Jak to bylo s roudnickou "světicí" Terezií Havelkovou

Již od dávných dob býval významným objektem v Roudnici nad Labem dům pro chudé čili špitál, který byl vystavěn spolu se zdejším klášterem předposledním pražským biskupem Janem IV. z Dražic. Původně byl umístěn při dostavěném mostě přes Labe a jeho správu obstarávali zdejší kanovníci, přičemž o jeho výdaje se vždy starali pražští biskupové a arcibiskupové.

Jeden z nich, Jan z Jenštejna, byl k chudině vždy nesmírně štědrý a v Roudnici nad Labem živil 12 chudých, kterým však prokazoval navíc různá další milosrdenství, když za ně platil různé útraty. Peníze, které původně vydával na své odívání, používal posléze na ošacení chudých a sám nosil pouze laciný a hrubý oděv. A v této tradici pokračovali i jeho nástupci.

Postupem času se špitál sice přestěhoval jinam, ale vše zde šlo dál ve vyšlapaných kolejích, protože chudiny a jinak potřebných nikdy neubývalo, právě naopak. Počátkem 19. století, kdy byl přistavěn ke kapli sv. Josefa, těsně u Špitálské brány, zde bylo ubytováno rovněž množství roztodivných figurek, z nichž na sebe upřela pozornost zejména Terezie Havelková, starší žena, která mohla chodit jen o berlích. Mezi všemi roudnickými obyvateli byla známa jako velmi nábožensky zaměřená. Kolem ruky mívala vždy ovinutý růženec, který během chůze lomozil, jak narážel na pohybující se berly.

Její cesty mířily většinou pouze do kaple sv. Josefa, kde trávila dlouhé chvíle při modlení. Nebylo však církevní slavnosti či obřadu, na němž by chyběla. Dokonce i ve své chudičké komůrce předříkávala modlitby, zpívala náboženské písně a přebírala se kuličkami růžence. Na ostatní špitálníky působila dojmem světice, povznesené nad všechny strasti tohoto světa.

Nebylo tedy nic divného, že postupně začali všichni věřit, že žije až nadpřirozeným způsobem. A tuto víru podpořila také zvěst, že Havelková přestala přijímat veškerou stravu a dokonce nechtěla ani pít. Několik neděl nejedla, ale její vzezření se nijak nezměnilo. Dokonce se zlepšil i její zdravotní stav, takže pověst o tomto "zázraku" se šířila nejprve Roudnicí a posléze celým širým okolím. Samozřejmě byli i tací, jež pochybovali, ale nikomu se ji nepodařilo chytit u jídla či pití, takže aureole světice zbývalo se jen nad ní objevit.

Víra v zázrak se přenesla z obyčejných měšťanů rovněž na zdejší kleriky. Z kapucínského kláštera za ní začali docházet řádoví bratři i sám kvardián, aby se s ní modlili a trávili čas i jinak v duchovním rozjímání. To místní obyvatele ještě více utvrzovalo v tom, že jde skutečně o světici, jež byla seslána z nebe dolů, aby přinesla jak Ježíš Kristus ostatním spasení.

Od té doby se stal městský špitál centrem zájmu. Tuto "světici" chtěl na vlastní oči uvidět snad každý a bylo vidět, že Havelkové to dělá velmi dobře, že se stala centrem zájmu všech těch, kteří jí dříve pohrdali nebo se její osobě dokonce vysmívali. Rvačovský švec Husák dokonce poklekl na prahu jejího pokoje a zvolal: "Blahoslavená Terezie oroduj za nás!"

Ale ne všichni se nechali strhnout blouznivým davem. Jedním z takových pochybovačů byl zdejší kaplan P. Josef Adolf Hochmann, rodák z Načeradce u Benešova, který byl horlivým vlastencem a ve svém působišti, kde strávil od svého vysvěcení přes 18 let života (1827-1846), napomáhal rozvoji českého národního života, aby město nenásledovalo germanizačních snah jiných míst království Českého. Lásku k vlasti a k rodnému jazyku vštěpoval všude, kde jen mohl. Dokonce k tomuto účelu založil s vyšším povolením půjčovací knihovnu.

Toho času kolem sebe shromáždil kroužek horlivých vlastenců, jehož nejznámějšími členy byli učitel Jan Náhlovský a hostinský František Řeháček, který měl největší zásluhu na tom, že Roudnice nad Labem zůstala českým městem a nepodlehla germanizačnímu tlaku. V hostinci "U Řeháčků" se četly české noviny a nejnovější díla národní literatury, debatovalo nad veřejnými událostmi atd. Jednalo se tedy vlastně o první roudnickou besedu.

