Jak získaly své jméno Libčany a komu vděčí za svůj vznik

Výše zmíněná otázka, resp. dvojice samostatných dotazů, jež je někdy spojována dohromady, bude sotva někdy vyřešena, a tak nám zbývá pouze to, abychom se podívali do množství legend, které počátky této vsi obestírají.

Známý kronikář a bezvadný vypravěč Václav Hájek z Libočan, který spojoval fikci se skutečností a mnohdy dával přednost svým představám nad tím, jak se vše skutečně událo, vypráví, že tu vznikl hrad již v 8. století. Ke vzniku názvu vsi se však váže mnohem známější legenda, která má řadu verzí a literárních zpracování. Jejím základem je však fakt, že ve zdejších lesích žil prostý ptáčník, jenž zachránil život českému knížeti, když se při lovu ztratil ve zdejších hlubokých hvozdech a za svoji pohostinnost a laskavost byl odměněn tím, že byl povýšen do šlechtického stavu.

Jedním z nejlepších literárních zpracování je verze od Františka Ladislava Sála, jež byla publikována v jeho knize "Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje. Díl I." z roku 1919, kterou jsem se zde rozhodl citovat:

"Z ptáčníka zeman.

V Čechách vládl před více sty lety slavný a statečný vévoda Břetislav,*) který mečem hravě přeťal závěrný řetěz v bráně, když si z panenského kláštera unášel spanilou Jitku, budoucí manželku. Po otci zdědil lásku k lidu a lovu.

*) Byl synem českého knížete Oldřicha a vládl 1037-1055. Měl syny: Spytihněva, Vratislava, Konráda, Jaromíra a Ottu. Jest známým hrdinou četných obrazů i písně "Břetislav a Jitka": "Když měsíček spanile svítil, vévoda Břetislav vstal..."

Se synem Jaromírem navštívil jednou Hradec a ve volné chvíli vyjel si s družinou na lov do tmavých a krásných hvozdů stěžerských a voznických. Jeho jistému šípu nikdy nic neuniklo, a padla mu za oběť rychlonohá srna, zuřivý kanec, lstivá liška, čtveračivá veverka, bystrý jestřáb, těžkopádný, ale plachý krkavčík. Ba vyprávělo se o něm, že prostřelil šípem do vzduchu vyhozené jablko. Lov toho dne byl zvlášť šťastný; nosiči prohýbali se pod tíhou zastřelené zvěře a byli jí ověšeni téměř všichni členové vévodské družiny.

Pod korunami stromů bylo šero a lovčí výprava dostala se až do močálovitého úpadu voznického pralesa. Tu z houštiny vyrazil veliký kanec. Vztekle zachrochtal, bojovně zadupal, shýbl hlavu k zemi a chystal se k útoku. Po chvíli, jako by si dobře rozmyslel, "poradil se s Vaňkem" a zmizel v temnu lesa. Vojvoda vrhl se za ním a pronásledoval ho přes kořeny, podrosty a vývraty, aniž vzpomněl družiny. Po dlouhém stíhání a pachtění seznal, že mu kanec kličkováním unikl; proto ustal v běhu a naslouchal. Nikde se nic nehnulo, po zvířeti nebylo sledu, a jen vévodovo srdce prudce tlouklo, jako by zvonilo na poplach.

Zatroubil na trubku, aby svolal družinu. Ostrý zvuk zařízl se do posvátného lesního ticha, ale s žádné strany nedostalo se mu odpovědi. Zatroubil po druhé a po třetí, ale zvuky rohu zmíraly v korunách staletých lesních velikánů. I vracel se cestou, kterouž se mu zdálo, že přišel.

Tma houstla.

Čím úsilněji pátral po cestě, tím více se zamotával do houštin, až se konečně ocitl v neproniknutelné spleti, z níž nebylo téměř vyváznutí. Klestil si cestu loveckým tesákem a prodíral se, jak mohl. Potrhaný a zablácený šat, do krve rozdrásané ruce sešlehaný obličej svědčily, jak obtížnou a neschůdnou cestou vévoda se bral. Konečně seznal marnost svého snažení, oddal se osudu, usedl na mech a chystal se k noclehu v hlubokém lese. Jen tak beze všeho ulehnouti v neznámé lesní houštině nebylo však přece radno pro divokou zvěř, jíž bylo u nás tehdy ještě všude dosti. Přemýšlel, co činiti.

