Hřbitov v Úštěku

Původní hřbitov se nacházel u již v roce 1384 připomínaného kostela sv. Michala (na jeho místě byl v letech 1764-1772 vybudován nákladem liběšických jezuitů dnešní farní kostel sv. Petra a Pavla, apoštolů), byl středověkého původu a vzhledem k umístění v centru města začal později překážet v mnoha ohledech, ať již šlo o rozvoj jádra města, tak o hygienické a kapacitní požadavky, jež se s moderní dobou stále zvyšovaly. Z tohoto důvodu bylo toto pohřebiště zrušeno již v roce 1721 za zdejšího faráře P. Franze Burckerta (působil v Úštěku od roku 1709) a místní zemřelí byli od té doby pohřbíváni na nově rozšířený hřbitov Nejsvětější Trojice na Německém předměstí, jehož ohradní zeď obsahuje částečně základy z 15. století a jinak je téměř celá z roku 1635, kdy byla její koruna obložena kamennými deskami a vyrostla též do dnešních časů dochovaná renesanční brána, již později doplnila na východní straně ještě menší branka.

Ale i tento stav nevydržel dlouho, neboť toto pohřebiště bylo malé a všechny problémy s předchozím hřbitovem se opakovaly i u něj. Jeho rozlohu můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1843, která zároveň ukazuje, že již nebyl pomalu kam rozšiřovat (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT009018430). Zároveň si musíme povšimnout toho, že ač se jednalo o pozemky u kostela, tak se jednalo o obecní majetek, nikoliv církevní. To, že nebyl ani o kousek zvětšen, to zjistíme z reambulace stabilního katastru z roku 1879 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_87_4). Zde byl za prusko-rakouské války pohřben 5. září 1866 na choleru zemřelý příslušník 2. praporu královského pruského Braniborského střeleckého pluku č. 35 Julius Christoph z Opole, a to z toho důvodu, že byl římským katolíkem, ostatní zesnulí náleželi k evangelíkům, takže spočinuli na evangelickém hřbitově v Habřině, jejíž fara byla založena v roce 1782.

Problém s pohřbíváním se stále prohluboval, proto již roku 1888 se dohodlo vedení města na tom, že jediným řešením bude zřízení úplně nového pohřebiště. Byla vybírána různá místa a hodnocena, jak jsou pro tento účel vhodná. Nakonec se došlo k závěru, že nejlépe bude vybudovat nový městský hřbitov na Mlýnském vrchu (něm. Mühlberg, pojmenován podle svého položení nad Mlýnským potokem, něm. Mühlbach). Jeho plocha měla být kolem 2 800 čtverečných arů a uvažovaný náklad měl činit 15 000-17000 zlatých. 1. května 1889 byl vybrán realizátor stavby, jež byla složena ze zemních prací a výstavby ohradní zdi (včetně dodávek materiálu) v odhadované hodnotě 7 331,12 zlatých a vybudování márnice s přilehlou dvorní zdí společně s dodávkou materiálu v odhadovaném nákladu 1 434,90 zlatých.

Poslední pohřeb na dosavadním pohřebišti se uskutečnil 8. června 1890 a jednalo se o Annu Bärovou ze Zelené Vsi. Do té doby bylo na tomto hřbitově evidováno přes 125 hrobových míst. Toho času se již dokončovala výstavba nového pohřebiště na Mlýnském vrchu, které bylo zřízeno nákladem 13 428 zlatých a slavnostně vysvěceno 15. června 1890 P. Josefem Neumannem. Prvním zdejším pohřbeným se stala Johanna Schmiedová z Úštěku, a to již následujícího dne po uvedení hřbitova do provozu. Ten se však od těch předchozích lišil, neboť ty starší byly ryze římskokatolické, ale onen nový byl ze 3/4 pro římské katolíky a zbytek pro zesnulé jiných vyznání, kromě Židů, jež měli pohřebiště vlastní (viz https://www.juedische-friedhoefe.info/friedhoefe-nach-regionen/tschechoslowakei/auscha-ustek/der-friedhof-von-auscha-ustek.html#/2 a https://pamatkovykatalog.cz/zidovsky-hrbitov-767218). Toho času byl též do věžičky nad márnicí umístěn dřívější radniční zvonek.

Jak se vyvíjela společnost, tak docházelo ke změně různých poměrů, což zasáhlo také do oblasti pohřebnictví. Přestalo se hledět na to, k jaké víře zemřelý náležel a už mezi lidmi nebylo bráno rozdílu, takže před 1. světovou válkou již mohli vedle sebe ležet lidé rozličných náboženství. K tomuto došlo poprvé v roce 1911. O 2 roky později však byl hřbitov na Mlýnském vrchu úplně zaplněn, že nemohly vznikat nová hrobová místa či hrobky. Úštěcký magistrát tak rozhodl o odkupu sousedních pozemků a jejich spojení s dosavadním pohřebištěm. Zároveň stanovil, že kdo nezaplatí v řádném termínu za hrobové místo, tak již nebude dlužný poplatek složitě vymáhán a prostě dlužník přijde o dosavadní místo na hřbitově, což se zpočátku projevilo velkým nepochopením mezi občanstvem. Na těchto zrušených místech se pak mohlo pohřbívat po 15 letech od posledního pohřbu.

Upravovat se začalo též okolí. Roku 1913 byl před vchodem do hřbitova vysazen památečný dub, a to při příležitosti 100 let od bitvy národů, tj. bitvy u Lipska. Tuto věc zorganizovali členové Spolku úštěckých tovaryšů. Další pozemky byly ke hřbitovu přikoupeny v roce 1914, protože místa na něm bylo vzhledem k boomu samého města i jeho okolí stále málo, což byl velmi palčivý problém, jenž se nedal nijak obejít a musel se okamžitě řešit. V dubnu 1915 byla zahájena oprava hřbitovní zdi a vstupní brány.

Hřbitov se stále rozšiřoval, takže roku 1927 obsahoval již 181 hrobových míst a jeho rozsah potvrzuje katastrální evidenční mapa z roku 1937 (ve stavu z konce roku 1936, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_8278-1A_04). Vzorná péče pokračovala i ve složitých letech 2. světové války, kdy byl místním farářem P. Wilhelm Homann, ale odsun původního německého obyvatelstva a příchod nových obyvatel toto zásadně změnil. Zprvu byl hřbitov zanedbáván a opomíjen, aby bylo později rozhodnuto o tom, aby z něj byly postupně odstraněny všechny pozůstatky a památky po původních obyvatelích, k čemuž naštěstí úplně nedošlo, takže dodnes můžeme obdivovat některá díla nejen místních sochařů a kameníků.

Na závěr dodejme, že zde leží řada významných úštěckých osobností, od starostů a radních přes faráře až po učitele a lékaře. Jeden z místních měšťanů, Franz Semsch, jenž zemřel 6. října 1905, stál svou poslední vůlí z 10. března 1902 u základů Semsch-Richtrova nadání s kapitálem 6 000 K, z něhož se měl podporovat nadaný studující z nejbližšího příbuzenstva Franze Semsche a jeho manželky Marie Semschové, roz. Richtrové. Pokud by takového nebylo, měly být roční úroky z kapitálu náležet nemajetnému úštěckému rodákovi, aby mohl rovněž studovat. Ale takových zajímavých postav, mnohdy až legendárních, tu nalezneme velké množství. Stačí se jen procházet mezi náhrobky a později jména na nich dohledat, což je velice zajímavé a člověk dochází k názoru, že na tolik věcí se zapomíná a přitom by se nemělo.