Dům „U České koruny“ v Lázních Bělohradě

V těchto místech původně žádná výstavba neexistovala, což můžeme zjistit nahlédnutím do indikační skici stabilního katastru z roku 1842 od adjunkta 1. třídy Leopolda Schrottmanna a geometra 3. třídy Johanna Hruschy (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD030018420), kde je zakreslena pouze zahrada, náležející k roubenému domu čp. 42. V reambulaci téhož z roku 1876 vidíme, že původní dům byl přestavěn do zděné podoby, ale na místě dnešního čp. 163 se nadále nacházela jen zahrada (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_3524_3).

To se změnilo až na konci 19. století, kdy si na tomto místě nechal postavit dvoupatrový neorenesanční dům lékárník František Černoch, aby si v něm otevřel svoji lékárnu (tento bývalý provizor lékárny v Novém Bydžově působil ve městě od roku 1894, ale až v srpnu 1895 si otevřel lékárnu "U české koruny" ve Vlachově hotelu čp. 41, protože proti zadání 24. července 1894 c. k. místodržitelstvím povolené bělohradské lékárny v konkursu z 15. října 1894 byl podán dvěma uchazeči rekurs, který byl c. k. místodržitelstvím zamítnut až v dubnu 1895), získal vhodné místo pro vlastní rodinné bydlení (11. října 1898 se oženil ve Dvoře Králové nad Labem s Marií, roz. Procházkovou) a zbytek objektu využil k činžovním účelům, přičemž v přízemí se nacházel ještě jeden krám, k jehož novému pronajmutí došlo v roce 1931 (dnes je zde květinové studio Akácie).

Jeho projektem i realizací byl pověřen hořický stavitel Václav Kleček, jenž vystavěl rovněž Finkův dům na náměstí a obě vily Bohumilky v Lázeňské ulici. Důkazem o tom může být nápis na fasádě tohoto objektu: "DŮM TENTO POSTAVILI S POMOCÍ BOŽÍ SOBĚ, SVÝM A K OZDOBĚ MĚSTA PH.MR. FRANTIŠEK ČERNOCH - LÉKÁRNÍK RODÁK Z VOLANIC A MANŽELKA MARIE RODEM PROCHÁZKOVA Z JIČÍNA. STAVBU PROVEDL KLEČEK VÁCLAV Z HOŘIC, ROKU 1898." Že nebylo činžovní bydlení jen tak nějakým přivýdělkem, ale šlo o významný příjem tohoto lékárníka, tak to je vidět z řady jeho dobových inzerátů. V jednom z nich, který vyšel 25. června 1900 v "Časopise českého lékárnictva", se píše následující:

"Pánům kollegům a jich známým doporučuje ve vlastním domě u »České koruny« poblíž lázní, proti lázeňskému hotelu, elegantně zařízené a vším pohodlím opatřené byty. V domě jest zařízeno pro hosty 18 pokojů, vodovod, splachovací systém. - Vlastní povoz ke každému vlaku. - Řádná obsluha, ceny mírné.

Lázně Bělohrad. Frt. Černoch, lékárník."

Roku 1900 bylo čp. 163 v majetku Václava Klečky (nepodařilo se mi zjistit proč, možná byl veden jako vlastník do doby, než byla uhrazena celá částka za výstavbu domu) a poté patřilo Ph. Mg. Františku Černochovi (Marie Černochová zemřela již 10. října 1901 v ruském Dubně), jenž zemřel v roce 1942. Poté zdědil dům jeho stejnojmenný syn (oženil se se Zdeňkou, roz. Ječmínkovou), jemuž stále náležela i přízemní lékárna, která zde vydržela až do dnešní doby, i když počátkem 50. let 20. století byla spolu s domem zestátněna, aby se díky restitucím po sametové revoluci opět navrátila do rodinných rukou a od roku 2012 ji provozuje firma Lékárna U české koruny s. r. o. Budova je naopak od roku 1993 majetkem PharmDr. Jany Roušarové, roz. Černochové. Díky ní se počátkem 21. století proměnila dlouhá léta oprýskaná a zchátralá budova do takového stavu, že připomínala sama sebe krátce po svém vybudování, a to včetně všech štukových ozdob i maskaronů. Více o této lékárně a lékárnické rodině Černochových lze nalézt zde: http://www.lazne-belohrad.cz/soubory/tinymce/pdf/bl2015/belohrad_02_2015%20.pdf?PHPSESSID=d6eecab1e82ed574488c433e3613efb7. Krásné je se začíst i do mile vyprávěných pamětí učitele a spisovatele Františka Vlastimila Kodyma, který vzpomíná na zdejší pobyt takto:

"Můj pan domácí.

