Jak nebyl vysvěcen nový hřbitov v Libčanech v roce 1898

Jako všude jinde, kde býval chrám Páně, se původně pohřbívalo kolem něj. Konfesijní hřbitov u kostela Nanebevzetí Panny Marie však časem přestal vyhovovat jak z kapacitních, tak hygienických důvodů. Místní farář P. Josef Šmidt (psán též jako Šmíd) na něm totiž trpěl řadu různých nešvarů. Jedním z nich bylo např. to, že na 1 místo nechával pochovat i 3 mrtvoly. Tento stav byl neudržitelný a kritizován byl jak na obecní, okresní i zemské úrovni.

Díky zákroku zdejšího obvodního lékaře MUDr. Josefa Janko s odkazem na znění zdravotního zákona ze 30. dubna 1870 došlo ke stavbě nového hřbitova, kterou podnikla obec Libčany ve spolupráci se 7 okolními obcemi. V prosinci 1897 došlo k jeho dokončení, jakožto „Společného obecního hřbitova“. Před vánočními svátky byl libčanský farář Šmidt požádán hřbitov spravujícím komitétem, aby ho 2. ledna 1898 slavnostně vysvětil, což tento duchovní slíbil.

Ale ouha, když již byly všechny přípravy k slavnosti svěcení vykonány a všichni zainteresovaní informováni o této významné akci, tak libčanský farář otočil. V podvečer 1. ledna 1898 oznámil předsedovi hřbitovní správy a obecnímu starostovi Josefu Svatoňovi, že na základě přípisu královéhradecké konsistoře nemůže hřbitov vysvětit, dokud nebude zapsán v pozemkové knize jako „římskokatolický obecní hřbitov“ nebo mu hřbitovní komitét nevydá revers, že ho pod tímto titulem vloží následně do výše zmíněných knih. Došlo tak k rychlé schůzce členů komitétu, jež se uskutečnila ráno 2. ledna téhož roku. Většina členů byla tímto farářovým chováním rozhořčena tak, že komitét jeho nabídku odmítl. Po mši mu to bylo oznámeno a farář hned na místě oznámil, že v takovém případě se na nové pohřebiště vůbec nevypraví, natož by ho světil.

Hřbitovní komitét se však nenechal zahnat do kouta a nechal vybubnovat, že odpoledne se koná průvod na hřbitov, jenž bude odevzdán veřejnému užívání. Ve stanovený termín se tu sešlo ohromné množství lidí z Libčan a okolních obcí, kteří se těšili na slavnost svěcení, jak tehdy bývalo zvykem. Předseda hřbitovního komité opět ještě zašel za farářem, zda by ho skutečně nechtěl vysvětit, ale samozřejmě odešel s nepořízenou, neboť tento duchovní byl znám svou tvrdohlavostí. A tak se nakonec tato slavnost udála bez jeho účasti.

Místo plánovaného faráře se tedy ujal slova František Beneš z Hvozdnice, který ve svém projevu připomenul to, že okresní politický úřad nové pohřebiště zkolaudoval a tím schválil jeho otevření, ale farní úřad se ho zdráhá vysvětit. Následně prohlásil hřbitov za společný obecní majetek, který se tímto dnem odevzdává svému účelu. Reakcí na jeho slova byla různá slova chvály a rovněž provolávání hanby libčanskému faráři, neboť mnozí z místních i okolních obyvatel si již zažila s tímto duchovním své. Řada z nich chtěla dokonce vytáhnout na nedalekou faru a faráře za jeho podlost ztrestat. Snad by došlo i k vytlučení oken na faře a dalším nepříjemnostem, jež by skončily zásahem četníků, ale předsedovi komitétu se podařilo rozlícený dav uklidnit, přičemž řada popuzených pocházela z těch, jež do té doby byli plně oddáni tomuto duchovnímu, ale jeho rozhodnutí je dokázalo vyvést z míry.

