Přádelna bavlny v Malé Skalici

Náchodsko bylo již od středověku významnou lnářskou oblastí a plátenictví se zde široce provozovalo již ve 2. polovině 16. století, pokud ne mnohem dříve, ale o tom se nám záznamy nedochovaly. Ještě já sám pamatuji, když se zde mnohá pole modrala množstvím lněných květů. Ale to byly již dozvuky starých dob a dnes bychom len spíše marně hledali, přičemž první ranou pro lnářskou produkci se již počátkem 19. století stala importovaná bavlna, jež si brzy našla velkou oblibu a zabydlela se v kraji kolikrát na úkor lnářství. Všude začaly vznikat provozy, jež novou surovinu začaly zpracovávat a vyrábět z ní různé textilní zboží.

Jednu přádelnu bychom našli dokonce v Malé Skalici, dříve samostatné´obci, která je dnes součástí města České Skalice. Mnozí, jež neznají místní poměry, by tipovali období jejího vzniku někdy na konec 19. století. Ale chyba lávky! Když sem přišel kladský továrník Hermann Dietrich Lindheim a spojil se s vratislavským bankéřem Friedrichem Eduardem von Löbbeckem, tak se psal teprve rok 1837, přesněji 22. červen, kdy byl položen základní kámen tohoto provozu.

Výše zmíněná dvojice se zabývala vhodným umístěním svého zamýšleného závodu, až ji zaujala právě Malá Skalice, kde byl z řeky Úpy dostatek potřebné vody pro výrobu a vůbec veškeré výhodné poměry ve všech oblastech, a to včetně velkých odbytových možností příze a hojnosti potřebných i levných pracovníků. V letech 1837-1838 tak zde nechali vybudovat vodní náhon a u něj mechanickou přádelnu bavlny, mimochodem první takový závod na celém Náchodsku, takže je můžeme zařadit mezi průkopníky zdejšího bavlnářství.

Ke zprovoznění závodu došlo v srpnu 1838, kdy byl závod nazýván jako Löbbeckova a Lindheimova přádelna v Malé Skalici, jejímž základem byla hlavní budova o 4 patrech a délce 53 m, k níž byly z obou stran připojeny přízemní objekty a kotelna s komínem o výšce 30 m. Samostatně pak byly umístěny ještě: hrázděný sklad, ředitelská vila a dům s byty pro dělníky o 2 patrech. Zmínku o této firmě nalezneme dokonce v publikaci "Okres Česko-skalický. Nástin historický" od P. Václava Šráma z roku 1882, kde se píše: "D. Továrna na bavlnu, hnána vodou i parou, založena byla r. 1837. Dva Slezáci, Löbeke a Lindheim, zakoupili pode dvorem Skalickým po pravém břehu Úpy od vrchnosti prostranství 50 korců na "volovnici." Zařídivše náhon vodní, 1400 loktů dlouhý, zbudovali továrnu úhlednou, z délí 100 loket, mimo přízemí o třech poschodích se čtvrtým pod střechou, s prostranným skladištěm a domovním příbytkem. R. 1878 vyhořela; pracuje v ní přes 300 dělníků." Naopak její popis můžeme najít v poznámkách Boženy Němcové pro Vojtu Náprstka, v němž hovoří o své návštěvě závodu při svém pobytu v Malé Skalici. Z jejích slov je zapamatováníhodným zejména toto: "Přebírání a roztřepávání bavlny je práce ženských, a žádná tam dlouho nevydrží a obyčejně na souchotě umře, neboť ten prach z ní velmi prsoum škodí."

Tyto výrazné zmínky jsou důkazem toho, co tento provoz pro Malou Skalici i okolní obce znamenal a jak si ho místní vážili a připomenuta byla dokonce i v Jiráskově díle "U nás" a v povídce "O první továrně" od Václava Řezníčka. Zde je však nutné připomenout, že uvedení podnikatelé zprvu neměli "na růžích" ustláno, neboť hned od počátku byli ve sporu s vlastníkem mlýna pod císařským mostem, jenž tvrdil, že mu tovární splav způsobuje za vyššího stavu vody na řece Úpě zpáteční vodu. To se vyřešilo až tím, že firma od něj po několika letech mlýn, valchu, mandl, bělidlo a pilu vykoupila, přičemž přímo mlýna se zbavila již v roce 1864, kdy ho prodala Václavu Lokvencovi z Bělovsi u Náchoda.

