Sehnoutkovy mlýny, tkalcovna a přádelna v Černožicích nad Labem

Pod původním čp. 17 se vždy ukrývaly mlýny. Prvotní mlýn zde vznikl nejspíše v 15. nebo 16. století, protože po připadnutí Černožic ke smiřickému panství by založen nejspíše nemohl být, neboť vrchnost měla dostatek svých vlastních mlýnů ve Smiřicích a ve Smiřičkách. První doložitelná zmínka o něm je až ze 2. května 1735, kdy ho Marie Terezie hraběnka z Paaru prodala za 1 500 zlatých 60 krejcarů Tomáši Šifnerovi, který zemřel v roce 1748. 30. března 1749 prodala vdova Rozálie Šifnerová mlýn Jiříkovi Hejcmanovi za 1 500 zlatých. 8. října 1762 se ujal mlýna syn Jiří Hejcman, a to za 1 285 kop, 42 grošů a 6 denárů. 11. února 1772 převzal mlýn hornoplesský mlynář Václav Hejcman za 2 400 zlatých. 12. října 1802 Václav Hejcman prodal mlýn Janu Havrdovi za 30 000 zlatých, z toho na místě bylo složeno 20 000 zlatých a zbytek byl splácen po 1 000 zlatých ve stanovených lhůtách. 18. prosince 1806 Jan Havrda postoupil mlýn manželům Františku a Viktorii Šefelinovým za dluh 21 014 zlatých a 3 ½ krejcaru na mlýně váznoucím. 27. února 1809 koupili mlýn manželé Antonín a Alžběta Maršounovi za 48 500 zlatých. 10. ledna 1815 Alžběta Maršounová zemřela bez závěti a její polovina, odhadnutá na 12 434 zlatých a 36 krejcarů, připadla manželu Antonínovi. 22. listopadu 1821 postoupil Antonín Maršoun mlýn svému synu Josefovi za 20 586 zlatých 47 krejcarů. 30. prosince 1827 byl mlýn zakoupen manželi Janem a Kateřinou Šonskými za 14 000 zlatých i s dluhy. 20. října 1831 získali mlýn za 12 000 zlatých i s dluhy manželé Josef a Barbora Kačerovi. 25. března 1845 byl mlýn prodán Václavu a Dorotě Černým za 16 240 zlatých. 30. března 1854 získali mlýn František a Anna Sehnoutkovi, přičemž František Sehnoutka byl prvním voleným obecním starostou, a to v letech 1849-1864. 20. listopadu 1882 předal mlýn svému synovi Janu a jeho manželce Anně, rozené Loučné z Hřibska.

Jan Sehnoutka byl velmi inteligentní a podnikavý muž, jenž v roce 1886 postavil na ostrově menší mlýn, zvaný jako „Selský“, protože se v něm mlelo pouze pro rolníky, naopak ve starém mlýně se mlelo pro pekaře a obchodníky a zřízena byla u něj rovněž pekárna. Postupem času se mlynáři Sehnoutkovi zdálo málo, aby používal vodní sílu pouze na mletí obilí. Při novém mlýně tak postavil první vodní turbinu a roku 1889 mu bylo povoleno dynamoelektrické osvětlení. V roce 1890 zakoupil sousední selskou živnost čp. 40 od Václava Tyče. Tu později upravil na byty pro své zaměstnance. Když mlýn na ostrově o posvícenském pondělí roku 1892 vyhořel, vlastník ho již neobnovil a na jeho místě postavil mechanickou tkalcovnu bavlny o 144 stavech, které poprvé spustil v srpnu 1893, přičemž povolení obdržel 17. dubna 1893.

Netrvalo dlouho a tovární areál se začal rozšiřovat o nové budovy. 18. května 1894 Jan Sehnoutka dostal povolení ke stavbě velkého sálu tkalcovny, kde se pracovalo již na 162 stavech. V roce 1900 zřídil novou vodní Francisovu turbinu od švýcarské firmy Jacob Rieter z Winterthuru. Více o této firmě zde: https://www.winterthur-glossar.ch/app/default/pub/fw.action/wine.article?ce_id=36&ce_name=Enterprise. Díky ní vyprodukoval více energie, než sám potřeboval. Nabídl tedy elektrický proud obci, ale ta jeho nabídku rezolutně odmítla. O 2 roky později postavil za stavením čp. 40 2 domky čp. 54 a 55, aby získal další byty pro své zaměstnance. V 1. domě byly 2 byty o 2 místnostech a 2 byty o 1 místnosti, v tom druhém 4 byty o 1 místnosti. 30. dubna 1903 obdržel navíc povolení ke stavbě šlichtovny.

