Kežmarská Biela voda

Kežmarská Biela voda je hlavním tokem Doliny Kežmarské Bílé vody (dříve česky "Bělovodská dolina"), a tudíž odvodňuje východní část Vysokých Tater. Bývá označován jako potok nebo říčka, v některých pramenech dokonce jako řeka, přičemž nemá žádný pramen či prameniště, neboť vzniká spojením od Zeleného plesa tekoucího Zeleného a od Velkého Bílého plesa tekoucího Bílého potoka s Napájadlovým potokem, jehož zdrojnicemi jsou 2 bezejmenné potoky - jeden, který pramení na svazích Hloupého (slov. Hlúpy vrch) či Šíleného vrchu (slov. Šialený vrch, 2 060 m) a přitéká údolím Predné Meďodoly, a druhý, jenž míří od vrchu Prostredné Jatky (1 984 m) skrz Jatočný žlab. Tímto svým umístěním je tak tento vodní tok rozhraním mezi Vysokými a Belianskými Tatrami.

Od svého vzniku kopíruje Dolinu Kežmarské Bílé vody s velkým množstvím velkých a mnohdy vodou nebo erozí opracovaných žulových bloků, kterou teče jihovýchodním směrem a kousek nad hlavní silnicí mezi lázeňskou osadou Tatranské Matliare a osadou Kežmarské Žľaby se jeho tok rozdvojuje, aby se pod lokalitou "Nad Folvarskými járky" opětovně spojil do jednoho koryta, jež meandrovitě míří Podtatranskou kotlinou k Mlynčekům a na severu Kežmarsku se stává levostranným přítokem řeky Poprad, která odtud míří severovýchodním až severním směrem k Starému Sączi, u něhož její vody končí v řece Dunajci.

Jak se všude píše, tak název této říčky náleží mezi první geografická pojmenování ve Vysokých Tatrách, protože v pozemkových listinách je uváděna již v roce 1285, a to jako "aqua Bela quae fluit de miueis montibus" neboli "řeka Bela tekoucí z Sněžných hor". V letech 1639 a 1644 se pak objevuje jméno "Albula Amnis" čili "Bílá bystřina", které uvádí ve svých textech geograf Dávid Frolich. Naopak polyhistor Matej Bel ji roku 1736 označuje jako "Albula Kesmarkiensis" čili "Kežmarskou Bílou vodu". Kartograficky ji poprvé znázornil v mapě Spiše Pavel Kray v roce 1715, a to pod německým názvem "Weiss Wasser" (později něm. Kesmarker Weisswasser, maďar. "Feher Patak" a pol. "Biała Woda Kieżmarska" či prostě "Biała Woda"), jenž se pak objevuje dále např. v letech 1761, 1777 a 1790.

Do dějin se jinak tato řeka nijak mnoho nezapsala a nebývala příliš zajímavá ani pro různé autory, např. ve vojenském popisu Levoče a Kežmarku, jenž vznikl při zhotovování I. vojenského mapování, se o ní píše pouze toto: "Přes kolem města protékající Poprad (Poprad Fluss) jsou stejně jako přes Kežmarskou Bílou vodu (Weiss Wasser) - která ústí do Popradu na předměstí ze směru od Mlynčeků (Nehrein) - postavené dřevěné a jeden kamenný most. Přes Poprad je postavená lávka, nad níž je příčný brod. Řeka Poprad je tu 20 až 25 kroků široká a na více místech dosahuje hloubky bezmála ve výšce muže. Řeku je proto možné přecházet jen zmíněnými mosty a říčním brodem. Na jaře, kdy se řeka rozvodní, zatápí při ní stojící domy a louky. Ľubica (Leibitz Wasser) a Tvarožniansky potok (Dursdorfer Bach), slévající se před Horní bránou, nejsou v důsledku svých hluboko vymletých koryt, nikde přechodné a je je možno přecházet jen po zdejších mostech. Kežmarská Bílá voda vytéká z jezer Vysokých Tater (Carpatische Gebürg)."