Črta z Bělohradských lázní od Fr. V. Kodyma.

O panu domácím, u něhož jsem o prázdninách letošních ztrávil hezkou řadu příjemných dnů, nemohu Vám vypravovati nic smutného. Byla, jest a bude to vždy kopa veselá a duše dobrá.

Proč by nebyl? Jest mlád a zdráv, má hezkou a mladou družku života - a páreček jich obývá rozkošné hnízdo "U české koruny", ve kterém jsem i já - dosud v Bělohradě neznámý - zvolil útulek svůj v pokoji elegantně zařízeném, z něhož měl jsem pěknou i živou vyhlídku.

Tak často a tak rád jsem s ním sedával v jeho lékárně nebo před lékárnou, kde jsme po všech denních povinnostech tolik si toho napovídali!

Vypravoval mi na příklad, jak že to bylo, když jako lékárnický pomocník v N. N. vycházel "na aus", jak jeho starý chéf říkával. Již tenkráte mívali totiž pivo dobré a tu pan domácí obyčejně prý ---.

A pan chéf říkával: "Ale poslouchají, oni mají jít na vycházku k vůli sesílení a oni jsou druhý den vždy tak sesláblý!"

V lásce měl štěstí, ale poklony maminkám "nikdy nechtěl sekati". A přece se zalíbil své nynější tchýni, o které říká rád, že není jako ty ostatní.

"Já totiž", vypravoval mi, "vždy před tím než jsem k Mařce jel, seděl jsem skoro až do rána s kamarády a druhý den jsem nemohl pivo ani vidět. Jen vodu a jen vodu! A tu říkala maminka: "Nic platno, tohle je pořádný člověk - on ani piva nepije."

Když měl oddavky, byl prý tak vesel, že v K. D. dosud tak veselého ženicha neviděli. Ale před oddavkami přestál zkoušku řečnickou.

Pan tchán odevzdávaje v jeho ruce milé své dítě, upřímnými slovy k němu promluvil.

Na to můj pan domácí připraven nebyl. Co teď? - Bez odpovědi to nešlo. Ale - jako vždy - neztratil duchapřítomnost. Děkoval za svou nastávající. A sotva že promluvil několik slov, již viděl účinek řeči své: zarosené oči, šátky.

A v zadu šeptala jedna paní svému manželi: "Vidíš, náš Franci za Márinku neděkoval".

***

Jednoho večera přišla do lékárny stará "masérka".

"Čeho si přejete?", oslovil ji pan domácí.

"Inu, to vědí, jako jindy, opičí sádlo. Mají ho?"

"Ale - to víte - dost a dost".

"Ale prosím jich, dají ze samce, ono je to pro mužského!" dodala "masérka". Po slovech těch utekla dáma, sedící vedle mne v lékárně, ježto nemohla udusiti smích.

Pan domácí ale vyhledal "opičí ze samce" a když tázala se kupující, je-li to opravdu ze samce, důrazně dosvědčoval: "Jó, jó, buďte bez starosti, ze samce, ze samce!"

***

Když v posledním týdnu přijela mne navštíviti do lázní Bělohradských moje žena, přivítal ji pan domácí:

"A tak, vy se jdete podívat na vašeho pána, co dělá. No to musím říci - po mně je v celém domě nejhodnějším".

Nebyl bych indiskretním, ale - když jsem to již panu domácímu řekl o prázdninách, že o něm něco povím, nesmím zamlčeti ani úryvku z dopisu mi nedávno zaslaného.

Psal mi: "Jest nám ctí velikou, že rád si na nás vzpomínáte. To víte, my jsme v tom Bělohradě takoví dobráčkové: v létě sice trochu zbujníme, ale přes zimu (kdy pískáme kudlu) stanou se z nás krotcí beránkové. To by s námi nikdo nevydržel, aby se nám vedlo po celý rok jako v létě. My v létě stloustnem, přes zimu vyhubnem. Moje Mařka Vás pozdravuje a - jestli prý u Vás hnízdí čápi".

Přeji Vám, pane domácí, i Vaší paní, abych ve prázdninách příštích - mohl již u Vás kolíbati. Věřte, že nebudu si z toho pranic dělati, když to bude třebas ve Vaší útulné - vinárničce!

Tedy ty čápi pošlu!"