Krátký příběh o hrobníkovi od Sadové, jenž se z panského života dostal až na samé dno

Nedaleko bývalého cukrovaru v Sadové se od prusko-rakouské války nalézal malý hřbitůvek, kde spočinula těla zde padlých vojáků obou stran. A nejen ta, o čemž hovořily nápisy nad hromadným hrobem, jeden na do dnešní doby nedochovaném dřevěném kříži z roku 1868: „66tý v tomto hrobě hrobník, věrný ve válečné době odpočívá ze Mžan Bednář Jan. V mládí v Čechách, Uhrách vzácná jídla strojil, v stáří svém se chudou stravou pak uspokojil, po smrti byl s udatnými pochován.“, druhý na dosud existujícím pomníku z roku 1890 v čele hrobu: „Památce Jana Bednáře hrobníka ze Mžan, který v r. 1866 raněné vojíny věrně ošetřoval, zemřelé pochovával, sám pak po boku udatných byl pohřben.“ Právě této osobě se chci v následující vzpomínce věnovat.

Narodil se do rodiny prostých poddaných a již jako mladík byl přijat do služeb baronů z Gränzensteinu, jimž tehdy náleželo panství Sadová, do něhož tehdy Mžany náležely. Svou bystrostí a úslužností si získal velkou přízeň baronky, jež ho přijala mezi své lokaje. Později ho nechala vyučit kuchařem a povýšila na zámeckého kuchaře, který provázel vrchnost i na vzdálené panství v Uhrách.

Při stálém styku s panstvem si osvojil uhlazené způsoby a další vrchnostenské manýry, a tak po příkladu kavalírů zatoužil po milostných dobrodružstvích, zejména poté, co zjistil, že baron dochází za jeho milou zámeckou pradlenou, a tak si řekl, když může baron přebrat svému kuchaři pradlenu, proč by on nemohl baronovi též nasadit parohy.

Jednoho dne byla na zámku v Sadové velká hostina, při níž se velmi hodovalo i pilo, a to nejen v sále mezi panstvem, ale rovněž dole v kuchyni mezi služebnictvem. Vínem omámený Bednář dostal pokyn, aby donesl baronce do jejích komnat pití. Když vkročil do pokoje, byla baronka pouze v lehlém průsvitném županu a seděla v křesle nad nějakou knihou, takže ani nevnímala příchod svého služebníka.

Ten se na ni zálibně podíval, položil láhev na stůl a přiblížil se k baronce blížeji, než to etiketa vyžadovala. Sehnul se k baronce a políbil ji lehce ruku. Ta mu však celá nahněvaná uštědřila políček, okamžitě vstala a začala mu německy nadávat a vůbec jinak spílat. Bednář okamžitě vystřízlivěl, uvědomil si svoji chybu a začal prosit svoji paní o prominutí. Ta však k jeho snažení byla hluchá. Na její rozkaz byl okamžitě propuštěn, ale i to jí bylo málo. Dala ho v jeho 32 letech odvést na vojnu, aby dvanáctiletou vojenskou službou odpykal svoji drzost, že on, bídný sluha, si dovolil svými sprostými rty dotknout se spanilé pokožky své paní a takto ji znečistit.

Přestože uměl číst a psát, a to nejen česky, ale též německy, nedosáhl ve vojenské službě žádné hodnosti. Zůstal prostým vojínem, i za tím stála jeho bývalá paní. Po protrpěných letech se vrátil do svého rodiště, které však po tolika letech ani nepoznával, protože zámek v Sadové mezitím vyhořel, zámecký park byl vykácen a ze zbytku se stal divoký prales a jediným, co mu připomnělo minulé časy, byla socha rytíře s kopím v ruce, s žábou a ještěrkou u nohou, jíž se dodnes říká „žabař“.

Panství sice již nenáleželo jeho bývalé vrchnosti, ale bylo v rukou hrabat z Harrachu. K nim však měl rovněž cestu uzavřenou, a tak se stal na velkostatku polním hlídačem a hubitelem škodlivých krtků, takže se mu říkalo Bednář-Krtka. Zároveň se smířil se svojí bývalou milou, kterou ponechal baron, když se jí nabažil, svému osudu. Zachoval se tak vznešeně, že si ji nejen 20. září 1828 vzal, ale také se přihlásil za otce její 12leté dcery, nejspíše potomka pana barona nebo někoho po něm, k níž byl tak hodným a srdečným, jako by to byla jeho skutečná dcera.

Pro svoji nemajetnost bydlel s rodinou v pouhém podruží (v nájmu u sedláka), ale jeho skromná a malá světnička se stávala místem zimních besed, při nichž Bednář vyprávěl ostatním vesničanům o panském životě, kolikrát jim četl z knih a sděloval jejich obsah a v neposlední řadě za nějaký ten groš psal písma neznalým přání, milostné verše a dopisy jejich vyvoleným nebo příbuzným.

Když mu bylo 66 let a nebyl pro svůj věk a nemoci schopen vykonávat obtížnou službu, našel si lehčí práci v cukrovaru, kde zametal dvůr a obstarával různé pochůzky, přičemž mnohokrát přespával v kotelně cukrovaru. Jeho chudoba byla čím dál větší, takže nakonec jedl zbytky z kuchyní cukrovarnického úřednictva, jež ho mělo též oblíbeno a rádo naslouchalo jeho příhodám.

Po vypuknutí prusko-rakouské války oživly jeho vzpomínky na vojenský život. Místo, aby odsud uprchl, zůstal zde a se svojí znalostí němčiny pomáhal v pruském lazaretu, kde nejen zraněné ošetřoval, ale rovněž odvážel amputované končetiny do jedné z cihel vyzděných jam u cukrovaru, jež byla původně určena k ukládání řepných výtlačků. Také zemřelé sem vozil a poléval vápnem, dokud nebyla jáma plná. Celkem tu pohřbil 65 vojáků z obou stran konfliktu a velké množství amputovaných částí těl.

Tehdy mu nevadilo ani to, že měl již 69 let a choroba mu působila nezměrné potíže. Všechny, jež ošetřoval i pohřbíval, nazýval svými kamarády a nedělal mezi nimi žádné rozdíly. Po 2 letech vydechl naposled i on sám (1. října 1868) a jeho jediným přáním bylo, aby byl pohřben se svými kamarády. Ředitel cukrovaru mu splnění tohoto přání vymohl, a tak byl pohřben na tomto malém hřbitůvku. Cukrovar sám vystrojil pohřeb na svoje náklady a pohřební průvod byl nezměrný, protože se ho zúčastnili lidé z celého širého okolí, všichni dělníci a úředníci z cukrovaru a jiní zaměstnanci velkostatku. Nad hrobem promluvil dohaličský farář o jeho pohnutém osudu a velkém soucitu k trpícím vojákům, poté byla rakev za velkého ticha spuštěna do hrobu, jenž byl vykopán na konci toho hromadného z prusko-rakouské války. Následně nad ním nechal ředitel cukrovaru zřídit dřevěný kříž s nápisem, jenž jsem zmínil na počátku této vzpomínky. K tomu se již nedá více říci, jen ať mu je země navždy lehkou.

Krátký příběh o hrobníkovi od Sadové, jenž se z panského života dostal až na samé dno na mapě