneme na jednom z úbočí Slavkovského štítu (něm. Schlagendorfer Spitze, maď. Szalóki csúcs/Nagyszalóki csúcs, 2 452 m), a to na východ od skutečného vrcholu tohoto tatranského štítu, přesněji na okraji skalnatého ostrohu nad Velkou Studenou dolinou. Právě do ní je odtud překrásný pohled, stejně tak na Podtatranskou dolinu a na takové vrcholy jako - Lomnický štít (2 634 m), Pyšný štít (2 623 m), Baranie rohy (2 526 m) či Prostredný hrot (2 441 m), jež se nacházejí severním směrem a odsud je kolikrát vidíme tak, že se ukrývají v mlze, případně je obtékají různá oblaka a vytvářejí tak roztodivné obrazy, které dokáží našim očím neméně učarovat jak vše ostatní okolo.

Ze starých map vidíme, že tato místa byla původně zalesněná a stejně jako jinde, tak i sem mířili různí dobrodruzi, ať již za hledáním pokladů, nebo jen z různých důvodů za svobodou. Kdo byl prvním, jenž si odtud prohlédl okolní krajinu, tak to nevíme. Je klidně možné, přímo pravděpodobné, že se v této lokalitě zastavil v roce 1664 Juraj Buchholtz starší s řadou studentů kežmarského lycea, když se tito rozhodli zdolat Slavkovský štít (viz https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/vystup-na-slavkovsky-stit-neoblibeny-vysoke-tatry.A130917_140507_kolem-sveta_skr), který se prý díky zemětřesení v roce 1662 měl snížit o 300 m a kameny na jeho svazích mají pocházet právě z tohoto řícení. Velký rozmach turistického ruchu však přinesl až roku 1873 založený Uherský karpatský spolek, v němž od roku 1885 působila samostatná Tatranská sekce. V jejím rámci bylo podporováno lyžování, a to zejm. Mikulášem Szontághem, jenž v roce 1880 vykonal na lyžích druhý známý zimní výstup na Slavkovský štít. Vedle něj se sem vydal i spisovatel Josef Wünsch, jenž si na Slavkovský štít vzpomenul např. v díle "Mimochodem. Příhody a nehody z cest Josefa Wünsche", v němž opěvuje krásu této lokality, přičemž povídka "Štít Slavkovský" vyšla v "Lumíru" 20. srpna 1876. A podobně píše později též Alois Mrštík: "Do dálek blýskají sněhy, ledové mraky jakoby lízaly Slavkovského štítu nahý bok, chumle mlh jak čmáry kladou se do Sedla Polského, jiné zapadají v strašný klín štítu Velikého." Naopak Adolf Bayer bral výstup na Slavkovský štít za "snadný, značený, ač málo interessantní".

O samu vyhlídku a chodník kolem ní se však nejvíce zasloužil Uherský karpatský spolek, jenž nechal roku 1881 vybudovat chodník z Hřebínku až na horní hranici kosodřeviny. Po 20 letech se pak začal zajímat o rekonstrukci zpustlého a zanedbaného chodníku a vyhlídky kežmarský právník, úředník na ředitelství lázní ve Starém Smokovci a čnitel Uherského karpatského spolku JUDr. Maximilián Weisz (1845-1925). Ten díky sbírkám mezi lázeňskými hosty a za spolupráce předem zmíněného spolku nechal přestavět chodník a prodloužit ho až na vrchol Slavkovského štítu. Stejně tak upravil Slavkovskou vyhlídku tak, aby se stala atraktivním bodem návštěvníků, kteří neměli na to, aby vystoupali vzhůru až na vrchol, ale přitom toužili po podobných rozhledech, aby se mohli kochat tatranskou krajinou (viz https://nazvoslovie.tatryblog.sk/h/2102-weiszov-chodnik.php). Tímto de facto vznikla současná vyhlídka, která později prošla několika úpravami a rekonstrukcemi a právě na počest tohoto člověka nesla později název Maximiliánka. Nezasloužil se však jen o ni, ale jeho píli a um nalezneme v dalších realizovaných plánech spolku nebo různých fyzických osob či firem, např. při spuštění omnibusů (elektrobusů) mezi Popradem a Starým Smokovcem v letech 1904-1906, i když kvůli častým kolizím s koňskými povozy z tohoto nápadu brzy sešlo (viz https://www.nostalgicketatry.sk/historia/stary-smokovec/219-omnibus).

