Ostrva

Ostrva (pol. Osterwa, něm. Osterva, maď. Oszterva) tvoří široké a strmé skalnaté zakončení jihozápadního hřebene, ve kterém dominují zejména: Končistá (2 537 m), Malá Končistá (2 466 m) a Batizovský štít (2 448 m), jež jsou od Ostrvy přímým směrem odděleny Tupou dolinkou a Štôlskou dolinou. Ze západu ji obklopuje Mengusovská dolina s morénovým Popradským plesem, u něhož se nachází Majláthova chata a Chata pri Popradskom plese. Právě od nich se na Ostrvu můžeme dostat klikatým a úzkým chodníkem, jenž byl vybudován z Vyšných Hágů v roce 1886, a to Uherským karpatským spolkem. Ta byla později označena červeným turistickým značením a nazvána Tatranskou magistrálou. Touto křivolakou cestou vyšplháme na Sedlo pod Ostrvou (1 966 m) a přímo na Ostrvu se dostaneme neznačenou stezkou, jež ještě pokračuje k Zadní Ostrvě a Jehle v Ostrvě (1 890 m). Z těchto míst je totiž krásný výhled na Mengusovskou dolinu, na skupinu Vysoké a do Zlomiskové doliny, pokud nepočítáme též pohled k jihu k Vyšným Hágům, Batizovcím či Popradu. Výhodou totiž je, že hranice lesa končí na jižních svazích přibližně v 1 670-1 700 m n. m. a poté již pokračuje pouze rozptýlená kosodřevina, jež směrem k vrcholu pak postupně mizí.

Co se týká názvu tohoto štítu, tak má znamenat zaostřený kmen nebo velkou osekanou větev, případně trojnožku z klád, obojí využívané při sušení sena nebo obilí. Právě tuto věc lidé ve vrcholu viděli, alespoň podle Miloše Janošky (1911). Poprvé se objevil již v 15. století. Více je na něm zajímavé to, že posloužil ke vzniku pseudonymu jednoho z nejlepších a nejvšestrannějších polských herců Juliusze Osterwy (1885-1947), který se vlastním jménem jmenoval Julian Andrzej Maluszek. Jeho otec pocházel ze Slovenska, působil jako kočí krakovského magistrátu a nejspíše pocházel právě z Vysokých Tater. Co měl mít společného s Ostrvou, tak to se již nikdy nedozvíme, navíc se hovoří, že skutečným původcem pseudonymu byl Osterwův spolužák Leon Schiller (1887-1954), pozdější režisér, zpěvák, kritik a historik divadla. Naopak podle Zofii Radwańské-Paryské se Osterwa rozhodl převzít jméno štítu proto, že se nadchl jeho krásou.

Kdo se jako první vyšplhal na vrchol Ostrvy nebo na okolní vrcholy, tak to můžeme jen tušit. Nejspíše šlo o pytláky a lovce kamzíků, možná i o různé dobrodruhy, kriminálníky či utečence, prostě všechny, kteří se chtěli z nějakého důvodu vyhnout lidské civilizaci. Ke skutečnému zpřístupnění Ostrvy však přispěl až rozvoj turistiky (pravidelná návštěvnost od roku 1875) a vznik Uherského karpatského spolku, jenž stál u vybudování řady tatranských horských chodníků i pěšin, což napomohlo rovněž prvnímu zimnímu výstupu v roce 1891. V rámci Uherského karpatského spolku se také objevila roku 1905 snaha o to, aby Ostrva, Končistá nebo Tupá obdržely maďarské pojmenování. Toho času sem již dávno směřovali také botanici a zoologové, jejichž výzkumy probíhají rovněž dnes, neboť na Ostrvě se dá nalézt řada významných věcí. Proto byl tento štít také zařazen do v roce 1991 založené národní přírodní rezervace Mengusovská dolina (viz https://www.vysoketatry.com/ciele/medolina/cz.html).

