Kostel sv. Bartoloměje, apoštola v Heřmanově Městci

Tento chrám Páně byl podle lidových podání založen současně s městem, a to některým příslušníkem rodu Heřmanů z Mrdic. Poprvé můžeme jeho existenci doložit v roce 1321, kdy král Jan Lucemburský založil s potvrzením tehdejších administrátorů pražského biskupství novou prebendu s přivtělením kostela v Heřmanově Městci. Roku 1350 náležel pod chrudimský dekanát a královéhradecký archidiakonát. V roce 1379 měl zdejší plebán Hertvík spor s litomyšlským biskupem Albertem. Ze soudních akt z roku 1393 víme jméno jeho nástupce, kterým byl plebán Oldřich Sova. O rok později se v nich vyskytuje zmínka o plebánu Olmaškovi (Opečkovi). Nejspíše jde o zkomoleninu jména plebána Oldřicha Sovy. V roce 1399 obdržel plebán a místonotář desk zemských Štěpán ze Železnice papežské svolení, že smí po 3 roky držet zdejší kostel bez vysvěcení na kněze. Roku 1400 byl místním plebánem Štěpán, o 2 roky později Mikoláš a nájemcem obročí Václav. V roce 1404 si plebán Mikoláš směnil faru s farářem Janem z Lužce. Za husitských válek ztratila zdejší fara svého správce a po jejich ukončení bychom tu nalezli husitské a utrakvistické kněze (posledním byl Jan Mystotok Kozelský), jež byli po třicetileté válce opětovně nahrazeni římskokatolickými řeholními správci, z nichž prvním byl P. Jan František Šnurchovský, ale jako první řádný farář byl zmíněn až P. František Sáček, a to roku 1656.

Již ve 30. letech 17. století měl být kostel renesančně přestavěn, i když zde se prameny rozcházejí. V některých se píše o roku 1630, ale např. Alois Klaus v knize „Heřmanův Městec a okolí. Průvodce místopisný i historický“ podává trochu jiné informace: „V r. 1639. za paní hraběnky Khyslové postavena věž, která v r. 1623. byla shořela. Dovídáme se toho z knihy manuální, kde vypravuje písař městský, že v r. 1724. opravována byla věž kostelní a kříž, který od povětří velkého a shnilého dřeva zkřiven byl. Tehdá vynašli v báni plechové listinu pergamenovou, kde nahoře uvedené bylo psáno.“ Věž skutečně shořela v srpnu 1623, kdy město zápalili císařští vojáci jako pomstu za to, že jim zdejší měšťané nechtěli pomoci a půjčit koně. Od té doby byl kostel bez věže a do její opravy se vrhla až Anna Marie, dcera Jana Jetřicha z Dubé, jenž zemřel v roce 1636. Roku 1677 měl kostel 3 stříbrné kalichy, pozlacenou monstranci, cínovou křtitelnici a trojici zvonů, z nichž největší byl před několika lety přenesen z kostela sv. Petra a Pavla v Kostelci u Heřmanova Městce. 1. června 1702 byl položen základní kámen nové zděné fary, jež nahradila ty původní dřevěné předchůdkyně, které se stávaly spolu s kostelem obětí mnoha požárů města. K další obnově věže přikročil koncem 20. let 18. století Jan Josef hrabě Špork, který nechal v roce 1726 posvětit sedleckým cisterciáckým prelátem P. Ottou Zahradníčkem nové zvony. O 4 roky později pak do Heřmanova Městce povolal svého bratra Jana Rudolfa, aby udělil jeho poddaným svátost sv. biřmování. Mezi 28. a 30. květnem 1730 bylo v zámecké kapli a v kostele biřmováno 3 325 lidí. 6. října 1733 došlo k požáru města, při němž shořelo 30 domů a kostelní věž, v níž se roztavila výše jmenovaná trojice zvonů. O 2 roky později byl pořízen nový zvon sv. Bartoloměje a umíráček, první nákladem Jana Josefa hraběte Šporka, druhý byl darem hraběcího komorníka Václava Hostalara. Opětovně byl chrám Páně zasažen požárem v roce 1738 a 12. září 1740, kdy kostel přišel opětovně o věž a o zvony. Když Jan Josef hrabě Špork 19. června 1749 zemřel, byl pochován právě v kostele sv. Bartoloměje. Na vystavění jeho nové věže odkázal ve své závěti 1 000 zlatých rýnských. Nejprve však byl roku 1752 přelit poškozený zvon sv. Bartoloměje.