Od těch dob se mnoho nezměnilo, když těmito místy stoupáme, což dokazuje následující citace z knihy "Průvodce po Slovensku" od Františka Slámy: "1. Na Slavkovský štít (Schlagendorfer Spitze, Szalóki csúcs). Stoupání jest snadné. Cesta tam a zpět trvá 7-8 hodin. Od Nových Smokovců třeba dáti se do doliny Velké (Felker Thal) k Slavkovským stavům (Schlagendorfer-Seen); tu slyšeti již hvízdati sviště. Za dvě hodiny na to vykročíme na úzký, podélný vrchol (2472 m.), kde nás překvapí výhled na Velkou Kolbu s jejími mnohými jezery, na Ledový a Lomnici (Eisthaler u. Lomnitzer Spitze), na západ na Gerlach (Gerlsdorfer Spitze), na štíhlý, dosud nedostoupený Velický (Warze), a na východ zrak zalétá k Levoči. Nazpět vydej se toutéž cestou aneb na Nos (Königsnase), velkou to skálu vybíhající v podobě nosu." Pouze škoda toho, že zanikl původní pomník zakladatele vyhlídky, což se však bohužel dělo i na řadě jiných míst Vysokých Tater, neboť nová doba nepřála starým pořádkům a chtěla je vymazat nadobro z lidských myslí, což se však naštěstí nikdy nepodařilo.

Nemířili sem pouze pěší turisté, nýbrž rovněž horolezci, což poznáme z toho, že je vrchol zmíněn v publikaci "Cvičné skály a horolezectví v Československu" od Rudolfa Piláta. Po vzniku ČSR se na Slavkovském štítě zapalovaly v předvečer 28. října mohutné hranice a v předvečer narozenin prezidenta T. G. Masaryka tu byla vztyčována státní vlajka a vypalovány čestné salvy. Právě ti, kteří měli toto na starosti, se kolikrát zastavovali právě na Maximiliánce. Největší změnou prošla vyhlídka v roce 1991, kdy byla založena národní přírodní rezervace Slavkovská dolina (viz https://data.sopsr.sk/chranene-objekty/chranene-uzemia/detail/755), pokud tedy pomineme vznik Tatranského národního parku, k jehož vyhlášení došlo 1. ledna 1949 (viz https://www.tanap.sk). Na závěr ještě dodejme to, že náleží k těm vyhlídkám, kam se mohou návštěvníci vydat ve všech ročních obdobích, neboť sezónní uzávěra na stezku na Slavkovský štít platí od 1. listopadu až od ní. Jejím cílem je jak ochrana přírodního dědictví v podobě zdejší fauny a flóry, tak zabránění různým úrazům i úmrtím řady návštěvníků, kteří však mnohdy toto nařízení porušují a nedbají na to, co mohou způsobit sobě nebo jiným lidem. Když tedy staneme na vyhlídce, odkud máme takové čarokrásné výhledy, tak se nám nejen rozbuší srdce, ale tímto pěknem uchvácená mysl si vzpomene i na jednu ze slok básně Rudolfa Pokorného "Tatry", která báječně vyjadřuje vše, co naše oči dychtivě přehlížejí:

Tam Lomnický štít od pasu již v mracích,
blíž v kosodřevě Slavkovský dlí kmet;
když blesky bijou dole v oblacích,
ti obři křiví ret,
a co jim hoří v zracích,
to metají v dol po Slovácích.