Tento vrchol byl symbolicky vybrán i pro vybudování symbolického hřbitova všech obětí Vysokých Tater, zejména pak horolezců. S myšlenkou jeho vzniku přišel roku 1936 akademický malíř Otakar Štáfl (1884-1945, viz https://havlickobrodsky.denik.cz/volny-cas/tragicky-osud-malire-a-grafika-otakara-stafla-20150214.html) se svou manželkou Vlastou, roz. Koškovou (v letech 1928-1938 nájemci chaty u Popradského plesa, zahynuli při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945), k nimž ještě přibyl Alojz Lutonský a další lidé z Tatranské komise Klubu čs. turistů, aby se zabránilo tvoření pohřebiště z celých Vysokých Tater. Ke zpřístupnění hřbitova s malou kapličkou, vyřezávanými ornamentálními kříži a deskami se jmény obětí pod západní stěnou Ostrvy, kde nalezneme kolmou stěnu "Galéria Ostrvy", tvořenou trojicí výrazných věží: Levou, Prostřední a Pravou, došlo v roce 1940, a to s mottem "Mrtvým na památku, živým na výstrahu" (viz https://www.vysoke-tatry.cz/region/vysokohorska-oblast/mengusovska-dolina/). Mj. tam nalezneme pamětní desku 12 studentů Střední průmyslové školy strojnické z Komárna, kteří zahynuli pod deskovou lavinou 20. ledna 1974. Ta je označována za nejtragičtější lavinu v historii Vysokých Tater, protože délka odtržené sněhové masy ze svahu pod sedlem pod Skokom mezi vrcholy Patrie a Malé Bašty byla 350 m a tloušťka 4 m. Ale za zmínku stojí i série lavin pod svahy Ostrvy a Tupé mezi 5. a 11. březnem 1956, kdy jedna z nich zabila stádo kamzíků (prý až 13 kusů). Místo tu však má i první známá oběť Tater - Ján Andrej Papirus (též Papyrus), truhlář z Matejovců, který se v roce 1771 při hledání pokladů u Zeleného plesa zřítil z Černého štítu a jeho tělo našli hledači rudy. Čestnou pozici má na hřbitově rovněž 24 českých, slovenských a sovětských výsadkářů 1. paradesantní brigády, jejichž letadlo se v říjnu 1944 roztříštilo v mlze a vichřici o Zadní Gerlach, ale jmenovat můžeme též 7 cvičitelů a činovníků turistického odboru TJ Slavoj Turnov, jež zahynuli 30. ledna 1967 pod lavinou při horolezeckém výstupu na Spišský štít (mistři turistiky prof. Luděk Smutný, Josef Mertlík, prof. Karel Zakouřil, cvičitel turistiky Ing. Bořivoj Slavík, horolezečtí cvičitelé Ing. Jan Jiránek a Ing. Bohuslav Korba s manželkou, Ing. Jitkou Korbovou).

Vzhledem k tomu, že vyšplhat na Ostrvu není nic složitého, tak se turismus v těchto místech stále zvyšoval a nahrávala tomu řada průvodců a jiných publikací, případně i beletrie nebo poezie (Zdena Zábranská - Sněhový úl). Třeba v knize "Slovenská vlastivěda pro dům a školu" od Karla Kálala můžeme číst následující: "Od Štrbského plesa dojdeme - bez průvodce a vyptávání - za pět čtvrtí hodiny k plesu Popradskému (1513). Je malé a uchvacuje tím, že vysoké hory vystupují přímo z plesa. Je tu pěkná restaurace s pavlačí nad samým plesem a naproti restauraci je hora Ostrva (1984). Vidíme povlovné zákruty, jež nás vábí vystoupit na vrchol jen o 471 m vyšší, než je pleso. S vrcholu je pohled na Štrbské pleso, k jihu do údolí a za údolím Nízké Tatry, k severu spousta štítů. Zakrátko se vrátíme opět do restaurace." Díky této citaci vidíme, že za ten čas se v těchto místech prakticky nic nezměnilo, pouze rostl počet návštěvníků, což se projevilo v řadě oblastí, např. v znečištění hory odpadky i výkaly. Není tedy divu, že v 2. čísle "Krás Slovenska" se objevilo toto smutné konstatování: "Kedysi pekná, teraz zasmetená Ostrva spomína s ľútosťou na minulosť a prosí turistov, aby jej vrátili pôvodný pôvab." Dnes ochraně přírody alespoň napomáhá to, že cesta na Ostrvu je mezi 1. listopadem a 31. květnem oficiálně uzavřena, i když se vždy naleznou nějací riskéři, díky nimž má horská služba stále co dělat, a to nejen zde, bohužel.