Jak byl vybudován vodovod v Roudnici nad Labem v roce 1893

Zatímco jinde docházelo k budování obecních vodovodů, tak v Roudnici nad Labem se dlouho nic nedělo. Vedení obce se bálo velkého nákladu s těmito pracemi spojeného a každoroční rozpočet býval mnohdy napjatý. Tehdy se dokonce říkalo, že je obec chudá a většinu potřebných věcí zanedbává. Tyto komentáře však byly k tehdejším starostům, radním a zastupitelům nespravedlivé, protože jimi bylo vykonáno mnoho dobrého. Z rolnické školy, zřízené v roce 1864, se stala roku 1885 střední škola hospodářská. Vedle zimní hospodářské školy vznikla v roce 1900 letní škola hospodyňská. Roku 1877 bylo otevřeno nižší, později vyšší gymnázium s velkou botanickou zahradou, jež bylo v roce 1893 převzato do státní správy. Roku 1873 došlo ke zřízení měšťanské školy chlapecké a o 10 let později rovněž měšťanské školy dívčí. Dalším velkým krokem se stalo v roce 1868 vybudování nové radnice, do níž se nastěhovaly obecní, okresní a státní úřady a obecní spořitelna. Ale toto vše bylo jen vrcholkem ledovce, vybudováno toho tehdy bylo mnohem více, a to včetně chudobince, okresní nemocnice a stravovny, jež vznikla ze staré nemocnice.

Teprve v červnu 1891, když se ujalo vlády nové obecní zastupitelstvo a starostou se stal Ervín Špindler, se hnulo vše kupředu. Zásadním krokem se stalo výše zmíněné převzetí reálného a vyššího gymnázia státem. Díky tomu zůstaly v obecním rozpočtu mnohem větší peníze, a tak se začalo pomýšlet na to, jak by Roudnice nad Labem získala kvalitní pitnou a užitkovou vodu. Tehdy totiž město bralo pitnou vodu z několika starých studní a užitkovou z Labe. Město navíc uzavřelo smlouvu se státními drahami, jejichž vodárna dodávala vodu z Labe na náměstí do kamenné kašny starého vodovodu, do radnice a do několika měšťanských domů. Někteří obyvatelé však museli chodit pro vodu s putnami do Labe nebo do potoka Čepele, zvaného tehdy rovněž jako Řípel.

Potřeba zřízení vodovodu byla posílena také tím, že se v roce 1892 objevilo nebezpečí cholery, a tak došlo ke zkouškám zdejších studní. Až na menší počet studní v tehdejší Hálkově ulici a v Žižkově třídě byly ostatní uznány za nevhodné, některé dokonce měly vodu lidskému zdraví přímo nebezpečnou. Otázkou se stalo, kde ji vzít. Tímto úkolem byla pověřena vodárenská komise, skládající se ze členů městské rady (starosty Ervína Špindlera, náměstka starosty Aloise Mareše, továrníka Františka Francla, ředitele velkostatku Eugena Kicery, továrníka Jana Pracnera, továrníka Josefa Skokana, ředitele Lva Šolce, advokáta JUDr. Jana Vávry, lékárníka Ferdinanda Zinkeho) a trojice technických poradců – Ing. Vojtěcha Marterera, zeměměřiče a civilního inženýra Václava Vojtěcha a Ing. Dr. Aloise Samohrda.

Pomýšleno bylo nejprve na vodu z Labe, ale závažným problémem se stalo to, že čerpací stanice by byla umístěna v záplavovém území a její zabezpečení proti povodním by si vyžádalo značné množství finančních prostředků. Naštěstí byl náhodně továrníkem Pracnerem nalezen vydatný pramen spodní vody na dvoře mlýna Františka Hořejšího v Hracholuskách, ležící pod vrchem Šibeňákem, dnes spíše známého pod názvy: „Slavín“ či „Na Slavíně“. Kvůli tomu byl ihned mlýn zakoupen a neprodleně byly provedeny chemické a bakteriologické zkoušky tamní vody. Ta v nich skutečně obstála na výbornou, a tak se začalo s přípravnými pracemi, v jejichž rámci byla v listopadu 1892 zřízena pokusná studna o čtvercovém půdorysu o rozměru 4 m, aby se mohlo pozorovat množství přitékající vody.