Co tak uvažoval, uslyšel najednou podivné ptačí pískání. Naslouchal bedlivěji, vstal a dral se pracně směrem, odkudž se ozývalo ptačí hvízdání. Čím přicházel blíže, tím určitěji poznával umělé napodobování ptačího zpěvu, až konečně stihl v hustém podrostu staršího, dlouhými vlasy a vousy zarostlého lesního muže.

Vévoda měl ho z počátku za poustevníka, jichž bylo tehdy po českých lesnatých krajinách dost a dost.

Žádal ho tudíž o nějaké občerstvení i dobrou radu, kudy by se dostal z lesa ven a na bezpečnou cestu k Hradci, a doznal, že zabloudil.

Divný muž pravil: "Pojď, pane, do mé chatrče, kde se ti dostane, čeho žádáš, ale cestu odlož až na zítřejší den, neboť noc je již na krku a cesta daleká i neschůdná. Buď přes noc mým hostem a ráno tě zprovodím, kam žádáš."

Vévoda chtěj nechtěj musel zůstati u lesního muže, kterýž ho sotva znatelnou stezičkou v mechu vyvedl z houštiny. Stoupali do vrchu. Za chůze ptal se ho vévoda, kdo jest a kam ho vede. I odvětil mu průvodce: "Jsem Libčan, chudý ptáčník v těchto hvozdech a vedu tě, pane, do své ptáčnické chatrče, kde pro nás oba bude dosti občerstvení i místa k přespání."

Zemdlený vévoda ocitl se brzy před dřevěnou roubeničkou, pečlivě ucpanou hlínou a mechem a pokrytou rákosím. Rád usadil se na prostou, jednoduchou lavici za hrubý stůl a mlčky pozoroval ptáčníka, jak křesáním rozdělával oheň, aby rozsvítil smolnou louč, jichž stál v koutě celý svazek. S chutí snědl kus černého chleba, vypil hrnek mléka, ulehl na lůžko z rákosí, slámy a suchého mechu a spal, aniž řekl, kdo jest. Libčan tázal se ho sice mezi jídlem, co jest zač a odkud přichází, ale vévoda odvětil mu suše, teď že jest v Hradci, miluje lesy a zvěř, zašel si na lov a zbloudil, tak že jako žebrák a tulák v roztrhaném šatě musí žádati o přístřeší.

Ještě nikdy nespalo se mu tak výborně jako v ptáčníkově chatě.

Druhého dne ráno posnídal opět chléb i mléko a žádal Libčana, aby ho vyvedl z lesů.

Vyšli.

Chatrč byla zvenčí ověšena jednoduchými klíckami, jež si ptáčník z lesních prutů sám zrobil, a v nich od časného rána prozpěvovalo čarovně nejrůznější ptactvo.

Bylo krásné, jasné podzimní jitro, a les dýchal tiše svoji pryskyřičnou vůní.

Sotva opustili voznické hvozdy, potkali knížecí sluhy, kteří po rozlehlých lesích hledali vévodu celou noc a nově od časného jitra. Jakmile uzřela lovecká družina svého pána, jehož nade vše milovala, propukla v nadšený jásot.

Libčan seznav, koho hostil v chudé chatrči, padl na kolena a prosil za odpuštění, že nechoval se ke svému pánu dost uctivě a že nevykonal pro něho více, jak se slušelo. Břetislav ho zvedl a pravil: "Vstaň, příteli, vstaň a buď ubezpečen, že jsi mi učinil veliké dobrodiní, za něž ti chci býti vděčen a pamětliv, co budu živ. Na důkaz toho jest od nynějška vrch, na němž stojí tvé čihadlo, až sem do údolí a dále i celé široké okolí s tímto hvozdem tvým a tvých dědiců majetkem."

*) Voznickým.