Následně se hřbitovní správa usnesla na hřbitovním řádu, který předložila ke schválení na c. k. okresní hejtmanství a jeho součástí bylo to, že se pohřby na něm mají konat mezi 14.00-16.00 hod. a beze vší zbytečné nádhery a okázalosti, neboť na onen svět odcházejí všichni tak, jak na něj přišli. Povoleny tak byly pouze výkropy. Vše v intencích výše zmíněného zdravotního i jiných zákonů, neboť zřídil-li se hřbitov pouze nákladem obce, nemohl být dále považován za věc některého náboženského společenství ani za část nebo příslušenství kostela, protože úhrada nákladu na zřízení pohřebiště se stala podle předpisu obecního zřízení a nikoliv podle starších ustanovení o konkurenci při stavbách kostelních, takže musí k uhrazení nákladu, nestačí-li obecní příjmy, přispívat všichni občané podle přímých daní, aniž by byl stanoven rozdíl mezi vyznavači té či oné víry. V tomto případě tedy příslušelo obci právo, aby ustanovovala a vybírala poplatky za hrobová místa a hrobky a vůbec řídila vše, co se pohřebiště týkalo, což bylo navíc ještě potvrzeno výnosem ministerstva kultu a vyučování z 19. září 1883 č. 16903 a výnosem c. k. místodržitelství č. 70466.

Zajímavé je, že místní farář dodržel své slovo a nikdy toto pohřebiště nevysvětil, ale když později zemřel, bylo jeho tělo pohřbeno právě zde. Důkazem nám budiž článek „Venkova“ z 10. března 1909: „Pochován na nevysvěceném hřbitově. (Pův. zpr.) Kolatura v Libčanech u Hradce Králové sestává z 11 obcí. Farář Josef Šmíd druhdy se přičinil, že obce musily se postarati o stavbu nového hřbitova. Obec Roudnice postavila si vlastní hřbitov; obce Lhota a Hubenice zřídily si společný hřbitov ve Lhotě. Zbylých 8 obcí postavilo si hřbitov v Libčanech. Tento hřbitov měl být r. 1897 vysvěcen. Ale ježto farář Šmíd na základě jakéhos výnosu konsistoře žádal, aby obec podepsala revers, že hřbitov bude římskokatolickým a komitét pro zřízení hřbitova usnesl se revers nepodepsati, nebyl hřbitov, zřízený nákladem 18.000 K. posvěcen. Za delší dobu stal se farář děkanem, nedávno umřel a pochován byl na nesvěceném hřbitově, jemuž za živa říkal »ohrada«. Tak jednají klerikálové.“

Další zajímavostí je to, co si o novém hřbitově mysleli sami jeho věřící. Ale dejme slovo „Ročence katolíků v Libčanech léta Páně 1940“, kde se píše toto:

„Nový hřbitov zřízen roku 1897 a nová přístavba provedena v roce 1933.

V roce 1898 bylo ukončeno pohřbívání na hřbitově kolem kostela, na němž se dříve bylo pochovávalo ze všech 11 vesnic z celé farnosti.

Dlužno podotknouti, že hřbitov libčanský patří k nejuspořádanějším hřbitovům vůbec. Cizím příchozím se líbí poloha (blízko lesa) pořádek a zejména, e všude i mezi hroby je dosti místa, mezitím co na jiných i velkých hřbitovech bývá pravý opak.

U hřbitova socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1770.“

Na závěr je ještě třeba dodat to, že i na straně římských katolíků byli tací, kteří se snažili obci znepříjemnit situaci ohledně nového hřbitova a dokonce i samotnému obvodnímu lékaři MUDr. Josefu Janko, který se již tehdy léčil s psychickými problémy a nastálé útoky mu pomohly tak, že byl 5. prosince 1898 odvezen s velkými depresemi do pražského ústavu pro choromyslné. Stačila změna prostředí, vhodná léčba a již počátkem následujícího roku se mohl vrátit zpět. Na tomto příkladě je jen vidět, co můžou způsobit rozpory ohledně vybudování takového potřebného zařízení, jakým je hřbitov, když se do něj promítnou osobní i náboženské animozity a nesnášenlivost vůbec.