V letech 1756-1761 byl vystavěn podle projektu místního stavitele Josefa Jedličky (ve spolupráci se synem Františkem Tomášem Jedličkou, někdy označovaným za skutečného tvůrce) nový kostel, jehož základní kámen položil 25. června 1756 sám Jan Václav hrabě Špork. Od dnešního stavu se lišil jen v drobnostech, zejména tím, že původně měla 42 m vysoká věž kamenné zábradlí, ale kvůli své velké hmotnosti bylo sňato a nahrazeno železným, aby se nezhoršovala statická situace vršku věže, v níž až do počátku 19. století žili městští hlásní. V roce 1761 bylo průčelí osazeno sochami a o rok později získal kostel hodnotnou vnitřní výzdobu, kterou provedli František Xaver Palko (psán i jako Balko) a Jan Quirin Jahn. Malba druhé klenby byla oficiálně dokončena 10. listopadu 1762. Roku 1770 pak došlo k zavěšení nového zvonu. Vedle toho byly vykopány kosti zesnulých na původním hřbitově a přeneseny na pohřebiště u kostela Zvěstování Panny Marie. Pod kostelem pak vznikla trojice podzemních hrobek – pro pány z Žerotína, pro rodinu měšťana Beutla a pro zdejší kněze. V roce 1862 byl pořízen hodinový stroj od Václava Dobrouského z Chrudimi. V letech 1875 a 1885 došlo k dobným opravám objektu, protože sem zamířil královéhradecký biskup v rámci svých vizitačních návštěv. Roku 1896 provedl novobydžovský malíř Ludvík Nejedlý obnovu fresek v 5 kopulích a kostelní polychromii. V roce 1902 došlo k povýšení kostela na děkanský, přičemž prvoděkanem se stal P. Alois Broul. 17. března 1917 došlo k rekvizici celé čtveřice zdejších zvonů, jež byly nahrazeny v roce 1923 novými, ale ty dopadly za německé okupace stejně jako jejich předchůdci. Roku 1962 byla opravena střecha. 24. ledna 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-bartolomeje-12237981). Roku 1973 došlo k opravě věže, opětovně byl opraven v roce 1995 a poslední velká rekonstrukce proběhla roku 2002, kdy šlo zejména o střechu, krov a fasádu.

Jedná se o jednolodní orientovanou stavbu o obdélném půdorysu s půlkruhovým závěrem konchou sklenutého presbytáře. K jižní straně kostela přiléhá dvojicí gotických nárožních pilířů podpíraná hranolová věž o 3 poschodích (ve 2. poschodí situována pavlač na krakorcích a nad ní zúžené poslední patro) s cibulovitou bání s lucernou a sakristie, naopak opačným směrem nalezneme kapli a oratoř. Loď má sedlovou střechu a přístavky valbové zastřešení. Rohy západního průčelí s se znakem hrabat Šporků, nadživotní plastikou sv. Bartoloměje a alegorickými postavami víry, naděje a lásky tvoří 2 točitá schodiště na kruchtu a do krovů. Loď je zaklenutá 3 českými plackami a na její západní straně je vybudována zděná kruchta se železným zábradlím na 2 dvojicích toskánských sloupů, jež je ze stran podpírána volutovitými konzolami. Pod ní je vestavěná dřevěná polygonální předsíň. V lodi a v presbytáři nalezneme fresky z roku 1762. Kupolí zaklenutá kaple je spojena s lodí půlkruhovým obloukem. Podvěží je zaklenuto valeně, protože jde o část, která se dochovala z původního gotického objektu. Rokajová fasáda je členěna pilastry a obsahuje polokruhem zakončená okna. Objekt má vedle hlavního rovněž čtveřici postranních vchodů.