Stavba vodovodu byla obecní radou zadána 19. května 1893 Ing. Karlu Kressovi z Prahy, jenž již předtím vyhotovil veškeré plány na stavbu roudnického vodovodu (vypracováním projektu byl pověřen 2. července 1892 za 450 zlatých a stavební komise byla vypsána na 30. března 1893). Tento krok byl podpořen rovněž obecním zastupitelstvem, a to bez veřejného ofertního řízení. Takovou důvěru mělo vedení města v Ing. Kresse. Dozor nad stavbou převzal Ing. Bernard. Stavební náklad byl rozpočten na 71 286,11 zlatých, ale kvůli vykonaným vícepracím vystoupal na 76 311,81 zlatých. K tomu bylo nutno ještě připočítat: 17 000 zlatých jako kupní cenu mlýna (schválena obecním zastupitelstvem 12. dubna 1893), 1 100 zlatých na úpravu mlýnského dvora po stavbě vodovodu, 1 500 zlatých jako výkupné veškerých nároků mlynářů, 1 100 zlatých na zkoušení a měření vod i se zhotovením jímky, 1 000 zlatých na právní zastoupení, kolky, taxy a různé další výlohy, díky čemuž se celkový náklad vodovodu vyšplhal na 94 811,81 zlatých. Aby se ušetřilo, bylo použito původního mlýnského parního kotle a stroje pro účely nové vodárny. Ta se skládala ze dvojice studní (první pokusná byla obezděna na průměr 3 m a nová zřízena o průměru 5 m, přičemž došlo k jejich propojení potrubím), kotelny a strojovny čerpací stanice, vybudované na místě stodoly, v níž byl původně umístěn parní stroj, litinového výtlačného potrubí, zásobního vodojemu na Šibeňáku, který byl později rozšířen na objem 700 m2 vody a rozváděcího potrubí po celém městě, jehož délka dosáhla v roce 1905 9,3 km.

Stavět se začalo 28. května 1893 a hotovo mělo být 1. listopadu téhož roku. Největší obava však panovala kolem vydatnosti a síly pramenů, z nichž měl být zásobován obecní vodojem. V době největšího sucha, tj. od 12. do 19. června 1893, kdy byly téměř všechny studny bez vody, byla provedena série zkoušek, jejímž výsledkem se stal poznatek, že vodovod dodá při 12hodinovém čerpání 10 000 hl vody, neboli by stačil rovnou pro 2 Roudnice nad Labem zároveň. Domovní zařízení vystavěly firmy: V. Sviták, továrna na kovové zboží a na zařizování plyno- a vodovodů v Karlíně a Josef Skokan z Roudnice, čerpací stroje s příslušenstvím dodala První českomoravská továrna na stroje v Praze.

Ke slavnostnímu odevzdání vodovodu do veřejného používání nakonec došlo již 22. října 1893 a kolaudace proběhla 15. listopadu téhož roku (Ing. Alois Kodon z Litoměřic). Vznikl tak skutečně moderní vodovod, který zpočátku dodával denně pouze 1 700 hl, ale po 3 měsících již 2 200 hl a tento stav se nadále zvětšoval. Z tohoto důvodu byl později pořízen ještě jeden parní stroj s čerpadlem a 2 nové parní kotle. Rozvoj vodovodu je lépe vidět na objemu vyrobené vody – 704 565 hl (1894), 1 401 093 hl (1895), 1 673 902 hl (1896), 1 874 569 hl (1897), 2 382 928 hl (1898), 2 652 603 hl (1899), 3 167 817 hl (1900), 3 208 307 hl (1901), 2 935 078 hl (1902), 2 992 400 hl (1903) a 2 883 137 hl (1904), přičemž v průměru let 1910-1911 činily náklady na výrobu 1 m3 vody 64 haléřů. Do obydlených domů byla voda dodávána za roční poplatek 1,50 zlatého za každou místnost, ale nejmenší možný poplatek byl stanoven na 3 zlaté. Naopak průmyslovým závodům byla dodávána po 5 krejcarech za 1 m3 a spotřeba byla počítána vodoměry patentu Bíma a Pleskot od pražského závodu Adolfa Pleskota.

Na závěr je ještě nutno dodat, že vodovod nebyl vrcholem obecního jednání. V roce 1893 byl vypracován pražskou firmou Hauptmann a Novotný regulační plán pro celé město, roku 1900 byla Janem Brodským provedena přístavba radnice a došlo k výstavbě Roudnicko-hospozínské dráhy (dnešní železniční trať Roudnice nad Labem-Zlonice), v roce 1902 byla postavena firmou Manoschek plynárna, téhož roku byla provedena firmou Hrůza & Rosenberg z Prahy soustavná kanalizace na Bezděkově (podle plánu Ing. Jana Kaftana), v letech 1908-1910 byl vybudován železný most přes Labe, v roce 1909 byla postavena obecná škola na Bezděkově s velkou zahradou, roku 1912 byla moderně a účelně zařízena měšťanská škola a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat, neboť výčet tehdejších investic je mnohem objemnější.