Protože byli oba podnikatelé ve spojení se všemi tehdejšími evropskými balnářskými centry a sledovali tak veškerý pokrok, k němuž tehdy docházelo, chtěli dokázat, že i v těchto místech ve středu Evropy se mohou zdejší lidé veškerým věcem nejen vyrovnat, nýbrž je v mnohém předhonit, takže začali se zaváděním moderních metod, postupů a nejnovějších vynálezů i strojového zařízení. Největší hlad byl samozřejmě po potřebné energii, protože časem přestala síla vody stačit, a tak byl v září 1840 uveden do provozu parní stroj o 12 HP, mimochodem měl opět prvenství, neboť se stal prvním zavedeným na celém panství Náchod. Dovezen byl až z magdeburského závodu firmy Aston.

O rok později bylo pořízeno 30 automatických strojů, které byly nazývány "mule-jenny" (něm. Mule-Spinnmaschine) a dokázaly spřádat bavlnu do pevné a zároveň mnohem tenší niti než do té doby. Jejich boom a široké využívání podporuje rovněž zmínka v mnohých odborných knihách, např. v "Technologii" Františka A. Hory. Uvedená třicítka strojů měla tehdy 6 836 vřeten, ale to nebyl konec, neboť další stroje byly pořizovány, a tak jich v roce 1860 bylo již 56 s celkovým počtem 10 300 vřeten. V téže době byl pořízen nový výkonnější parní stroj typu Wolf o 37,5 kW, ale vedle něj byla nadále využívána jako pohon i dvojice vodních kol Poncelet. Dále bychom v tomto závodě našli i 2 soukaci a 4 skací stroje. Díky všemu předem jmenovanému by se dalo říci, že tento závod náležel mezi nejmodernější svého druhu nejen v habsburské monarchii, nýbrž snad na celém světě, přinejmenším v Evropě určitě, přitom ještě roku 1841 byla objemem výroby pouze 3. českou přádelnou. Tyto investice se projevily také v tom, že zde svého času pracovalo až neuvěřitelných 330 osob (60 dětí, 140 žen a zbytek tvořili muži), když bylo pro nějakou zakázku potřeba, tak ještě o něco více.

V té době se však změnila již vlastnická struktura, neboť již v dubnu 1859 se stal jediným vlastníkem továrny Hugo von Löbbecke, jenž ji přejmenoval na "Skalickou přádelnu bavlny". Ten se však odchýlil od svých předchůdců a do závodu tolik neinvestoval. Modernizace tak pokulhávala a spolu s ní klesala též produktivita, takže nakonec došlo i ke zrušení dvousměnného provozu. Nakonec byl závod v letech 1873-1874 prodán Janu a Ignácovi Etrichům z Velké Vsi.

Ale již roku 1878 přádelna vyhořela a výše uvedení vlastníci se dlouho rozmýšleli, zda se jim obnovení provozu vůbec vyplatí. K tomu nakonec došlo až v roce 1882, kdy byl opraven a přestavěn nejen závod sám, ale došlo k pořízení modernějších strojů a zavedení nových výrobních technologií. Otázka potřebných financí byla vyřešena tím, že se Etrichové zbavili některých svých závodů a utržené peníze investovali právě do maloskalického provozu, kam byly pořízeny např. prstencové dopřádací stroje pro výrobu osnovní příze a selfaktory pro přízi útkovou. Tato doba se odlišovala od předchozích časů rovněž tím, že majitelé brali závod jako čistě německý, a tudíž zaměstnávali veškeré úřednictvo i vedoucí technický personál pouze z řad německy hovořících obyvatel (příkladem budiž významný odborník Benno Niess, který se stal roku 1888 zdejším ředitelem) a na místní Čechy zůstali pouze řadové a podřadnější práce. Navíc byli kolikrát nuceni hovořit v rámci své práce německy, což vyvolávalo řadu pnutí.