K rozšíření jeho závodů se hodila sousední rolnická usedlost čp. 18, které se říkalo „Hynkova nade mlýnem“. Tu koupil Jan Sehnoutka od Stanislava Hynka již 15. května 1903. Hospodářské budovy tohoto statku zbořil a ponechal pouze obytné stavení, jež posléze sloužilo jako byty pro tovární úřednictvo. Kromě toho si továrník Sehnoutka zřídil naproti továrně rodinnou vilu, která byla vybudována v roce 1905 podle plánu architekta Balšánka. Navíc továrník Sehnoutka zrušil téhož roku i dosud stojící mlýn a po jeho demolici vystavěl v roce 1907 na jeho místě moderní přádelnu bavlny. Komise ohledně její výstavby se uskutečnila v listopadu 1906 a jejím prvním ředitelem se stal Augustin Podroužek. Roku 1907 byla pořízena již třetí Francisova turbina, tentokrát od firmy Kolben z Prahy, přičemž první turbina byla vyřazena z provozu již v roce 1900. S rozvojem firmy však jejímu majiteli nadále chyběl dostatek zaměstnaneckých bytů, a tak roku 1908 postavil za čp. 54 dvojdomek čp. 57 s 8 dvoupokojovými byty a s 8 jednopokojovými byty. V roce 1910 postavil 2. parní kotel, 1. zesílil o 1 tandemní válec a přádelnu nechal rozšířit o předpřádací a dopřádací stroje. O rok později bylo pořízeno osobní auto od firmy Laurin a Klement v Mladé Boleslavi.

Sehnoutkova podnikavost přinášela závodu stále větší finanční zisky, jež začaly být ostatním obyvatelům Černožic „trnem v oku“. Navíc se nemohli srovnat s tím, že z malé zemědělské osady se stala rušná průmyslová obec. Netrvalo však dlouho a Jan Sehnoutka zemřel (17. května 1857 Černožice - 20. července 1913 tamtéž).

Vedení závodu poté převzala vdova Anna Sehnoutková, rozená Loučná z Hřibska, dcera velmi podnikavého a inteligentního statkáře, po němž obdržela do vínku velkou energii a mnoho dalších vzácných schopností. Navíc to nebyla tehdy žádná jednoduchá doba, protože nedlouho poté vypukla 1. světová válka a s ní spojené množství různých překážek a svízelů, jež nakonec roku 1915 donutily závod ukončit výrobu pro nedostatek bavlny.

Její třináctou komnatou však bylo to, že nemohla mít vlastní děti, a tak přijala za vlastního Rudolfa Steinského, plně osiřelého synovce po sestře Jana Sehnoutky Antonii, jež byla provdána za účetního Rudolfa Steinského (oba zemřeli v roce 1904). Její manžel ho vzal spolu s bratrem Janem Nepomukem pod svá „ochranná křídla“ ještě za svého života, kdy se staral o jeho kvalitní vzdělávání, protože již tehdy počítal s tím, že mu přenechá svůj veškerý majetek a zejména milovanou továrnu.

Rudolf Steinský tak vystudoval nižší reálku a poté absolvoval vyšší textilní školu v Brně. Velmi krušné chvíle zažil jako důstojník na frontě, z níž se vrátil až po ukončení 1. světové války. Hned poté, tj. 16. července 1919, převzal řízení podniků firmy J. Sehnoutka, jejímž se stal majitelem. Velkou oporou mu navíc byla jeho manželka Jaroslava (známá spíše jako Slávka), jež byla dcerou náchodského velkoprůmyslníka Cyrila Bartoně.

Oba byli stejně podnikaví jako Jan a Anna Sehnoutkovi, dokonce je v některých věcech dokázali předčít. Roku 1920 byl zbourán starý výměnek u čp. 40 a v letech 1920-1921 byl postaven náchodským stavitelem Ing. Hakaufem první dvoupatrový obytný dům čp. 64 s 5 dvoupokojovými a 19 jednopokojovými byty, přičemž všechny byly bez spíží a ostatního zařízení. K 1. lednu 1921 odešel 2. ředitel přádelny Josef Hásek. V témže roce si majitel firmy změěnil jméno na Rudolf Steinský-Sehnoutka. Roku 1922 byla na ostrově zbořena stará stodola, jež byla nahrazena skladištěm, z něhož se posléze stal sál pro motárnu. Vedle toho byly vystavěny úřednické vilky čp. 68 a 69. O 2 roky později byly na dvoře přádelny zbourány poslední pozůstatky po původním mlýnu – stáje, stodola a kůlna. Na jejich místě vznikly nové stáje, garáž a skladiště. Dále byly rozšířeny v 1. poschodí kanceláře a sál pro motárnu. 6. ledna 1925 odkoupil Rudolf Steinský od poštovního vrchního správce ve výslužbě Václava Pecháně rolnickou usedlost čp. 19. Následně nechal všechny hospodářské budovy rozbourat a na jejich místě vystavěl novou železobetonovou stavbu přádelny na 37 000 vřeten (firma Marván a Macháček z Hradce Králové). V témže roce byla též zahájena elektrifikace celého závodu, protože byl uveden do provozu nový vodní generátor, poháněný dvojicí vodních turbin. O rok později zase vybudoval třípatrový „Sehnoutkův dům“ čp. 84 jako útulek pro přespolní dělnice, stravovnu dělnictva a dělnické lázně. Navíc se postaral, aby většinu stavebních prací mohli zhotovit zdejší nezaměstnaní. Zároveň firma nechala zbourat domy čp. 18 a 19, aby tak rozšířila dvůr přádelny. Útulna firmy J. Sehnoutka byla otevřena 10. ledna 1927. K tomu však musíme dodat, že úplným samaritánem nebyl, protože při vyjednávání o mzdách zaměstnanců přádelny dal 14. srpna 1925 všem dělníkům 14denní výpověď, která se však netýkala tkalcovny, mistrů a úředníků, prostě všech těch, jež mu byli bezvýhradně oddáni. Nakonec však byl mnoha okolnostmi donucen výpověď odvolat, a to 25. srpna téhož roku.