Když se podíváme do detailní mapy Vysokých Tater z let 1896-1897 (viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/25440/?view=-82.5725164241855,128.6197913488927,5), tak vidíme její stav pomalu v současném stavu, ale původní tok měl dříve mířit k Tatranské Lomnici, což tvrdí např. geograf prof. RNDr. Michal Lukniš, DrSc. (Reliéf Vysokých Tatier a ich predpolia, 1973), což by pomalu ještě odpovídalo mapě z roku 1786 od Françoise Josepha Mairea (viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/32043/?view=-89.55785515529057,87.69370187504349,5), takže ke změně toku, ať horskou aktivitou, nebo lidským zásahem (velmi nepravděpodobné, ale nedá se vyloučit), muselo dojít před 18. stoletím, i když nejvíce byl změněn ještě před zdejším lidským osídlením, neboť tento autor hovoří o tom, že formování říční sítě na předpolí západní části Vysokých Tater bylo ovlivněno zdvihem Štrbského rozvodí na rozhraní pliocénu a pleistocénu, přičemž přesouvání toků trvalo přibližně do předposledního zalednění. Mnohé opuštěné doliny se pak přetransformovaly do podoby úvalových a periglaciálních dolin. Někteří odborníci mají však jiné teorie, jak vypadalo okolí tohoto potoka, ale jednoznačně se nedá dokázat nic, vše zůstává v rovině různých teorií, které jsou podloženy většinou jen množstvím nepřímých důkazů.

Přímo v Dolině Kežmarské Bílé vody mohlo dojít k radikálním změnám do současného stavu v období tzv. Malé doby ledové, o čemž uvažuje např. polský geograf prof. dr hab. Adam Stefan Kotarba (viz https://www.igipz.pan.pl/osoba/show/adam_kotarba.html), kdy v období let 1500-1650 byla aktivita sesuvu skal relativně malá a teprve v údobí let 1676-1900 byla na svém maximu, aby kulminovala mezi lety 1850-1900. Díky tomuto vodnímu toku také v dolině na přelomu 19. a 20. století existovala tzv. folvarská šopa (pol. Szopa Folwarska"), v níž se chovalo na 60 volů, kteří spásali lesy na svazích Malé a Velké Svišťovky. Jinak se můžeme s Kežmarskou Bílou vodou setkat ve Vyhlášce ministerstva lesního a vodního hospodářství SSR z 10. května 1977 o úpravě užívání povrchových vod k plavně motorovými plavidly, v níž je uvedena mezi toky na nichž byla zakázána plavba motorových plavidel, a to v úseku Mlynčeků. V téže době byla rovněž zmíněna v souvislosti s tím, že její tok býval s celým okolím ničen zvyšujícím se provozem sněžných traktorů, a to včetně možného znečištění.

O tomto toku, jehož délka má činit 20,9 km a povodí mít 30 km2, se hovoří nejen v různých průvodcích Vysokými Tatrami a encyklopediích ("Encyklopedia Tatrzańska" od Zofie Radwańské-Paryské a Witolda Henryka Paryského z roku 1973), nýbrž i v řadě jiných knih, z nichž můžeme zmínit např. sborník přírodních črt a reportáží "Pod perutí orla. Pestré záběry z Tater" od Jaromíra Tomečka. Samozřejmostí je pak citování tohoto toku v odborné literatuře napříč přírodními vědami, protože jeho tok i břehy zkoumali nejen geologové, nýbrř i zoologové, botanici a mykologové, z nichž v roce 1924 prozkoumal tato místa RNDr. Albert Pilát, DrSc.

Na závěr ještě dodejme, že těmito místy prošel britský cestovatel a spisovatel Robert Townson (někde je nesprávně psán jako Townshend), jenž spolu s místním lovcem a průvodcem Hansem Grossem 7. srpna 1793 vystoupal na Jahňací štít (2 229 m) z Kopského sedla a výsledek svého tatranského dobrodružství shrnul ve svém díle "Travels in Hungary. With a Short Account of Vienna in the Year 1793". Není tedy divu, že později začala tato lokalita lákat další návštěvníky, což dokazuje zřízení cesty celou dolinou v roce 1879, kterou se můžeme v téměř nezměněné podobě vydat až k Zelenému plesu i dnes.