Velká změna přišla s rokem 1908, kdy závod zakoupila firma Karel A. Tuček, mechanická tkalcovna, šlichtovna a úpravna v Hořicích v Podkrkonoší, jež hned v letech 1910-1911 vystavěla novou tkalcovnu bavlny s 272 stavy, věž pro vodní rezervoár a vedle toho provedla přístavbu skladiště surové bavlny (realizace byla plně v rukou společnosti Josef Michálek, podnikatelství staveb a cementárna) a pořídila novou Francisovu turbínu od pardubické firmy Josefa Prokopa synové. V té době bylo v závodě zaměstnáno mezi 350-450 dělníky a vlastník závodu se chtěl o ně postarat, a tak v letech 1910-1912 nechal postupně v blízkosti továrny vybudovat 10 domů - čp. 80-82 byly mistrovské a čp. 90-96 čistě dělnické. Velké investice do závodu a odbytové problémy však donutily tohoto osvíceného majitele, že závod nakonec v roce 1913 prodal rytíři Ladislavu Bartoňovi z Dobenína, čímž vznikla společnost Ladislav Bartoň, přádelna bavlny, mechanické tkalcovny, barvírna a tiskárna v České Skalici, jež se skládala ze dvojice továren, v nichž probíhal veškerý výrobní proces zpracování balny a její konečné úpravy. Jedinou nevýhodou bylo to, že oba areály byly od sebe odděleny řekou.

Vypuknutí 1. světové války znamenalo omezení výroby, aby byla roku 1916 úplně zastavena. Během tohoto času však několikrát pracovala, a to když byla potřeba zpracovat nějakou potřebnou válečnou dodávku. Rok před koncem války se v závodě vyráběla papírová příze a v březnu 1918 se dokonce přešlo na předení bavlny pro vojenské dodávky. Po vzniku ČSR nebyla situace také jednoduchá. Továrna se musela vyrovnat s řadou obtíží, zejména s problematickými dodávkami suroviny, takže zprvu se pracovalo na pouhé třetině z celkových 29 400 vřeten. Maloskalický závod vyráběl na 258 stavech a tkalcovna na druhém břehu se stala zušlechťovnou tkanin. V letech 1923-1926 byly pořízeny do maloskalického provozu nové stroje, parní kotle a turbína o výkonu 1 250 HP od firmy Breitfeld-Daněk, která byla spojená s generátorem proudu značky Brown Boveri a spolu s ním umístěná v nově vybudované strojovně. O rok později byla královéhradeckou firmou Inženýr K. Marvan a Macháček, tech. a stavit. kancelář, spol. s r. o., podnikatelství staveb a spec. železobeton. a průmysl. navržena a realizována nová tkalcovna a skladiště. Právě sem byl přemístěn tkalcovský provoz z druhého břehu a v roce 1929 došlo ještě k vybudování nové moderní čistírny, mísírny a skladiště bavlny, takže tentokrát veškerý výrobní proces probíhal zde a ne v obou řekou oddělených továrních areálech jako dosud.

Díky světové hospodářské krizi, konkurenčním bojům a různým dalším animozitám předal 77letý Ladislav Bartoň svoji firmu rodinným příslušníkům, a tak k 16. březnu 1935 vznikla Českoskalická přádelna bavlny, mechanická tkalcovna, barevna a tiskárna, spol. s r. o. v České Skalici, jež měla trojici společníků. Velké problémy pak přinesla německá okupace a 2. světová válka, takže roku 1940 došlo ke změně názvu firmy na Ladislav Bartoň, sp. s r. o. v České Skalici, aby byl o 2 roky později její provoz zastaven a místo ní zde probíhala válečná výroba. Po osvobození byla společnost dekretem prezidenta Beneše znárodněna a rozdělena. Barvírna, tiskárna a úpravna byla začleněna do n. p. Textilní tiskárny, úpravny a barevny ve Dvoře Králové nad Labem a přádelna s tkalcovnou se staly součástí n. p. Přádelny a tkalcovny bavlny v Jaroměři, resp. n. p. LINA Jaroměř. V roce 1958 se stal maloskalický závod součástí n. p. Tiba (závod 03) a ten zde provozoval svoji výrobu až do roku 2005, přičemž v 70. letech 20. století přestavěl, zrekonstruoval a zmodernizoval celý provoz, jenž je v současnosti v majetku agrochemické firmy AGRO CS a. s.