V lednu 1929 přesídlil Rudolf Steinský-Sehnoutka se svou rodinou do Hradce Králové, kde koupil Aningerovu přádelnu a na Ulrichově náměstí si vybudoval reprezentační palác s byty a kancelářemi centrály jeho textilních závodů v Černožicích, v Hořicích a v Hradci Králové. Počátkem října 1931 byl dosavadní ředitel textilních závodů firmy J. Sehnoutka Jaroslav Hašek odvolán do Hradce Králové k vedení nově zřizovaných prodejních obchodů této firmy. Správu zdejších závodů prozatímně převzal vrchní mistr František Mojžíš, a to v neklidné době počínající hospodářské krize. Naštěstí tkalcovna s přádelnou pracovaly i nadále, i když s menším omezením. 19. června 1932 vyhořela bývalá Tyčova chalupa čp. 40, jež dříve sloužila jako dělnické byty, ale později úplně zchátrala, i když vypovězení dělníci zde žili i nadále, neboť neměli kam jít. V roce 1935 byl zbourán komín na tkalcovně.

V listopadu téhož roku daroval Rudolf Steinský s chotí bývalou útulnu královéhradeckému biskupovi Mořici Píchovi k charitativním účelům, a to proto, že dělnictvo o ní nejevilo zájem a ona tak plně nikdy nesloužila účelům, k nimž byla vystavěna. V následujícím roce firma zaměstnávala 345 lidí a fungovala rovněž za německé okupace. 29. března 1942 se však zřítila do náhonu zeď šlichtovny a v září téhož roku byl zastaven provoz v tkalcovně, neboť se s plnou sílou projevil všeobecný nedostatek příze. Většina zaměstnanců však byla přesunuta do přádelny. V roce 1942 byla zřízena podle německého vzoru závodní jídelna. Nejprve se vyvařovalo v útulně a od roku 1943 v přestavěné strojovně. Ta však byla úřady uznána za nevyhovující, a tak na ni byla přestavěna bývalá motárna a nepoužívaná kancelář. V letech 1942-1943 byla ve 2. patře nové přádelny uskladněna sušená řepa pro společnost V.D.P. V roce 1944 byl tento sál zabrán královéhradeckými Škodovými závody a do 1. patra se nastěhovala německá firma Euklides.

V roce 1945 byli na žádost předsedy závodního výboru Jaroslava Podaného propuštěni ředitel přádelny František Mojžíš a správce tkalcovny Vojtěch Šafránek. 22. května téhož roku byla zahájena 48hodinová pracovní doba, jež byla 29. května 1945 omezena na 40 hodin týdně, protože umělá bavlna se přestala dovážet a americká bavlna se objevila až 21. srpna 1945, ale měla špatnou jakost. V září až říjnu 1945 nefungovaly vodní turbiny, protože hrozilo zřícení tovární budovy. Kvůli nedostatku uhlí byl jejich provoz obnoven k 1. listopadu 1945. 17. září 1945 byla dána do provozu nově upravená závodní kuchyně a jídelna v přádelně. Následně byla přádelna a tkalcovna znárodněna. Původně se tak nemělo stát, neboť nejvíce zaměstnávaly 450 osob, ale bylo sečteno dělnictvo všech 3 továren v Černožicích, v Hořicích a v Hradci Králové. V roce 1946 bylo rozhodnuto o zrušení tkalcovny, v níž byl zastaven provoz již roku 1942. Poloautomatické stroje byly odvezeny do slezského Frýdku. Přádelna měla k 31. prosinci 1946 181 zaměstnanců.

Po roce 1948 emigrovala rodina do ciziny. Za to byli všichni odsouzeni Okresním soudem v Hradci Králové 1. února 1952 ke 3-4 letům vězení, k propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu a k doživotní ztrátě československého státního občanství. Tím se uzavřela historie Sehnoutkových mlýnů, přádelny a tkalcovny, i když v areálu poté působí od roku 1948 LINA 103 - přádelna, od roku 1967 n. p., resp. s. p. TIBA (tkalcovna závod 24), od roku 1991 NOTEX (Novák-Textil, Ing. Milan Novák), v letech 1998-2016 NOTEX CZ a. s. a v letech 1997-2018 ROTEXIM a. s. To vše je však již jiný příběh. Více fotografií Sehnoutkových závodů v Černožicích zde: http://www.smirice.eu/firmy/sehnoutka.htm.