Podal užaslému ptáčníkovi ruku a odešel s družinou k Hradci.

Z chudého ptáčníka stal se přes noc bohatý zeman, pán jedné z nejkrásnějších krajin Čech, a to z vděčnosti za pohostinství, jímž český lid daleko široko po věky slynul.

Zmizela ptáčnická roubenička a místo ní postavil zeman Libčan pěkný hrádek, na němž se usídlil se svojí nově založenou družinou, a kdež dále pěstoval chov nejlepších lesních pěvců.

Kolem něho usazovali se známí a příbuzní, tak že vznikla brzy na vrše i svahu pěkná dědinka, která vesele hleděla do rovinaté krajiny a po zakladateli nazvána Libčany."

Obdobně byla tato legenda zpracována J. K. Hrašem pod názvem: "Chudý ptáčník. Obrázek historický", jež byla nejprve publikována v regionálním tisku a v roce 1885 v knize "Ze starých dob. Národní pohádky a povídky". Nějakou dobu tuto pověst zahalil pláštík zapomnění, ale v poslední době se opět ocitá na světle, např. v knize "Báje a pověsti z Čech a Moravy. Královéhradecko" od Vladimíra Hulpacha z roku 2003.

K původu vzniku jména i vsi samé se však staví jinak prof. Antonín Profous, jenž ve svém přelomovém díle "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. CH-L" tvrdí o Libčanech toto:

"Libčany (v Libčanech, do Libčan), ves 6 1/2 km jv. od Nechanic: 1073 sp. 12, Boleradus abbas dedit terram Liubichas (= v Libčanech), Confirmatio abbatiae Opatovicensis, CB. I, 370 18; 1252 Ceasta de Lubzan, RB. I, 599; 1352-ok. 1405 decan. Gradicensis: Lybczan, RDP. 90; 1374 Carolus IV. monio Opatov. silvam inter Ossicz et Libczan conf., LEr. I, 97; 1407 Petrus, pleb. eccl. in Libczan, SA. VI, 43; 1437 Hradečtí vyjeli s velikú puškú k Libišanóm, i nedobyvše Libišan, přijeli zase do Hradce, St. let. 98; 1530 Boharynitvrz - vsi Libczany -, AMV.-C V, 783; 1615 Markyta Volanská, roz. Nejedlá z Vysoké a na Libčanech, Rozvrž. sb. 12.

Jm. Libčany (= ves lidí Libkových) vzniklo analogií podle jmen na -jany (Rokycany, Moravany a p.) z os. jm. stč. Ľubek (Lubek, Nekr. Podl.)."

Nevím, jak vy, já spíše v tomto názvu slyším pozůstatek slovanského slovesa "ljubiti" (milovat, toužit), případně termín "slubní", což dříve znamenalo "dobrovolně", "z vlastních pohnutek", např. v souvislosti s nějakým závazkem. To též není od věci, protože ve středověku byla závazků velká řada, ať již např. k panovníkovi či církvi. Ať tak či onak, okolí Libčan zůstalo až do dnešních dob "líbezné", i když jeho zprůmyslnění a socializace zemědělství mu daly často "na frak". Stejně tak zůstaly krásné zdejší lesy a na některých místech dodnes připomínají to, co se uvádí v oné legendě. A jak to tak bývá, "na každém šprochu pravdy je trochu" a legenda o vzniku názvu i osady, jež zprvu patřila pod opatovický klášter, by neměla být pozapomenuta, neboť s Libčany prostě již navždy úzce souvisí a opomíjet ji by bylo přímo hloupostí. Nedejme se otrávit, jak se dnes kolikrát tvrdí, že vše, co naši předci vytvořili, nestojí za nic, že to velmi málo znamená a jen to cizí je to správné a kvalitní, neboť poté bychom ztratili to, na čem stojí základy tohoto národa a vůbec jeho existence. Navíc bychom pohrdali životy všech, kteří po staletí bránili náš jazyk, kulturu a vůbec svébytnost a položili za ně svůj život. Sám doufám, že se snad nedožiji toho, že by podobné názory ovládly mysl většiny z nás.