Většina zařízení pochází z 60. let 18. století a jeho tvůrci museli být nějakým způsobem svázáni s dílnou Jiřího Františka Pacáka a jeho následovníků (František Pacák, Řehoř Theny, Jiří Antonín Heinz, Severin Tischler). Řezaný tabernákl hlavního oltáře je ozdoben sochami andílků a jeho nástěnná malovaná sloupová architektura je podle některých odborníků dílem Josefa Kramolína, případně jeho bratra Václava. V presbytáři nalezneme oltářík se středovou reliéfní starozákonní scénou a boční dřevěný vyřezávaný oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1762, kde je nad na oblacích klečícím světcem a anděli s lilií a palmou umístěn baldachýn s andílky, pelikánem, lvem a andělem s troubou. V lodi je pak situován boční oltář s obrazem sv. Rodiny a reliéfní řezbou křtu v Jordánu z 2. poloviny 18. století. V kapli na severní straně lodi můžeme vidět oltář Piety s reliéfem Kalvárie na předěle a s novodobým obrazem. Dřevěná a bohatě vyřezávaná kazatelna je místy zlacená a podle zpracování soch Mojžíše, Arona či Krista mezi evangelisty můžeme soudit, že ho vytvořil stejný autor jako boční oltář sv. Jana Nepomuckého. Velkou vzácností je cínová křtitelnice o výšce 1,02 m a textem: „Tato sskrydlnicze dielana gest ke cty a chwale Panu Bohu a Swatymu Bartolomiegi do miesta miestcze Herzmanowa za Fararze Tehdaz knieze Michala z gicyna Anno M0CCCC0XXXVI.“, která má pocházet z roku 1436. Na víku je pak ještě text: „QUI CREDIDERAT ET BAPTHIZATUS FUERIT SALWUS ERIT INOMINE PATRIS ET FILII ET SPIRITUS SANCTI.“ Za hlavním oltářem se nalézá čtverhranný mramorový náhrobník s postavou rytíře, který pochází ze 2. poloviny 16. století, z čehož můžeme uvažovat, že jde o některého zemřelého člena rodu Žerotínů. Další náhrobník, tentokrát se žerotínským znakem z roku 1594, vidíme v sakristii. Ten původně zakrýval hrob Anny, dcery Jana Jetřicha staršího z Žerotína. Původní varhany zhotovil v roce 1762 Pavel František Horák z Kutné Hory, roku 1932 byly přestavěny Václavem Poláčkem z Rychnova nad Kněžnou a v roce 2022 byla zahájena jejich postupná renovace (viz https://farnost-hm.cz/varhany-v-kostele-sv-bartolomeje/).

Věž se zvony bývala často obětí dost častých požárů města, takže jejich počet procházel řadou změn. Před 1. světovou válkou v ní byla čtveřice zvonů. První z roku 1735 o výšce 1,05 m, průměru 1,24 m a s nápisem: „RVRSVS CONFECIT QVI ME DESTRVXERAT IGNIS“; druhý o výšce 0,66 m, průměru 0,82 m a s textem: „RAVCE TECTA DOLENS, RVRSVS GAVDEBO SONANDO, FUDIT ME JOANNES GEORGIUS KÜHNER PRAGAE 1770.“; třetí byl přelit v roce 1865 v Jihlavě a čtvrtý byl z roku 1878. Všechny podlehly rekvizicím 1. světové války, aby byly nahrazeny v roce 1923 novými zvony - Bartolomějem, Václavem, Martou a Sanctem od firmy Herold v Chomutově. Ty zase potřebovali k válečným účelům němečtí okupanti. Odebrány byly roku 1942. Dnes tu tedy nalezneme pouze umíráček, jenž je zavěšen pod zvláštní stříškou na vnější straně věže směrem do náměstí (umístěna pod slunečními hodinami), přičemž se jím zvoní při různých příležitostech. Zmiňme např. vyzvánění na památku všech obětí koronaviru 22. března 2021. Více informací o kostele lze zjistit na stránkách místní farnosti: https://farnost-hm.cz.