Jak babický hospodář Dvořák málem zastřelil u křížku "zajíce"

Již od středověku neměli poddaní právo lovit zvěř, i když se jednalo o svobodníky a na jejich vlastních pozemcích. Když byl někdo takový chycen, spadal pod útrpné právo a většinou bylo jasné, jak dopadl, neboť zvěř náležela pouze panstvu.

Když však přišly události revolučního roku 1848 a všude se začalo šířit, že je svoboda, mnoho lidí si myslelo, že i právo myslivosti bylo změněno, a tak mnozí hospodáři vytáhli své ukryté pušky (tvrdé tresty za pytláctví neznamenaly, že by se nepytlačilo) a vyrazili na lov, protože podle jejich názoru si na svých majetcích mohli dělat vše, co si zamanuli. Předpokládali totiž, že se svobodou získali taková práva, jaká dříve náležela pouze šlechtě.

Pole a lesy tak mnohdy připomínaly střelnici, a tak se zde děly různé příhody, někdy tragické, jindy veselé. Z těch druhých je znám příběh jednoho hospodáře, který při lovu zajíce málem zastřelil jiného rolníka ze sousední vsi.

Při cestě ze Zvíkova do Malých Babic, zvaných dříve rovněž jako Chaloupky, býval již od dávných dob dřevěný kříž (dnes zde stojí kamenný krucifix) a odtud se říkalo tomuto místu "U kříže". Tehdy však nebyla tato cesta v takovém stavu jako dnes, jednalo se o hluboký úvoz, na jehož svazích však rostla výborná tráva, za níž se sem stahovali rovněž zajíci, zejména v době, kdy byla o potravu nouze.

Jednoho zimního večera na přelomu let 1848 a 1849, kdy byly cesty zaváté sněhem a mrzlo tak, že by ani otužilý panský hajný ven nevyšel, se rozhodl na zdejší zajíce vyrazit Matouš Dvořák z Babic čp. 22, který měl polnosti u Malých Babic a ve stejné chvíli též Václav Peřina ze Zvíkova čp. 18 (jeho pole leželo na východ odsud v lokalitě "U Hájku", což můžeme zjistit nahlédnutím do indikační skici stabilního katastru z roku 1841 od adjunkta 2. třídy Julia Kapauna a geometra 4. třídy Johanna Kapauna; prakticky dnešní pozemek s parcelním číslem 191; viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD487018410), aniž by o sobě navzájem věděli. Nikdo si také nedělal nic z toho, že vlastně ani není na svém, nýbrž na panském. Oba se ukryli na čekané poblíž kříže a nadšeně se těšili na to, že budou mít pečínku. Peřina byl oblečen do kožichu a na hlavě měl kožešinovou čepici. Byl notně netrpělivý, neboť dosud mu žádný zajíc do rány nepřišel, a tak neposedně vždy trochu vyhlédl ze svého úkrytu, zda se již nějaká ta kořist neblíží. Ale stále nic!

Obdobně na tom byl naproti ukrytý Dvořák. Když se najednou objevila nad úvozem hlava hospodáře Peřiny, považoval jeho čepici za zajíce, na nic nečekal a vystřelil. Celý rozradostněný se rozběhl za domnělým zajícem. Již se mu sbíhaly přímo sliny. Ale ouha! Místo zajíce ležel ve sněhu muž s roztaženýma rukama a obličejem k zemi. Dvořák se zhrozil nad tím, co provedl. Odhodil pušku do závěje a pelášil odtud pryč do nedalekého Hájku. Celou noc i celý den pak bloudil po lesích a přemýšlel, co jen má dělat, vždyť se z něj stal vrah a porušil tak i jedno z Božích přikázání.

Když již však byl svým bezcílným putováním notně znavený, dostal žízeň a měl i notný hlad, vydal se domů, kde se mínil vydat do rukou zákona, protože ho tam jistojistě budou již očekávat četníci, aby ho odvedli k soudu. Doma však bylo všechno při starém a nikdo neříkal nic o žádné vraždě, jež by byla v okolí spáchána. A tak opatrně sondoval u sousedů a známých, co se událo s oním zastřeleným.

Notně velký kámen mu ze srdce spadl, když se dozvěděl, že onen muž je živ a zdráv, protože se netrefil a Peřina se hned po výstřelu ukryl zpět za výčnělek v zemi. Když se vzpamatoval, uviděl, že se k němu někdo blíží. Když byl již onen příchozí blízko, zjistil, že je to jeho známý Dvořák a napadlo ho, že si z něj vystřelí a bude si hrát na mrtvého.

Dvořák tak následně vyrazil za Peřinou na Zvíkov, kde se mu omluvil za svoji neopatrnost a totéž udělal i Peřina, že si ze svého známého takto nejapně vystřelil. A protože oba o této příhodě nemlčeli, tak se o této příhodě ještě dlouho potom vyprávělo. To bylo smíchu, když jeden z nich vkročil do krčmy a ostatní si ho dobírali! Ale jedno ponaučení si z toho dotyčná dvojice vzala, že již nikdy ani jeden z nich nevyrazil na zajíce, natož vůbec na nějaký lov, protože tolik štěstí by již nemuseli v budoucnu mít.