A je jasné, že jednoho dne přišla na přetřes i "světice" Havelková. Nikdo z uvedených nepochyboval, že se jedná o podvod a snažili se pověsti o "zázraku" vyvracet. Ač by to nikdo nečekal, nejhorlivějším z nich byl právě P. Hochmann, jenž se rozhodl, že této věcí musí "přijít na kloub".

Jedné temné noci, když všichni v Roudnici nad Labem spali, vypravil se kaplan na zvědy ke špitálu. Ve všech oknech byla tma a v ulicích bylo takové ticho, že by byl slyšet snad i pád jehly. Jediným, kdo se městem ploužil, byl zdejší ponocný, který se posléze v podloubí také uložil na kutě.

V té chvíli již milého pátera nikdo nerušil a ten se přiblížil ke špitálu, v němž byla všude tma. Obešel ho kolem dokola, aby byl blízko oknu "světice". Na věži odbily hodiny 23.00 hod., hlásný zatroubil na roh z pavlače Hlásky a z ulice bylo posléze slyšet pískání, po němž se opět rozhostil klid.

V následujících okamžicích se rozsvítilo ve špitální komůrce tlumené světlo a kaplan se přiblížil k oknu, aby viděl, co se uvnitř děje. Jakmile uviděl Havelkovou na posteli s miskou vařených brambor v klíně, vše mu bylo jasné. Navíc, když uviděl v její komůrce dalšího obyvatele špitálu - chudáka, který před lety přišel při nějaké příležitosti o nos, takže byl lidem známý spíše jako "Beznoska" či "Beznosý". Právě on tajně dodával od začátku potravu oné "světici".

Páter přikročil s úsměvem na rtech k oknu, na něž poklepal a překvapené Terezii Havelkové popřál dobrou chuť. V tí chvíli by se raději osazenstvo komůrky ani nevidělo, protože mu bylo jasné, že z toho bude velká ostuda, protože milého kaplana okamžitě poznalo.

Novina o páterově objevu se druhého dne rozšířila po celém městě. Ti, co "světici" naletěli, byli vzteky bez sebe, ostatní se smáli tak, že se "za břicha popadali". Největší ostudu však utržil výše zmíněný švec Husák, že se chtěl k takovéto ženštině modlit a jejím prostřednictvím získat podporu shůry. Tato veselá příhoda se vyprávěla ještě řadu let, aby ji nakonec František Šťastný zařadil do své knihy "Staré vzpomínky", v níž uzavřel tento příběh takto:

"Pan páter Hochmann byl hrdinou dne; vtipy jeho rozveselily celou společnosť. Po zmařeném zázraku žila Havelková ještě asi pět a dvacet let. Vídal jsem ji belhati se o berlích, když o sv. Josefu jsme si chodívali do špitálu pro růžence z počálky."

Tato kniha vypravuje zajímavé příhody z minulosti Roudnice nad Labem a každému zájemci nastíní, jak to ve městě před staletími vypadalo. Každému skutečně doporučuji si ji přečíst, protože na mnoha místech se z plna hrdla zasměje a je škoda, že se na některé autory dnes až neprávem zapomíná.

Na závěr ještě musíme dodat, že Terezie Havelková zemřela 21. října 1872 ve věku 63 let v roudnickém špitále a vedle zápisu v matrice narozených a zemřelých po ní zůstala pouze zmínka v "Podřipanu" z 23. listopadu 1872, kde se píše: "VIII. Úmrtím Terezie Havelkovy uprázdnila se dvě místa pro chudé a sice jedna nadace Klausovská, která nyní udělena M. Lucové a jedno místo v měst. špitále, spojené s porcí špitální. Toto místo uděleno Ant. Vykysalové, která již požívala špitální porce, ale nikoliv bytu ve špitále. Po Vykysalové uprázdněná porce špitální udělena byla A. Elznicové a nadaci, které požívala tato chudá žena, přiřknul obec. výbor F. Lisnerové, která jen almužnu dostávala. Tuto bráti bude na dále M. Barcalová, nová poživatelka zdejšího ústavu chudých."

Obdobně jako skončila pod příkrovem zapomnění Terezie Havelková, dopadl i P. Josef Hochmann, jenž se v roce 1859 stal farářem ve Vetlé, kde vybudoval novou farní budovu, opravil zdejší chrám Páně, založil rozsáhlé chmelnice a vysázel podél farních pozemků řadu stromoví. Zde rovněž 18. června 1873 zemřel. Dnes však jeho jméno nic neříká většině zdejších obyvatel, natož někomu jinému.

Jak to bylo s roudnickou "světicí" Terezií Havelkovou na mapě